Vše se zdálo být klidným a vše vycházelo dle plánu – nové město, nový cech. Nocleh and hlavou a snad i partička tvorů, na které se dá spolehnout… Odznak mi představená Canaba předala a již se mi i leskl na tunice, ale pak se to stalo. Uvedla mě do hlavní místnosti komendy, kde byly uloženy osobní věci všech členů řádu Waltari. Prohlédl jsem si je rychle a zrak mi spočinul na jedné konkrétní. Nijak se nelišila od ostatních kovových truhel, ale to jméno… To se zapomenout nedalo… Je to pravda? Může to být ona? A sakra. To je dost velká náhoda. Mé myšlenky se ihned vrhly mnoho let nazpět…
Byl vlahý, letní večer, slunce už se tenkrát klonilo k západu a v putice měli otevřená okna. Nepomáhalo to, horko a zápach potu se stále vznášel v okolí. Lidí bylo plno, tak jsem měl dobrou náladu a těšil se na tučný výdělek dnes večer. O žních byli vyprahlí vidláci schopni roztočit za trochu zábavy i slušný peníz. Sice jsem už začínal cítit bříška prstů od strun mé krásné loutny, ale nic naplat. Kluk musí jíst a někde spát, Hrál jsem a hrál, holky byly veselé a chlapíci popíjeli. Hosté se bavili. Písničky na přání se objevovaly a s cinkotem mincí do mé kapsy jsem byl stále veselejší i já. Pomalu jsem si začal vybírat kamarádku na dnešní noc. Většinou holky méně atraktivní, ale zato snadné cíle skýtaly mi nocleh zdarma a pokaždé trochu zábavy. Tak jsem i dnes rozehrál tu toliko známou hru na pohledy a letmé úsměvy, nahodilé doteky. Vybíral jsem ale nějak to stále nebylo ono, až pak jsem ji spatřil. Nevídaný pohled. Holka byla zřejmě novickou v nějakém řádu, či plnohodnotnou jeptiškou. Jelikož se zatím nikde dnes ještě nezadařilo, nebyl důvod nezkusit tuto novou a velkou výzvu.
Byla bystrá, zpozorovala mě ihned a zdálo se mi, že se jí snad i má hudbu líbí. Ani jsem si to neuvědomil, ale zřejmě jsem spadl do osidel vlastní pasti. Něco bylo ve vzduchu. Naše pohled se střetávaly čím dál častěji, sem tam i úsměv… Když tak nad tím vzpomínám, zřejmě jsem se asi usmíval více. Když si časem sundala kápi a já uviděl i zbytek zrzavých vlasů, vůbec mi nevadilo, že z nich vystupují zašpičatělé ušní boltce, které prozrazovaly její původ. Za necelou hodinu už jsem v tom byl až po uši. Naše pohledy se střetávaly častěji, než jsem od toho vlastně čekal. Trochu se mi začaly chvět i kolena. Nevídaný to jev u mě. Pousmál jsem se při tomto prozření.
Za hodinku jsem už seděl u jejího stolu a pili jsme víno, co jsem donesl. Střídavě jsem se ještě vracel mezi stoly, má loutna hrála a rty promlouvaly k davu, ale myšlenky patřily jen té jediné zrzce sedící v koutě. Muselo to být kolem půlnoci, kdy se ke mně lišácky nahla a pronesla, že má v podkroví pronajatý malý pokojík, ale spát se jí dnes rozhodně nechce. S mrknutím vstala a odešla. Než zmizela za rohem, věnovala mi dlouhý pohled s úsměvem. Odehrál jsem ještě jednu, nebo dvě písničky a poručil si u hostinského víno a dva kalíšky. Obezřetně jsem se vytratil z lokálu a dorazil na smluvené místo. Zaklepal jsem a pozvala mě dále. Pokojík měla skromný, ale příjemně ozářený třemi svíčkami. Položil jsem víno na stolek a postele a přistoupil k ní, objal ji a začal s toliko nacvičeným hlazením, polibky… za pár chvil jsme skončili v posteli. Celou noc jsme si povídali, pili víno a postupně opakovali úvodní vstup. Povídala mi o městě Andoru, odkud kdysi odešla a vstoupila do řádu vysoko v horách Beskydských, kde strávila několik let a teď se vrací zpět aby hlásala slovo Radegastovo…
Byl to krásně strávený čas a myslím, že jedině s touto dívkou jsem pocítil to, co nikdy předtím, ani potom. Bylo mi skoro líto, se ráno vytratit potichounku. Stalo se a možná jsem toho i litoval, no, až doteď se to nedalo vrátit.
„…a tamtěmi dveřmi se dostaneš do dílny…“ vytrhla mě z mých vzpomínek představená řádu. Byl jsem za to vlastně rád. Nikdy jsem nemusel řešit kostlivce ze své minulosti, Jaké to bude, shledat se po tolika letech. Nedbal jsem. Vždy jsem se dokázal svým obratným jazykem vyvléci ze šlamastiky. Nabitý klid však netrval dlouho, doslova jsem cítil, jak mi ztuhl úsměv na rtech. Můj zrak totiž opustil truhlu zrzky z mé minulosti ale nedošel daleko. Hned na vedlejší truhle bylo mé jméno, ale počkat. Nebylo vlastně mé. Křestní nesedělo. Nápis na truhle zněl Karel Ostřice… Mé nové šéfce zřejmě neušla má náhlá ztráta výřečnosti a snad i jemná strnulost, tak se dotázala na problém. Ukázal jsem na truhlu a ptal se. „Ano“, odpověděla. To je naše omladina. Kluk kolem šestnácti let a vynikající řemeslník. Na ten věk všestranný a talentovaný.
Ihned jsem se jal počítat roky a i přes svou nedokonalost v učení matematickém mi bylo naráz velmi těsno v mé kožené zbroji.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Je to Ona? A sakra…