Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Denegond

-> Charakterník

obrázek postavyV zemi, již říkali Astarie, kdysi v dávných dobách přistěhovali se oni. Elfové z rodu Farina, jenž přislíbil tamní přírodě pomoc. Nezasahovali do dění mezi lidmi. Snažili se pouze mírnit jejich dopad na okolí. Lidská rasa svým nepochopitelným chováním za sebou nechávala jen zkázu. Boj mezi svými o moc, ohořelé chatrče farmářů, mrtvý hnijící dobytek, to vše dávalo vědět o činech, jež se v oblasti staly. Na bojem zničená místa se snažili elfové přinést zase klid. Klid všemu živému. Z rukou semena vysypaly a s modlitbou pronesenou k matce přírodě. V okamžiku drobná semena již malé klíčky vytvořily. Vše už pak zůstalo na osudu, jak si pohraje s těmito malými rostlinkami. Po čase bojiště připomínaly jen chatrče pokryté popínavými keři a stromy rostoucími okolo. Jakoby těla těch, kteří padli, přesunuly se do stromu. Stromy zakryly bojiště, ale vítr prolétající mezi jejich listy, stále vyprávěl pravdu o těch místech. Tento elfský rod se stále učil a shromažďoval vědění. Budoval krásné sídlo ve skalní roklině na severu této země. Dokázali jisté řemeslnické práce přivést do úrovní, jenž tato zem neznala. Jejich kovářské umění dosahovalo nebývalých výrobků, jaké nikdo před tím neviděl. Slévačské umění dávalo zbraním takovou pevnost, lehkost a přesto ostrost neskutečnou pro lidskou představu. Brnění byla lehká, tenká a přesto neproniknutelná. To začal tamější král lidské rasy závidět. Takřka vládnoucí celé zemi usmyslel si, že i zde uplatní svou chtivost a podrobí si tyto elfy tvrdou silou jako jeho vláda. Dosud přehlížející skalní roklina nyní lákala nebývalou pozornost.

„Běž a nevracej se než-li slunce zapadne. Budeš-li však znát odpovědi dříve. Snaž se pochopit podstatu život okolo tebe. Však za močál nechoď. Nevzdaluj se dál než je bezpečné“, zněla slova Učitele, který s pohledem na malého chlapce jakoby viděl budoucnost, „Běž, Denegonde, úkol k poznání máš, tak neotálej.“ Malý chlapec vzal kožešinu, do které zabalil chlebové placky, to celé ovázal provazem a přehodil přes záda. Do ruky hůl uchopil a s pohledem na město udělal první krok. Prošel bránou s bílého mramoru a přes velký kamenný most, který byl jediným vstupem do rokliny, vydal se vstříc k dnešnímu úkolu. Učitel, jak byl zván vrchní Elf, učil malého chlapce být schopným nástupcem svého otce, schopného generála Elfského vojska.

Slunce se právě přehouplo za polovinu své cesty, právě když malý chlapec dojedl poslední sousto. Začal foukat mírný vítr. Chlapcovi dlouhé vlasy začaly ve větru vát a jakoby ukazovali cestu k močálu. Čím dál tím víc foukalo a to ho nenechalo klidným. Tak šel za větrem. Prošel močálem a hned na okraji se schoval do křoví. Tam viděl tábor vojáků. „To nejsou naši!“zamumlal si chlapec, „Ale proč ta naše zbroj v jejich rukou?“ Zmatený hoch začal chápat. V tu chvíli vítr prudce změnil svůj směr. Kroky hocha se změnily. Už to nebyla zvědavá chůze. Byl to neopatrný běh k roklině. Co se mu honilo hlavou? Ráno odešel s pohledem na Učitele s radostí. Poprvé co mu Učitel udělil úkol za branou roklinky. To chlapec bral jako uznání za jeho kroky v učení, avšak za krátko to měl pochopit. Udýchaný doběhl na kopec. „Kouř? To není kovářská pec. Co? To, to, to…“ zněla zmatená chlapcova mysl. Městem, které bylo v plamenech, nezněl ani jeden hlas, který by znal. Zadní část uzavřené rokliny, kde byl chrám, byl ostřelován katapulty. Jakoby se lidská rasa bála této kultury a snažila se ji zničit. V hlavě hned našel to, co potřeboval. Mnohokrát mu Učitel říkal o chrámu. Tam, ale směli jen někteří. Z něj vedla do skály chodba, která ústila na upatí skaliska, do kterých narážel prudký příboj vln. Vydal se tedy chlapec okolo kopce, na kterém se nacházel. Cestou z něj odbočil do lesů, aby jej nikdo nespatřil. Kroky jeho vedli k pláži. Tam vlezl do vody a po upatí skal plaval až k malé puklině ve skále. „To musí být ono,“zamumlal hoch. Rukou se zachytil o ostrou skálu, na kterou voda nedosáhla. Silou se vytáhl nahoru a vklouzl do pukliny. Prošel úzkou chodbou. Kapající voda ze stropu chodby ustupovala a měnila se v upravenou chodbu. Došel k podivným dveřím. Chodil ke kameníkovy a koukal na jeho plány se zájmem, proto věděl jak mechanismus dveří funguje. Vytáhl otcův nůž schován v botě a nad dveřmi se vyškrabal k otvoru, kde přeřízl lano. Závaží pokleslo a dveře se otevřely. Vyšel přímo za oltářem v chrámu. „Otče, otče, co … co se to děje,“utíkal hoch k postavě, kterou moc dobře znal,“Učitel? To ne. Proč? Kdo?“ Hoch tam našel otce, který v pokleku opíral se o svůj meč a rukou držící ránu na hrudi, klečel nad tělem Učitelovým. „Posaď se, chlapče, vše ti řeknu, jen mne nech odpočinout.“ S těžkým dechem vyslovil generál, otec malého Denegonda.

„Dnešního rána před hradby přišel posel od lidí. Jejich král prohlásil roklinku za jeho území. My, že jsme mu neplatili daně, jsme měli odvést část svých zbraní do jeho zbrojírny. Znáš synku naše zákony. Lidem nepomáháme ani se do jejich věcí nepleteme a to jak pomoci fyzickou tak i materiální. Počali jsme se šikovat na hradby. Před most napochodovalo desetinásobné vojsko než naše počty. Začali pálit katapulty. Kameny dopadaly do našich řad. Hrdě jsme stáli. Stačil jen jeden povel a vojsko bylo jako jeden strom, pevný a neporazitelný. Slovo „pal“ zaznělo mezi námi a napnuté tětivy vypustili tisíc šípů. Matka příroda vyslyšela naše prosby. Do zad začal vát prudký vítr. Ten šípy zanesl až za řady nepřátelských vojsk, kde skropil zničující katapulty. Nepřátelské vojsko se zaleklo a ustoupilo od palby na město. V tu ránu však přední šiky chopily se žebříku a pokládaly je přes propast. Nepřátelé probíhali přes most a dobývali se na hradby. Znovu udeřila matka příroda a kořeny pod hradbami strhávaly útočníky do propasti. Bohužel nepodařilo se nám ubránit bránu, která praskla pod náporem beranidla. Stáhli jsme se před druhé hradby. Tam jsme se sešikovali a vytvořili nepropustnou zeď z našich těl. S křikem se do města valily nepřátelské jednotky. V tu chvíli se zvedalo slunce nad skály a začalo prudce svítit nepřátelům do tváře. Oslepeni naběhli na naše mandaly, které s přesností zasahovaly ránu za ranou. Nepřátelský nápor nepolevoval a přicházelo za hradby stále více jednotek. Byly jsme donuceni se stáhnout až k chrámu. Zde už nám Matka příroda pomoci nedokázala. Byly jsme v pasti. Nemohli jsme jim dát dobrovolně naše zbraně. Z prastaré magie mágové vybrali zničující kouzlo. Naše řady se z dvou a pul tisíc zmenšili na tisíc a protivníka už zbývalo sotva pět tisíc. V tu chvíli se všichni raněni stáhli do útrob chrámu. Mágové před chrámem začali povolávat sílu z nebes. Poslední vojska bránila tyto mágy. Pak to přišlo. Nebe se otevřelo a na zem se snášela obrovská hořící …“ se silně krvácející ránou upadl generál na zem. Chlapec nechápavě pozoroval jeho tělo. Z ničeho nic začal praskat strop chrámu. Zde pod palbou byli poslední přeživší. Před chrámem bylo celé město spáleno. Ani těla padlých bojovníku zde nezůstala. Prudký pád stropní klenby zavalil cestu mezi ostatními a zadním východem. Malý chlapec při pádu uskočil na stranu, která jej oddělila od ostatních. Když se snažil prolézt přes spadlou klenbu, přiletěl kámen z katapultu přímo před něj. Vlna po dopadu kamene jej odmrštila do únikové chodby. Šlo slyšet, jak se chrám hroutí a v tu chvílí byla zavalena i zadní cesta do chrámu. Chlapec nevěřícně utíkal k puklině na druhé straně. Zvířený prach mu nedovoloval nádechu. Rozběhl se a skočil z pukliny přímo do vln mezi útesy.

Otevřel oči. „Co, kde? Co to je?“ chlapcova mysl znala jen otázky. Probudil se na pláži, kterou však nepoznával. S pláčem a smutkem z nepochopení co se vše stalo, se odplazil dál z pláže. Zde únavou upadl do spánku. Tráva okolo něj začala růst a obalila ho, aby jej zahřála. Do snu mu vstoupila nádherná elfská žena. Vysvětlila mu, co se stalo. To ona jej odnesla na toto místo. Nikdo z těch, co znal už, nežili. Nedalo se zabránit tomu, co se událo. Nepřátelské vojsko získalo sotva jednu část z tuctu toho co ohromná koule z nebes zničila. Pak se za ženou rozzářilo světlo a pronesla poslední slova:“Zde jsi doma, zde najdeš svou novou rodinu. Nesnaž se vzpomínat na to, co bylo. Byla chyba snažit se v jiných zemí zaset znovu sémě mého lidu. Nechtěla jsem to tak, ale tví předci špatně vyložili má slova. Zde budeš šťastnější.“ Sen zmizel. Mladý Denegond otevřel oči a posadil se. Vedle něj zrovna spadlo ze stromu jablko. Vzal je a kousl do něj. Po chvíli přemýšlení vstal a vykročil …

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Hayato - 5

Precizní spracování... nápad výborný... sice rodina umírá každému druhému ale tys tomu dokázal dát šikovný a nápaditý kabát nemám nic proti
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist