Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Geo

-> Charakterník

Šelest větru hrajícího si s listím, déšť ztékající po kmenech stromů, zpěv ptáků prohánějících se po obloze, toť zvuky co já slýchávám po většinu svého bytí. Pro lid uspěchaný téměř neslyšitelné, ale pro mne nejlíbeznější zvuk života mého.

...prásk, z oblohy vytryskl blesk jako meč rozpůlil strom ve dvý, doprovázejíc silným hromobitím. Otevíraje oči koukám na lámající se větve dubu padající k zemi. Bum, dopadl zastavíc se o velký kámen u kterého jsem ležel. Já stále ležím, něvěřícně koukajíc do dubových větví které mne celého pohltily.
"Co se děje? Kde to sem? A kdo jsem?" v duchu si říkám a odtlačuji větev, která mě zavalila.
Chytám se za hlavu, bolest rvoucí se z náhleho návalu myšlenek drtí mou lebku. Snažím se pohnout, leč nohy mé svírá kořen jiného stromu.
"Jak dlouho tu ležím, když mé nohy přerostl kořen vzrostlé borovice." vyzouvám botu snažíc dostat se z té důmyslné pasti. Povedlo se a já nazouvaje si botu klopítám schovat se před deštěm pod onu borovici. Usedám a snažíc se vzpomenout si alespoň na něco koukám na kapky deště dopadající na blízký kámen.
"Proč si na nic nemohu vzpomenout?" bušíc se do hlavy všímám si batohu ležícího pod dubem.
"To musí být můj batoh!" s kapkou naděje vrhám se pro batoh a otvírajíc ho usedám opět na místo pod borovicí. Pomalu vytahuji věci z batohu. Něco schnilého, co již prožrali červy odhazuji a dále probírám obsah batohu. Vytahuji dýku a v duchu si říkám
"Nejspíš sem zloděj, co se schováva v lese." vrhám dýku po stromu, ale ta se nemotorně odrazila a praštila mne do kolena "au, no to asi nebudu zloděj, to by se určitě zabodla." šmátrám dále v batohu a vytahuji obušek.
"Že bych byl bojovník?" škrábajíc se ve vlasech a koukajíc na obušek tuto možnost vylučuji. "Kdybych s tímhle někoho lovil určitě bych už umřel hlady." pokládám malý obušek vedle dýky. Vytahuji luk z batohu a hned se rozhlížím po toulci s šípy, "Támhle je!" po chvilce hledání vykřikuji a nasazuji si ho na záda. V mžiku upínám tětivu na druhý konec luku, rychle vytahuji šíp z toulce a hbitě střílím po první šišce, kterou spatřuji na stomě. Přímý zásah, šíp prostřelil šišku a spolu s ní se zabodl do stromu. Radostně vykřikuji "Sem hraničář." když v tom slyším slabým hláskem
"Co to tu střílíš chceš někoho zranit?." rozhlížím se ale nevidím ani živáčka, když v tom přede mne přiskakuje veverka z protějšího stromu.
"No aspoň by ses mohl omluvit když si mě málem zastřelil" znenadání na mě promluvila veverka. Mnu si oči a říkám na ní
"Ty, ty si veverka a umíš mluvit?" nevěřícným hlasem.
"A proč bych asi neuměla, mluvit umím téměř od narození!" nevrle odpovídá veverka a dodává
"Tak co bude s tou omluvou!"
"Promiň promiň, neviděl sem tě, jen sem se teď probudil a nevím kdo sem" odpovídám zmateně
"Jé bláznívý starý hraničář." opovrženě prohodila veverka a utíká zpátky ke svému stromu.
"Počkej!" vykřikuji, ale veverka nereaguje a zalézá vysoko do větví.
"Já umím mluvit se zvířaty." nevěřícně koukám před sebe do deště pozorujíc ještěrku skovávající se pod kamenem, zaposlouchávám se a slyším jak si naštvaně mumlá "To je zase pořasí!". Vzpomínaje na batoh otáčím se a prohrabávám další věci. Nacházím jen bič, pár lahviček, obvazů, divně zahnutou hůl a zaprášenou knihu plnou nějakých zaříkávadel. Čtouce jedno z kouzel práskl další blesk přede mne. "Hm pekelná knížka" zahazuji ji k dalším věcem vedle batohu a s hrůzou zjištuji, že batoh je úplně prázdný.
Bezradně usedám a koukám na ustávající déšť. Po dopadnutí poslední kapky vhazuji všechny věci zpátky do batohu, a vydávám se kamsi do neznáma. Po chvilce chůze a poslouchání lesních zvířat docházím, podle rady jednoho starého jelena, na cestičku.
"Ale kterým směrem se vydat?" chvilku se rozmýšlím a pozoruji oba směry, když v tom projíždí kolem kdosi na koni.
"Dobrý den" volám na něj už z dálky
"Zdravím" odvětil a k tomu dodal
"Prosím vás nenabírá váš cech nové členy?"
"Můj co?" táži se nechápavě.
"Nu váš cech přeci, cech Lovců, jste přeci člen cechu lovců nebo ne?", v tom jakoby se část vzpomínek vryla mi do paměti. Otáčím se na žlutý plášt a pevně tisknu v rukou znak cechu Lovců "Ano, ano jsem z cechu lovců" odpovídám, když v tom slyším kdesi v dáli řinčení mečů.
"Omluvte mě" pravil pán naléhavě, "Ale musím pomoci otci" odvětil a odjel rychle k místu odkud se ozívaly zvuky boje. Než jsem stačil dobehnout, bylo již po boji a muž i s otcem již byli kdesi v nenávratnu. Vracím se tedy na cestu a jdu směle po ní snažíc si vzpomenout kdo vlastně jsem, když v tom přede mnou zjevují se pole, celá zarostlá všemožnými bylinkami. Přidávám do kroku, když v tom docházím k mostu, který vede přímo do překrásného ostrovního města. Jdu směle dál a na molu potkavám rybáře.
"Dobrý den pane" zvolávám zřetelně, ale zároveň tiše abych neplašil ryby.
"Dobrý dobrý" odpovídá mile, nenechávám ho ani doříci a hned se ptám "Nevíte prosím kde má sídlo cech Lovců?" trošku zaraženě ukazuje směrem přes vodu do lesů a říká " tody stále rovně mezi ohrádkami v královské oboře".
"Děkuji mnohokrát" odpovídám a pln nedočkavosti běžím zpátky přes most, když v tom mě kdosi oslovuje
"Hum, ty hraničář?" zastavuji a odpovídám
"Ano jsem, copak byjste rád". jakoby to bylo samozřejmostí
"Umět ty přivolat zostrich?" at se snažím sebevíc si vzpomenout nemohu si vybavit co by to mělo být a táži se "Co to je zostrich?".
"To velká dvounohá potvora na která jezdit." co mi to jen připomíná, když v tom si vzpomenu na ještěrku schovávající se před deštěm pod kamenem a radostí vykřiknu "Aha vy myslíte ještěrku!" běžím k nejbližšímu kameni kde nacházím malou ještěrku, dávám jí pár kousků suché kůže, které hned ještěrka začala olizovat a pronáším kouzelnou formuli. Najednou se ještěrka nafoukla a začla růst, a po malé chvilce již předemnou stojí hrdě na dvou nohou a z přímá mi zírá do očí. Povídám jí "Poslouchej tady toho pána". "Sss ale jen chvilku." odpovídá.
Barbar s radostí v očích naskakuje na zostricha a až z dálky volá něco co vzdáleně připomíná pozdrav. Povzdychnu si a říkám si proč to vlastně dělám, když v tom si vzpomenu na svůj cech. Doufajíc že konečně příjdu na to, od kud pocházím akdo vlastně jsem běžím směrem k oboře. V duchu mi prolétají myšlenky, jestli na mě čeká nějaká pěkná žena či kamarádi. Vbíhám do obory a radostně otvírám dveře do vily spolu ze záplavem pár vzpomínek. Určitě jsem tu dobře, vím to, ale něco není v pořádku, něco tu chybí. V tom ke mne přistupuje silný muž a praví
"Ahoj Geo" otáčím se na něj a vydím mladého muže, který má na sobě žlutý plášt ale nevzpomínám si na jeho jmého.
"Ahoj" odpovídám nepoznávaje toho muže.
"Prosím tě koně nedávno porodily a hříbata už jsou dost silná, myslíš že bych se mohl o jedno starat" táže se mne.
"Jo to víš že ti ho osedlám a přiváži ti ho ke kůlu" odpovídám a v tom si vzpomínám na stáje koně a kolik sem s nimi strávil času, od hříběte až po mohutné a silné koně, či krasně rostlé klisny, kolik příběhů jsem jim za ta dlouhá léta řekl a kolik radosti sem s nimi zažil. Slza mi stekla po nose když jsem přišel ke stáji a sotva poznal pár starých koní, kteří ač staří s radostí v očích na mě koukali a hned mi začali vyprávět co všechno se tu změnilo a další historky. Pozorně jsem poslouchal a vzpomínal i na straré příběhy ke které občas ve vyprávění zmínili a přitom jsem pozoroval, jak do vily chodí stále jiní lidé, barbaři a elfové, všichni mladí a na stoustě z nich šlo vidět, že toho mají ještě spostu k učení, ať už šlo a špatně zasunutý meč v pochvě, či rozpárané kalhoty, nebo špatné uvazování koně ke kůlu. Povzdechl jsem si,
"Copak tu není nikdo s kým sem vyrůstal?" Elektra, má nejstarší kobyla jako by smutně pokývla hlavou a beze slov mi navedla ruku za starý žlab s vodou. Za ním skývala se stará ošuntělá kniha, ale již při prvním pohledu na ní, veděl jsem že v ní se skrývá to abych si vzpomněl na svou minulost. Otvírám jí a pouštím se do čtení. Po prvních pár přečtených stránkách plných radosti, dočítám se ke stránce s názvem jak šel čas. Je na ní napsáno:

...
První generace: Dumi, Linus, Gryzzly, Eraser, Geo, Ulrich von L
Druhá generace: Elderas, Soltyr, Vanora, Bors, Ukala Tuka, Stix
Třetí generace: Kraken, Gurnea, Tristan, Galadriel, Dylinor
Čtvrtá generace: Kazatel, Richius, Matus, Will Tropau, Yo than Ghot
Pátá generace: Trillian, Clarissa, Aishlyn, Shimaine
Šestá generace: Fabius, Osvald ... a ty co už ani jménem neznám
...

Ale kde jsou ti první, druzí a další stařešinové se kterými jsem trávil mládí? V tom jako ránou upadám na zem a zaplavuje mě příval všech chybějících vzpomínek. Vzpomínka na to jak jsme poprvé přisly do této země. Jak sme se učili a poznávali všechno kolem sebe. Jak sme obtížně scháněli svou první kroužkovou zbroj a s Gryzzlym jsme si půjčovali naše první kroužkové kalhoty. Jak se Dumi snažil prodat louče každému na potkání v Andoru. Jak Lady Mája zřizovala pole v Andoru. Začli mi stékat slzy po tváři. Vzpomínka na Erasera a jak jsme spolu poprvé potkali Zlobra. Jak vedle nás bydlela Desire s učněm Kubíkem. A jak zaútočila na Erasera se slovy peníze nebo život a on jí jednou ranou skolil. Jak jsem se stádem jelenů chodíval na hřbitov mítít zlo. Jak Ulrich von L získal řád za odvahu. Jak sem byl šťasten s každým ochočeným zvířetem. Ale i vzpomínky na Milka, zlého hraničáře nicméně naše boje nás zocelily. Jak jsem obdivoval rytíře a chtěl být vždy jako oni. Jak byla Stix štastná za svou první drtivou kuši vyrobenou Xawerem. Či věčné boje se Zlomlatem silným bojovníkem nebo Ghaunzarem zkušeným mágem s fialovým pláštěm na bílém koni. Naše další baráčky na které jsme dlouze šetřily. Jak sme si zřídili cech. Vzpomínka na Soltyra, mistra hraničáře. Na Elderase, mistra slova s nejlepšího barda pod sluncem, který byl stále zamilován do jiné a jiné dámy. Jak se Dumi stal Starostou. Jak Eraser skolil svého prvního koně před bankou. Jak nám Sam Noe, mistr kovář kul ty nejpevnější zbroje ze všech a vždy si rozumněl s bručounem Gryzzlym. Jak se z bručouna stal Starosta. Jak sme zvelebovali jižní perlu krásné město Thyris. Ale i jak nám bylo násilým vyrváno. Jak Linus přešel na chvíli na stranu temna. Jak Stix odešla z cechu. Jak sme salutovali v královské gardě a dlouze klikovali když sme byli neposlušní. Jak sme byli rádi za kasárny a plánovali jak si je zvelebíme. Jak padl plukovník Dimitrij S. Gogol. Slzy se změnili v neustávající proud vody stékající do žlabu. Jak jsme se bavily s plukovníkem Gulordem. Jak dlouze Ukala vždy míchal lektvary. Jak se Tristan učil vyrábět všemožné věci. Jak seznámil sem se s všemi mastni mazanou Rin, či všechno umějící Lady Eliškou. Jak sem se s Krakenem předháněli v našem umu a jak sme si pak hráli proměnění v draka. Svou první, druhou i dalši lásky. Jak učenlivá Galadriel či Gurnea léčily naše zranění vždy rychle a s péčí andělů. Jak nás Dylinor vždy pobavil svojí neznalostí světa. Jak jsem prodával v obchodě strážců zvířata a vždy se s Falantirem náramně pobavil jak nám nejdou obchody. Jak Richi proháněl zloděje po celém Andoru. Jak sem se vždy pobavil když Galadrieliny zvířata stále poslouchali mě. Jak přišly šikovné dámy do našeho cechu. Či jak nový bojovníci posílily naše řady. Naše hádky s radou koho přijmout a koho ne. Jak jsme přijali Matuše do cechu. Či jak se z Aishlyn postupně stávala silná a všem pomáhající osoba až ke starostce. A jak ranily Gryzzlyho když Clarissa odešla. Jak sme se nasmáli a užívali si legrace. Žlab s vodou přetékal již slzami.

"Kde jsou všichni, proč stále odcházejí!" rozplakal se jako malé dítě. "Proč již nepotkávám své nejlepší přátele". "Já už neunesu tu bolest vzpomínek" . "Je tohle důvodem proč jsem si nic nepamatoval, proč jsem zapomněl" všechna zvířata v širokém okolí ztichla a smutně naslouchala neštastnému hraničáři. "Ať se vrátí!". pláče a vzhlíží k nebi "Kam odešli bohové?" . "Dám vše co mám, zapomenu vše co umím, udělám cokoliv jen aby se ti co v srdci nosím vrátily" pláčem se již nedá vyslovit smutek co cítím, mé srdce na pokraji puknutí jest, již nemůžu dál.

S neskonalým smutkem v očích, políbil Geo všechny koně, pohladil nežně svojí Elektru, zasunul onu knihu která ač vrátila mu pamět, tak přinesla mu žal do očí zpátky za žlab a se slzami v očích utekl zpátky do lesa, usnout v hlubokém spánku zapomnění. Občas vzbudíc se ale nepamatujíc si většinu své minulosti.

Toť příběh Gea, věčně sklerotického s výpadky paměti. Ale protože jeho srdce, s rozměry obřími a citlivostí převelkou, neuneslo by všechny tyto smutky, tak jeho mozek postižen sklerózou a věčnými výpadky paměti jest.

Neboť darem největším není bohatství či sláva, ale nehynoucí přátelé.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Martinez - 1

tak ten pribeh napis;o)
Raist - 4

Bohužel plnej počet nedosáhl, protože ve střední části je to hrozně šroubované, pokud tomu dodáš aspoň trošku korekce, tak nebudu váhat a přidám ti ještě jeden.
Illidan

;O Geo na me az moc dlouhy..
Heratrix - 3

Začátek je vtipný, svižný, pak už je styl trochu jednotvárnější. A někdy méně (přechodníků) znamená více.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 1: 12x
známka 2: 2x
známka 3: 1x
známka 4: 2x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist