Vzbudila ji prudká bolest hlavy. Ztěžka otevřela pláčem nateklá víčka a pohlédla na oblohu. Slunce již stálo vysoko a jeho hřejivé paprsky tančili na deštěm promoklé zemi, vytahujíc chuchvalce oparu stromovím zpět k nebi. Opatrně se posadila, ale tělo se jí zkroutilo bolestivou křečí. Z rány na boku ji začala prýštit čerstvá krev a mladá elfka si ji instinktivně přikryla slábnoucí dlaní. Pruh špinavé látky utrhnutý z posledního zbytku šatů byl jen slabou náplastí na její zranění. Snažila si vzpomenout na cokoli z posledních dnů, ale úporná bolest hlavy ji nedovolovala myslet. Občas se ji vynořovaly útržky vzpomínek, ale zhasínali stejně rychle jak louč v bouřlivém vychru.
= "Eau utíkej!!!", zakřičela její matka, ale v tom je její hlas změnil v chrapot a bezvládné tělo se sesulo k zemi. Ve dveřích se tyčila hrozivá silueta skřetího bojovníka s mečem ještě zaraženým do hrdla této ženy a odlesky plamenů hořícího lesa za jeho zády démonicky tančili po zdech jejich domova. =
Elfka se tiše rozplakala. Její matka, ta statečná žena z posledního svobodného hvozdu už nežije. Ta žena, která se rozhodla zůstat po boku svého muže v dobách nejtěžších. Ta žena, která trpělivě ošetřovala zraněné v boji proti skřetům, a byla to tatáž žena, jejíž lektvary dávali sílu a výdrž elfským bojovníkům, a písněmi a hudbou jim krátila noci u strážních ohňů. Kéž by tady byla a ošetřila zranění své milované dceři, kéž by tu byli alespoň její lektvary a léčivé byliny. Eau se rozhlédla a skrze závoj slz se snažila rozeznat okolí. Snad se bohové smilují a napoví jak dál... Slunce se vyhouplo k polednímu a osvítilo mýtinku schovanou mezi několika vzrostlými tisy. To kvíti tam musí být mandragora! A jen kousek vedle roste i ženšen!!! Srdce ji poskočilo radostí a z posledních sil se vydala tím směrem. Mezi kameny rozdrtila několik rostlin a vzniklou kaší si zakryla ránu. Během pár minut začala bolest ustupovat a ze zraněného místa se do celého těla začalo šířit hojivé teplo. "Děkuju mami," vzdychla Eau a opět usnula.
= Sevřelo ji několik párů silných rukou. Její zmítající-se tělo bylo nacpáno do malé klece a vytaženo do koruny stromu. Chtěla kričet, ale dusivý kouř z mnoha ohňů ji nedovolil pořádně se nadechnout. To co z výšky uviděla bylo horší než nejstrašnější noční můry. Mrtvá těla rozčtvrcená a opékající se na obrovských ohništích, skřeti hodující na mozcích zabitých nepřátel, další naplněné klece vysící na stromech jako živá zásobárna... Dodnes si myslela, že to byli jen pohádky pro zlobivá elfí mláďata a pak prožitou hrůzou, spojenou s nedostatkem čerstvého vzduchu, omdlela. =
Probral ji chladivý vánek prohánějící se korunami stromů. Byla tma, jen několik hvězd nesměle pomrkávalo skrze větve tisů pod kterými usnula. Bolest hlavy ustoupila, jen krusta krví slepených vlasů ji připomínala "ránu z milosti", kterou ji palicí uštědřil některý ze skřetů těsně před tím, než se stala hlavním chodem jejich jídelníčku. Popaměti si znovu rozdrtila další byliny a ošetřila zraněný bok. Rána se zatáhla a přestala krvácet. Žízeň a hlad se začínali hlásit o slovo. Vody po deštích bylo všude dost a dost, ale hlad se kořínky zahání jen velice těžko. Po velmi skromném jídle se Eau co nejpohodlněji uložila a opět tvrdě usnula.
= Poté co je skřeti protáhli zničeným městem, stanuli před podivným průchodem. "Brána do Andarie", zašeptal starý elf v kleci vedle Eau, ale to už horda s odporným skřekem vyrazila vpřed. Hustě pršelo. Blesky křižovali oblohu v rychlém sledu a olověná obloha se téměř dotýkala země. Po několika hodinách pochodu spálenou krajinou její věznitelé zastavili na pokraji lesa aby rozbili tábor a posilnili se na další cestu. Začali otevírat klece a omráčená těla házet na jednu hromadu. Jiní skřeti je čtvrtili a další stavěli ohniště. Bezvládná Eau se skutálela za pyramidu a po rozbředlém bahně sklouzla do křovisek. Zřejmě by se utopila ve špinavé kaluži, nebýt ostré bolesti, která opět přivedla k životu její omráčené smysly. Z boku ji trčela kost zvířete, které tu kdysi pošlo a která se jejím pádem zlomila a zabořila hluboko do mladého dívčího těla. Opatrně, snažíc se nemyslet na krutou bolest se odplazila směrem k lesu, co nejdál od řvoucích stvůr. Tady si teprve pořádně prohlédla své zranění, oběma rukama chytla trčící kost, zatla zuby a trhla... =
"Takže tohle je Andarie," pomyslela si Eau a vzpoměla na všechny, kteří před mnoha generacemi stačili uprchnout před útočícími skřety ze své domoviny, z Liaru. Teď už je i ona jednou z nich, jen s tím rozdílem, že ta smradlavá všeničící řeka dorazila i sem. "Děkuju za život mí Bohové," pomodlila se a vykročila k Andoru, k městu, jehož hradby tyčící se v dáli nabízeli ochranu všem příchozím...
Tak tady začíná příběh mladé elfky Eau z Liaru ve své nové domovině Andarii a jen čas napíše vše budoucí...
Hladová a zesláblá svým zraněním a dlouhou cestou se pomalu blížila k městu. Klopýtala po kamenité lesní cestě a rezavý palaš, který ztěžka vlekla za sebou, ji byl spíše na obtíž. No skýtal alespoň psychyckou oporu, aby se necítila úplně bezbranná. Ještě několik zákrut a bude z divočiny venku. Jak si tak hlavou promítala události posledních dnů, ani nepostřehla podezřelý ruch ve křoví, když tu se jí do cesty postavil muž v plátové zbroji a ohánějíc se sekyrou řval:“Stůj, zabiju tě!!!“
Z posledních sil se pokusila o útěk, ale nohy ji vypověděli službu, a ve svém zuboženém stavu, neschopna jakéhokoli odporu, padla pod první jeho ranou. Ta oplechovaná bestie, neštítící se ničeho, poté co ji obrala o její skrovný majetek, se vztyčila nad umírající Eau a s rozhodnutím dokončit svůj hrůzný čin a rozčtvrtit ji k nepoznání, máchla sekerou a zasípala: „Zdechni...!“
Dusot koní bylo to poslední, co byla schopna svými slábnoucími smysly zachytit.
Postavu, sklánějící se nad ní, viděla jakoby přes mlhu. Spalovala ji vysoká horečka a nesmírná bolest rvala její tělo na malé kousky. „Musíš to vydžet holčičko,“ řekl jí měkce něčí hlas, tak podobný její matce, když ji ošetřovala bolístky, „mé lektvary jsou sice silné a dokázali by přivést k životu i mrtvého, ale chvilinku to bude trvat.“ Léčitelka ji otřela tvář chladivou vodou a začala vyměňovat obvazy. „Všechno chce svůj čas a ten neřád Tě opravdu nešetřil. Měla jsi štěstí, že Tě andorská hlídka přivezla tak brzy, jenže tomu zločinci se podařilo jen o vlásek uniknout. Oni ho ale určitě dříve nebo později chytí, už delší dobu vědí o koho jde. Udělal Ti to Shifty.“
Hlouček hlasitě diskutujících mužů se semknul blíže k sobě. Svou zbrojí se již téměř navzájem dotýkali a plech jejich brnění, co pamatoval nejeden úder a začínal ztrácet na lesku, občas ostře zaskřípal. Ledový vítr jim hnal zmrzlé kapky deště do tváří, což ale zjevně těmto mužům ostře řezaných rysů nevadilo. „Jdeme na hřbitov !“, vyrazilo několik výřiků z jejich hrdel a společně se rozeběhli pryč z náměstí. Schoulená a chvějící se zimou seděla na lavičce a zvažovala jak dál. Těch pár věcí, co ji léčitelka věnovala, si dbalá jejího varování ihned uložila v bance. Nechtěla, aby ji i o to málo co má, obral nějaký zloděj. Někde se najíst, někde ohřát a někam složit své znavené tělo ke spánku. Tyto myšlenky byli to hlavní, na co dokázala myslet. Ržání koní, uvázaných před bankou, ji vrátilo do reality a Eau se rozhodla jednat. Prošla všechny hostince ve městě, aby zjistila co si může za svých pár mincí koupit a v každém setrvala dostatečně dlouho aby si zahřála své zkřehlé ruce a nohy, ale by to nebylo majiteli příliš nápadné. Po čase našla to co hledala a vrátila se vybrat z banky potřebné peníze. Špína a odpadky ji bili do očí kam jen pohlédla. Zbytky jídla, rozšlapané těžkými botami válečníků, na podlaze přímo před bankovními úředníky v ní vyvolával pocit znechucení a vzpomínala na čistě uklizený dům svých rodičů.
Ale, jak zjistila jen o pár hodin později, i toto smetiště je k něčemu dobré. Dýka, kterou někdo zahodil, ji zbavila alespoň starosti o nákup jídla a dodala pocit bezpečí, když musela procházet tmavýni uličkami Andoru. Poděkovala bohům a „neznámému dobrodinci“ a uložila se ke spánku.
Snila o lepších dnech, které snad příjdou, snila o svých blízkých, kteří padli za obranu Liaru, snila o slunci a zpěvu ptáků, prostě snila … Mára lómë...
Den za dnem plynuli jako řeka, napohled stejné, ale přece jen jiné. Pravidelnou stravou a čím dál delšími vycházkami po okolí Andoru, se Eau rychle zotavovala a nabírala zpět ztracené síly. Učila se poznávat okolí, objevovat skrytá nebezpečí a sama se neslyšně ukrýt před přicházející hrozbou. Na svých potulkách nacházela množství bylinek, které tak důvěrně znala od své matky, a které jí přinesli vítaný zdroj měďáků od alchymystů, využívajících jejich vlastností na přípravu lektvarů. Ještě dnes jí zněl v uších její laskavý hlas, „Holčičko, dobře si to pamatuj, toto je mandragora a ta ti dodá ztracenou sílu, ten větší je ženšen a můžeš s ním vyléčit různá zranění, pozor na rulík, dělá se z něj jed a jeho protějškem je česnek, který jeho účinky zastaví.“
Už se necítila ani tak bezbranná před divokou lesní zvěří. Štít a luk, někým vyhozené jako nepotřebné, byli pro ni pravým požehnáním. Šavli ji věnoval jeden rytíř a jiný ji s ní naučil bojovat. Při hrozícím nebezpečí už dokázala rychle zapálit oheň a bránit se za hradbou jeho plamenů před tvory silnějšími než ona. Často byla zraněna útočícím orlem nebo jelenem, které vyrušila při potulkách lesem, ale s touto pomocí se jí vždy podařilo přežít.
Často se vracela v pozdní odpoledne obtěžkána bylinkami zpět domů a radovala se z krásného dne. I dnes se vrcholky stromů barvili do ruda v záři zapadajícího slunce. Tomu muži, spěchajícímu po cestě k městu, nevěnovala pozornost. To už farmy s bavlnou a plodinami nechala daleko za zády a na dohled byli první domy Andoru.
„Asi má s někým schůzku a jde pozdě,“ pomyslela si. Vtom ucítila na svém hrdle chlad ostří jeho meče a silným stiskem své paže ji strhnul zpět. Otočila se a pohlédla do jeho krví podlitých očí, ze kterých čišelo pohrdání čímkoli živým. Z celé své síly ho uhodila pěstí do tváře, vytrhla se z jeho sevření a s voláním o pomoc se rozeběhla k městu. Útočník, překvaven úderem a útěkem poměrně snadné kořisti chvilku zaváhal, ale rozeběhl se za ní. Několikrát zasvištěl meč těsně kolem její hlavy, no neustávala v běhu o svůj život. Tolikrát prošla touto cestou, tolikrát překračovala ten spadlý kmen, až dnes ...
„Slečno, tady jsou Vaše věci,“ říká ten urostlý muž v modrých šatech a podává jí její batoh s bylinkami. „Děkuju Vám pane,“ nesměle odpověděla a rozhlížela se kolem. „Už se ho nemusíte bát, složil jsem ho jedinou ranou. Jednou za všechny zločiny zaplatí Milek svou hlavou.“
„Ještě jednou se Vám chci pane poděkovat, já jsem Eau,“ a podala mu svou ruku.
„Těší mne slečno, jmenuju se Dest.“ Namárië, tenn enomentielva.
„Ach ti muži,“ povzdechla si Eau a rozmrzele si poodsedla od dotěrného protivy. Doma ji vedli ke zdvořilosti, ale co si dovoloval tento hulvát, bylo až příliš. Nejen že dával své špinavé ruce kam neměl, ale dokonce si po chvíli svléknul kalhoty a začal si prohlížet svůj ... nástroj. Prudce se ji zvedl žaludek a rozeběhla se z náměstí pryč, aby svým před chvíli snězeným obědem neobdařila některého z procházejících lidí. Jako studená sprcha na ni zapůsobila tato ohavnost, které byla svědkem.
Už dávno si všimla, že žen je ve městě poskrovnu a s každou nově příchozí nastává mezi místními muži pozdvižení a zcela určitě i jisté soupeření, kdo si tu křepelku uzme pro sebe. Neustálé natřásání, leštění zbroje, neumělá mluva i pokusy o verš či duchaplný žert tehdy byli na denním pořádku. Návrhů na schůzky, procházky nebo intimní rozhovory dostala nepočítaně, ale pokoušela se je všechny taktně odmítat. Nebyla ještě připravena va vztah s mužem. Její srdce bylo stále plné žalu ze ztráty blízkých a svého domova, v jehož bezpečí jako dítě snila o velké romantické lásce. Proto také dlouho zvažovala a odmítala nabídku jednoho mladého elfa, aby s ním odešla do Thyrisu. Z očí mu přímo žhnula zamilovanost, ale nemola mu nabídnout nic víc než přátelství a pomocnou ruku při starosti o domácnost.
Ano, Thyris je krásný, prozářený sluncem, jen pro její drobné nožky trošku rozlehlý. Les okolo je ale pravým opakem. Nebezpečí číhající na každém kroku a v jeho hustém podrostu téměř žádné bylinky. Každodenní úniky ze smrtících osidel skřetů, pavouků a jiných divých šelem v ní nechali vyrůst pevné rozhodnutí vrátit se do Andoru. Dopisem požádala onoho mladého elfa o odpuštění a odešla zpět do města, které ač nebylo tak krásné, přece jen ji přirostlo k srdci a bylo jejím domovem od doby příchodu do Andarie.
Vypadali jako z pohádky. Laetri v bělostných hedvábných šatech jakoby utkaných z právě spadlých sněhových vloček a Gulord ve stříbrné zbroji blyštící se v odpoledním slunci až omračovali zrak. Mnoha přítomným ukápla slza dojetí při jejich prvním manželském polibku a ani oči Eau nezůstali suché. V myšlenkách jim popřála z celé své duše lásku a štěstí a pomalým krokem se vydala za tísnícím-se davem k portálu, vedoucímu na svatební hostinu.
Neměla na jídlo ani pomyšlení, ale překonala se a ochutnala kousek výborného dortu. Už několik dnů se necítila dobře. Sužovala ji malátnost a nechutenství, no nechtěla o tuto slavnost přijít a zahrát mladomanželům k tanci několik písní. Však poté, co několik opilých hostů neudrželo své vášně na uzdě, přišlo ji nejrozumnější, že je nejvyšší čas odejít domů.
Zmožena vysokou horečkou doklopýtala po schodech hostince do svého pokoje. Uvědomovala si, že bylo chybou nechat jídlo v batohu hned vedle černého vřesu a katových kukel, no teď už se čas nedal vrátit … Modlila se k bohům za uzdravení, rozmlouvala s dušemi svých blízkých a pomalu ztrácela schopnost rozlišit skutečnost od stavů, kdy její mysl blouznila o cizích světech, o lidech sedících před svítícími skřínkami a ťukajícími prsty do podivné desky plné malých kostiček, o rozhovorech s bohy o svém osudu, o holubech kteří umírali dřív než donesli svou zprávu, o královských trubačích pod okny hostince a řinčení zbraní při roztržce mezi andorskými občany, nebo o člověku bezcílně bloumajícímu po svém bytě …
Ptáci hlasitě štěbetali za okny hostince, jakoby vítali nejen nový den, ale i Eau zpět do života. Seběhla k pobřeží a dlouze se zadívala do rozpalujícího kotouče líně se odlepujícího od mořské hladiny. Už dlouho se necítila tak dobře a svobodně, už dlouho co ulehla se spalujícími horečkami po vlastní hloupé chybě. Chladivá ranní rosa ji svými doteky hladila bosé nohy ponořené do koberce z trávy a lučního kvítí. Před pár dny tomu bylo padesát let, co byla počata z velké lásky svých rodičů a blížil se čas její plnoletosti.
"Tevinyë le !!!" zazněl něčí skřehotavý hlas. Polekaně se ohlédla. Stála tam sama a v okolí na dohled žádná živá duše. Kdo jí tak může nenávidět, že to vykřikuje na celý svět? Nebo to byl jen přelud využívající její nemocí rozjitřené smysly?
"Le feuya nin !!! Hnusíš se mi !!!"
"Ne, to není přelud, to se mně jen někdo snaží vystrašit," snažila se přesvědčit sama sebe. Zakryla si dlaněmi ouška a rozeběhla se zpět do pokoje.
Myšlenky se jí přelévali a naráželi o sebe jako příboj mezi skalisky za bouřlivého dne. Chtěla zapomenout na ten hlas i na slova které ji řekl. Snažila se být vždy ke všem milá a přátelská a nedávalo jí to žádný smysl. Snad jen muži, které pro své mládí a svůj smutek odmítala, se mohli cítit dotčeni. Ponořila se do práce s cílem hodit vše za hlavu a nemyslet na nic, co by jí to připomínalo. Obchůdek s bylinkami jen vzkvétal a Eau se začala poohlížet po domečku v centru Andoru, kam by mohla pozvat na posezení i své přátele a nemuseli by se tísnit v tom pokojíku, ve kterém doteď přebývala.
Cestou z pole si vesele prozpěvovala a těšila se z úrody bylinek. Chce to pravidelnou péči a té se rostlinkám od Eau dostávalo vrchovatě, když každou volnou chvilku obětovala této práci. Jako blesk z čistého nebe se ozval ten hlas: "Nai quildë! Buď zticha, tak už konečně mlč !!!" Úlekem se jí podlomila kolena a koš s kořínky jí vypadl z rukou vysypávajíc svůj obsah do prachu cesty.Bojovala s tím všudypřítomným hlasem po mnoho dnů a ješte více bezesných nocí, kdy jej nepřehlušoval hluk města. Nic nepomáhalo a výhružky protkány urážkami se čím dál, tím víc stávali nesnesitelnějšími.
"Nepoznáš lásku a budeš jen hříčkou pro chlípné muže!"
"Nechť vše co sníš ti ve střevech oživne!"
"Zapomeň co je to milovat, jen smrt bude tvým vykoupením!"
Snad útěk někam daleko by mohl pomoci, je však místo kde jí ten hlas nenajde? Možná Havant, chráněný magickým štítem proti vnějším vlivům by mohlo být to pravé místo. Netušila však jak hluboce se zmýlila a její nový neústupný "přítel" ji nalezl i tam. Ozýval se v její hlavě dnem i nocí a nedopřával vyčerpané Eau chvíli odpočinku. Aby vůbec mohla dostát závazkům vůči svým věrným zákazníkům, posilovala se lektvary známými i zkusmo umíchanými. Což o to, že po některých zalil její srdce mrazivý chlad, no nechtěla nikoho z nich zklamat. Ten kdo by k večeru nahlédl do jejího baťůžku, mohl by podle množství prázdnách lahviček odhadnout jestli měla den šťastný, či nikoliv. Ten co by ji chvilku pozoroval, by jen kroutil hlavou s kým neviditelným se to neustále dohaduje nebo prosí o ticho. Však ten kdo by ji nahlédnul do nitra, spatřil by mrazem skřehlé, chvějící se a rampouchy prokláté umírající srdce.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Eliska - 5
Hodnotím obsah a moc se mi líbí, má pěkné výrazy, gramatiku neovládám,takže tu nehodnotím:)
Borwen - 5
jedno z tech opravdu povedenych del
Martinez - 5
Eau umi psat ;o)
Druid - 5
tomu se říká výborný příběh...jeden z nejlepších tady...
Raist - 5
Nejprve se to zdá dlouhé. Ale po vytištění a přečtení jsem si říkal, jestli tu ještě nemá někde schované pokračování.
Vzbudila ji prudká bolest hlavy. Ztěžka otevřela pláčem nateklá víčka a pohlédla na oblohu. Slunce již stálo vysoko a jeho hřejivé paprsky tančili na deštěm promoklé zemi, vytahujíc chuchvalce oparu stromovím zpět k nebi. Opatrně se posadila, ale tělo se jí zkroutilo bolestivou křečí. Z rány na boku ji začala prýštit čerstvá krev a mladá elfka si ji instinktivně přikryla slábnoucí dlaní. Pruh špinavé látky utrhnutý z posledního zbytku šatů byl jen slabou náplastí na její zranění. Snažila si vzpomenout na cokoli z posledních dnů, ale úporná bolest hlavy ji nedovolovala myslet. Občas se ji vynořovaly útržky vzpomínek, ale zhasínali stejně rychle jak louč v bouřlivém vychru. 