UPDATE 2019 Popsat celou novou mytologii pro vzdálenou civilizaci se ukázalo být moc ambiciózní takže jsem se nikdy nedostal k tomu důležitějšímu – samotné postavě a jak se dostala do Andarie.
Nikdy už to nejspíš nedopíšu, nosím to ale v hlavě už od roku 2012. Sepíšu tedy pod příběh náčrt všech plánovaných věcí, aby to bylo „kompletní.“ Našel sem asi dvě stránky který se ale rozcházejí od příběhu a nejsou moc upravené, to by byla práce na další dvě hodiny. Tohle je sepsáno narychlo, takže se to nejspíš nedá moc číst, za což se omlouvám.
- ~ * * * 1. Jak to VŠECHNO začalo * * * ~ -
Pustinou šli mlčky dva poutníci. Byla noc, Měsíc ale tuto noc nesvítil, ba i hvězdy byly skryty. Nebyla to totiž noc v pravém slova smyslu, měsíc ani hvězdy zatím neexistovali. Vzdávám se, nebyla to vůbec noc. To vše se odehrálo dávno před počátkem lidstva. Dávno před prvním východem slunce nad zasněženými vrcholky hor. Možná dokonce ještě před počátkem času, co ale můžeme říct 100% - rozhodně předtím, než kdo vůbec pomyslil na takovou věc, jako čas. Míjeli kameny, míjeli nekonečně rozlehlé duny z prachu, který slabě světélkoval.
Nebyli velcí, dokonce ani malí. Byli naprosto zanedbatelní v porovnání s Pustinou. Možná jsou jediní svého druhu, možná snad jediní živoucí tvorové v bezbřehé říši prázdnoty. Nemají žádný tvar a zároveň je v nich aspoň trochu obsažen tvar každého tvora, který kdy bude žít, nebo který nikdy žít nebude. Proč volím tolik tajemný výklad? Když je někdo první entitou, má prostě právo na speciální zacházení. Ani oni neví, kým jsou, kým se stanou. Kráčí. Možná by se dali nazvat různě. Kráčející, Dvojice, Poutníci. Ale pokud bychom chtěli vnést trochu humoru do jinak šedavého příběhu … I oni jsou jen lidé.
BRATŘE JSEM STÁR JÁ SE PTÁM CÍTÍM SE STÁR PTÁŠ SE CO JE STÁR JÁ SE PTÁM JSEM STÁR NECHOĎME DÁL SPOČIŇME ZDE BRATŘE NAČ CESTOVAT OBA VÍME NIC NENÍ ZA DALŠÍM KOPCEM ZŮSTAŇME ŽÁDÁM JÁ JÁ PROSÍM ZŮSTAŇME
Byla to slova bez jazyka, prostá mluva bytostí, které nemluví. Zvuk který nikdo neslyšel. Celý prostor se jím naplnil, každičká částička prachu věděla, že jeden z nich tak praví. A jedna malá částečka plakala kvůli tristní interpunkci. Dnes už však si na tenhle rozhovor nevzpomínají ani kameny.
BRATŘE NAČ ZŮSTÁVAT JÁ SE PTÁM MLÁD ČI STÁR JÁ SE PTÁM JÁ SE PTÁM NAČ SPOČÍVAT TADY NEMŮŽE BÝT NEKONEČNÁ JÁ VĚŘÍM PROSTĚ NEMŮŽE ANO VĚŘÍM DALŠÍ PUTOVÁNÍ BUDE PŘÍVĚTIVÉ POJĎME BRATŘE POJĎME JDEŠ JÁ SE PTÁM JDEŠ JDU JÁ SE PTÁM JDEŠ TAKY
PROČ MĚL BYCH ZŮSTÁVAT S TEBOU NA CESTÁCH JÁ SE PTÁM JIŽ NENÍ PROČ BYCHOM DRŽELI POHROMADĚ JDI SÁM JÁ ZŮSTÁVÁM
ZŮSTAŇ JÁ ODCHÁZÍM
- ~ * * * 2. O tři eóny POZDĚJI * * * ~ -
Jak jednoduše se rozchází dvojice, jež putovala nekonečně dlouho a která měla před sebou ještě několik nekonečen. A nerozešli se v dobrém. Ten, který se cítil starý mrštil po odcházejícím kamenem rychlostí doposud vesmírem nepoznanou. Zasáhl přesně, z hlavy jeho druha vytryskla čirá energie, ničivá, barevná a strašidelná. Kámen ještě chvilku zůstával ve vzduchu za zběsilé rotace doprovázené duhovou září. S jeho dopadem započal boj, jako by snad byl jen nějakým šátkem na divokém západě. Boj, který se zdál tak zbytečný,a narozdíl od westernové přestřelky byl pramálo zábavný. Ale proč jej neuskutečnit! Muselo k němu přeci jednou dojít, už jen ze zvědavosti, jaké to bude. V popisu toho souboje je bohužel pár mezer, tak například - jak vyjádřit jeho délku v bezčasém prostoru? Bylo to asi dvakrát delší, než doba, za jakou se ze slunce stane vanilkový puding. Oběma již docházely síly, když Ten, který se cítil mladší spočinul zrakem na kameni, který po něm byl bez emocí (rád bych napsal zlostně, ale to bych lhal, spíše z povinnosti) vržen. Kámen stále slabě zářil. Byl nádherný. Bystrému pozorovateli by neunikly bravurně vyvedené detaily na povrchu. Řeky, hory, jezera, stromy, ptáci, lidé. Víření boje ve spojení dvou destruktivních sil dalo vznikout síle třetí a nejmocnější. Životu.
Boj rázem ustal. Na okamžik, a ten okamžik byl poslední v dějinách vesmíru, závládlo ticho. Tohle bylo přesně to, co dvojice potřebovala. Vlastně by stejně posloužilo cokoliv odlišného od kamene a prachu, čímž ale nechci krásu Světa jakkoliv znevažovat. Stejně jako Dvojice viděla každou drobnost, každého tvorečka… Každý tvoreček na oplátku viděl Dvojici. Zastiňovali celou oblohu, musel to být tenkrát fascinující pohled. Od té doby už nikdy Kráčející nebyli v rozepři. Rozmlouvali, pozorovali. Ovšem navždy už nespatřeni, jediné co bylo stále vidět byly oči. Starší měl oko stříbrné a chladné, pouze pozoroval a těšil se z té krásy. Mladší dychtil zjišťovat a sledovat stále nové a nové děje. Jeho oko přímo žhnulo zájmem o Svět.
Svět byl krásný v těch časech, ale začínal se kazit.
- ~ * * * 3.Bohové a jiná verbež * * * ~ -
Postupně se kolem Dvojice začalo kupit množství Pozorovatelů. Nepřicházeli, objevovali se ve stínu stvořitelů. Ani oni nevěděli, jaký je smysl jejich bytí, proč vlastně z nebytí přešli do bytí, čeho tím můžou nabýti, prostě to tak mělo být. Zájmem většiny se stal Svět. Ale jiní odcházeli hledat štěstí jinde, o těch však není nic víc známo, možná se jim podařilo stvořit jiné světy. A i někteří původně zamilovaní do krásy Světa po jisté době odešli, když jejich zájem opadl, nebo zmizelo to, jež jim bylo nejdražší, například při malicherných tahanicích o území, v kterých, mimoděk, byl vyhlazen celý národ. Pokud Dvojici můžeme nazvat stvořiteli, pozorovatelé byli bohové a patroni, bůžci a ochránci, strážci či duchové věcí. Ačkoliv v hierarchii níže, neplnili pražádné přání Dvojice, jednali dle svého nejlepšího uvážení a je s podivem, že pracovali svědomitě a správně, víceméně. To by se lidem určitě nepodařilo - dejte blbci funkci, však to známe. Záběr jejich zájmu nikdy nebývá široký, ti šikovnější mají v područí některé z přírodních zákonů, což je jistě velmi zodpovědná a důležitá práce. Ti ostatní, až na výjimky, nepozorují celý Svět, nevidí na celku nic zajímavého, starají se o určité geologické území či jen o řeku. A jsou šťastní. Nejméně početní jsou tací, jež zajímají pouze jednotliví lidé a jejich osudy, ti nemají věru dlouhé funkční období, o to víc zabráni do své práce, takoví andělé strážní.
Jeden pramálo významný se nejvíce zajímal o nepatrný nárůdek. Byli naivní, co se víry týče nikdy totiž nespatřili Dvojici, poněvadž se zrodili na odvrácené straně kamene-Světa. Tento drobný, ale houževnatý lid žil na ostrově uprostřed širého oceánu, akorát tak velkém, aby uživil jejich krky, ale zároveň dost malém, než aby zaujal některého z ctižádostivých, místy dokonce krvežíznivých bohů, byli s láskou přehlíženi. Tento ostrov po nějakou dobu své existence bude znám jako Chiltic Aztlán. Možná díky citlivé duši našeho bůžka, možná pro jejich černá očka a havraní vlasy... Ale ti lidičkové se mu líbili, jak tam pobíhali džunglí a baštili různé drobné nesmysly, včetně těch jedovatých v dřevních dobách, což velmi pomohlo vylepšit jejich znalosti o umírání a později i o léčitelství. vyráběli si okázalé ozdoby jen pro potěchu oka a srdce, což mu bylo sympatické. Byla to láska na první století.♫♪ Když si báječný lid najde báječný bůh.♫♪ Jeho tužbou byl kontakt s nimi. Kdo říká, že bohové nemohou mít sny? A tak si svůj sen splnil.
- ~ * * * 4. Ulovený bůh * * * ~ -
Žlutý Štír se proplétal neslyšně podrostem staletých stromů. Jeho šlachovité nohy bezchybně vedly lovce dobře známým kusem pralesa. Když bude mít štěstí, přinese dnes nějakou opici nebo alespoň papouška. V nastražených pastech sice nic nebylo, ale trpělivost člověku orchideou zkrásní větve, jak praví jedno přísloví. Uslyšel šelest listí a zahlédl za spletí lián stín, který byl velmi nejistý a dle něj do pralesa vůbec nepatřil, alespoň ne do jeho revíru. Připravil si foukačku, z dřívka u pasu vyvrátil jedovatou šipku a vložil ji do úst. Na 10 úderů srdce zadržel dech, zavřel oči a mocným TFFFff! poslal projektil na neznámý cíl. Místo padajícího zvířete z větve nečekaně vyletěl veliký dravec a z lovce se stala kořist. Dosedl mu přímo na obličej a zlostně jej kloval což odnesly hlavně Štírovy oči. Budiž mu ale k dobru, že dravec utrpěl několik ošklivých ran bleskově objevivším se žabikuchem. Po marném boji oslepený muž klesl tváří do vrstvy zetlené půdy a naříkal, ale ještě než padl do mdlob, ucítil orlí spáry pochodující s náznakem nejistoty po jeho zádech.
Otevřel oči a promnul si je. „Tak tohle je slepota?“ Pomyslel si, ale brzy začal rozeznávat v šeru stín postavy, která jej pozorovala. „Omlouvám se za ty oči, Žlutý Štíre. Vynahradím ti to. Ale proč se setkáváme? Už dlouho tebe a tvůj lid pozoruji. Mám pro vás nabídku…“ Odmlčel se, když pochopil, že Štír se ještě nevzpamatoval. Byl štědrý, a tak mlčel dokud se neosmělil muž. „Jak se jmenuješ? A kdo jsi?“ Štír se pyšnil několika trofejemi panterů, ale v přítomnosti takové bytosti se cítil přecijen nejistě. „Jméno? Ach. To je zajímavé, měl jsem tušit, že se mě na to zeptáš. Jménem neoplývám. A jsem tvůj přítel.“ Štír se zamyslel. „Quahtli. Tak říkáme tomu zvířeti. Co nabízíš?“ „No proč ne? Ať je po tvém, budu tedy Quahtli. Hezké jméno. Nabízím vám své požehnání. Jste udatní bojovníci. S mým přičiněním ještě zesílíte. Budete rychlejší. Stanete se skutečnými pány lesa. A v neposlední řadě, porozumíte řadě věcí.“ Slepý štír, jak se zapíše do kronik jako zakladatel kultu Orla, jehož oči se již plně přizpůsobily temnotě, přišel blíž a na znamení úcty poklesl v kolenou. „To jsou velké dary, ale proč? Co si žádáš na oplátku?“ Bytost, Quahtli, Bůh se široce usmál „Buďme, prosím, přátelé.“
