Posadil jsem se na břeh řeky a omyl si obličej. Dobrá, podívejme se na to střízlivým pohledem. Jsem v nějakém podivném světě, všude kolem je spousta podivných tvorů a lidí a já nemám sebemenší potuchu, co tady dělám nebo z jakého důvodu jsem se tu ocitnout měl. Ale pokud chci přežít, budu se muset přizpůsobit. S tímto přesvědčením jsem pečlivě omyl i zakrvácenou dýku od černé skřetí krve a opět ji zastrčil za opasek. Tohle se ukázalo jako výtečná zbraň. Nyní jsem se aspoň přesvědčil, že se dokáži ubránit. A je na čase vyhledat někoho, kdo by mi vysvětlil, co se tady zatraceně děje. A tím někoho nemyslím ani trpaslíky, prostě někoho... no, normálního.
Nejspíš to byl osud nebo prostě smůla, ale po celodenním pochodu jsem nepotkal ani živou duši (nepočítám-li takové maličké podivné tvory, kteří se mi otírali o nohy, a takové temné stíny v korunách stromů, jež na mě nehezky vrčely a naháněly mi děsný strach).
Takže jakmile padl na kraj stín, vyšplhal jsem se po chvíli váhání na jeden menší stromek, který naštěstí nebyl moc vysoký a jeho větve mi připomínaly žebřík. Dokonce jsem překousl i skutečnost, že mne jeho jehličí bodalo do rukou, a už jsem se rozhlížel okolím. Do zorného pole mi tak padlo jakési nedaleké světýlko, takže když jsem skákal dolů, děkoval jsem v duchu.
Potácet se v noci lesem je vskutku zážitek, o který bych byl sice radši ušetřen, ale jakmile se přede mnou vyloupla jakási chatrč. Zabouchal jsem na dveře.
K mému údivu mi otevřela tajemná žena, poměrně mladá a nepřívětivě si mě prohlédla. Zaváhal jsem. Najednou jsem nevěděl, co mám říct. Žena se zamračila. Docela jsem ji chápal. Kdyby u mých dveří uprostřed noci bušil nějaky chlap, divně oblečený a s dýkou za pasem, těžko bych si ji nadšeně pozval do svého domu.
"Dobrý den," vyhrkl jsem. Žena stále mlčela a zachmuřeně na mě zírala. Asi jsem nezvolil nejnormálnější pozdrav. "Spíše... dobrý večer," opravil jsem se, ale ani nyní se nezatvářila o nic přívětivěji, spíše bych přísahal, že se jeji ruka nebezpečně přiblížila k rukojeti meče. "Všechno vám vysvětlím, jen kdyby jste mě tu nechala přespat... a dala mi třeba něco k jídlu," zazubím se na ni.“ Pak jsem si teprve uvědomil, že je nějaka nepatřičně oblečena na to, že je hluboká noc, a došlo mi, že jsem ji patrně zastihl ve zcela jistě nevhodné situaci. "Mám za sebou strašnej den," prohlásil jsem. "Ocitl jsem se v tomhle děsným světě, přepadli mě trpaslíci a skřeti a vážně bych byl moc rád, kdyby jste mi aspoň trochu uvěřila a pomohl mi!"
Konečně, v jeji tváři se něco změnilo. "Ocitl?" zopakovala má slova. Přikývl jsem a očekával další vývoj situace. "Ocitl..." zamumlal a pak si mne prohlédla ještě jednou, podstatně důkladněji. "Ty jsi... ty jsi ten člověk, že ano?" zaradovala se.
"Cože...?" nechápal jsem, ale to už mne pozvala dovnitř a se slovy omluvy jsem byl vtlačen na židli a v příští chvíli už přede mnou stál džban čehosi teplého. Nejistě jsem do té nádoby nakoukl. Vonělo to jako medovina. Vzhlédl jsem k ni a zamyslel se. Proč se ptal, jestli jsem člověk? Co je tedy ona? Když jsem ji ale začal bedlivěji zkoumat, došlo mi, že je trochu jiná. Měla špičaté uši a nakonec se projevila jako hodna elfka. Zeptala se mě jak se jmenuju odpovedel jsem Gidelon tak se jmenuju. Vzal sem do ruky džban a napil se teplé medoviny. Zeptal sem se ji jak se jmenuje. Odpovedela mi že se jmenuje Tana. Nakonec jsem u ni přespal.Dalši den ráno se mě zeptala jestli u ni nechcu zůstat. Přikývl sem jako že chcu. Jak čas utikal učila mě postupne všelijake věci,magii,jak udržet s nemrtvími spojeni. Naučila mě všechno co znala a pak sem ji jednoho dne opustil. Vyšel sem do světa na dlohou dobu a čekam kdy se budu moct k ni vratit.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 3
Je to trošku předělané do lepší podoby. Máš docela dobré nápady, jinak ale stále platí, že ten konec je moc ustřižen.
Heratrix - 3
Je to skoro 4, ale zkazil to ten poslední odstavec, šitý horkou jehlou (chyby, změna stylu psaní).
Posadil jsem se na břeh řeky a omyl si obličej. Dobrá, podívejme se na to střízlivým pohledem. Jsem v nějakém podivném světě, všude kolem je spousta podivných tvorů a lidí a já nemám sebemenší potuchu, co tady dělám nebo z jakého důvodu jsem se tu ocitnout měl. Ale pokud chci přežít, budu se muset přizpůsobit. S tímto přesvědčením jsem pečlivě omyl i zakrvácenou dýku od černé skřetí krve a opět ji zastrčil za opasek. Tohle se ukázalo jako výtečná zbraň. Nyní jsem se aspoň přesvědčil, že se dokáži ubránit. A je na čase vyhledat někoho, kdo by mi vysvětlil, co se tady zatraceně děje. A tím někoho nemyslím ani trpaslíky, prostě někoho... no, normálního.