Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Tribun Gomez

-> Charakterník

obrázek postavyFacka přiletěla zničeho nic. O to víc bolela. "Říkal jsem ti abys mi podal to kladivo!" Malý Gomez dívajíc se do tváře svého otce s nevinným výrazem v očích a slovy na rtech "A které tati?" bylo opětováno další fackou. "Jaké? Jaké?! To nevidíš co dělám?" s výrazným fuňením slezl ze žebříku a začal se hrabat v bedně s nářadím. "Ještě že se toho nebožka manželka nedožila." Chvíli otec pracoval mlčky. "Máš už ty nové hřebíky?" Gomez hrdě podal hrst pokroucených křebíků. Otec se na ně podíval a zabědoval "Athone, za co!" Gomez schytal další facku. "Tohle nejsou hřebíky!" Odhodil hrst hřebíků do trávy a s kletbami šel do své dílny. Gomez si promnul už tak zarudlou tvář a šel za ním. Schoval se za dveřmi a porozoval otce. Ten rozehřál pec a vytáhl drát na malíček tlustý a připravil si hřebovnici. Kulatinu pěkně rozehřál až do načervenala a prostrčil hřebovnicí požadovanou délku. Vzal si kleště a uštípl kulatinu kousek za otvorem. Následný polotovar opracoval na kovadlině. Několik úderů přesně svrchu a pár na špici. Hotový hřebík vyklepl z hřebovnice do připraveného kbelíku s vodou. Jen to zasyčelo. Gomez pozoroval svého otce a cítil se zahambený. „Ale vždyť jsem to tak dělal. Asi to bude v tom kladivu. Nejsem ještě tak silný, abych s ním uměl tak bušit.“ pomyslel si utírajíc slzy. Otec se vrátil k práci a ukázal malému jak má vypadat správný hřebík. "Pochop synku, musíš se víc snažit. Takhle to nikam nedotáhneš." Toho dne pracovali dokud slunce nezapadlo.

"Tatí, podívej co jsem udělal." Přiběhl k otci a dal mu do ruky změť drátečků v jejichž středu byl bílý kamínek z řeky. Otec si povzdechl a dal mu facku. "Na to zapomeň! Šperky dělají jen mistři a trvá léta, než se vypracují." Ještě jednou se na výtvor podíval. "Vyhoď to." Vzal velký kus prkna a odnesl ho do dílny. "Pojď to podržet! Kde se zase flákáš?" Gomez přicupital a chytil dlouhé prkno. Otec vzal pilu a začal řezat. Prkno bylo na Gomeze moc těžké a pomalu se pod tou váhou začal nahýbat. "Jak to držíš?!" Dal mu facku. "Kdyť to budu mít celé nakřivo!" povzdychl si. "Vypadni! Takhle to neudělám ani do zimy!" Gomez se slzami v očích vyběhl z dílny. Toho dne se Gomez ukázal doma až slunce zapadlo. Donesl celou náruč polen. "Kdes byl tak dlouho?!" dostal facku.

Mnoho dní uplynulo a práce se chýlila ke konci. "To jsem to ale dobře udělal." chvástal se otec. "Podej mi paličku!" Gomez rychle přiběhl a ukázal v každé ruce jiné kladivo. „Achjo.“ povzdechl si otec. Vzal si tu z pravé ruky a dal mu facku. "Co si člověk neudělá sám, to nemá." Toho dne se pracovalo vcelku dobře. 

Léta plynula a otec se synem pracovali na nových zakázkách společně. "Podej mi..." Gomez stál u něj s hrstí hřebíků. Otec se udivil. Vzal si je a jen zavrčel. "Otče, támhle ten hřebík navrchu co přidržuje ten trám si špatně zatloukl." ukázal. "Cože?!" S funěním se podíval daným směrem. "Ty seš mi ale chytrej, zpochybňuješ mou práci?" Dal mu facku. "Ještě nic neumíš a mě budeš poučovat?" Dusot koní v dáli je vyrušil. "Už?" podivil se otec. Dle sílícího hluku bylo jezdců několik. Otec se šel podívat za chatrč aby lépe viděl. "Podrž to než se vrátím!" Zakřičel. Dusot kopyt ustal, ale Gomez nic neviděl. Stál tam a držel, co mu otec poručil. Zanedlouho uviděl několik jezdců jak jdou k němu. Díval se, ale otce mezi nimi neviděl. Znejistil. Až došli dost blízko všiml si, že to jsou válečníci, soudě podle brnění a ozdobných přilbic. "Kde je otec?" zeptal se váhavě. Nájezdník ukázal své načernalé zuby a tasil meč. Gomez se ulekl a podíval se na zbraň. Na meči byla krev. Čerstvá. Rychle pochopil a dal se na útěk. Udělal sotva několik kroků, když ho další nájezdník zasáhl bičem. Ztratil rovnováhu a spadl na zem. "Doraž ho Friči." ozval se náčelník. Muž s bičem se zasmál a tasil. Gomez strnul strachy a jen se díval na přibližující osobu. Frič letmo podélně sekl. Gomez zaúpěl bolestí a krev potřísnila jeho košili. "Nehraj si!" osopil se na útočníka náčelník. Frič slabě zavrčel a chystal se udeřit znovu. Něco ho zarazilo. Odhrnul zkrvavenou košili z ochromeného Gomeze a strhl mu náhrdelník, který tam měl schovaný. Chvíli si ho pozorně prohlížel. "Kdes to sebral ty pse?" vyštěkl. Gomez stále ochromen nic neřekl. Frič ho chytil pod krkem a silně stiskl. "Ptám se ty prase, kdo to udělal?!" a hodil s ním o zem. "J-já." zachraptěl. Nájezdník se opět podíval na ozdobu. Na Gomeze. Zachrchlal a udeřil ho jílcem meče do hlavy. Gomez zůstal ležet a mlhavě se díval, jak Frič jde za náčelníkem a ukazuje mu jeho výtvor. Omdlel.

„Podívej se!“ Frič hodil ozdobu náčelníkovi. "Co to má být?" "Měl to u sebe." "Noa? Kdyť to není cenné, je to jen obyčejný šutr a není to ani zlato ani stříbro. Je to obyčejné železo s kousky mědi." Frič se pousmál. "Vyrobil to." Náčelník se zarazil a opět se podíval na ten výtvor. „Hmm.“ přemítal náčelník. Byl to přívěšek na krk. Akorát tak do dlaně. Kámen byl velmi dobře a pevně zasazen do kovového lůžka, které obrkužovaly prstence protkané napříč mědí. Z posledního prstence vycházeli oblouky, připomínající květ rostliny. Každý lísteček byl vyplněn sítí mědi připomínající žilkování květu. Náčelník se blíže podíval na kámen uprostřed. Rychle sáhl do měšce u pasu a vytáhl několik drahých kamenů, které už ukořistili. Chvíli přeskakoval pohledem z obyčejného kamene na pravý drahokam. Pozvedl oči k Fričovi. Ten se uculoval od ucha k uchu. "Doufám, že jsi ho nezabil." Frič pokrčil rameny. "Jenom škrábl." "Svažte ho! Berem ho s sebou." rozkázal náčelník.

Houpavá cesta ho probudila. Bolest ho zase srazila a přesvědčila, že se mu to nezdálo. Byl svázán a rána na hrudi byla jednoduše sešita. "No, mof f febou nehaf." ozvalo se za ním. Pohlédl do tváře bezzubému starému člověku. Že by mi pomohl? Napadlo ho. "Nebo tě podfíznu jak vybu!" a hbytě vytáhl dlouhý nůž. "Máf fteftí, fév tě chce fyvího. Nerad bych mu vyfvětloval, fe to byla nehoda." Starý člověk mu dal napít. "Fefta je dlouhá. Fasu máf dost." "Kam mě vezete? Co jste udělali s mým otcem? Proč-" Nůž před obličejem ho zarazil. "Mof mlufif. Mlf!" pomalu dal nůž dolů. "Vefeme tě do opuftěného dolu. Vyfeláf nám na fifobití." s úšklebkem. "Pokuf ten fperk fi udělal ty a ne tfůj otef." "Já ho udělal." "To je dobfe. Nemufím tě fabít. Nef dojedem, tak fe ti to fahojí. Koukej fpat a nevť f febou. Mufif být filný na pváci." "Ale já chci-" Dostal druhým koncem nože ránu do hlavy a omdlel. Starý nájezdník si odfrkl. "Fekl fem mlf." Vylezl z vozu na kozlík a popohnal koně. 

Nájezdník Frič odemkl kovové mříže a vhodil nového otroka do tmy. "Tady máte přírůstek!" zařval a hodil po nováčkovi lopatu tak, že ho udeřila do hlavy. Za několik okamžiků se Gomez zvedl a se slzami v očích se podíval přes mříže ven. Stýskalo se mu po otci, kterého už pokládal za mrtvého. A ikdyž se k němu nechoval moc dobře, i tak ho svým způsobem měl rád. Nikdy se mu nevzepřel. Byl už prostě takový. Někdo v jeskyni se zasmál. Gomez dostal strach. Očima prohledával kouty jeskyně, ale jeho oči si ještě nestačily zvyknout na tmu. Srdce se mu rozbušilo a tiskl k sobě lopatu na obranu. Na okamžik nastalo děsivé ticho. Slyšel jen tlukot vlastního srdce, které se mu snažilo vyskočit z hrudi. "Nemusíš se bát." ozval se neznámý hlas ze tmy. Gomez ještě více přitiskl lopatu na obranu. Ze stínu vyšla mohutná postava. "Jak se jmenuješ chlapče?" zeptal se mile. "G.. Go... Gomez" vykoktal chlapec. "A já jsem Ralf, ale oni mi říkají Jednooký." jeho obličej už byl zřetelný a opravdu. Ralf měl přes levé oko jizvu, která se táhla od kořene nosu až z uchu. Byl vysoký, svalnatý a v ruce svíral opotřebený krumpáč. "Pojď Gomezi, provedu tě." 

Nebylo celkem nic k vidění. Hlavní jeskyně se rozdělovala na několik menších a sem tam byly zčásti vykopané šachty podložené silnými trámy. Ralf popisoval celou jeskyni jako svůj dům. Nicméně nic nezměnilo ten fakt, že jsou v temné vlhké jeskyni osvětlené převážně loučemi či malými lampami. Sem tam se ve tmě mihly malé stíny, které zapištěli a utekly. „Brr.“ otřásl se Gomez. Krysy. V jedné z bočních jeskyní se Ralf zastavil aby ukázal na jednu haldu. „Tady budeš spát.“ Gomez jen mlčky přikývl Několik otrhaných kůží a trochu sena. Bylo to o něco horší než jeho dřevěná postel doma. Ze tmy se někdo zasmál. Gomeze opět zachvátil strach a napřáhl lopatu. "Vylezte ven a nechte toho." pronesl Ralf pevně. "Bo co?" ozvalo se ze stínu. "Nebo ti jednu vrazím!" pohrozil Ralf. Ze stínu vystoupili dvě menší postavy. Jeden se očividně dobře bavil. Druhý se nemotorným krokem dokolébal ke Gomezovi a podal ruku. "To je Myš a ten co se pořád směje je Roland." představil je Ralf. Kolem svítící lucerny si společně posedali a Ralf jim rozdělil zbytky jídla po nájezdnících. „Dnes se dobře vyspi chlapče. Zítra tě bude čekat perný den.“ Ralf už ale mluvil naprázdno. Gomez usnul.

Nového dne se Gomez seznámil s každodenní úmornou prací v dole. Ralf to s krumpáčem opravdu uměl. Mnohokrát ale musel využít Myšákovi síly. Roland byl zase útlý a dokázal se protáhnout i malou škvírou. A Gomez? Ten měl lopatu a pomáhal, jak jen mohl. Ralf toho o sobě moc nenamluvil. Zato Roland mu trochu lezl na nervy. Jednou se probudil s mrtvým potkanem v lůžku a Roland se mu celý den smál, že mám přítelkyni. Chlupatou a smradlavou. Zato Myšák byl nějaký divný. Stále pracoval a vůbec nemluvil. A byl to strašný nemotora. „Není divu,“ jak řekl Rolad „ani nedostal lopatu, ještě by někoho zranil.“ Tak pracoval jen svýma rukama. Nutno dodat, že jeho síla byla poměrně značná, ale vypáčit mříže nedokázal. Někdy je nájezdníci pustili ven, ale to bylo jen když potřebovali rozlomit skálu. Gomez to nikdy v životě neviděl a ani ho nenapadlo, že k rozbití tak pevného kamene stačí jen oheň a něco věder vody. Problém byl jen s tím kouřem. Dělali to jen, když jim to náčelník odsouhlasil.

Jako každý večer se na chvíli otevřely mříže a Frič jim hodil zbytky jídla. Někdy si pozval Gomeze blíž a dal mu do ruky vyspravit kroužkovou zbroj. Samo že dostal i nějaké nářadí, ale s tím, co měl k dispozici mohl jen sotva něco pořádně opravit. Jedny jakž takž úzké kleště k tomu ještě zrezlé. Mnohdy musel poprosit Myšáka aby mu očka zavíral on, neb už neměl sil a prsty měl odřené do krve. Jenomže Myšák neměl ve svých silných rukách cit a něco tak malého mu dělalo nepředstavitelný problém. Tak či tak, byl Gomez za svou práci byl po zásluze odměněn – dostal ránu pěstí. 

Jednoho dne mu donesli plný koš barevných drátků a jeden malý rubín. Jak ho znalecky určil Ralf. Gomez dostal instrukce jak to má vypadat, ale Gomez prosil o lepší nářadí, že s tímhle co má to rozhodně neudělá. Dosla pár ran bičem. „Uděláš to, nebo nám nejsi k ničemu!“ mu bylo takřka vždy řečeno. A tak Gomez dělal co mohl s tím, co měl. Mělo to ale i své výhody. Během několika měsíců se Gomez díky Ralfově výkladu naučil poznávat takřka všechny drahé kameny a především materiály. Ovšem že ty nejcennější mu rukama neprošli. Na to byly jeho majitelé značně slabí, aby se jim povedlo úspěšně přepadnout někoho tak bohatého a ještě měli štěstí, že to zrovna má.

„A mithril, to je ta nejúžasnější věc na světě!“ pokračoval Ralf ve svém výkladu. „Je nepředstavitelně pevný a odolný a přitom,“ mříže cvakly „přitom lehký jako pírko.“ dokončil sledujíc vstupující nájezdníky. „Bude problém.“ šeptl. „Nástup pánové!“ zavelel Frič. Horníci se seřadili do řady. Frič ukázal na Gomeze. „Ty.“ Gomez předstoupil a ostatní ustoupili. Frič vytáhl bič a rozmotal ho. „Ještě jednou uděláš takový zmetek!“ Švihl jím Gomezovi přes hrudník. „A nechám tě podříznout jak rybu!“ Další úder. „Ale ale já říkal, že nemám tak malé kleště!“ prosebně Gomez na svojí obranu. „Jó tak pánovi nedali nářadí? A myslíš, že mě to zajímá?!“ Další rána. Řezavá bolest mu vehnala slzy do očí. Další ránu ustal s malým vzdechem. "Chacháá." zasmál se Frič. "Tohle můžu dělat celý den a nikdy mě to neomrzí!" pokračoval ve své práci. "Tak to už by stačilo ne?" ozval se Ralf. "Cože?" odsekl Frič. "A proč se do toho ty vůbec pleteš Jednoočko?" Frič se napřáhl a udeřil Ralfa přes rameno. Ten se na Friče podíval a lehce zakroutil hlavou. "No dobře.“ dodal váhavě Frič a odplivl si směrem ke Gomezovi, který stále ležel na zemi. Přes zaslzené oči uviděl, jak Frič odchází. Oddechl si. "Jsi v pořádku chlapče?" Ralf k němu přistoupil a pomohl mu na nohy. Gomez chvilku zavrávoral ale nakonec stanul. "Neměli by být tak krutí na mladý." začal mile "A jak dlouho že tu už vlastně jsi?" Gomez zavrtěl hlavou a se slzami v očích se podíval ke vstupním mřížím. "Nevím." vydal ze sebe. Ralf ho poplácal lehce po rameni. "Myslím že to bude rok." Gomez ztratil pojem o čase. Dny se vlekly a pořád bylo co dělat. Rád trávil chvilky s Ralfem. Vzhlížel k němu. Považoval ho za svého druhého otce. Myšák byl rovněž přátelský a s Rolandem si na sebe zvykli.

Několik dnů uplynulo než se nájezdníci vrátili z další výpravy a soudě podle jejich nálady nebyla úspěšná. Frič nazlobeně odemkl mříže a nechal si horníky opět nastoupit. Vybral si zase Gomeze. Tentokrát Gomez nic neudělal. Ležel na zemi v klubíčku a snažil se odolat bolestivým ranám biče. Brečel a sténal. Frič se ho snažil udeřit do hlavy, ale Gomez si vždy kryl hlavu rukama. Ruce měl dořezané do krve, která mu stékala po tváři. Byl zoufalý. "Ty pse!" nadával Frič a stále pokračoval. "Teď dostaneš, co si zasloužíš!" opět se ozval se ten strašlivý zvuk svištění tvrzené kůže. Narazil. Gomez však nepocítil bolest. Otevřel oči a přes zkrvavenou tvář uviděl Ralfa, jak stojí před ním. "Cóóó...?!" udivil se Frič. "Nechte ho už být." řekl klidně. Frič se napřáhl a strašlivou silou udeřil do Ralfa. Ten se však ani nepohnul. Gomez jen zahlédl, jak Ralfovi stéká po noze pranínek krve. "Už ho nechte být!" zařval Ralf. "Ty nedáš pokoj?! Vrať se na místo ksichte!!" "Ne." odpověděl klidně. Frič vrazil bič druhému otrokáři a tasil meč. Chvilku postával a poměřoval si Ralfa. Pak se něj zuřivě vrhl. Gomez zavřel oči. Ale nebylo možné se nedívat. Zvuk boje a strach ho donutili otevřít oči. Byl to zvláštní boj. Ralf s krumpáčem v ruce odrážel každý Fričův útok. Gomez nikdy neviděl takovou eleganci a rychlost, jakou Ralf odrážel jeden úder za druhým. Frič zuřil. "Chcípni ty pse!!" vyštěkl a vyrazil opět vřed. Zvuk nárazu kovu na kov. Opět nápřah, ale tentokrát se ozval jiný zvuk. Zvuk svištící tvrzené kůže a zařízl se Ralfovi do lýtka. Ten ztratil rovnováhu. Frič švihl. Ozvalo se zaúpění a Ralf klesl k zemi. Povolil sevření a krumpáč dopadl těžce na zem. Ralf se podíval úplně jiným pohledem na Gomeze. V pohledu nebyl žádný strach. Ani bolest. Ani lítost. Byl to takový divný pohled. Pohled který jakoby říkal "Teď je to na tobě." Frič opět s výkřikem sekl. Pohled se změnil. Oči se letmo podívaly do neznáma a celá hlava kývla. Tělo padlo naznak a hlava se zkutálela o něco dál. Všude kolem prýštila krev. "Nééé..." křičel Gomez se slzami v očích. Frič nevšímaje si ničeho, otřel ostří meče do Ralfové z části zakrvácené košile a s plivnutím se otočil. "Máš to ty pse." pronesl hrdě a šel ke svému společníku. Gomez se slzami v očích procedil mezi zuby "Napřed otec a teď Ralf." Byl zoufaly. Chtěl křičet, ale byl vyčerpaný. Chtěl stát, ale nemohl. Z rán mu tekla krev a skoro ani neviděl. Pohledem však spočinul vedle Ralfova těla. Rychle se přemístil a chytil Ralfův krumpáč. "Hééééj!" křikl a vší silou, co v sobě našel, vrhl krumpáč. Ten se několikrát ve vzduchu otočil než se zabodl Fričovi do hrudi, který se zrovna otáčel. S chroptěním se zhroutil na zem. Druhý nájezdník rychle tasil a vrhl se na Gomeze. Ten rychle uhýbal, sunul se a kutálel až narazil na stěnu jeskyně. Tam nemohl už nic dělat. Neměl, kam uhnout. Byl v pasti. Nájezdník se napřáhl. „Bum.“ ozvala se tupá rána a meč se společně se svým majitelem sesunul k zemi. Záhy za nimi dopadl těžký balvan. Za ležící postavou Gomez rozpoznal Myšáka. Ten se na něj jen usmál a rozeběhl se k mřížím. Ze tmy naproti se vynořil Roland. Klidným krokem přišel k mrtvému a sebral mu zbraň a klíč. Pohlédl na Fričovo tělo se zabodnutým krumpáčem v hrudi a zakroutil hlavou. "Mohls je sejmout oba." s úsměvem kývl na Gomeze. Vydal se za Myšákem, který už klíčem snadno otevřel mříže. Oba vyběhli ven z jeskyně. Gomez byl stále ochrnutý strachem a bolestí. Trvalo mu dlouho než se zvedl. Vyrval Fričovi přebývající část z hrudi. Opíraje se o krumpáč, který mu přišel těžší než jeho vlastní tělo se pomalým houpavým krokem vydal ven z důlní jeskyně. Lehce vrávoral a zatmívalo se mu před očima. Z venku se ozýval cinkot boje. Musím jim pomoct, pomyslel si Gomez. Než se dostal na denní světlo, míjel několik mrtvol otrokářů. Začínal věřit, že oba kluci nebyli tak neschopní, jak si doposud myslel. Boj ustal. Oslepen svitem slunce se mu na okamžik rozostřilo vidění. Ale pak to uviděl. Celý tábor nájezdníků byl zbořený. Ani ne doslova tábor jako pár stanů. Napočítal pět těl. A jedno. "Bože, kdyť to je..." Gomez rychle doběhl k tělu, které bylo zahaleno plátnem ze stanů. Odkryl několik kousků a zjistil, že se dívá do tváře Myšáka. Byl mrtev. Měl v sobě bezpočet šípů a několik řezných ran. "Byl jak medvěd." ozvalo se zachraptění. Opodál s mečem v břichu a několika dalšími šípy ležel Roland. "Jak rozzuřený medvěd." vyplivl krev. "Utíkal a bořil stany..." usmál se a žluté zuby mu přes všudypřítomnou krev svítili jak přístavní majáky. "Heh, a já je pěkně bodal, když Myšáka naháněli." uchechtl se a záhy zasténal. "Něco," vyplivl krev, "něco pro tebe mám." Krvavou rukou vytáhl měšec a podal ho Gomezovi. Ten ho okamžitě rozbalil a zjistil, že se dívá na svou přítelkyni. Chlupatou a vycpanou krysu. Gomez se podíval zpět a čekal nějakou jízlivou urážlivou větu na kterou už byl zvyklý. Nic se však nestalo. Roland se ani nepohnul. Byl mrtev. Gomez se slzami v očích schoval nevhodný dárek a rozhlédl se po okolí. Chtěl pohřbít své kamarády a hlavně Ralfa. Dusot blížících se kopyt ho však donutil nechat své přátelé napospas, odhodil krumpáč a sám začal utíkal. 

Měli štěstí, pomyslel si, probíhajíc křovím. Většina nájezdníků byla na výpravě za lupem. Z dálky zaslechl zuřivého náčelníka, jak křičí a dává rozkazy. Zrychlil. Bolest a zranění ho zpomalovali, ale i tak běžel co mohl. Občas se zastavil aby se nadechl. Vyplival několik kapek krve a opět se rozběhl. Začal sípat, ale věděl, že musí běžet. Několikrát se ohlížel. Měl náskok. Dusot kopyt za ním ho opět donutili zrychlit. Běžel lesem podél hluboké rokle. Uvolněná půda ho stáhla a skutálel se srázem dolů. Několikrát dostal čímsi tvrdým do hlavy a omdlel.

Cinkot řetězů byla první věc, co začal vnímat, pak ho ochromila bolest a zaúpěl. "Áh... náš cenný host je opět vzhůru." pronesl sarkasticky s úšklebkem náčelník. Gomez mlčel. "Musím ti poděkovat," dodal po chvilce, "dělit se s tolika pitomcema nebylo moc dobré. A už vůbec ne výhodné. Teď stačí, když tě prodám a budu na tom líp, než kdybych vás prodal deset." Gomez se marně rozhlížel kolem a hledal nějaké známé místo, ale nic. Vůbec nevěděl, kde je a kam ho vezou. "Kam mě vezete?" odpovědí mu byl další úder do hlavy, který ho omráčil. "To jo, kdybych ti to řekl, tak se uškrtíš na řetězech." Po chvilce se náčelník otřepal. "Brr. A já asi taky, kdybych věděl, co mě čeká."

Vůz zastavil. Slyšel jen hrdelní náčelníkův hlas a nějaký druhý, cizí. Chladný a odměřený mu připadal. Neslyšel podrobnosti, spíše jen určitá slova jako pomocník, kopa hnoje, potrava. Povoz se naklonil na jednu stranu. Někdo opravdu moc těžký nastoupil. "Vem ho Edgare." pronesl cizinec. "Teď už je náš."

Gomezovi byly dány jiné řetězy. Takové s obrovskou železnou koulí na nohu. Mnohem větší než hlava. Ale nebyly na klíč. Jednoduše tu kulatinu Edgar ohnul jednou rukou. Ikdyby měl možnost utéct, s tou koulí by daleko neutekl. Byl umyt, převlečen do obyčejných, ale čistých šatů a představen svému majiteli. Gomez byl ohromen. Nikdy předtím neviděl tolik cenných kamenů, zlata a stříbra pohromadě. A když už jsme u toho, ani nikoho tak tlustého, jako byl ten, co seděl nahoře ve větší lóži s mnoha polštáři. "Ctihodný Assarnyss, tvůj majitel." krátce onoho muže představil chladně cizinec. Gomez mlčel. Něco mu ale řeklo, aby se poklonil. Udělal to. Assarnyss se jen pohledem ujistil, že ona bytost, někde předním dole je a mávl ležérně rukou na cizince, ať ho nezdržují. Zacinkaly řetězy. Edgar se dal do pohybu. Gomez se sesunul k zemi a byl tažen chodbou dál. Čím více se vzdalovali od místnosti, tím více se měnila výzdoba. Ze zdobeného mramorového obložení, přes exotické dřevo, po točitém schodišti dolů, kde začaly kameny. Stěny už nelemovaly krásné obrazy moří či polonahých panen, ale jen hořící louče. Cizinec odemkl jedny z mnohých dveří. Všude se ozýval čirý ruch, ale nic nebylo vidět. "Tady teď budeš bydlet." Edgar položil Gomezovu kouli do prohlubně na zemi ve středu místnosti "A radím ti aby jsi se snažil." Zabouchl.

Gomez přejel očima místnost. Obyčejné lůžko, kbelík, zamřížované malé okno vysoko u stropu a stůl. Něž k němu přišel blíž, chvíli na něj překvapeně zíral. Mlčky přejížděl z jedněch kleští na druhé. Veliké kulaté vědro plné vody. Kromě nářadí bylo na talíři něco k jídlu. Gomez neváhal. Najedl se a šel si lehnout.

Cvaknutí dveří ho probudilo. Do pokoje vešel Edgar. Vzal prázdný talíř. Na jeho místo položil tác s materiálem a odešel. Gomez se na tu haldu nevěřícně podíval. Rozeznal pár měděných a stříbrných drátečků, nějakou tvrzenou kůži a pár šupinek zlata. Gomez se podivil. Převážná část z toho haraburdí, jak tomu začal říkat, byly nepovedené železné polotovary. Opět pocítil podivný záchvěv. Rychle mu došlo, co má dělat. Neváhal a dal se do práce. Občas ho napadlo aby zkusil odemčít dveře, ale nedosáhl tam. K mříži se také nedostal. A tak mu nezbývalo nic jiného, než pracovat. První den utekl rychle. Když Edgar otevřel dveře, aby vyměnil tác, Gomez už spal. Druhý den ráno měl na stole stejné jídlo jako včera a další haldu haraburdí. Než se zvedl z lůžka opět pocítil slabé brnění v těle. "Máš ten dar." ozvalo se vedle něj. Gomez se leknutím zapotácel. Byl to cizinec a v ruce měl Gomezův výtvor. "Víš, jsem tu už dost dlouho a ledacos jsem už viděl." Chvilku si cizinec převaloval po dlani malý železný šperk. Pak se zasmál. "No nemysli si, stojí to za prd, ale proč jsi to udělal jen ze železa?" Nechal šperk sklouznout z dlani a chytil ho za proužek tvrzené kůže, jímž procházel. "Protože by to byla zbytečná ztráta." pronesl bez váhání Gomez. Chvíli se na sebe dívali. Pak se cizinec chladně rozesmál a s potutelným smíchem odešel. Gomez se po chvíli najedl a dal se opět do práce.


Plápolavé louče lemovali dlouhou chodbu v pravidelných intervalech. V jejich světlu šel vysoký hubený muž jehož nejlepší léta byla už dávno pryč a o dvě hlavy vyšší, mnohem silnější postava u niž si člověk nebyl jistý, jestli je to živé či několik let po smrti. „Z toho nového mám podivný pocit.“ přemýšlel Lacuri. Šel chodbou a občas se podíval do některých dveří. „Všichni stojí za prd. Ale ten jediný to udělal jinak.“ Po chvilce se zastavil u jedněch dveří. "Edgare, vem tohohle." Za odcházejícím Lacurim se nesl křik, bědování a prosby. „Dám ho do dílny, ale ne teď.“ Vystoupal po schodech a Edgar s koulí do dohonil i s křičícím otrokem. "Edgare prosím. Kdyť víš, že Velký nesná-" „Plesk!“ Kývl a dal se chodbou dál následován chrastícím Edgarem. "Vyhoď ho." klidně pronesl. Když se nebohý otrok probral, visel hlavou dolů a koukal do tváře Edgara. Podíval se pod sebe. Jekot, který spustil, skončil až se ozvala rána, když dopadl. 

Uplynulo několik týdnů. Gomez se občas budil ze spaní a křičel, ale nikdo mu neodpověděl. Myšlením a vším se soustředil na práci. Cítil, že to jediné ho odtud může dostat ven. A tak se snažil. Jednoho dne se materiál nedonesl. Místo toho vzal Edgar Gomezovu kouli a někam s ním šel. Gomez, poskakujíc, se držel za ním. Vedli ho bludištěm chodeb a dveří až ven na nádvoří. Poprvé si uvědomil, že je na nějakém hradu či pevnosti. Rychle mu to vzalo naději, že by mohl utéct. Vysoké věže se nad ním tyčily a on si připadal, jako bezvýznamné nic. Nedalo mu to a když šel kolem hradeb rychle se přes ně podíval. Málem omdlel. Byly na nějaké hoře. V dáli dole zahlédl cosi zeleného, říkající, že tam něco může růst, tedy i žít. Možná nějaká osada. Každopádně ikdyby měl sílu, čas a potraviny na pár týdnu, s tou koulí by se tam nikdy nedostal. Lacuri je přivítal úsměvem. Stál vedle obrovských dveří, ze kterých cosi žhnulo. Nahlédl dovnitř. Otroci tam zpracovávali rudy a vyráběly kovy. "No nemysli si, jen tě stěhujem do jižního křídla. V severním bys umrzl." Gomez se rozpačitě ohlédl a uvědomil si, že za poslední dobu ustaly i zvuky a hlasy z ostatních dveří. Snad jsou ostatní v pořádku. „Třeba nás stěhují po jednom.“ pomyslel si. Edgar položil kouli do prohlubně na zemi a odešel. Kolem bylo plno oblečení, byť ne moc zachované, ale Gomez neváhal. Vybral si to nejlepší, co uznal za vhodné. Konečně měl chvíli aby se rozhlédl po hradu. Byť z omezého pohledu. Zamřížovaná okna se táhla několik pater nahoru. Pak už ne. Byly normální bez mříží a některé měli dokonce i tabule skla. Chvilku se zamyslel a uvažoval, jak ti malí trpajzlící, něco takového dokáží udělat a hlavně dopravit na místo bez poškození. Edgar přišel. Nikdy si ho předtím nijak zvlášť neprohlížel. Byl mnohem vyšší než on a mohutný jak dva statní muži dohromady. Jen nevypadal nějak moc zdravě a když jsme u toho, ani jako živá bytost. Gomeze napadlo, že se ho na něco zeptá, ale tušil, že s tímhle si moc nepopovídá. Koule změnila své místo a za cinkání řetězů se Gomez dostal do jižního křídla. Prošli několika chodbami. Na některých zahlédl strážce. Silně připomínající Edgarovi příbuzné. Výzdoba se začala měnit. „Ah,“ pomyslel si, „zase projdu kolem Assarnysse.“ A skutečně. Šli podél zdi, aby co nejméně zavazeli. Velký majitel seděl na svém místě a hořečně mával rukama. Před jeho lóží stálo několik válečníků se zahnutými zbraněmi a jednali cizí řečí. Cuknutí řetězů mu připomnělo, že se moc loudá a tak přidal do kroku. Pokračovali boční chodbou. Jedny dveře Gomeze zaujali. Ani ne tím, že byly otevřené, ale tím, že se z nich ozýval dívčí hlásek. Vrhl se ke dveřím a hledal očima. Byla tam. Ve salbé ušpiněné dlouhé noční košili se zacuchanými světlými vlasy. A řetězy kolem rukou a nohou v zamřížované cele. Bastardi. Gomez se rozzuřil a rozběhl se za chrastícím Edgarem. Vymrštil se do vzduchu a vší silou zezadu kopl. Na okamžik se zastavil. Pak Gomez sletěl dolů a dal se do křiku svírajíc bolavou nohu. Edgar pomalu položil kouli na zem. Otočil se. Gomez začal rychle lest po zemi pryč, ale řetěz nebyl dost dlouhý. Edgar k němu pomalu došel. Jednou rukou ho vyzvedl do vzduchu za koženou blůzu a praštil s ním o zeď. Gomez se sesunul k zemi. Pak se chodbou ozýval jen cinkot řetězů a šustění oblečení taženého po zemi.

Probral se na zemi v místnosti silně připomínající tu předešlou. Jediná změna byla jeho postel. Tomu, co zde měl už tak mohl říkat. Noha ho ještě bolela, ale hlavu měl už v pořádku. Okna byla zatlučena prkny, ale i přes ně, byly vidět mříže. Opět na něj čekal tác s jídlem a obvyklé vybavení. Gomez si matně vzpomněl na to, co se stalo a co viděl. Viděl ji. Neznámou. Pustil se do práce. Té noci se hrozně ochladilo a začalo sněžit.

Zima byla v plné síle a Gomez stále pracoval. Za své výrobky, které už byly z kvalitní ocele, sice těžké na šperky, ale zato krásné, na výstavu. Byl to jeho nápad. Poprosil cizince o nějaké knihy s obrázky a kupodivu je dostal. Našel v nich inspiraci, jenž mu začala docházet, ale o to víc pracoval na větších věcech či na pohyblivých součástkách. Stále přemýšlel o Neznámé. Kdo to asi je a proč ji tam drží. Na půl to tušil, neb některé knihy nebyly zrovna tak o přírodě, jako o lidech a ne o textu, jako spíše o obrázcích. Raději na to nemyslel. Doufal, že je v pořádku. Ani nevěděl proč, ale ty pocity záchvěvů už pominuli. Usínal se slovy "Dobrou noc. Má paní."

Tohle ráno ale bylo jiné. Na tácu našel oblečení. Bylo zvláštní. Kvalitní a přes to nepoužitelné na práci. Neváhal a oblékl si ho. Zanedlouho otevřel Edgar a za ním stál cizinec. "Dnes je tvůj den. Velký Assarnyss pro tebe něco má." Gomez se podivil. "Jestli cekneš něco nemístného, na místě tě zabiju.“ pronesl chladněji. „Nebo tě nechám tady Edgarovi aby si s tebou zahrál kuželky." Gomezovi se orosilo čelo a zakroutil hlavou na souhlas. Cesta byla kupodivu rychlá. Dveře, na které se těšil byly zavřené a nic z nich nebylo slyšet. Na chvíli znejistil. Snad se jí nic nestalo. Ve velkém sále to nevypadalo, že se na něj čeká. Spíše ho Edgar zařadil do řady. Gomez nějakou dobu sledoval co se kolem něj děje. "Dělej!" zasyčel někdo za ním. Gomez předstoupil. Kupodivu jeho řetěz vyšel přesně tak, aby se zastavil, kde chtěl. Mráz mu přeběhl po zádech, když si uvědomil, že asi není první ani poslední, kdo nosí jeho řetězy. Rychle se uklonil a čekal. Odpovědí mu bylo ticho. Ticho které postupně narůstalo až do ohlušujícího žvýkání Velkého Assarnysse. Mlaskot přestal. Zachřestilo několik ozdob na jeho oblečení. Před Gomeze byla položena malá truhlička. Pomalu ji otevřel. Uvnitř byl kámen. Byl nádherně duhový s velikostí jednoho článku palce. Gomez jej po krátkém zaváhání vzal do ruky. Ten pocit, jako když tady byl poprvé. Ten zvláštní pocit zase pocítil a na chvíli se slabě zachvěl. Kámen zmodral. Gomez nedal na sobě nic znát a položil kámen zpět na své místo. Za celou dobu ani jednou nezvedl hlavu. Čekal. Velký Assarnyss luskl prsty a před Gomezem se objevili dvě vetší truhlice a jedna menší. Ve velkých bylo zlato a stříbro. Hodně zlata a stříbra. V různých formách. Od všelijakých těles, přes mince a pruty až po slabé drátky. Zvědavě, ale pomalu otevřel tu malou truhličku. Byl to namodralý kov, který předtím ještě nikdy v životě neviděl. Gomez kývl a položil truhličku na zem. Věděl co je to zač. Mithril. Nejcennější kov na celém světě. Uvědomil si, že se stává středem pozornosti a tak udělal jedinou věc, co mohl udělat. Pomalu pozvedl ruce a pokrčil rameny ve všeříkajícím nechápavém gestu. Odpovědí mu bylo silné chřestění a několik nadávek, kterým nerozuměl. Z nadávek Velkého nějak vyšlo najevo, že někoho shání. Znělo to jako "Lacur" či "Lacuri" a opravdu, jeho podezření se potvrdilo. Cizinec, přes kterého všechno řešil, předstoupil. Konečně si ho pojmenoval. Neměl odvahu se zeptat sám. Slabě se usmál. Z konverzace co proběhla nerozuměl už ničemu. Když se očividně nějak domluvili, přišel Edgar a zvedl jeho kouli. Šli zase zpátky, ale tentokrát nešli rovně do jeho pokoje-cely. Ale zastavili se u těch dveří, kde zahlédl dívku. Vešli dovnitř. Edgar položil váhavě kouli na zem a rychle opustil místnost. Gomez ji konečně viděl. Sice přes mříže ale i tak to stačilo. Ležela na svém lůžku napůl přikrytá kožešinou. Její dlouhé světlé vlasy se slabě pohupovaly v průvanu. Do obličeje neviděl, ale i přes to mu došlo, že je to je ta nejkrásnější dívka, jakou kdy v životě viděl. Zamrazilo ho v zádech. Měl zvláštní pocit, že ji už předtím někdy viděl. Pak mu to došlo. Když byl veden Edgarem, měl chvíli, aby se rozhlížel kolem. Na jednom z obrazů byla ona... "Ano, je to dcera Velkého Assarnysse." Lacuriho hlas mu připomněl jeho místo a odstoupil od cely. "Co se stalo? Jak se Jmenuje? Proč ji tak držíte?" dychtil Gomez. "To tě zajímat nemusí." odsekl "Místo toho si uvědom, že jestli to pokazíš, Edgarové si o tebe zahrají přetahovanou." nemístně se uchetl "To už opravdu dlouho nehrály. No abych to vyjasnil. Zhotovíš šperk. Ne obyčejný. Viděl jsem tu tvou práci před měsícem, jak jsi udělal ten zdobený nárameník. Byl ucházející. Něco takového pro ni vyrobíš. Ten kámen musí sedět u srdce na její kůži. Nesmí se dostat od ní na víc jak velikost malíčku. A přitom to musí být pohodlné a pevné, aby to vydrželo." Chvíli se na ni oba mlčky dívali. "Ale musím si ji přeměřit." Lacuri si povzdech. "Toho jsem se obával." "Proč se nevzbudí? Děláme dost velký randál." "Spí. To je to jediné, co potřebuješ vědět. Zítra dostaneš dřevěnou figurínu, bude to přesná kopie. Tím si buď jist." Gomez pokýval a mávl na Edgara, že může vzít jeho kouli. Věděl, že ho Lacuri sleduje, ale nemohl odolat. Musel se na ni ještě jednou podívat. Byla ve stejné poloze jako před chvílí. Byla nádherná. Cuknutí řetězu ho přimělo odejít.

Šli dlouho chodbou a nezatočili k jeho obvyklé cele. Místo toho se dali chodbou vlevo ke zdobeným dveřím, kde stáli dva Edgaři s obrovskými halapartnami v těžké zbroji. Vešli dovnitř. Místnost byla ohromná. Byla zde výheň, kovadlina, nářadí i dřevěná postel a jeden malý skřet. Edgar zvedl kouli a zavěsil ji mezi dvě kulatiny u stropu. Pak odešel a zavřel za sebou těžké dveře. Gomezovi to došlo až pak, že kulatiny, v přesné vzdálenosti od sebe, se táhnou po celé místnosti. Umožňovaly mu větší pohyb, ale opět, nemohl se dostat pryč. Pohledem spočinul na skřetovi, který se za celou dobu nepohnul. Gomez s vypětím všech sil uvedl svou kouli do pohybu. Zastavil se před skřetem. "Hm a ty jsi?" začal. Skřet k jeho údivu jen pozvedl svou kostnatou ruku a ukázal na postel v rohu místnosti. Když koule dorazila po svých kolejích k místu postele, Gomez byl téměř vyčerpán. Okamžitě usnul.

Ráno bylo vše nachystáno. Dalo mu práci donést kouli před pracovní desku a figurínu. Skřet, jak se ukázalo o několik dnů později, byl velice všímavý a pracovitý. Gomez až později pochopil, že se jedná o mistra oboru svého, ale s trošku pomalým přístupem a mnohem pomalejším myšlením. Dokázal vyrobit úžasně tenké drátky. Gomez se konečně za celou dobu cítil být opět radostným. Nedělal to, pro to, že musel, ale dělal to pro ni.

Jarní slunce osvítilo otvorem u stopu figurínu. Od ramena se přes hrudník až pod druhé rameno táhl cop lesklého kovu připomínající rybářkou síť. Gomez se na to kriticky díval sedíc na verpánku opodál. "Jako, šlo by to, ale problém je v uchycení a držení. Víš, kdyby to byl chlap, tak by to stačilo, ale tohle ... prostě nevím. Bude jí to vadit při oblékání. Pravé rameno je hodně zatížené. Hmm." ještě nějakou chvíli takhle se sebou hovořil když z ničeho nic se, vedle stojící a mlčící, skřet dal do chůze. Došel k figuríně a několikrát s ní zatřepal nahoru a dolů a ze strany na stranu. Pak ji položil na své místo. "To vidím, že to drží, ale třese se to." odsekl Gomez. "Vyrob mi dva tucty drátů širokých na stéblo trávy a loket dlouhých." Přišel k figuríně, vzal ji a odnesl stranou k několika podobně oděných. Některé by se hodily spíše na bitevní pole, jiné vypadaly spíše, že byly určeny k mučení. Gomez si unaveně sedl k rýsovacímu prknu a marně koukal na další figurínu. Ještě, že používáme obyčejné železo, blesklo mu hlavou. To by se Velkému nelíbilo. Skřet došel k výhni a začal pracovat. Gomez poklepával brkem o stůl a přemýšlel. Hlavou se mu honily představy a obrazy. A pak si vzpomněl na ni. Srdce se mu rozbušilo radostí i smutkem zároveň. Musím to nějak udělat. Toho večera si, jako posledních několik předešlých nocí, zavzlykal a usnul. Ráno se chvíli převaloval. Natáhl obě ruce nahoru ke stropu a protáhl si prsty. Chvilku tak nehnutě zůstal. Zničeho nic ho něco zamrazilo v zádech. Zděšením vytřeštil oči a málem se přerazil o čelo postele. "Už vím!" 

Těžký letní vzduch jim ztěžoval práci. Alespoň Gomezovi. Skřetovi by nevadilo, ani kdyby musel pracovat pod vodou. Gomez klečel před figurínou plnou pusu malých drátků v rukou kleště. Pracoval na poslední části. Uložení kamene. Věděl, že to bude muset udělat ještě jednou. Z mithrilu. Ale věděl, že pak bude mít jen jediný pokus. Nevěděl proč, ale musel to dodělat. Gomez z kapsy vytáhl podobně velký kámen, jako originál a dal jej do lůžka. Chvilku proplétal jeden drátek přes druhý až nakonec byl kámen pevně přidělán. "Zavolej Lacuriho." poručil skřetu. „Musím s ním něco probrat.“ řekl si pro sebe.

Lacuri obcházející výtvor dával hlavu ze strany na stranu. Kámen posazený v pravé části se zdál být opravdu velmi dobře uchycen. "Dost mi to připomíná pavučinu od pavouka jenž se z nějakého nepochopitelného důvodu zajímá jen o poprsí a aby to drželo, obletěl ještě dokola celej hrudník a když měl ještě sílu, vzal to i přes ramena." shrnul cynicky výtvor. "Splňuje to podmínky." odvětil suše Gomez. "Ale před zhotovením je potřeba to vyzkoušet. Schválně jsem používal jen železo. Byla by škoda přijít o tolik mithrilu. Jestliže to bude sedět, bude finální verze hotova do zimy." "Hmm takže vyzkoušet říkáš?" Gomez kývl. "Dobrá." Lacuri tiše odešel. Gomez se opravdu upřímně zaradoval. Těšil se, že ji opět uvidí. Tu noc skoro nespal.

Edgar nesl jeho kouli. Zdálo se, že pomaleji jak dříve. Nebo se to Gomezovi jen zdálo? Byl nedočkavý. Chodbu lemovalo několik Edgarů v plné polní až k velkým dveřím za kterými slyšel dívčí křik. Dal se do běhu, ale řetěz byl moc krátký. Musel počkat. Bylo to nesnesitelné. Edgar byl příšerně pomalý. Když Gomez stanul mezi dveřmi, křik ustal. Gomezovi padla brada.

Drželi ji hlavou nahoru ve vzduchu čtyři Edgaři za končetiny. Gomez nasucho polkl. Pomalu prošel mříží a došel až k Edgarům. Nikdo z nich se ani nepohnul. Jen tenká nahoru a dolů rychle se vzdouvající noční košilka dávala najevo, že v ní někdo žije. Její kůže byla bledá, takřka jako křída. Docela hrubá na dotek. Jakoby svraštěná či vysušená. Světlé zacuchané a špinavé vlasy ji zakrývaly tvář. Lehce se ji dotkl na paži. Proletěl jím zvláštní pocit. Jakoby už tu někdy byl. Jeho Paní se očividně uklidnila při jeho dotyku. Nemluvil. Neřekl nic. Otočil se a šel ke své figuríně. Odepnul svůj výrobek a položil ho na ni. Měl zvláštní pocit. Dívka se vůbec nebránila. Ne tak, jak musela, než došel. Nechápal. Klekl si a začal spojovat zadní části. Otvor u krku na její noční košilce byl zbytečně velký a tak Gomez zahlédl na jejích zádech dvě veliké jizvy. Sepnul poslední část. Chtěl se ujistit, že jeho výrobek drží. Zůstal klečet a párkrát silněji, ale opatrně, škubl. Její hlava se zaklonila. Umazané vlasy ji sklouzly z tváře a odhalili její obličej. Uviděl její útlý krček, ostrou bradu, pohublé tváře, drobná pootevřená ústa, malý špičatý nosík a... Gomez se leknutím sesunul k zemi. Sledovaly ho dvě naprosto černé koule. Když se do nich chvíli díval cítil, že se propadá do temnoty. Realita a tok času se pomalu zastavil a on zíral jen na ty její oči. Otevřela ústa. Zhluboka se nadechla a zaječela. Gomezovi se rozostřil pohled a chytil si uši. Měl pocit jakoby mu měl vyskočit mozek z hlavy. Sledoval kapku po kapce, jak mu teče z nosu krev. Ergaři měli co dělat aby ji nepustili. Zmítala s sebou stále ječící a sledujíc Gomeze. Po chvilce boje se jí povedlo uvolnit si levou ruku. Jekot ustal a místností se mihla černá šmouha. Edrag držící její pravou paži se s chroptěním sesunul k zemi. Gomeze někdo chytil za řetěz a začal táhnout zpět k mřížím od cely. Za okamžik za ním cvakl zámek. Když se otočil viděl ji, jak tam sedí uprostřed mezi rozsápanými Edgary a pomalu pláče. Přiblížil se ke mřížím. Dívka přestala vzlykat a pomalu se otočila ke dveřím. Proběhl mu mráz po zádech. Zvedla obě ruce a odhalila na každé ruce dlouhé černé pařáty. Její košilka byla potřísněna krví. Pomalu se zvedla sledujíc Gomeze. Udělal krok k mřížím. Jeho paní jen slabě natočila hlavou na stranu od něj a pohlédla kamsi.... 

Uvědomil si to až na posteli. Byl to okamžik. Záblesk. Ani ne vteřina. A stála těsně před ním. Nevšímal si jejich pařátů, které byly v dosahu jeho těla. Zíral na ni. Dvě černé lesklé bezedné koule. Propadal se do těch očích, ale zároveň se cítil potřebný. Zvláštní pocit. Samo, jeho Edgar škubl tak silně, až mu podrazil nohy. Mimoděk si promnul bolavou bradu. Tu noc, stejně jako i ty další usínal mlčky a budil se nočními můrami o jejích očích.

Nastal podzim a Gomez byl se svou prací hotov. Běhal mu mráz po zádech, když si vzpomněl na ty oči. Ale zároveň zvláštní povznášející pocit. Nevěděl proč to musí udělat. Udělal to. Jeho mithrilový výtvor byl hotov. Ani na něj nebyl pyšný. Udělal pár drobných úprav aby byl ještě pohodlnější a hezčí zároveň. Představil ho Lacurimu, který velice potěšen a odešel to sdělit Velkému. Gomez využil příležitosti a konečně se patřičně upravil. Lacuri mu poskytl něco málo lepšího oblečení a tak toho využil. Do rána nemohl pořádně dospat. 

Edgar se kývavým krokem pomalu blížil ke zdobeným dveřím. Tentokrát na ni bylo Edgarů šest. Přivítala Gomeze slabým zavrněním. Když pocítil její pohled na sobě, uklonil se a zvedl z figuríny jeho finální výtvor. Umístil ho na hrudník a sehnul se aby ho sepnul. Jeho paní zaklonila hlavu a koutkem černých bezedných očí ho sledovala. Pootevřela ústa a ukázala ostré špičaté zuby. Slabě se po něm jimi ohnala. „Cvak.“ zapadla poslední část. Gomez škubnutím překontroloval spoje. Zvedl se a pohlédl na zvláštní kámen u jejího srdce, který byl plně černý, jako její oči. Záhy začal slabě světélkovat. Jeho paní s sebou začala nekontrolovatelně trhat a třást se. Edgaři ji sevřeli pevněji. Po několika minutách byl kámen tyrkysově modrý. Edgaři se váhavě podívali na Lacuriho. Ten jim gestem rozkázal. Pomalu dívku položili na její lůžko a velmi rychle uhnuli, když dívenka zvedla volné ruce. Po pařátech nebylo ani stopy. Drobounké prstíky se párkrát slabě pohnuly. Něco slabě špitla a sesunula se k zemi. Lacuri k ní přišel a položil jí ruku na čelo. „Dobrá práce mladíku. Teplota se jí vrací do normálu. Bude v pořádku.“ Gomez jen kývnul a pomalu vycouval z cely. Nechali dívenku spát.

Dalších několika dnů dostával Gomez o hodně větší porce než obvykle. Sem tam i nějaké to ovoce. Zato práci neměl skoro žádnou. Stále přemýšlel, zda je v pořádku, jestli kámen drží. Zbylo mu několik nepoužitelných drátků mithrilu a tak si s nimi hrál. Proplétal je a proplétal až vytvořili jeho jméno. Pousmál se nad svým výtvorem a své jméno položil na jeden delší prut mithrilu. Nechtěl teď Lacuriho obtěžovat, že to tady zapomněl. 

Práce žádná a tak se Gomez nudil. Silně nudil. Pár týdnů se znuděně procházel po cele. Skřeta už dávno odveleli jinam. To ticho se ho zmocňovalo a většinu času trávil u okna a poslouchal dělí okolo. Skoro nic neslyšel. Ale jednoho dne přeci jen. Početnou skupinu co přijela na koních. Klapot kopyt jejich koní se nesl nádvořím. Snad konečně další práce? Po pár hodinách se otevřeli dveře a vešel Edgar. Gomez natěšený z práce ho mile přivítal. Pak strnul. Edgar silně krvácel z několika sečných ran a za ním opírající se Lacuri rovněž nevypadal v pořádku. „Co se děje?“ zeptal se nechápavě. Lacuri jen ukázal na Gomezův řetěz a Edgar ho ve chvilce rozlomil. Potom se sesunul k zemi. „Běž k princezně.“ ztěžka oddychoval. „Byli jsme napadeni. Cestu znáš.“ vytáhl podivně zkroucený klíč, který mu podal. „Proč já? Neumím bojovat.“ „Jsi jediný, kdo tu mithrilovou věc dokáže opravit. Tak tu nestůj a utíkej! Na ničem jiném nezáleží. Ona musí zůstat v téhle formě!“ Gomez poslechl a hnal se chodbou co mu síly a nohy dovolovaly. Zvuk boje se odrážel od stěn chodby. Schody. Zahnout. Ještě chvilku. Jen vydržet. Přidat! Oba strážní Edgaři byly pryč. Obával se nejhoršího. Vběhl do místnosti. Jeho paní stála v krásné bílé tunice zdobená stříbrnými ornamenty vedle své postele. Gomez neváhal a vrhl se ke mřížím. Sáhl do kapsy a vytáhl pokroucený klíč. Po menším úsilí mříže cvakly a vešel dovnitř. Kámen prosvítající pod oblečením byl jasně tyrkysový. Její černé oči se na něj vlídně usmály stejně jako její ústa. Gomez poklekl. Boj z chodby sem doléhal čím dál jasněji. Věděl že se blíží a že sem dojdou. Pohladila ho po vlasech. Útočníci náhle vběhli do místnosti. Bylo jich šest. První v plné těžké stříbrné zbroji se mocně rozmáchl dlouhým mečem a namířil jej na jeho paní. V druhé potěžkal těžký plátový štít. Jeho dva kolegové měli postříbřená dlouhá kopí. Další dva lučišníci natáhly stříbrné šípy do luků. Poslední žena s rusými vlasy držela pevně kroucenou hůlkou. Něco nesrozumitelného na něj křičely. Gomez něco nesrozumitelného zakřičel na ně. Normové. Poznal je podle modrých bojových symbolů na obličeji. Gomez se jim snažil vysvětlit, že je v pořádku, že se jí nemusí bát. Že není hrozbou. Nerozuměli mu. Jeho paní se s dětským nevinným brbláním kývala na posteli sem a tam. Útočníci ztráceli trpělivost a pomalu se dali do pohybu dovnitř do cely. Gomez jim tělem zahradil cestu, ale proti síle meči nemohl vzdorovat dlouho. Zaúpěl a, držejíc se za hrudník, sklátil k zemi. Zoufale křičel ať to nedělají. Útočnici zaujali svá místa a jeho paní se na ně vlídně usmála. Rusovlasá žena seslala bleskové kouzlo ze své hůlky. Záblesk osvítil místnost. Jeho paní zaúpěla bolestí. Útočníci se dali do výpadu. Gomez byl už v pohybu. Skočil. Náraz na kopí ho téměř zastavil v letu. Pohlédl na své útočníky. Ti se ale nedívali jeho směrem, ale za něj. Slabý poryv větru. Praskot kůže. Trhání oblečení. Temnota zahalila celou místnost. Strach v očích útočníků narostl do panických rozměrů. Gomez se z vypětím všech sil ohlédl. Vytřeštil oči. Za ním nestála jeho drobounká paní. Nýbrž žena přes sedm stop vysoká. Na hlavě se jasně leskly dva zahnuté rohy a dlouhý ocas zakončený několika trny se pohupoval ze strany na stranu. Jeho paní se znuděně zatvářila a protáhla si dlouhá kožovitá křídla s drápy. Její pařáty zamířili k jejímu srdci. Silně trhla a mithrilový výtvor spadl na zem. Kámen byl prasklý. Slabě povzdechla vydechujíc obláček tmavého kouře. Muž s mečem se s křikem dal do výpadu. Rusovlasá žena opět seslala kouzlo. Celou se mihly dva šípy. Z Gomeze někdo vyrval kopí. Než se vzpamatoval z bolesti, kterou cítil, byl muž s mečem rozpůlen v pase na dvě poloviny. Jeden střelec se držel za krvácející krk a druhý se plazil po zemi hledajíc část své vlastní nohy. Než ji Gomez našel očima, stihla kopiníkovi rozpárat břicho. Ten druhý, co z Gomeze vytáhl kopí, byl už ve dveřích a pelášil s křikem pryč. Gomez přejel očima polomrtvá těla a pohledem spočinul na rusovlasé ženě. Jeho paní ji držela ve vzduchu jednou rukou za obličej a, soudě podle ječící majitelky, drtila lebku. Nakonec s rusovlasou hlavou udeřila o kamennou zeď. Její ruka se zabořila několik palců do zdi. Gomez nevěřil svým očím. Jeho paní si olizovala své pařáty špičatým dlouhým jazykem a celé její tělo bylo poseto jemnými šupinkami potřísněné krví. Když se střelec s podřízlým krkem sesunul k zemi, bylo po všem. Gomez se pomalu zvedl a držel si ránu na hrudi. Jeho paní ho zpozorovala. Napřímila se v celé své výšce a roztáhla svá křídla. Poklekl. Byť ho rána nesnesitelně bolela. Přišla k němu pohupujíc boky s klapotem kopyt o kamennou podlahu. Cítil teplo vycházející z jejího těla, až tak žhnulo. Položila mu pařátovitou ruku na hlavu. Lehce ho pohladila a pařáty ho donutila zvednou hlavu, aby se na ni podíval. Udělal to. Usmála se do širokého úsměvu přičemž odhalila několik špičatých zubů. Z obou koutků ji vycházel slabý kouř a její oči, dvě černé prázdné koule se na něj zpříma dívaly. Náhle ho chytla pod krkem a zvedla do vzduchu. Třepotal nohama ve vzduchu, ale při všem, co cítil, ji jen pohladil. Nejjemněji co v tom stavu dokázal po jejím zápěstí. Slabounce. Povolila sevření a na okamžik se na něj podívala úplně jinak. Jakoby ho znala. Připadal ji povědomí. Zvuk doletěl ode dveří. Někdo přicházel. Odhodila Gomeze dál do cely a nazlobeně párkrát švihla ocasem. Do místnosti vběhlo několik dalších bojovníku ve stříbru. Její jekot byl nyní hlubší. Hlubší strašnější a démoničtější než ten první. Gomez ztratil vědomí.

Když přišel k sobě, bylo vše jak předtím. Ztěžka dýchal a ránu na hrudi měl krví slepenou ke košili. Ale žil. Očima přejel celu a kromě několika mrtvol tam nikdo nebyl. Padl na všechny čtyři a hledal. Našel ho. Ten kámen. Došel ke dveřím a poslouchal. Ano, ten jekot mu zase zaduněl v uších. Někde tu stále je. Pospíchal nazpět do svého pokoje. Cestou přemýšlel, jak to vlastně udělá, když nemá ani materiál ani skřeta a bude naprasklý kámen ještě vůbec fungovat? Nicméně v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Hnal se chodbou až ke svému pokoji. Po Edgarovi ani Lacurim nebylo stopy. Honem rozehřál výheň a připravil si kulatinu. Až žhnula, vypálil si ránu od kopí, která se mu během oživila a opět začala krvácet. Chodbami zazněl bolestný křik. Až se zmátožil, hledal očima co by mohl použít jako náhradu, jediné na co narazil byl zapomenutý prut mithrilu a jeho zdrátované jméno. Naposled se váhavě podíval po pokoji, jestli není ještě něco co by mohl použít. Nebylo. Dal se do práce. Nažhavený prut zpracovával do delšího a užšího tvaru. Několika ranami kladivem natlačil své jméno do materiálu. Potřeboval co nejvíc. Urputně bušil do polotovaru. Podivná věc nabývala tvaru jednoduchého kopí. Délka. Musí to být co nejdelší. Pomyslel si. Stihl ještě párkrát udeřit na špici, než se za ním rozletěli dveře a v nich stála ona. Jeho paní nebyla vůbec zraněná. Ani škrábanec. Zato rozehřátá výheň osvětlila její démonické tělo. Gomez nasucho polknul při pohledu na její bujná ňadra, úzký pas se širokými boky. Zatřásl hlavou a rychle poklekl. Kopí měl na dosah ruky za sebou. Nastavil ruku s prasklým kamenem. Když došla houpavým krokem k němu sálalo z ní teplo víc, než z výhně za ním. Měřila si ho pohledem. Klapala kopyty o podlahu, když obcházela místnost. Gomez ji se strachem i se zájmem pozoroval. Stále klečel a ruku s kamenem měl stále nastavenou. Došla až k němu a vyzývavě dala ruce v bok. Gomez ji pomalu prohlédl od vysokých kopyt přes celé tělo až k očím. Kouř vystupující z jejich koutků naznačoval, že se usmívá. Natáhla pařátovitou ruku a vzala kámen. Ten jí v dlani okamžitě zrudl. Zasyčela uraženě a rozdrtila ho na prášek. S nataženou rukou se k němu sehnula. Gomez zavřel oči. Rychle sáhl po kopí a bodl. Váhavě otevřel oči. Před ním nikdo nebyl. Jeho paní seděla na vzdálené posteli a tiše se smála. Zvedl se a postavil zády ke stolu. Něco mu olízlo krk. Rychle sekl za sebe, ale nikdo tam nebyl. Couvajíc udělal několik kroků, než narazil do něčeho za sebou. Ohnal se zase. Nikdo tam nebyl. Její smích se ozval z rohu u dveří a vzápětí od protějšího. Gomez se začal točit na místě a sledoval okolí. Byl ale pomalý. Pařáty ho sekla po ruce s kopím. Zaúpěl bolestí a ucítil pach spáleného masa. Rána nekrvácela, téměř vzápětí se vypálila. Honem sebral levou rukou kopí z podlahy, ale už byla jinde. Chvíli nehnutě stál a vyčkával. Slabounký smích se nesl místností od jeho ucha. Hrůzou vytřeštil oči a bodl. Jeho rána nedopadla. Místo toho se pomalu začal klátit k zemi, když mu svírala ruku za zápěstí v nepřirozené poloze. Druhou rukou ho odhodila na stůl. Zvedl kopí na obranu, ale místo toho se jen koukal, jak jeho ruka se i přes, všechnu jeho sílu, natáčí na stranu. Jeho paní držela kopí a natáčela ho pomalu od svého těla. Udeřila Gomeze pěstí do hlavy a kopí s cinknutím padlo na stůl. Jednou máchla křídly a už stála na stole nad Gomezem. Vzala kopí a zlomila ho na půl, jako by bylo ze dřeva. Ohnal se levou rukou, ale sápanec mu prošel po hrudi. Očividně ji ten kov zaujal. Chvíli si ho se zájmem prohlížela a pak se podívala na něj. Ohnula oba konce kopí proti sobě a připevnila Gomeze za ruce ke stolu. Dala ruce v bok a tichounce se zasmála. Pomalu se sehnula a nasedla na něj. Její pařáty projeli jeho hrudí zanechávající hluboké jizvy. Tulila se k němu škrabajíc mu rukama ramena a záda. Gomez vždycky zakřičel. A čím víc rýh mu udělala, tím byl křik zoufalejší a zoufalejší. Pařát mu zajel na lopatky pod cáry košile. Slabě se zahihňala a projela pařátem přes žebra a pánev až po stehno. Náhle z něj ztrhala šaty a přivinula se k němu ještě blíž. Žár jejího těla už skoro nevnímal a nevnímal skoro ani co se s ním děje. Chtěla ho. A tak si ho vzala. Nikdy předtím necítil takovou rozkoš a bolest zároveň. Drápala mu záda a přitom mu vrněla na klíně rozkoší. Nakonec ho obalila do svých kožovitých křídel. Ocitl se po tmě a lapal po dechu. Ztrácel vědomí, ale nakonec povolila sevření a on se opět nadechl vzduchu a zakašlal se. Drápala ho a drápala, ale Gomez už bolest necítil. Jeho paní ho mrzutě přejela pařáty po stehnech, ale Gomez nereagoval. Se sykotem mu uštědřila několik ran pařáty do zad. Nic. Nemístně párkrát švihla ocasem a přitulila se k němu blíž. Začala spokojeně vrnět. Po chvíli už toho měla dost a pomalu se zvedla. Protáhla si křídla a odházela kousíčky Gomezova oblečení, co na ní zůstaly. Nakonec se celá protáhla. Sem tam ji na kůži vyskočil nějaký nový trn. Dětinsky se usmála a pohladila Gomeze po tváři. Tu jedinou snad nepoškrábala. Několikrát cvičně máchla křídly. Skočila na mříže a bez menších problémů je i s kusem zdi vyrvala. Naposled pohlédla na Gomezovo tělo a vzlétla.

Lacuri seděl na troskách nábytku a s podepřenou branou si poklepával prstem o nos. „Kde jsem udělal chybu.“ povzdychl si. „Někdo se o ní musel dozvědět.“ konstatoval suše. Pohlédl vedle na zafašovaného Edgara. Svíce na stolu zatancovala svůj taneček s větrem a zase se uklidnila. „Někdo to musel prásknout. Jinak by jich nebylo tolik. Assarnyss to schytal jako jeden z prvních. Bylo jich mnohem víc. Měl jsem ho varovat.“ povzdychl si a pohlédl na druhé zafašované tělo. Chvíli pozoroval, jak slabě a pomalu dýchá. Pak se usmál a pohlédl na prázdnou skleněnou lahvičku, kterou držel v druhé ruce. „Jakže tomu říkají? Stínový krok? Tma tmoucí?“ Usmál se. „Zachránilo mi to život. Kdybych ji nevypil, buď by mě zabila ona, nebo ti, co ji přišli dorazit. Jen hrstka lidí věděla, kdo je Assarnissova dcera ve skutečnosti a ještě méně lidí bylo tak mocných, aby si dokázalo najmout pár desítek žoldáků. Na velmi špinavou práci.“ slabě se protáhl, ale hojivé masti teprve začali působit. Zaúpěl. „A kdyby neprorazila to zamřížované okno, asi bych tě nenašel včas.“ Pozvedl druhou ruku s poloprázdnou lahvičkou podivně zlatavé tekutiny. „No, snad to přežiješ. Bude to asi shoda náhod, ale pořád nevím, jak se ten náramek mohl dostat na tvou ruku.“ odpovědí mu byl stejný slabý dech jako předtím. „A ani nevím, proč jsem tě vytáhl. Jsi přece otrok! A já jsem zase sluha svého pána. A jeho dcera vyvraždila celou pevnost. Ale kdyby nebylo těch žoldáků, tak se to nestalo! K Uzumovi tohle! A asi jsem tě zachránil proto, že ty jediný dokážeš zase udělat ten mithrilový tentononc, aby to bylo, jako předím. A vůbec je mi to jedno. Sice je mi záhadou kdy a jak se... A vůbec celý ten náramek dostal na tvou ruku s jménem.“ Postavil se a pozorně pod svíčkou prohlédl mithrilový náramek. Ani Edgar by ho nedokázal rozevřít. Kdyť je to hrozně pevnej a tvrdej materiál! Kde to máš .. jo tady .. G – O – M – E – Z“ Přehláskoval pomalu. „Pokud to není tvé jméno, tak to tě chlapče teda lituju. Tohle už nesundáš. Leda by ti uřízli ruku.“ zasmál se. „Nu, zásob máme dost a do údolí se dostaneme jedna dvě, ale tady Edgar se musí zregenerovat. Já tě nepotáhnu.“ Chvíli přemýšlel a pak usnul.

Dalšího dne hledal další přeživší, ale našel jen rozsápaná těla. Edgar už byl při vědomí, ale stále ještě nemohl plně pracovat. Lacuri vytáhl ze své truhly několik zlatých mincí. Ti žoldáci vzali co mohli, ale většinu si vzali s sebou do hrobu a okrádat mrtvé bylo proti mysli a přesvědčení Lacuriho. Ten si raději vzal své skromné úspory, co dostal od Assarssine, jako zbytky. Po několika dnech natahali s Edgarem všechna těla na hromadu a zapálili je. Pouze Assarnisse, svého pána a majitele, důstojně pohřbili. Podařilo se mu chytit jednoho splašeného koně od žoldáků. Oni se o koně moc nestarali. Proto je skoro vůbec neměli. Jestliže Velký udělal nějakou koupi, téměř vzápětí je prodal. S notným ziskem. Edgar převrátil nazpět jeden povoz a společně ho vyspravili. Vyplnili ho zásobami, spícím Gomezem a pomalu vyjeli z pevnosti dolů do údolí.

Po několika týdnech potkali jednoho starce s vozem. Očividně to byl obchodník a tak mu Lakuri nabídl několik zlatých mincí za odvoz jednoho spícího člověka. Ten neváhal a poslušně poslouchal, co a jak má dělat. Nakonec se rozloučili a na rozcestí se Lacuri s Edgarem vydali opačnou stranou. Gomez pořád spal.

Probudil se. Ke svému údivu zjistil, ještě žije a že nemá nic zlomené, ale celé tělo ho bolelo a motala se mu hlava z houpavé cesty. Známý houpavý pocit ho přiměl se sarkasticky pousmát. Zase vůz. "Už si vzhůru?" ozvalo se od koní ze předu. Gomez pomalu vylezl ven a podíval se staříkovi do tváře. "Myslím, že jo." usmál se stařík. "Kde jsou ti, co mě sem dali? A kdo to vůbec byl? A kam se poděla ta … no princezna?" dychtil Gomez. "No to nevím chlapče. Asi jsi se hodně udeřil do hlavy. Ve zdejší zemi je jen jedna jediná císařovna a to Killias." stařík si odfrk "Dostal jsem pár zlatek ať tě dovezu do města." Stařík ukázal na pískovcové hradby "Semhle, do Thyrisu, města lidí." "To je vážně ten Thyris? Ta velkolepá a krásná perla jihu? O které mi říkával ..." vzpomněl na Ralfa a utřel slzu, která mu začala stékat po tváři. "Perla??" zasmál se stařík, až se zakašlal. "Možná kdysi, ale teď tu řádí magie, chlapče, magie!" "Cože? Jak může vládnout magie?" nechápal Gomez. "Tam ve městě," mávl směrem za hradby, "řádí strašlivé magické víry." "A kde se tam vzali?" "To nikdo neví," odfrkl si, "někdo říká, že za to může zvláštní měď, která se teď těží v dolech, někteří, že to je hněv, co na nás seslal stvořitel Athon, aby donutil lidi, aby v něj věřili a jiní, že to je práce zlých nekromantů a mágů." Chvíli jeli mlčky. Gomez si prohlížel mithrilový náramek se svým jménem. Tak přece to byla pravda. Mimoděk si přejel rukou po zádech. Jizvy tam stále byly. Seskočil z vozu a s malým zaúpěním bolesti šel vedle něj. "A kdo všechno je Thyru?" "Myslíš lidi?" mávl rukou, "pár zoufalců, co se snaží přežít samy, a pak několik cechů. Silnou Praetorianskou gardu, šikovnou Gladii a jednu legendu." "Legendu?" "Ano cech vybudovaný památce a legendě o Stříbrných Vlcích." Dorazili k pilíři jedné z několika bran. Gomez stanul uprostřed a byl ohromen pohledem na pískovcové budovy, mramorové dláždění a zelené keříky při cestách. „Tak chlapče. Ty to už po svých zvládneš ne?“ Kývnutí mu bylo odpovědí. „Jo a abych splnil svůj slib tomu člověku, jak mi tě dal s tím hromotlukem.“ hodil Gomezovi pár zlatých mincí. „Toho bych nechtěl vidět naštvanýho.“ usmál se. Gomez přepočítal mince a pár jich chtěl vrátit. „Nené synku.“ odmítl Gomezův dar gestem ruky. „Všeho moc škodí. Já už svý dostal a vnoučata budou moct žít mnohem lepší život. To se taky nauč! Vědět, kdy toho máš už dost. Pak jsou to jen samé starosti.“ otráveně máchl rukou. „Tak tedy nashle a děkuji.“ „Nemáš zač synku. Hyjé!“ pobídl pomalého utahaného mezka. Povoz se pomalu vzdaloval. Gomez si těch pár drobných strčil do kapsy a pohlédl ulicí do města. Podíval na slunce na obloze. „Snad ji jednou najdu.“ a vkročil do Thyrisu.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 4

Pokud jde o oblékání nebo jídlo, Gomez nikdy neváhá. :D

Ach ta stylistika... :)
Tohle nebylo snadný hodnocení. I když pominu chyby, je na tom hodně co zlepšit. Nicméně i tak je to hrozně zajímavej příběh a to známku vytláčí z průměru docela slušnou silou. Na plnej počet to ale u mě pořád není.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist