Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Alita Bleda

-> Charakterník

obrázek postavyČást první :


Na Vysokých klatech zavládlo ticho. Ve vesnici nebylo živé duše. Všichni se schovali před bouřkou do kamenných domů, kde za zabedněnými okenicemi s hrůzou naslouchali řádění větru který rval větve stromů. Lidé v této oblasti rozhodně nevynikali velkou statečností, Vysoké klaty ležely opuštěné uprostřed Narasského pohoří, na míle vzdálené od všech měst, obklopené temnými lesy. Není ani divu, že obyvatelé této vesničky byli ustrašení a příšerně pověrčiví. Té noci byla bouřka opravdu strašná. Blesky křižovaly oblohu, doprovázené mohutnými přívaly deště které měníce se v řeky odnášely všechno co jim stálo v cestě.
Alita seděla přikrčená u hřbitovní zdi. Z bouřky strach neměla, vyrostla venku a na hřbitově se cítila v bezpečí. Především před posměchem a nenávistí ostatních. Ze záhybů pláště vytáhla dřevěnou flétnu a začala hrát tichou melodii. “Za takové bouřky jsem se narodila“ pomyslela si a na rty se jí vloudil lehký usměv. Alita vyrostla v malém domku poblíž hřbitova, který ležel vysoko nad vesnicí, daleko od posledních obydlí. Její matka byla elfka, nikdo neví proč opustila svou rodinu, nechtěla o tom mluvit. Na Klaty přišla polomrtvá za jedné podzimní bouřky a pod srdcem nosila dítě. Našla jí místní léčitelka schoulenou u dveří kostela a vzala jí do svého domu. Lidé z vesnici nebyli příliš nadšení, elfy považovali za čaroděje a měli strach z jejich strašlivých bohů. Nakonec jim nezbylo než se vrátit domů s průpovídkami typu: “ja říkám že z toho bude neštěstí“ a podobně. Ještě tu noc se narodila Alita. Nakonec zůstaly s matkou žít ve vesnici, ale lehké to rozhodně neměla. Už proto že nebyla člověk stala se terčem posměchu všech dětí a tak trávila raději čas sama v lese nebo na hřbitově. Chlapci z vesnice říkali, že tam mluví s havrany a děti se jí časem začaly bát. Navíc kolovaly řeči o tom, že Alitin otec byl nějaký nekromant. Zkusila se na něj několikrát matky zeptat, ale ta jí dala vždy rozzlobeným pohledem najevo, že o tom nehodlá mluvit. Lidé ovšem nezapomínají a tak ve své pověrčivosti věřili, že obě elfky nosí smůlu. Stranili se jich a tak Alita stále více utíkala do lesní samoty, kde snila o elfích bojovnících, spravedlivých a krásných, krvi její krve…
Nad vesnicí se stahovaly v hustém víru mračna. Zablesklo se, pak se ozvala strašná rána. Přestala hrát na flétnu a pozorně naslouchala. Slyšela praskání a pak křik lidí. “Něco se stalo“ pomyslela si, přehoupla se přes zed a běžela k domu.

Zastihla matku na odchodu. “musím jít, ve vesnici se něco stalo. Margo už tam běžela. Zůstan tady Ali.. “políbila Alitu na čelo, přes ramena si přehodila vlněný šátek a vyběhla do deště. Dveře se zabouchly, Alita na ně ještě chvíli zírala, pak se jí zatmnělo před očima. Nebylo jí dobře, takhle se cítila vždycky když se mělo stát něco špatného. Došla k hromadě kůží u krbu a lehla si na ni. Hned jak zavřela oči, upadla do těžkého snu.

Najednou stála uprostřed louky, chtěla se pohnout, ale nešlo to… Pak si všimla, že louka je posetá černými skvrnami. Byli to stovky havranů, kam oko dohlédlo, jejich pohledy směřovali na ní. “Co chcete“ vykřikla, ustupila o krok, a zády narazila na obrovský strom. Vlastně si ho předtím vůbec nevšimla, otočila se a s užasem zírala na největší strom, jaký v životě viděla. Tyčil se majestátně k nebi, vlastně ho zastinoval. Na každé sedmé větvi bylo hnízdo se sedmi havraními vejci, větve rostly do spirály, jako mohutné schody, sedělo na nich tolik havranů, že strom byl celý černý. šumění jeho koruny bylo tak silné, až se Alitě rozezněla v hlavě podivná slova, bylo to jako nějaký dávno zapomenutý tajemný jazyk, cítila jak jí buší krev ve spáncích a pak znovu ztratila vědomí…

Probudilo jí bušení na dveře. S námahou rozlepila oči, pak si uvědomila kde je, vstala a šla ke dveřím. Stála za nimi Margo, uplě promočená a uplakaná. “ve vsi spadl strom na kovářův dům, on a celá jeho rodina jsou mrtví. “Alita se jí podívala do tváře, všimla že se třese a dívá se stranou. “Kde je matka?“ zeptala se Alita, měla takové divné tušení. “proč nepřišla s tebou?“ Margo se rozplakala. “nedokázala jsem ji uchránit, odpust mi Alito, tvá matka se už nevrátí. “ Pak jako by se probrala: “musíš okamžitě pryč, přinesla jsem ti batoh s pár věcmi vem si to a běž! Lidé z vesnice tu budou za chvíli. Myslí si že za to neštěstí můžete vy, nedokázala jsem jim to vymluvit. Vrhli se na tvojí matku a ubili jí kameny.. “Alita stála jako v mrákotách, Margo jí vrazila do ruky batoh. “Tak už běž! Musíš odsud pryč, ted není čas na řeči.. “Alita ještě nikdy neviděla Margo takhle křičet. Jako ve snu sáhla po batohu a vyběhla ven z domu. Přes proudy slz neviděla ani kam běží, bylo jí to jedno, chtěla být jen co nejdál od těch hnusných lidí, kteří zabili její matku. Klopýtala lesem a mezi vzlyky stále opakovala: “maminko, maminko moje.. “Nemohla uvěřit, že zůstala na světě uplně sama, šeptala si potichu to, co jí matka často říkávala když jí hladila po vlasech. říkala: “Víš my dvě nepatříme nikam, jsme svobodné jako zvěř, ale dokud máme jedna druhou, každé místo je naším domovem…
Alita začínala být vyčerpaná. Konečně stromy prořídly, dostala se mezi skály. Věděla,že tady už jí nenajdou, nikdo neznal klatské hory tak dobře jako ona. Schovala se do jedné prohlubeniny ve skále, batoh si dala pod hlavu a vyčerpáním usnula.


Procházela podivnou krajinou. Vypadalo to jako poušt tvořená hromadami kostí a lebek, okolo ní se zvedaly do výšky kopce, všechny geometricky stejné. Na vrcholu každého kopce stál kříž z černého mahagonu, na kterém viselo mrtvé tělo. Tisíce černých křížů s těly se táhly pustinou kam oko dohlédlo, nebyl cítit ani závan větru, jako by se tu zastavil čas. Když se k jednomu kopci přiblížila, zjistila, že na kříži visí ona sama. Vlastně ty mrtvé dívky visící na křížích vypadaly všechny jako ona. “Ale která je ta pravá Alita? “pomyslela si.
Připadalo jí, že už tady bloudí celou věčnost, a je vlastně pořád na stejném místě. Najednou v té poušti vybělených kostí zahlédla malou černou skvrnu. Havran vzlétl a usadil se na jednom kopci. “Dává mi znamení“ napadlo jí. Nahoru ke kříži vedly kostěné schody, vystoupila po nich a stanula před svým mrtvým tělem. Ve chvíli kdy se chtěla dotknout svých nohou, se najednou probudila.


Alita se probudila zimou. Nakoukla do batohu, kde objevila cestovní plášt a bochník chleba. Kromě toho jí Margo přibalila křesadlo a deset zlatých. “Ty si nechám na cestu lodí“ pomyslela si, byla rozhodnutá odcestovat na Kontinent, slyšela o té zemi za mořem mnoho pověstí, prý tam žijí elfí bojovníci. Toužila po tom žít s nimi, myslela si že jsou dokonalí a spravedliví, ne jako lidé kteří dají na drby a hloupé pověry.
Snědla trochu chleba a vydala se na cestu. Nejbližší městečko leželo na druhé straně hor a tak zvolila nejkratší cestu přes průsmyk. Věděla že nikdo z vesničanů by tudy nešel,o tomto místě kolovaly hrozné pověry. Průsmyk byl temný a vlhký ale žádné příšery tu zřejmně nežily, kromě krys a netopýrů Alita neviděla nic zvláštního. Přešla průsmyk a pokračovala po cestě vinoucí se lesem. Už se stmívalo, když došla na místo, kde se cesty kříží. Uslyšela zapraskání, v tom jí něco dopadlo na záda a srazilo k zemi. “Ale copak to tady máme za slečinku“ řekl nějaký nakřáplý hlas. Alita otevřela oči a hleděla do tváře muži s velice rozpláclým nosem, tedy jestli se to ošuntělé stvoření dalo nazvat mužem. Obrovskou rukou jí zvedl do výšky a bavil se tím jak mávala ve vzduchu nohama. Ještě nikdy neviděla lupiče, ale slyšela o nich dost a hned jí bylo jasné s kým má tu čest. Když se v šeru trochu rozkoukala zjistila že lupiči jsou dva. Ten menší se jí zrovna hrabal v batohu. “Dejte ty pracky pryč od mych věcí! “kricela a zuřivě se zmítala. Vzteky ani nevidela, ve spáncích jí začala bušit krev, uz zase slyšela ta podivná slova... Cítila jakoby se něco dělo s jejím tělem, maso jako by rostlo a hýbalo se, škubalo jí ve všech svalech a pak ztratila vědomí...
Probrala se s nepříjemnou pachutí krve v ustech. Pomalu se rozpomněla na lupiče a když se vyhrabala na nohy s překvapením zjistila, že není ani svázaná. Lupiče nikde neviděla, jen na zemi se povalovaly nějaké krvavé hadry. Kopla vztekle do jednoho, v tom uslyšela zvláštní zvuk, jakoby cvakání. šla za zvukem a narazila na menšího lapku, krčícího se u skály. Jakmile ji uviděl vytřeštil oči, schoulil se na zem a breptal: "Prosímvás nechtemně ne ja nechci dobrý bože... Nezabíjejte mne.. Alita nevěřila svým uším.. "Co blázníš" řekla pobaveně, asi sis přihnul moc bramborové pálenky" jestli sis nevšim sem jen malá holka co si před chvílí okrad" Týpek se nepřestával třást. "jo vy se zas promněníte v příšeru a uděláte se mnouto co tady s chudákem krullem, ukazoval třesoucí se rukou na krvavé hadry... Podala mu ruku aby mu pomohla vstát, jak viděl její pohyb zaječel a dal se na utěk. Během okamžiku zmizel mezi stromy. Alita sebrala na zemi svuj batoh, který ti dva zloději nestihli ani vybrat. "To je divný" pomyslela si a vydala se na cestu. Do přístavního města dorazila pozdě v noci, zalezla na nějaký seník a snažila se usnout. Ale nemohla přestat myslet na to co se stalo v lese, nemohla se zbavit pocitu, ze to v co se asi proměnila nebylo nic dobrého.. Nakonec unava přeci jen zvítězila, "zítra už budu na lodi" pomyslela si a usnula.





Loď klouzala po zpěněných vlnách, alita stála na přídi a dívala se jak slunce zapadá za obzor. Moře se na chvíli zbarvilo do ruda, odrážející se paprsky ho proměnily na obrovské blyštivé zrcadlo, jen chvíli a pak se na nebe začala vkrádat tma. Alita zavřela oči a stále ještě viděla tu rudou žhnoucí kouli. „To je zvláštní_‘‘ pomyslela si, na obloze už není a já ho pořád ještě vidím… Z přemýšlení ji vytrhnul kapitánův hlas. “Za chvíli tam budeme slečinko, slyšíte ty racky? To je znamení že se blížíme k pevnině.. Jo,a něco sem vám přines, abyste neměla hlad, to se pozná že jste sama a nikoho nemáte‘‘ S dobráckým úsměvem jí podal plátěný pytlík a odšoural se zpátky na záď.
Byla hluboká noc, když loď dorazila do Lewanského přístavu. O Lewanu se říkalo, že je jako krásná zahrada plná fontán a posvátných ptáků kteří mají jen jednu nohu. Ta představa přišla alitě k smíchu, tak moc že pokaždé vyprskla když se snažila si to představit. Ale když stanula na náměstí zůstala jako zkamenělá. To město bylo ještě krásnější, než se o něm vyprávělo.. Náměstí bylo obklopeno stavbami z bílého mramoru, rozléhalo se tam jen zurčení vody ve fontánách, v nichž se procházeli vznešení ptáci s dlouhýma nohama. (mimochodem měli dvě nohy..) Vzduch byl prosycen směsicí vůní lesa a květin, které rostly všude kam oko dohlédlo. “Nikdy sem nic tak krásného neviděla.. “pomyslela si a vydala se po cestě nahoru.
Cesta se vinula lesem, byla hluboká tma, jen občas v nějaké zákrutě se vynořila osamělá lampa osvětlujícíjen malý kousek cesty. Les byl hustý, všimla si že mezi stromy jsou schované domy, jakoby les a město splývaly v jedno. “Konečně sem se vrátila ke svým lidem“ zaradovala se. Nemohla se dočkat až uvidí elfy, krev své krve, ty hrdé bojovníky o kterých snila. Došla na místo, kde se cesty kříží, procházely dřevěným altánem po kterém se plazily popínavé rostliny se spoustou velkých silně vonících květů. Na lavičce seděl muž zahalený do pláště, nebylo mu vidět do obličeje, ale jasně zahlédla špičku ucha rýsující se pod kapucí.
„Dobrý večer“ pozdravila, “nevíte kde bych mohla koupit křesadlo?“ Zkoumavě si ji prohlédl a zamumlal: „Poďte se mnou“ Šla za ním po cestě,po chvíli zahnul a vedl ji mezi stromy. Celou cestu nepromluvil ani slovo. Najednou se zastavil. “Tak sme tady, počkejte tu já to přinesu. “Nechal ji samotnou a zmizel mezi stromy. Když se trochu rozkoukala zjistila ,že stoji kousek od domu, v té tmě si ho vůbec nevšimla.
„Tak sem tady slečinko“ podivně se zasmál muž. Ze tmy za ním vystoupilo pět mladíků zahalených v pláštích. Obestoupili jí a přitlačili ke zdi. “Máte nějaký peníze? Nebo nám dáte tuhle košilku? Nebo víte co? My si to vezmem sami“ Zasmál se mladík a chytil ji za košili. “Cekala že zas uslyší ta divná slova a promění se v něco strašného ale nic se nestalo…. Alita dostala strach, udělala poslední zoufalý pokus. Rychle se přikrčila, prosmýkla se mezi nohama toho staršího co stál rozkročený a během sekundy zmizela ve tmě. Bohužel bez košilky.. Běžela dlouho a nakonec raději vylezla do koruny košatého stromu a snažila se usnout. Nepodařilo se jí to. Byla strašně zklamaná, vždyť ti muži byli elfské krve, pochopila jak byla bláhová když o nich snila jako o krásném ušlechtilém národu. “Všude je to stejný,nikomu se nedá věřit“ pomyslela si a naštvaně seskočila ze stromu. Slunce už vycházelo. Z lesa stoupala mlha, bylo vlhko a chladno. Z batohu vytáhla plášť a přehodila ho přes sebe. Došla na mramorové náměstí, sedla si a pozorovala jakýsi hloupý spor mezi obyvateli který vzniknul jak se zdálo kvůli jedné slepici a pěti zlatým. “Radši se toulat po lesích než žít tady“ řekla si a vyrazila k hlavnímu městu. Bylo odpoledne ,když došla k bráně hřbitova. Kousek stranou ležely na zemi nějaké kosti. “ty se můžou hodit“ napadlo jí. Strčila kosti do batohu a vešla na hřbitov….

Procházela mezi hroby a cítila se dobře, vždyť na hřbitově vyrostla a mrtvých se nebála, na rozdíl od živých. Četla nápisy na náhrobních kamenech a představovala si jak ti lidé asi žili a vypadali. Zaslechla dusot koňských kopyt a když se ohlédla, uviděla muže v brnění který u brány sesedal z koně. Přivázal koně a vešel do dveří jedné hrobky. Když dlouho nevycházel, šla se tam Alita zvědavě podívat. Hrobka byla prázdná, jen v nejzazším koutě objevila úzké schodiště, ztrácející se dole ve tmě. Ze stěny vzala jednu pochodeň a opatrně sešla dolů. Sestoupila po schodech až k ústí tunelu, ze kterého šel studený průvan, vzduch tu byl cítit smrtí a hnilobou. S údivem zjistila, že se dostala do velikého podzemí plného chodeb které šly do všech směrů. Snažila se držet pořád napravo, aby si pamatovala cestu a nemohla odtrhnout oči od hrobů, roztroušených po celém podzemí. Najednou zaslechla zvláštní zvuk, hluboké táhlé chrčení a když se ohlédla spatřila ve světle pochodně podivnou postavu pomalu se blížící k ní. Postava se podivně nakláněla a vlekla za sebou jednu nohu. ‘‘To je ghůl‘‘ napadlo ji, sice nikdy žádného neviděla, ale slyšela o nich, o mrtvých jenž nenašli pokoje a bloudí po hřbitovech živíce se masem mrtvých i živých. Vzpomněla si, že nemají žádný čich, udělala pár kroků do tmy a ukryla se v jednom výklenků. Strachy ani nedýchala, když se ohavná mrtvola ploužila okolo ní, věděla že pokud ji teď najde, je ztracená. Ghůl se zastavil a očividně si ani nepamatoval za čím to vlastně šel . Bohužel, se zastavil kousek od ní a tupě zíral. Nevypadalo to že by se chystal pryč. Opatrně šátrala jednou rukou v batohu a přemýšlela jak z toho ven, měla jen dýku a s tou by toho asi moc nenadělala. Pak nahmatala pytlík, co dostala na lodi od kapitána a s radostí zjistila že kromě lektvarů nasycení jsou tam i lahvičky s fialovou tekutinou způsobující výbuch. ‘‘Ten starej lišák‘‘ pomyslela si s úsměvem, ‘‘věděl už předem že je budu potřebovat. ‘‘Vyklonila se z výklenku a hodila několik lahviček mrtvole pod nohy. Rychle se stáhla zpět do výklenku. Ozval se výbuch a ve světle které na krátký okamžik osvítilo tunel, zahlédla kusy čehosi, dopadající na zem. Musela si zacpat nos, protože pach spáleniny jí obracel žaludek. Pochodeň už neměla, zahodila ji dávno předtím když prchala před mrtvolou, aby ji světlo neprozradilo. Tápala tmou podél stěny směrem odkud přišla a proklínala svou zvědavost. Došla až skoro k východu, na místo kde se chodba mírně rozšiřovala a zatáčela, když za rohem spatřila světlo pochodně. Přitiskla se ke stěně a opatrně vyhlédla. Na jednom z hrobů stál muž, celý zahalený v černém plášti. V ruce držel velkou rudou knihu, ze které četl podivná slova. Ta slova jí byla povědomá, zněla jako ta co slýchávala ve snech, měla pocit že vzduch zhoustnul a byl nabitý magií. V tom uslyšela kroky. Muž jedním rychlým pohybem ukryl knihu za náhrobní kámen, ale sebe už ukrýt nestihl… Muži byli čtyři, v krásných brněních,přistoupili k němu a nazlobeně si ho prohlíželi. ‘‘Tak ty jsi ten slídil, vykopávač hrobů co zneuctívá památku mrtvých.. Je to už pár dní co tě hledáme, půjdeš s námi a bude na tobě vykonán spravedlivý soud. ‘‘Chytil ho za paži. Muž se mu vytrhnul ‘‘půjdu sám‘‘ ušklíbnul se. ‘‘Dobrá ale pamatuj,že můj meč je ti stále nablízku, nezkoušej utéct nebo ho okusíš.. ‘‘Vytáhnul meč a jeho špičkou popohnal muže směrem k východu. Ten vztekle zavrčel a neochotně se vydal na cestu. Za chvíli zmizeli na schodišti. Alita chtěla pryč, ale její zvědavost byla silnější, odplížila se k náhrobnímu kameni a zpoza něj vytáhla ukrytou knihu. Otevřela jí náhodně a četla: Kterak vyvolati kostlivce. Zajímavá knížka‘‘ usmála se sama pro sebe a s knihou ukrytou pod pláštěm vyšla po schodech nahoru..




návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Illidan - 4

Ja tleskam :) originalni jeste kousek zivota na Andarii a bude 5 ode me
Heratrix - 5

Tak tady vůbec neváhám, dávám plný počet a děkuji za krásné počteníčko!
Vesi

Tak tohle bych byla ochotná přečíst pouze pod podmínkou, že by se kompletně doplnily mezery za interpunkčními znaménky...
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist