Na zem se snášel hustý déšť. Přes černé mraky nebyla vidět žádná hvězda, měsíc se též skrýval za temnou oponou. Kapky bušící o kamení ohlušovaly okolí a všude vládla neprozírná tma. Náhle rozčísl oblohu blesk a osvítil na krátký čas zemi. Hlasité zahřmění nenechalo na sebe dlouho čekat. Stromy se ohýbaly v burácení hromu. Na chvíli se vše ponořilo zpět do tmy, než se rozzářil další blesk, který šlehl do stromu, jenž se v zápětí vznítil. Pokus plamenů přebít sílu deště netrval dlouho. Člověk by řekl, že by ani psa ven nevyhnal. Ano, to by řekl člověk. Přesto stála vysoko na kopci postava. Strnule postávala a nechala se smývat deštěm. V ruce svírala meč a krumpáč. Lehce zvedla hlavu vzhůru a s úsměvem vpouštěla vodu do úst. Špičaté uši napovídaly o přítomnosti elfa. Byl to však člověk jménem Rumix. Jeho opálená kůže splývala s nocí. Navíc zahalena v černé robě se takřka stávala součástí noci. Jen dlouhý meč, jenž třímal ve své ruce, odrážel světlo. Kapky deště se na něm mísili s tmavou hustou tekutinou. S krví. Rudá směs ředěná vodou pomalu ztékala po čepeli a jakmile narazila na ostří, odtrhla se od oceli a padala k zemi. Na ní však nedopadla. Spadla na kovové brnění mrtvého muže. Kolem ležela hromada lidských válečníků, kteří se marně snažili ukončit jeho život. Vychutnával pocit vítězství. Miloval boj. Miloval své meče které si sám vytáběl a miloval krev. S úsměvem na tváři do sebe nechal padat kapky a vychutnával si pocit vítězství. Marná byla snaha osmi válečníků. Jeho rychlé ruce a um v boji nedali žádnou šanci slabým lidem. Ozval se psí štěkot. Rumix trhl hlavou a upřel svůj pohled mezi stromy. Několik páru žlutých očí zářily do noci a blížily se k němu urputným tempem. Náhle mu těsně vedle nohy přistál šíp. Měl štěstí, že ho nezasáhl. Otočil se a vydal se na útěk. Rychlými kroky se proplétal mezi stromy, až doběhl na louku. Svůj pohled soustředil zpět na psy. Udělal několik kroků, aby měl kolem sebe prostor. Blížil se další šíp. Rumix ho lehce odrazil mečem. Psi ho brzy doběhli a s nimi i jejich pánové. Válečníci, držící v rukou meč a štít, zírali na jeho postavu s odporem. Psovodi neváhali a pustili psy. Tři zubaté bestie se rozeběhli k němu s úmyslem zabít. Několika svižnými pohyby odrazil útok psů a vzápětí jim svými meči zasadil smrtící rány. Psovodi rychle natáhli šípy na své luky a spustili spršku střel. Několika skoky vzad opustil Rumix své původní místo, na které směřovali rány. Několik střel ještě odrazil mečem a s úsměvem na tváři dával najevo slabost nepřátel. Nyní přišel čas na válečníky. Pomalu jej obklopili dokola a chystali se ho srazit do kolen. Rumix zaujal bojové postavení. Napnuté ruce směřující do stran byly připraveny na útok z jakékoliv strany. Přišel první výpad. Čepele o sebe narážely a železný zvuk přehlušoval bušící déšť. Bojovníci věděli o síle svého protivníka, proto neváhali a útočili všichni najednou. Rumix však jakoby si boj vychutnával, dělal nepředvídatelné pohyby. Skoro to vypadalo, že tančí s mečem v ruce a bojovníci kolem jsou jen pouhé kovové loutky, jenž se nedokážou ohnout v kolenou. Ostří čepele proráželo kůže, drtilo kosti a ukončovalo životy. Rumix cenil zuby a bez známky únavy pokračoval v masakrování. Po chvilce ukončil své dílo. Klid. Kolem zpustošená lidské těla. Otřel své meče o jedno bezvládné tělo. Opět upřel svůj pohled k nebi. Kapky ho masírovaly do obličeje. Déšť smýval krev z jeho brnění a rukou. Jeho myšlenky se sbíhaly, až se spojily v jednu.
Měsíc ozařoval hlavní město Andor. V ulicích byl klid. Jen z hospody se ozýval rachot opilých hostí. Občas se ze stínu vynořila stráž na pravidelné pochůzce. Městské brány byly zavřené a stráže na věžích bedlivě sledovaly okolní divokou přírodu. Rumix perfektně využíval stínu přilehlého lesa a nepozorovaně se připlížil až k hradbě. Malta spojující neopracované kameny ve zdi tvořila perfektní výklenky pro šplhání. Vyšplhal až na hradbu. Dával si veliký pozor, aby ho nikdo nespatřil. Nepřišel s cílem na sebe upozornit a zabít mnoho lidí. Měl jediný záměr. Nepozorovaně se prosmýkl kolem jednoho strážného a poté sestoupal po jedné ze strážních věží do města. S lehkostí se pohyboval ulicemi a hledal svůj cíl. Občas se ukryl před procházejícími strážnými, nebo před opilci vracejíc se domů z flámu. Bylo lehké se vyhnout nebezpečí a nástrahám, neboť nikdo nečekal v tuto noční hodinu nemilou návštěvu. Proběhl ještě pár ulic, než před ním vyrostla malá kovárna. Schován ve stínu jedné z přilehlých budov pozoroval dění kolem. Budova byla dobře osvětlená. Měl v plánu tiše se proplížit do budovy, aniž by vyvolal paniku, či nějaký souboj. Sehnul se pro jednu dlažební kostku a vyčkal, až hlídka zajde za zeď. V ten okamžik vrhl opracovaný kámen k popelnicím stojíc u opačné zdi, než zašli strážní. Ulicí se rozezněl břinkot plechů a hlídka stojící u dveří zbystřila. Oba dva strážní se vydali zjistit, co se děje. Této chvíle využil. Rozeběhl se rychle k obydlí. Lehce našlapoval a jeho kroky nevydávaly žádný zvuk. Počítal s tím, že budou dveře zamčené. Skočil tedy na zeď a po hrubě opracovaných kamenech vyšplhal do nejbližšího okna. Vklouzl do místnosti. Strážní prokleli kočky v domnění, že ony způsobily ten rachot a vrátili se zpět na své stanoviště. Připlížil se k posteli. V ní ležel muž. Teplo v místnosti mu nedovolilo se přikrýt. Rumix vytáhl dýku a byl připraven zasadit smrtící úder. Muž otevřel oči. Jakmile spatřil cizího člověka, vykřikl. Více už ze sebe nestihl vydat. Dýka mu rozdrtila hrudní kost a poté navěky zastavila bušící srdce. Ptáte se kdo to byl ? Učen místního kováře na jehož místo se Rumix chtěl dostat... Je to kruté ano ale tak dopadne každý kdo se mu postaví do cesty.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Na zem se snášel hustý déšť. Přes černé mraky nebyla vidět žádná hvězda, měsíc se též skrýval za temnou oponou. Kapky bušící o kamení ohlušovaly okolí a všude vládla neprozírná tma. Náhle rozčísl oblohu blesk a osvítil na krátký čas zemi. Hlasité zahřmění nenechalo na sebe dlouho čekat. Stromy se ohýbaly v burácení hromu. Na chvíli se vše ponořilo zpět do tmy, než se rozzářil další blesk, který šlehl do stromu, jenž se v zápětí vznítil. Pokus plamenů přebít sílu deště netrval dlouho. Člověk by řekl, že by ani psa ven nevyhnal. Ano, to by řekl člověk. Přesto stála vysoko na kopci postava. Strnule postávala a nechala se smývat deštěm. V ruce svírala meč a krumpáč. Lehce zvedla hlavu vzhůru a s úsměvem vpouštěla vodu do úst. Špičaté uši napovídaly o přítomnosti elfa. Byl to však člověk jménem Rumix. Jeho opálená kůže splývala s nocí. Navíc zahalena v černé robě se takřka stávala součástí noci. Jen dlouhý meč, jenž třímal ve své ruce, odrážel světlo. Kapky deště se na něm mísili s tmavou hustou tekutinou. S krví. Rudá směs ředěná vodou pomalu ztékala po čepeli a jakmile narazila na ostří, odtrhla se od oceli a padala k zemi. Na ní však nedopadla. Spadla na kovové brnění mrtvého muže. Kolem ležela hromada lidských válečníků, kteří se marně snažili ukončit jeho život. Vychutnával pocit vítězství. Miloval boj. Miloval své meče které si sám vytáběl a miloval krev. S úsměvem na tváři do sebe nechal padat kapky a vychutnával si pocit vítězství. Marná byla snaha osmi válečníků. Jeho rychlé ruce a um v boji nedali žádnou šanci slabým lidem. Ozval se psí štěkot. Rumix trhl hlavou a upřel svůj pohled mezi stromy. Několik páru žlutých očí zářily do noci a blížily se k němu urputným tempem. Náhle mu těsně vedle nohy přistál šíp. Měl štěstí, že ho nezasáhl. Otočil se a vydal se na útěk. Rychlými kroky se proplétal mezi stromy, až doběhl na louku. Svůj pohled soustředil zpět na psy. Udělal několik kroků, aby měl kolem sebe prostor. Blížil se další šíp. Rumix ho lehce odrazil mečem. Psi ho brzy doběhli a s nimi i jejich pánové. Válečníci, držící v rukou meč a štít, zírali na jeho postavu s odporem. Psovodi neváhali a pustili psy. Tři zubaté bestie se rozeběhli k němu s úmyslem zabít. Několika svižnými pohyby odrazil útok psů a vzápětí jim svými meči zasadil smrtící rány. Psovodi rychle natáhli šípy na své luky a spustili spršku střel. Několika skoky vzad opustil Rumix své původní místo, na které směřovali rány. Několik střel ještě odrazil mečem a s úsměvem na tváři dával najevo slabost nepřátel. Nyní přišel čas na válečníky. Pomalu jej obklopili dokola a chystali se ho srazit do kolen. Rumix zaujal bojové postavení. Napnuté ruce směřující do stran byly připraveny na útok z jakékoliv strany. Přišel první výpad. Čepele o sebe narážely a železný zvuk přehlušoval bušící déšť. Bojovníci věděli o síle svého protivníka, proto neváhali a útočili všichni najednou. Rumix však jakoby si boj vychutnával, dělal nepředvídatelné pohyby. Skoro to vypadalo, že tančí s mečem v ruce a bojovníci kolem jsou jen pouhé kovové loutky, jenž se nedokážou ohnout v kolenou. Ostří čepele proráželo kůže, drtilo kosti a ukončovalo životy. Rumix cenil zuby a bez známky únavy pokračoval v masakrování. Po chvilce ukončil své dílo. Klid. Kolem zpustošená lidské těla. Otřel své meče o jedno bezvládné tělo. Opět upřel svůj pohled k nebi. Kapky ho masírovaly do obličeje. Déšť smýval krev z jeho brnění a rukou. Jeho myšlenky se sbíhaly, až se spojily v jednu. 