- ~ * * * 5. Raketový rozvoj * * * ~ -
Z bezejmenného národu, který si říkal prostě a bez velkých starostí „My“ se zrodila kultura Quahtlitlahtohcāyōtl – Orlí Lid, Národ Orla. První jeho vůdce, Ixpapalli Colōtl - Slepý Štír, jak si nechával říkat, se dožil požehnaného věku, mnozí včetně jeho tvrdili, že to bylo jedno z požehnání Quahtliho. A zároveň pravděpodobně jakási satisfakce za ztrátu zraku. A skutečně, lovci byli silnější než dřív, úroda byla lepší než kdy dřív, štěstěna jim přála. Nalezli velké poklady země z nichž dokázali vytvořit skvostně zdobené šperky, dosáhli mistrného zpracování zlata, stali se skutečnými odborníky v lovu, klasické foukačky časem skoro vytlačil téměř dokonalý luk. Léčitelství byla další sféra rozvoje, najednou se zdálo, že každá zlá nemoc má nyní svůj lék, netknuto zůstalo jen stáří a pár dalších neduhů, jako třeba kašel a ucpaný nos. Na něco holt člověk umřít musí. Doba prosperity trvala několik již staletí, i přesto kult Quahtli, Božského Orla nevymizel, naopak, posiloval. Stavěly se mu z vděčnosti a úcty velké a okázalé chrámy, na jeho počest se pořádaly oslavy, hody i turnaje v legračních míčových hrách. Ve společnosti bylo jen málo darebáků a ti, kteří byli chyceni, skončili bez milosti jako oběť bohu, i když on sám oběti nevyžadoval, naopak je odmítal na svém pomyslném obláčku přijímat a dělat s nimi... No prostě to, co bůh dělá se svými obětmi, ať už to je cokoliv. Na druhou stranu, pod hrozbou obětování nemilosrdnému, zloduchy požírajícímu, oheň z očí šlehajícímu, obřímu a ještě jednou nemilosrdnému orlu kriminalita klesla pod hranici dnešnímu člověku jen těžko pochopitelnou.
Do zlatého věku se narodila holčička s brzy rostoucími překrásnými černými vlasy. Proto dostala jméno Tlilpotonqui – Černoperá. Nebylo totiž neobvyklé dávat dětem jména spojena s orly, (nezřídka velmi mlhavá a plná nepřímých náznaků či asociací) jméno boží tím nebylo bráno nadarmo, a tak se stávalo, že i v malé vesnici běhalo několik Vznešených, Velkolepých, Spárů či Okřidlených a vždy minimálně jeden Orlonos. Striktně zapovězeno bylo pouze jméno Quahtli. Narodila se do rodiny jednoho tkalce a obchodníka s látkou. Rozhodně nebyli na špici žebříčku životního standardu, žádným honosným sídlem 44+12, ba ani služebnictvem, se chlubit nemohli. Žili skromně a žili dobře, dle zásad zdejšího lidu.
- ~ * * * 6. Když byl Svět stále ještě normální * * * ~ -
Malá Tlil byla holčička, jaké najdeme na každém pomyslném pískovišti, v každé městě, světě... V každém z nekonečna vesmírů. Hrála si spíše s chlapci, nosila domů věčně roztrhané oblečení (nebo spíše rozedrané záplaty na záplatách na oblečení) mrtvé žáby, modřiny a rozbitá kolena. Ani jedna z těch věcí ji nedokázala vyvést z míry, naopak, čím rozbitější koleno měla, tím byla veselejší. Smála se proto často a ráda. Byla sice ďáblík, ale tím neodolatelným způsobem, který jí otevíral dveře k sousedům a nabízel koláče. Taky měla hlavu správně usazenou na krku, takže byla bystrá a učenlivá. V začínající pubertě se, navzdory všem odhadům a obavám, uklidnila. Byla z ní vzorná slečna, které by si jistě přál každý rodič říkat s láskou: „Ty naše Quahtli Tlilpotonqui, ještě, že tě máme!“ Nebo tak něco. Pomáhala s domácností a zastávala drobné funkce v obchodě. Měla před sebou rozhodně jeden z těch šťastných životů a snad by ho i stihla prožít, kdyby... Chyby.
Byl to den jako každý jiný. Pokud den někdo takhle popíše, vlastně to znamená, že takový vůbec nebyl. První nesmělé sluneční paprsky probraly Quahtli z dřímot. Hodiny by se daly napočítat na prstech jedné ruky a minut taky nebylo na rozdávání, vzhůru měli potřebu být snad jen rybáři, ptáci a pekaři. A protože Tlil nebyla ani rybářka, ani pekař, zbývá ji nazvat ranním ptáčetem. Vyskočila středně ospale z postele, vyklonila se z okna a nasála čerstvý vzduch plný sladké vůně květů a s popěvkem vyrazila do koupelny. Tento obřad je téměř posvátným pro všechny ženy a je nutno jej tiše respektovat. Budiž Quahtli ke cti, že si pouze opláchla obličej a nemusím se zabývat popisem procedur a téměř okultních nástrojů tak typických pro dnešní koupelny. Po očistě a vytvoření nedbale elegantního účesu s pírkem za uchem - každý má právo na malou módní rebélii - seběhla potichu z patra a jako myška vyklouzla ven. Jejím cílem bylo (roky nezměněné) místo srazu s Zenxilim.
Nad lesem se převaloval Ayahuitl Chipahualiztli, což je výraz pro přírodní úkaz, který můžeme pozorovat i u nás, avšak překlad do češtiny, navzdory její poetičnosti, je poněkud zavádějící, zní totiž „Opar krásy“. Jde vlastně jen o to, že ve vycházejícím či zapadajícím slunci vypadá vše v přírodě prostě nádherně. A nejen proto se Tlilpotonqui usmívala. Poznávala každý strom podél stezky vedoucí na pobřeží. Neverbálně s nimi komunikovala, klaněla se v duchu mohutným kmenům a vzdáleným korunám, vzdávala hold droboučkým zpěvákům. Les se najednou, jako mávnutím liánou, rozestoupil a do očí ji láskyplně začaly bodat tisíce střípků zrcadla oceánu. Stezka si dovolila luxus širší stopy a pohodlnější terén. Znatelně se oteplilo a Tlil ucítila mořský větřík, protože jí právě zničil účes. Nemohla to vydržet a napůl se rozběhla. V hlavě už byla na místě. Míjela v představách časem zapamatované orientační body a drobnosti - kámen ve tvaru želvy. Růžová květina přitahující hejna mušek. Starý vyschlý pařez. Fialová omamně vonící květina. Strouha. Opuštěná nora. Trs legračních travin. Už se blížila do cíle, zbývala jen terénní vlna, jak neosobně nazývají geografové kopeček. Po zdolání poslední strasti cesty stanula tváří v tvář Zenxilimu, což navzdory očekávání není 7 hlavý ještěří démon nýbrž člověčí kamarád.
„Ahoj Tlil, jdeš pozdě, už tu čekám nejmíň půl přesypání! To koště tady mezitim 2 plodilo! No aspoň sem měl snídani.“ Řekl mladík a ukázal v úsměvu vizitku svého dentisty. Seděl v trávě vedle mladého stromku, s přivřenýma očima byl dokonce napůl pod jeho korunou. Byl to strom, který společně zasadili. Tlil se to zdálo už ták dávno. A vlastně měla pravdu, jen si vzpomeňte, jaká doba uplyne od doby kdy je vám 10 k vašim sedmnáctinám. Skoro půlka života! A je to jako vystřižené z červené knihovny, říct, že jste s někým strávili půl života. „Zdravíčko, zdravíčko, no znáš to, samé starosti. Stařenku převádět přes cestu, kolo u povozu jsem pomáhala nasazovat, taky jeden vysloužilý papoušek mě požádal abych mu pomohla s úklidem. Tak tak, nebylo to prostě jednoduchý! Ale sem tu. Co je novýho?“ ...A najednou bylo poledne. Potřebuje snad někdo lepší důkaz relativity času než-li přátelské posezení? Ze společných rošťáren se za ta léta stalo nerozlučné přátelství, z přátelství pak první láska, tak už to v ideálním světě přeci chodívá. Ale další věc co chodívá je neštěstí a to, jak víme, nechodí po horách ale po lidech.
Na horizontu se objevily plachty.
„Země na el horizonte! Kapitáne! Tierra!“ Zmrzačený a vyprahlý námořník se službou v koši se mohl zjančit. Duhové hady na levoboku i zámek v oblacích na pravoboku už se naučil ignorovat a tak je ani nehlásil. „Fernando? Dalekohled, prosím, buďte tak laskav.“ Kapitán si i po týdnech strádání udržoval jakousi auru škrobu a důstojnosti. V posledním týdnu to nebyla první tierra na horizontu, nedostatek vody si vybíral svou daň. Podíval se skrz dalekohled a chvíli trvalo, než mu unavený mozek upravil barevný kaleidoskop na obrys hor. Opravdu to vypadalo jako země. Že by? „Posádko! Atención! Nástup! Připravit se k přistání! Diego? Prozkoumejte, prosím, břehy. Gracias.“ Na jeho vzezření přecijen něco nesedělo. Po žádném z jeho projevů nenásledovalo skřehotavé „Lórrrinka chce suchárrrek!“ Lodní papoušek všem lezl krkem, minulý týden bylo k večeři kuře na příděl.
„Zenxili? Co je to támhle?“ Zajímala se Tlilpotonqui. „Nic nevidím. Zase nějaký mrak ve tvaru štíra? To je legrační, támhle to vypadá skoro jako by něco...“ „Připlouvalo.“ Nenechala ho domluvit Tlil. Sledovali tu věc zaujatě celé hodiny, již rozeznávali mravenčí pohyb na palubě. Navzdory všem filmovým klišé se nerozběhli do města vzburcovat občany. Seděli a dívali se za útržkovitého rozhovoru na onu podivnou věc. Slunce už mezitím urazilo drahný kus své věčné cesty. Znovu se objevil opar krásy. Úplnost scény doplnil delfín, dávající na odiv své pružné tělo ve snaze zastínit svět. Vždycky se nějaký takový najde. I kdyby snad zbývali poslední dva, místo starostí o budoucí generace by první vesele skákal a druhý dělal ty jejich cvakavé zvuky, které zní tak radostně. Šťastná šplouchavá zvířata. Kručení břicha signalizovalo čas loučení. „Tak zase zítra, Tlilpotonqui.“ „Tak zase zítra, Zenxili.“
Mezitím už Tinto Maullar, zbloudilá obchodní galeona, kterou bouře a proudy zahnaly daleko od obchodních cest, přirážela za doprovodu člunů obyvatel, vlastně domorodců, navzdory jejich vyspělé civilizaci, k molu.
Bůh se rozhodl posunout civilizaci dál, pomůže objevitelské lodi najít ostrov. Na ostrově proběhne kolonizace. Díky novým nemocem a špatnému zacházení je národ zdecimován. Kapitán objevitelské lodi, toho času guvernér nového území Říše, zajme Tlil s plánem si ji vzít. Když přestane být kolem ní opatrný, podřízne ho a jako zázrakem uteče do pralesa. Tlilpotonqui a Zenxili se připojí k odboji. Zenxili umírá.
Vsuvka – Civilizace věří, že je potřeba obětovat každé ráno jednoho člověka, jinak ten den nevyjde slunce a svět zanikne. Už ale nezbývá moc lidí k obětování.
Ze sta tisíc obyvatel zbývá jen stovka, po více epidemiích a pomstách za smrt Guvernéra. Velekněz pořád provádí oběti v úkrytu, takže každý den toto číslo klesne nejméně o 1. Původně se obětovali pouze zločinci, teď se lidé dobrovolně hlásí, věříce že buď svět zanikne, nebo se nechají obětovat a dají mu jeden další den.
Tlilpotonqui v posledním pokusu zklamaný bůh Quahtli propůjčí orlí zrak a hbytost a s jeho podporou se stane postrachem okupantů.
Po třech měsících, Poslední dva přeživší jsou Tlilpotonqui a velekněz. Velekněz obětuje sám sebe s s její pomocí. Quahtli je poslední z celého národa a musí se smířit s koncem světa dalšího rána.
Konec světa nenastal.
Teď u konce by měl nastat silný moment, kdy se Bůh Quahtli omluví, že přivedl svůj národ k záhubě. Už se nechce ve světě angažovat, Tlil ponese jeho odkaz a příjme jeho posvátné jméno. On se stane už pouze andělem strážným Quahtli Tlilpotonqui. Bojovat do konce věků s novými vojáky Říše nemá smysl, bůh ji propůjčí podobu orla a navede ji do nejlbižšího nenepřátelského národa – Kyr odkud nakonec zamíří do Andarie.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
UPDATE 2019 Popsat celou novou mytologii pro vzdálenou civilizaci se ukázalo být moc ambiciózní takže jsem se nikdy nedostal k tomu důležitějšímu – samotné postavě a jak se dostala do Andarie.