Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Gloshden

-> Charakterník

„Gloshino! Dones z kůlny dřevo! Pak mi pomůžeš uvařit než přijde tvůj otec. Seš k ničemu! Kde se flákáš s tím dřevem?!“
Děvče, asi patnáctileté, vchází do kuchyně s košem plným dřeva.
„No konečně. Už sem myslela že mi necháš vyhasnout oheň v kamnech. Dej to sem!“
Žena v zástěře vytrhla dívce koš z rukou.
„Šup! Brambory čekaj na oškrábání! Přece to nebudu dělat já.“
Gloshden rychle sedla ke stolu a začala chvatně škrabat brambory…

Večer toho dne seděla u sebe v kamrlíku a při svitu lampy si česala vlasy. Za chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil postarší muž.
„Glosh, má milá Glosh. Mluvila s tebou už Eliss o té cestě?“
„Jaké cestě otče?“
„Ona se ti o tom snad nezmínila?“
„Nevím o čem mluvíš…“
„Eliss mluvila se svým bratrem, s tím co je opatem v klášteře v Angel. Mluvila s ním o tobě má milá. A domluvila, že tě přijmou sestry v klášteře v Deutis. Budeš tam pomáhat v kuchyni. Dostane se ti dobré klášterní výchovy.“
„Otče… ale já tam nechci. Nechci do kláštera.“
„Je to pro tebe to nejlepší Gloshinko.“
Nastala chvíle ticha, kdy se dívka jen dívala smutně do země.
„Jo a abych nezapomněl. Sbal se, ráno vyrazíme.“
A tak si Gloshden se slzami v očích sbalila do vaku pár věcí a ráno s otcem odjela z domova do půl dne cesty koňmo vzdáleného Deutis. Za celou cestu Gloshden skoro nepromluvila a ani mezi jeptiškami jí nebylo zrovna do řeči.
Jednoho dne, asi po roce dívčina života v klášteře, se v jeho bráně objevila žena, která změnila její život navždy. Ocelové brnění se lesklo v paprscích slunce, kůň pod ní podupával na místě až podkovy drnčely. A na zem kapala krev. Sestry se ihned seběhly, aby zjistily co se děje. Žena seskočila z koně, držíc si zraněnou ruku a Gloshden se s jakousi samozřejmostí chopila koně aby se o něj postarala. Sestry ženu odvedly do jednoho prázdného pokoje a tam se o ni postaraly. Pohled na tu ženu večer Gloshden nedal spát. Vstala a potichu se vytratila směrem k pokoji, kde ležela válečnice. Krátce zaklepala a po tichém „dále“ vešla. Měla na tu ženu tolik otázek. A válečnice je s mírným úsměvem odpovídala. K ránu, na konci jejich hovoru, jí válečnice řekla:
„Tohle opravdu není místo pro tebe. Jeď do Andoru. Jeď tam pokud se chceš učit boji. Věřím, že tam potkáš některé z bojovníků, které jsem znávala. Ochotně tě naučí základům boje. Jeď tam a uvidíš.“
„A kde najdu Andor?“
„Leží za mořem na západ od Midanu. Námořníci ho znají. Ráno ti pomohu dostat se odsud do přístavu. Ale teď se jdi aspoň trochu vyspat na tu cestu.“
Za několik hodin už Gloshden s malým vakem na zádech seděla za bojovnicí na jejím koni a jeli směrem k přístavu, kde našla loď, která ji za pár dní vyložila na molu v Andoru….


... o několik let později ...
Ve všeobecném veselí zanikly tiché kroky Gloshden. Vyšla po schodech a rozhlédla se na rozjařené hosty maškarního bálu. V hlavě jí blesklo, že jít sem nebyl asi dobrý nápad, ale nakonec se posadila vedle tribuna. Pohlédl na ni, jak si urovnala černou róbu.
„Za co jdeš?“
„Za pomstu...“ odpověděla tiše. Tribun se nadechl, jako by chtěl něco říci, ale mlčel.
Mladá žena sklonila hlavu a zahleděla se do stolu. Vzpomínky na ni útočily a ona sotva zadržovala slzy.
Před očima se jí míhaly scény z minulosti. Christian, jak ji učil bojovat, jak se smál když jí to nešlo. Když ji učil číst. Vzpomínala na pocit prázdnoty, když zmizel... Neváhal za ni bojovat... i kdyby měl stát proti příteli. Z paměti se jí vynořila slova barona Ištvána o dvou rytířích, co se jí dvořili. Tehdy byla na vážkách, kterému věnovat svou přízeň, ale přestože ten druhý stále žil, nelitovala... První cvičení s Pretoriánskou Gardou, hrdost... Pousmála se, když si vzpomněla jak před mužstvem předstírali v podstatě nezájem jednoho o druhého... Byla šťastná, než... než se ukázali temní jezdci, ale i potom vlastně byla šťastná, i když s nimi musela bojovat... Potom přišla bitva o Lewan... nejraději by ten den vymazala z paměti, ale nešlo to, zaryl se do ní příliš černě a příliš hluboko... V duchu viděla Christiana jak zdraví nastoupenou jednotku, jak se s ní loučí, jak jede do boje, o kterém ví, že je poslední... Zabil drakkarima.. za cenu vlastního života... Nikdy nezapomene na jeho tvář, ze které mizí život... Ta chvíle ji změnila... Jako by se železo stalo ocelí... Jako by z ní něco ukradlo všechno teplo těla... V té bitvě už nebojovala...
„Máš lístek do tomboly?“ vytrhl ji ze vzpomínek hlas tribuna.
„Nemám, pane... přišla jsem pozdě...“ smutně se na něj usmála.
„Vem si tenhle, třeba něco vyhraje...“
„Děkuju...“
Vrátila se myslí k minulosti, ale jako by byly vzpomínky zahalené kouřem. Jako by po bitvě o Lewan už nežila. A přeci žije... jsou to roky, ale žije... Proč žije? Pro naději? Pro touhu po pomstě... Usmála se při představě hovoru s tím mágem, co Christiana poslal do té bitvy... Chtěla by vidět mizet z jeho tváře život tak, jako z tváře své lásky... Představila si v duchu drakkarima... i s jeho hrozivým kopím... mrtvého na zemi...
„Číslo 38... má někdo číslo 38?“
„Já...“ odpověděla Gloshden.
„Vyhráváte tuhle krásnou ovečku!“
„Díky...“ zvedla se ze židle a šla si převzít svou cenu.

... o mnoho let později …
Zatím jen pár vloček padajících z mraků naznačovalo co přijde později. Ženská postava se krátce zastavila a zadívala se na západ, na širé moře. Ano, tohle bude dobré místo. Urovnala si hrubý vlněný plášť s kapucí a přitáhla si ho blíže k tělu, aby se lépe chránila před kousavým mrazem. Vydala se k urostlému dubu, pokrytému sněhem a posadila se do sněhu u jeho kořenů. Z hlavy jí sklouzla kapuce a odhalila dlouhé rudé vlasy prokvetlé šedinami. Její tmavomodré oči hleděly na západ, na horizont, na moře. Sněhové vločky houstly a rozpouštěly se na vlasech a její tváři. Krajina se začala nořit do tmy a žena klidně zavřela oči.
Noční vánicí se plížila silueta. Nepropadala se do sněhu, téměř nezanechávala stopy. Z dálky připomínala medvěda, zblízka ale byly rozeznatelné vrstvy vlčích kožešin. Po chvíli se přiblížila k rudovlasé ženě a zastavila se nad ní. Zpod kožešin se vynořila štíhlá ruka barvy noci se zrcátkem, které přiložila těsně k ženiným rtům a odtáhla ho až když se lehce zamlžilo. Se zavrčením se sehnula a když ženu omotala aspoň částečně jejím vlastním pláštěm, chytila ji pod pažemi a začala ji táhnout k severu. S několika přestávkami se za chvíli dostala k černému ústí jeskyně kousek nad mořem, tady už přesun začal být náročnější, ale kožešinami zahalená postava uspěla a dotáhla bezvládné tělo hluboko do jeskyně, ke žhnoucímu ohništi, které bylo zároveň jediným, i když chabým zdrojem světla v relativně vyhřáté podzemní síni. Podložila rudovlasé ženě záda a hlavu vlčí kůží a sama ze sebe stáhla své vrstvy a posadila se naproti přes ohniště. Slabá zář odhalila některé její rysy. Byla velmi štíhlá, ale ne hubená a ve tmě se stříbřitě leskly její vlasy.
Po několika dlouhých chvílích se rudovlásce zachvěla víčka a pomalu otevřela oči. Její lidské smysly jí nedovolily rozeznat kde je.
„Jsem mrtvá?“ Tiše vydechla otázku na kterou ani nečekala odpověď.
„To by bylo příliš snadné, nemyslíš?“ zaznělo nedaleko ní se silným cizím přízvukem a ona se nevědomky otočila za hlasem.
„Proč? Znám tě?“
„Možná záchvěv dobroty, možná pro tebe mám využití a možná oboje. A ano, znáš mě.“ Tmavá postava přiložila trochu dřeva na oheň a umožnila mu mírně osvětlit celou jeskyni.
„TY??!!“ Zařvala rudovláska. „Co to má znamenat?? Kdo se tě prosil?“
„Ano já, nikdo se mě neprosil. A nenechám tě chcípnout těsně u mojí jeskyně. Možná se ve mně probudila víc ta lidská část, možná jen prostě natolik respektuju tvýho adoptivního otce, že TOHLE ti nedovolím. A nebo prostě chci pozorovat, jak z tý hory svalů co jsi ze sebe udělala mizí jakákoli vůle a síla k odporu.“ Řekla zcela klidně temná postava a naklonila se k ohni, který odhalil její tmavou kůži a černé oči. „A rozluč se se světlem, oheň nám bere vzduch který obě potřebujeme.“ S těmito slovy polila oheň vodou a celá jeskyně se ponořila do temnoty.
S temnotou se jeskyní rozhostilo i ticho. Trvalo dlouho, velmi dlouho, ale v temnotě je čas jen prázdná veličina. Nakonec ale bylo prolomeno.
„Ssinurn?“
„Gloshden?“
„Máš tu ještě nějakou vodu? Mám žízeň.“
„Když se posadíš čelem ke mně, sud s vodou je přímo za tebou, asi sáh. A hrnek máš loket daleko před svou levou rukou.“
„Díky.“
Chvilkové rámusení bylo zakončeno šplouchnutím vody a zvukem lačného polykání.
„To tu máš takovou tmu pořád?“
„Většinou. Oheň zapaluji jen kvůli teplu. Zvykneš si.“
„Kde vlastně jsme?“
„Hluboko v zemi, zima sem téměř nedosáhne. Vycházím jen na lov. Za několik měsíců zima skončí a zase vyjdeme ven.“

… za několik měsíců …
V krajině věčného sněhu není konec zimy ohlašován táním sněhu. Spíš tím, že se krajina stane méně nepřátelskou. Slunce se pomalu blížilo k západu, když se z jeskyně vynořily dvě postavy ve vlčích kůžích. Vyšší a mohutnější z nich si po východu z jeskyně stáhla kožešinovou kápi a odhalila ženskou tvář téměř bez výrazu a dlouhé rudé vlasy protkané několika šedinami. Druhá postava si naopak kápi stáhla hlouběji do obličeje a zavrčela cosi o tom, že měly jít až v noci. Stejně šly celou noc – na jih. Jakmile se dostaly z krajiny věčného ledu, strhaly ze sebe vlčí kožešiny a schovaly je do křoví. Dál ve své cestě pokračovala rudovlasá válečnice v plné zbroji se svou věčně sarkastickou společnicí ve fialovém plášti až do setmění dalšího dne. Za světla se držely stinných lesů, se setměním se vrátily na cestu, aby s uspokojením zjistily jak blízko svému cíli jsou. Pískovcové hradby Thyrisu byly na dohled. Do města šla rudovláska už sama, vybrala si nejkratší cestu ke svému cíli – kasárnám Praetorie. Čím blíže jim však byla, tím více se jí vkrádal jakýsi stín do mysli. Pochopila, když místo kasáren nalezla jen ruiny zalité mořem. Zařvala jak raněné zvíře a klesla so trávy. Dlouho v ní mlčky seděla, blížila se půlnoc, když se jí na rameni lehce dotkla tmavá ruka. Zvedla hlavu a uviděla svou společnici.
„Ještě se mi začni smát...“ zavrčela Gloshden.
„Nebudu se ti smát, pomůžu ti. Stejně jako jsem ti pomohla v zimě,“ odvětila klidně druhá žena.
„Zlidštěla jsi...,“ pousmála se na ni válečnice.
„Možná, nebo možná u tebe budu mít službičku, kterou mi splatíš až budu pomoc potřebovat já. Dej mi tři dny a budeš zpět u svých modrých plášťů, i kdyby zalezli až do Podtemna.“

… o tři dny později …
Gloshden nedůvěřivě pobídla koně u imerského portálu směrem k blízké pevnosti. Muselo to být ono, dokonale na to místo seděl popis od Ssinurn. V mysli se jí ale ozvaly varovné hlasy – tohle je sever, město barbarů, co by zde dělali? A je dobré věřit takovému stvoření jako je Ssinurn? Umlčela je. Ssinurn jí zachránila život a dala jí naději. Zajímavý paradox, ta která naději dříve jen brala, ji teď rozdávala? Hlasitě se tomu zasmála. Stála před branou, nejistá. Seskočila z koně a zabušila na bránu, neměla co ztratit. Chvíli se nic nedělo, ale pak mřížemi zahlédla pohyb. Ze dveří domu vyšel muž v koženém brnění a hlavně v plášti barvy, kterou tak toužila spatřit. Pozdravila ho tak, jak roky nikoho nepozdravila. Nedůvěřivě na ni hleděl, nemohl ji znát. Chvilku jí trvalo přesvědčit ho, kdo je. Vzal ji dovnitř, dokonce jí pomohl najít truhlu s jejími věcmi. Její klíč pasující do zámku ho zbavil jakýchkoli pochybností. Našla Gardu, našla svou 'rodinu' a našla nový domov.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Argorion - 5

Pro me osobne je to jedna z klasik zdejsich literarnich pocinu. Za 5.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x
známka 4: 8x
známka 5: 9x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist