Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Kristy Corto

obrázek postavyCo se to děje? Najednou zase slyším hlasy, vidím světlo všude kolem mě. Chvíli vidím jen mlhavě, ale později se mi několik postav začíná jevit docela zřetelně. Ale já je přece znám! To jsou ti, se kterými jsem se dřív přátelil, ti, kteří v "tom" byli se mnou. Ale inkvizitoři přišli jen na mě... Bohužel nebo naštěstí? Na přemýšlení jsem měla dost času ve své osobní kobce... A jak to všechno začalo?
Už odmalička jsem se zajímala o taje černé magie. Mí rodiče byli oba kouzelníci, takže jsem s magií byla ve styku už odmala, ovšem museli jsme to samozřejmětajit. Jenže mě ta "rodičovská" magie nikdy moc nenadchla, dokonce mi připadala a stále připadá nudná a zbytečná. Když jsem dospěla, začala jsem se scházet (podle mých rodičů) s divnými lidmi. Ale pro mě to byli ti správní. Jen oni měli stejný názor na život a svět jako já. Byli to také kouzelníci, ovšem byli to ti, kteří se skrývali dokonce i před ostatními mágy. Nejprve jsem nechápala důvod, ale čím hlouběji jsem se mezi ty lidi dostávala, tím mi to bylo jasnější. Pomohli mi ponořit se naplno do umění nekromancie.
Mnoho let jsem setrvávala v této sektě, scházeli jsme se daleko za vesnicí a věnovali se svým rituálům. Jenže jednou jsem udělala osudovou chybu. V domnění, že jdu úplně sama, vydala jsem se do jeskyně, kde jsme se scházeli. Chtěla jsem si trochu pročistit hlavu a zkusit, co dokážu jen já jediná, sama. Došla jsem, kam jsem chtěla. Z brašny jsem vytáhla několik svíček, které jsem rozestavěla a zapálila, a svůj grimoár. Posadila jsem a počala se soustředit. Několik minut jsem tam seděla a snažila se navázat spojení, ale najednou jsem zvenku něco zaslechla. Jakési zapraskání větvičky měvyrušilo z rozjímání. Rychle jsem schovala knihu zpět do brašny, ale než jsem stihla zhasnout svíčky, vtrhlo do jeskyně několik velkých chlapů a... Pak už si nic nepamatuji. Zřejmě jsem schytala ránu do hlavy.
Probudila jsem se až v nějaké temné kobce. Byla tak temná, že jsem neviděla na její druhý konec. Zem byla studená a vlhká a mně po několika vteřinách tápání došlo, co se děje. Asi měchytila inkvizice, před kterou jsme se skrývali. Kdo jim řekl, kde se scházíme? Sledoval mě snad někdo? Co když příště chytí i ostatní? Hlavou se mi hnalo tolik otázek a na žádnou jsem neznala odpověď. Vstala jsem, ale posléze jsem zjistila, že mi to asi nebude nic platné. Obešla jsem své vězení podél zdi. Bylo dost malé, vězení jsem si vždy představovala jako velkou celu a přitom by se sem ke mně sotva vešli další dva lidé.
Pak se skřípavě otevřely dveře a mě ozářilo alespoň pár proudůlehkého světla. Tu tvář, která mě přišla "navštívit" jsem poznala. Byl to ten samý muž, který mě načapal v jeskyni. Co po mě bude chtít? Nemohli přece vidět, co jsem dělala! Nemají důkaz, že jsem nekromant! Přesvědčovala jsem se v duchu, ale stejně jsem měla velký strach.
Muž mi pokynul, abych vyšla ven. Ovšem hned ve vedlejší místnosti se mi naskytla hrozná podívaná. Mučící stoje tam stály jeden vedle druhého jako na výstavě a mně už bylo jasné, co se mnou asi bude. I přes můj nesouhlas měchlapák dotáhl ke skřipci. V tom přistoupil další muž a oba společně mě k němu připoutali. Jeden začal točit nějakým kolem a já cítila, jak se skřipec pomalu ale jistě natahuje. Stále jsem doufala v nějaký zázrak, že je to třeba všechno jenom sen... Bohužel nebyl. Po chvíli už to začalo nemálo bolet a mně bylo jasné, že z téhle šlamastiky mi ani moje schopnosti nepomůžou.
"Co jsi dělala v té jeskyni, ty čarodějnice??" ozval se ke mněnajednou druhý z nich.
"Nejsem čarodějnice!" dostala jsem ze sebe, ale v tom se skřipec natáhl mnohem prudčeji.
"Nelži!!! Viděli jsme ty svíčky! Jsi nekromant?" mluvil dál. Já ale nemohla odpovědět, tak moc to bolelo. "Tak jsi??" opakoval zlostně.
"Co je nekromant?" snažila jsem se hrát hloupou, i když mi bylo jasné, že mi to asi moc nepomůže.
Muž se rozmáchl a dal mi pěstí. "Ty čarodějnice!" zařval. Bolest ze skřipce a teď ještěz té rány mě začala pomalu ochromovat. Mlžilo se mi před očima a jediné co jsem vnímala byly otázky toho muže: "Přiznej se!", "Jsi nekromant?", "určitě nejsi jediná, že?", "Kdo tam chodí s tebou?!!!".
Probrala jsem se zase až v kobce. A takhle to šlo několik dní. Jediné, co mi dodávalo život byl suchý chléb a trocha vody, které jsem pravidelně dostávala. Během toho času, stráveného v mučírně, jsem neuvěřitelnězhubla. Každá kost v těle měbolela, zlomeniny a pohmožděniny byly na denním pořádku. Ale nenechala jsem se zastrašit. Neprozradila jsem ničí jméno, nic, co by mohlo ublížit mým přátelům. Ale modlila jsem se, aby to už všechno skončilo. Smrt jsem vnímala jako vysvobození.
Když se jednoho dne otevřely dveře mé kobky a já zjistila, že místo do mučírny mě vedou někam dál, na denní světlo, byla jsem šťastná. Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem se bála. Nechtěla jsem umřít, měla jsem krásný život. Proč zrovna já?! Když jsem otevřela oči do slunného dne, viděla jsem zástupy lidí tlačících se na náměstí. To se všichni přišli podívat jak umřu? Prolétla mi hlavou smutná myšlenka. Pak jsem si všimla hranice vyskládané z kusů dřeva. Uprostřed byl dlouhý kůl a moji popravčí mě vedli přímo k němu. Začala jsem se bránit, doufala jsem, že mi třeba někdo z přihlížejících pomůže... Nestalo se tak. Za chvíli už jsem stála přivázaná ke kůlu a po tvářích se mi řinuly slzy. Smířila jsem se se svým osudem. Rozhlížela jsem se, neuvidím-li známé tváře, ale nikoho jsem nepoznala. Viděla jsem jen obličeje lidí, kteří se na mědívali jako na vraha. Nechápu to, nikomu jsem nic neudělala! Nikdy jsem nikomu neublížila!!!
Pak kat zahájil popravu, a s plápolající pochodní obešel celou hranici, která za chvíli byla v plamenech. A to byl můj konec...
A teď jsem tu, připadám si tak živá a dívám se do očí svým známým, svým přátelům. Nechytili je, nepřišli na ně. Kdybych měla srdce, tak by mě u něj hřálo... Ale bohužel už mám jen duši.

Krissty v hloubi své duše, pocítila, že není vše tak jak má být. Nalezla ve svém nitru nitky hrdinských barbarů a zalíbilo se jí být barbarem. Se zbytky tužeb chce tak najít své srdce, jako barbarka...

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Cintie - 4

Oceňuji správnou gramatiku, sem tam se ti spojila slůvka dohromady, ale stane se. Piš dál, hezky se to čte ;-)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist