"No, ty jsi umělec, Laeri. Fakt" řekl mistr tesař. "Další tříska v prstu? Nech taky něco na ze dřeva na práci" zasmáli se společně. Mladík věděl, že si dobrotivý mistr jen zpříjemňuje den smíchem a není za tím žádná nevraživost. Konec konců, ne vždy se zadaří a tento den měl poraněný prst už po třetí. To nic není. Nejde o poranění velké. Jako ten dřevorubec Filip včera. Nebožák, spadl na něj strom a než dorazili léčitelé z Andoru, už mu pomoci nebylo. To je opravdová tragédie. Ne toto. Chlapec si vytáhl třísku z palce malinkým ševcovským šídlem a krev otřel o šaty. Pokračoval v práci. Pomalu ale jistě mu nábytek rostl pod rukama. Tak to šlo den co den a z mladíka se postupně stal tovaryš řemesla dřevěného. Cítil, že to ale není ještě ono. Něco chybí. Jednou, když doručil objednané výrobky prodejci v Andoru u náměstí, zavítal do krčmy. Opatrně vešel dovnitř. Rozhlédl se a zamířil přímo k pultu. Stařena u výčepu se otázala, zda si přeje a mladík nesměle odpověděl že pivo. Za pár chvil už seděl u stolu v rohu místnosti a popíjel zvláštně chutnající nápoj. Koukal po hospodě a všiml si partičky chlapů postávajících kolem mužů sedících v druhém rohu místnosti. Něco vymýšleli a házeli něčím o stůl. Obavy a ostych otupeny alkoholickým nápojem mu dovolily zvednout se od stolu a dojít k hloučku čumilů. Cestou si vyprosil další pivo. Chlapi hráli evidentně nějakou hru, která spočívala v zarotování a následném vypuštění dřevěných kostek z kalíšku. na každé straně měly kostky vypálené symboly čísel. Kdo hodil více, ten vyhrál a shrábl vsazenou částku. Mladík chvíli pozoroval a při tom dopil své pivo. Cestou domů do tábora dřevorubců uvažoval a nasbíral si pár klacků. Po volných chvílích doma vyřezával hromady kostek. Co s tím, ale moc za to neutrží. Ne moc ne. Vždyť tuhle je prodávali ve městě za pád měděných. Mladík uvažoval a když jednou v práci viděl skvrnu krve na svých šatech, rázem mu hlavou bleskl nápad. Barvičky. No jistě. Je to snadné. Kdo by nechtěl mít vlastní kostky? Vždy´t jsou všechny stejné, tak jak si je lidé poznají? Rozhodl se tedy své kostky namalovat barvičkami. Vznikl z toho guláš různých barev. Samo o sobě to moc vábně nevypadalo, ale na trhu o to zájem byl. Mladík taky pár kostek prodal v hospodách v Andoru, Thyrisu i Lewanu. Lidé i Elfové měli zájem. Časem na kostkách přibyly obrázky a symboly božstev. O ty byl zájem velký. Tou dobou se Laeri učil u kováře a kostky rázem byly kovové. "No kdo by přeci nechtěl, aby jeho čísla znala celá hospoda" ptal se podobného hloučku čumilů v hospodě u přístaviště. Pár jich opravdu přikyvovalo a i zde se našlo pár nadšenců, toužících po svém vlastním image. Schovával zrovna měšeček za košili, když se do hospody vřinčela skupinka strážců pořádku. Namířili si to rovnou k pultu a po rychlých slovech se stařenou už razili ke skupince hráčů, co kvapem strkali peníze do kapes. "Ty jsi ten tvůrce kostek" otázal se jeden ze strážníků klidným slovem. Tón hlasu trochu uklidnil atmosféru, ale i tak se Laerimu slova z hrdla drala jen nerada."A-ano" odpověděl. "Jak Vám mohu být nápomocen pánové" otázal se. "Nám ne. Chtějí tě na hradě, tak se seber a pojď" odpověděl velitel skupinky. Jak poručil, tak se stalo. Vzali ho ke studni aby se trochu upravil a za nedlouho stanul mladík před císařovniným komořím. Pan komoří si mladíka prohlédl a kázal aby mu ukázal své zboží. Co ještě zbylo, vyskládal mladík na stůl a čekal, co bude. Komoří si vše prohlédl a postupně vzal do rukou a hodil s mnohými. Laerimu se zdálo, že při testu kovové kostky viděl na tváři hradního správce malé potěšení. Komoří však neřekl ani slovo, dokud neprošel zboží. Pak propustil stráže a usadil se naproti řemeslníka. Založil si ruce na prsou a konečně povídá. "Co vidím je zajímavé, ale ne zas tak moc. Jaké máš další plány? Pověz mi i o svých nejlepších výrobcích". Mladík se rozpovídal o kovových kostkách i o malovaných, ale už ten udivený pohled nikdy v očích komořího neviděl. Když skončil, komoří opět chvíli mlčel, nakonec však promluvil a očividně si dával pozor, aby neřekl více, než musí. "Vše co jsi mi ukázal je zajímavé, ale pro můj účel to není dostatečně zajímavé. Chci aby jsi vytvořil čtyři sady kostek, ale tak aby každá byla jiná a všechny byly velmi důmyslné a propracované. Na cenu nehleď a materiál dostaneš k dispozici. Přijď za mnou zase zítra a dones s sebou pergameny s nákresy. Pokud budu spokojen, bohatě tě odměním.
Mladík se vracel do svého příbytku u kovárny se smíšenými pocity. Tohle byla zřejmě jeho velká životní šance. Celý večer kreslil, škrtal přemýšlel a opět kreslil. Ráno byl však hotov. sebral uschlé výkresy a došel, jak bylo smluveno na hrad. Komoří jej přijal a se zalíbením si prohlížel nové nápady. Nakonec na hromádku položil čtyři nejdivočejší nápady, jenž mladík měl a poklepal na hromádku ukazovákem pravé ruky "Tohle chci"Mladík měl radost, protože na tyto nákresy opravdu vsázel, ale zároveň jej děsila práce s novými a velmi drahými materiály, jako Mahagonové dřevo, Mithrilový kov, drahokamy... "Chci mít výsledek na stole do třiceti dní. Ne více. Co ode mě budeš potřebovat?" otázal se nakonec komoří. Laeri zalapal po dechu nad šibeničním termínem, ale nakonec souhlasil a vyprosil si dílnu v suchém a klidném prostředí. Materiály, dle výběru komořího a odborné řemeslnické nástroje.
Jak si vyžádal, tak se i stalo a mladík se dal ihned do práce. Práce byla plná komplikací a nezdarů ale stále více se dařilo překážky překonat. Ve velmi krátké době se s glejtem Andorského hradu v kapse Laeri naučil nové věci a postupy práce od místních řemeslníků, jako například kovotepců, zlatníků, či brusičů kamenů. Za měsíčných nocí se mladík kochal pohledem na své výrobky z Mithrilu, které krásně zářily svým zvláštním vnitřním světlem jakoby v odpověď světlu měsíce. Měl radost ze své práce. Těšila jej. Když byla práce hotova, ušil ještě čtyři váčky z drahých látek a celou svou práci ráno třicátého dne prezentoval panu komořímu. Jemné pokyvování nenechalo Laeriho na pochybách. Zákazník byl spokojen. Nechal výrobky odnést a postavil před mladíka velký pytlík plný mincí. "Zde je Tvá odměna. Jeden tisíc zlatých" pověděl s dosednutím na židli. "Děkujeme Ti za Tvou práci" ukončil jejich obchod komoří. Mladík jako ve snách z takové odměny pytel shrábl a už se viděl v Andorské bance, když tu náhle se ještě otočil a otázal se starého muže za stolem "Pane komoří, prosím Vás pěkně, co jsem to vlastně vytvářel a pro koho"? Komoří se na něj chvíli zadíval a pak pronesl krátce "Buď hrdý. Vytvořil jsi dary pro přední vládce měst v zemi Andarijské". S těmi slovy jej vykázal ze svých komnat posunkem. Mladík poděkoval a rozloučil se.
Laeri si svůj královský výdělek uložil v hlavní bance a začal dále rozvíjet své dovednosti, tentokráte u místního krejčího. Tak šel čas a Laeri si si zdokonalil své dovednosti. Jednoho večer a se vracel z dílny do podnájmu, když už z dálky viděl srocení divných chlapů v kůžích u jeho čísla popisného. Když přišel blíž, musel opravit svůj první dojem. Byli to jen dva divní chlapi a jedna velmi divná stařena s holí a láhví pálenky ze které si zrovna přihnula. Když mladíka spatřila, odstrčila jednoho z chlapů, co bylo o hlavu vyšší a zamířila si to rázným krokem rovnou k řemeslníkovi. "Ty být Laeri" optala se žena s dechem pekelným. "A-ano" madam? "Tu madam si nechat doma. Já jsem bába Inet. Mít pro Tebe práce v Imerák. Jít ty se mnou. Dobře se Ti odměnit" dodala. Mladíkovi se rozzářili oči. Další dobrodružství na sebe zřejmě nenechá dlouho čekat...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
"No, ty jsi umělec, Laeri. Fakt" řekl mistr tesař. "Další tříska v prstu? Nech taky něco na ze dřeva na práci" zasmáli se společně. Mladík věděl, že si dobrotivý mistr jen zpříjemňuje den smíchem a není za tím žádná nevraživost. Konec konců, ne vždy se zadaří a tento den měl poraněný prst už po třetí. To nic není. Nejde o poranění velké. Jako ten dřevorubec Filip včera. Nebožák, spadl na něj strom a než dorazili léčitelé z Andoru, už mu pomoci nebylo. To je opravdová tragédie. Ne toto. Chlapec si vytáhl třísku z palce malinkým ševcovským šídlem a krev otřel o šaty. Pokračoval v práci. Pomalu ale jistě mu nábytek rostl pod rukama. Tak to šlo den co den a z mladíka se postupně stal tovaryš řemesla dřevěného. Cítil, že to ale není ještě ono. Něco chybí. Jednou, když doručil objednané výrobky prodejci v Andoru u náměstí, zavítal do krčmy. Opatrně vešel dovnitř. Rozhlédl se a zamířil přímo k pultu. Stařena u výčepu se otázala, zda si přeje a mladík nesměle odpověděl že pivo. Za pár chvil už seděl u stolu v rohu místnosti a popíjel zvláštně chutnající nápoj. Koukal po hospodě a všiml si partičky chlapů postávajících kolem mužů sedících v druhém rohu místnosti. Něco vymýšleli a házeli něčím o stůl. Obavy a ostych otupeny alkoholickým nápojem mu dovolily zvednout se od stolu a dojít k hloučku čumilů. Cestou si vyprosil další pivo. Chlapi hráli evidentně nějakou hru, která spočívala v zarotování a následném vypuštění dřevěných kostek z kalíšku. na každé straně měly kostky vypálené symboly čísel. Kdo hodil více, ten vyhrál a shrábl vsazenou částku. Mladík chvíli pozoroval a při tom dopil své pivo. Cestou domů do tábora dřevorubců uvažoval a nasbíral si pár klacků. Po volných chvílích doma vyřezával hromady kostek. Co s tím, ale moc za to neutrží. Ne moc ne. Vždyť tuhle je prodávali ve městě za pád měděných. Mladík uvažoval a když jednou v práci viděl skvrnu krve na svých šatech, rázem mu hlavou bleskl nápad. Barvičky. No jistě. Je to snadné. Kdo by nechtěl mít vlastní kostky? Vždy´t jsou všechny stejné, tak jak si je lidé poznají? Rozhodl se tedy své kostky namalovat barvičkami. Vznikl z toho guláš různých barev. Samo o sobě to moc vábně nevypadalo, ale na trhu o to zájem byl. Mladík taky pár kostek prodal v hospodách v Andoru, Thyrisu i Lewanu. Lidé i Elfové měli zájem. Časem na kostkách přibyly obrázky a symboly božstev. O ty byl zájem velký. Tou dobou se Laeri učil u kováře a kostky rázem byly kovové. "No kdo by přeci nechtěl, aby jeho čísla znala celá hospoda" ptal se podobného hloučku čumilů v hospodě u přístaviště. Pár jich opravdu přikyvovalo a i zde se našlo pár nadšenců, toužících po svém vlastním image. Schovával zrovna měšeček za košili, když se do hospody vřinčela skupinka strážců pořádku. Namířili si to rovnou k pultu a po rychlých slovech se stařenou už razili ke skupince hráčů, co kvapem strkali peníze do kapes. "Ty jsi ten tvůrce kostek" otázal se jeden ze strážníků klidným slovem. Tón hlasu trochu uklidnil atmosféru, ale i tak se Laerimu slova z hrdla drala jen nerada."A-ano" odpověděl. "Jak Vám mohu být nápomocen pánové" otázal se. "Nám ne. Chtějí tě na hradě, tak se seber a pojď" odpověděl velitel skupinky. Jak poručil, tak se stalo. Vzali ho ke studni aby se trochu upravil a za nedlouho stanul mladík před císařovniným komořím. Pan komoří si mladíka prohlédl a kázal aby mu ukázal své zboží. Co ještě zbylo, vyskládal mladík na stůl a čekal, co bude. Komoří si vše prohlédl a postupně vzal do rukou a hodil s mnohými. Laerimu se zdálo, že při testu kovové kostky viděl na tváři hradního správce malé potěšení. Komoří však neřekl ani slovo, dokud neprošel zboží. Pak propustil stráže a usadil se naproti řemeslníka. Založil si ruce na prsou a konečně povídá. "Co vidím je zajímavé, ale ne zas tak moc. Jaké máš další plány? Pověz mi i o svých nejlepších výrobcích". Mladík se rozpovídal o kovových kostkách i o malovaných, ale už ten udivený pohled nikdy v očích komořího neviděl. Když skončil, komoří opět chvíli mlčel, nakonec však promluvil a očividně si dával pozor, aby neřekl více, než musí. "Vše co jsi mi ukázal je zajímavé, ale pro můj účel to není dostatečně zajímavé. Chci aby jsi vytvořil čtyři sady kostek, ale tak aby každá byla jiná a všechny byly velmi důmyslné a propracované. Na cenu nehleď a materiál dostaneš k dispozici. Přijď za mnou zase zítra a dones s sebou pergameny s nákresy. Pokud budu spokojen, bohatě tě odměním.