Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Borgeus

-> Charakterník

Ohrožená rasa

Tam kde po většinu roku vládne tma, tam kde po stovky let zuří válka mezi Quanziry a Nekronoši, tam kde smrt se v život mění a magie tak mocná vládne že smrtelník by neuvěřil, tam se spojil osud světů dosud navzájem se neznajíce....

Již stovky let vzdorují Nekronoši pokusům Quanzirů ovládnout jejich svět, už stovky let je nejmocnější magie všech známých světů krátká na Nekronošské tajemství nesmrtelnosti a už stovky let se toto tajemství nedostalo z Nekronošských rukou... Nic však netrvá věčně a Quanzirové přišli na způsob, jak Nekronoše oslabit. Když padlo hlavní město a Nekronošské svaté místo Taureon, bylo povoláno několik Nekronošských generálů, ze kterých měl být vybrán jeden, který zajistí, aby Nekronošská rasa nebyla zcela vyhubena a pohřbena v zapomění plynoucího času... Pro tento úkol byl vybrán generál Osudeon. Generál který pro svůj lid vybojoval mnoho důležitých bitev a těšil se úcty svých spolubojovníků. Pro svůj úkol bylo třeba vybrat nový svět, Quanziry nedotčený, obývaný bojovníky odhodlanými bránit svůj svět za jakoukoli cenu. Po vyslechnutí spousty různých legend a zkušeností nejstarších Nekronošů se mu nejvíce zamlouvala země zvaná Andaria. Byla obývaná několika rasama velice houževnatých smrtelníků. Osudeon pro svůj úkol a plán který se mu v hlavě zrodil potřeboval úplatné zrádce, bohaté obchodníky i věhlasné čestné hrdiny. Podle všeho byla právě Andaria to pravé místo. Po důkladných přípravách byl za pomoci mocné Nekronošské magie vytvořen jednosměrný magický portál, který přemístil Osudeona na Andarii...

Podle Andarijského počítaní věků byl středeční letní večer roku sedmého když bylo přemístění teleportem vysíleného Osudeona na Andarii dokončeno. Když po pár dnech načerpal dost sil, vydal se poznávat zemi, která se měla stát spásou pro jeho rasu. Osudeon každým dnem nabýval zpět svých sil a mohl se pouštět hlouběji do různých zákoutí této rozmanité země. Jak chodil světem, sbíral potřebné informace. Poznával jak na Andarii vládne chamtivost, touha po moci a po bohatství. Na druhé straně však i čest, odvaha a oddanost. Na první pohled dvě naprosto protikladné strany jako světlo a tma, či život a smrt. Však mezi světlem a tmou vzniká stín a mezi životem a smrtí je život nemrtvých. Teď už si byl Osudeon jistý, že si vybral správně, a že Andaria bude skvělé místo pro zachování nekronošské rasy...

Po pár měsících, již plný své síly měl smrtelníky obývanou část země zmapovanou dost dobře. Poznal pár velice zajímavých bytostí, kterých hodlal využít pro svůj plán. Na svých cestách potkal jakéhosi čaroděje, který si říkal Ghaun'zar. Dozvěděl se od něj, že i tuto zem Quanzirové navštívily, zřejmě zde však asi neměli žádné vyšší zájmy, což bylo pro Osudeona dobré znamení. Také poznal jakousi rudovlasou kovářku sloužící ve zdejším světě vysoce postavenému Pánovi. Zaujala ho především smyslem pro diskrétnost, její šikovností s jakou plnila jeho speciální požadavky při výrobě různých věcí a hlavně spolehlivostí. Byl si jist, že v jeho plánu později sehraje důležitou roli. Dále poznal dvě zajímavé skupiny lidí družících se do jakýchsi cechů. Oblíbil si mohutného lidského bojovníka z cechu, který sídlil v obrovském hradu na ostrovech kousek od hlavního města. Bojovníkovi říkal Golem. Nejen že tak ve svém brnění z mědi vypadal, on i tak bojoval. Co se mu postavilo do cesty mohli zachránit už jen Bohové uctívaní zdejšímy rasamy, nebo Osudeon který jejich duše zlákal do říše nemrtvých. I v druhé skupině našel pár zajímavých bytostí. Vůdce tohoto cechu, podivný tlustý elf, ho zaujal svou poměrně vysokou znalostí alchymie a hlavně nekromancie. Osudeon se zůčastnil i velkého tažení na severu země, které mělo vyhnat prašivé skřety z tamějších končin, a tak se i stalo. Také potkal pár bytostí, které se mu pokusili skřížit cestu, a těm jenž brali Jeho varování na lehkou váhu, se jeho temná magie stala osudná...

Čas utíkal rychle a Osudeon potřeboval najít někoho, kdo by unesl poslání které by mu bylo svěřeno... Musel najít osobu se silnou osobností. Někoho, kdo má vše na co si vzpomene, silného vůdce který by se nebál jít dál než na hranici možností smrtelníků. Někoho kdo touží po moci.
Při svém hledání našel spoustu bohatých, spoustu mocných i spoustu silných osobnosti, ale všem chyběla ta nejdůležitější věc. Touha a odvaha jít ještě výš.
Často však slýchával různé historky o jakém si Pánu, jednoho z Královniných elitních mužů. Spousty urážek, pomluv a povídaček o tom jak je zkorumpovaný, nečestný a zlý si Osudeon po Andarijských putikách a bleších trzích vyslechl. Na druhou stranu již dříve potkal rudovlasou kovářku která tomuto Pánovi sloužila a zdálo se mu divné, že někdo jako ona by sloužila někomu takovému. I tlustý elf, vůdce onoho Andorského cechu byl blízkým přítelem tohoto Pána. Proto se o něj Osudeon začal zajímat více. Sbíral informace všude kde se dalo a byl spokojený s tím co zjistil...
Teď ho čekal poslední úkol. Přesvědčit Pána aby se vydal cestou do říše Nekronošů.
Musel Pánovi nabídnout něco, co mu nikdo jiný nemohl. Musel mu nabídnout vědomosti, které na Andarii nikdo nemá. Musel mu nabídnout sílu, která v jeho světě nemá obdoby. Musel mu předat tajemství Nekronošů.
A tak pro Pána začal připravovat cestu, která nezmění jen pouhý život jednoho smrtelníka. Změní osudy nás všech.

Osud se naplňuje

Pán se svou družinou se probíjel čím dál hloubjeji do útrob místa známe jako Ďáblovo znamení.
,,Podle tý mapy bychom měli být na místě," řekl pán a rozhlédl se po místnosti, kde stali dva jakési kamenné podstavce.
Na jednom ležela obrovská zaprášená bychle. Na druhém ležela malá truhlička vyrobená z kostí.
,,Kruci odkud máš tu mapu Koláčku?" zeptal se nepříliš jistým hlasem Pán.
Koláček jen pokrčila rameny a rozhlížejíce se kolem sebe prohodila...
,,Měli bychom odsud vypadnout. Mám děsnou chuť na pivo" zazubila se a vydala se ke dveřím tajné místnosti, ve které se nacházeli.
Pán opatrně vložil knihu i truhličku do své brašny a vydal se za zbytkem své družiny, která na něj čekala na chodbě...


Kniha vědění

Večer byl větrný a ze vzduchu bylo cítit že se blíží bouře. Pán se ujistil zdali jsou dveře jeho pracovny opravdu zamčené. Na svém pracovním stole zapálil svícen a jako mnoho večerů předtím, otevřel svou zlatem vykládanou truhlici a vytáhl tlustou knihu vázanou v podivně vybledlé kůži, barvou připomínající stovky let starou zombii. Nahmatal záložku a knihu otevřel. Rozhlédl se po místnosti a pak už upřel zrak pouze do knihy. S velkým zaujetím obracel každou pečlivě pročtenou stránku na další. Občas zvedl zrak od knihy a zkoumavě hleděl na různé části svého těla a prohmatával je tak, jako když se před bojem ujišťuje, je-li všechna výstroj a výzbroj na správném místě. Pak se opět zase začetl do knihy...
Jindy, když své čím dál tím více pravidelnější večerní čtení podivné knihy dokončil a knihu uklidil na své místo, odebral se dolu do skladu a z beden vytáhl pár bylin, hmoždíř a pár lahviček. Po chvilce snažení zdvihl proti světlu lahvičku naplněnou tmavě zabarvenou tekutinou a pousmál se, tak ďábelsky, jak se usměje zloděj kterému se podaří odemknout dosud nepřekonaný zámek. Čím více knihu pročítal, tím méně vylézal ze svého sídla ven, čím dál méně komunikoval s okolím a čím dál více dělal věc,i které ho před nalezením knihy nikdo nikdy dělat neviděl. Ani nemohl, nedělal je. Často také při západech slunce sedával na svém balkoně a myslel na poslední setkání s Dagonfellem a Scatlockem. Někdy jen celé hodiny seděl sledujíc oblohu a přemýšlel. Jeho nálady se čím dal tím víc měnily. Někdy hleděl na střechy Andorských domů s očima vlhkýma, jako by se z nich každou chvíli měl spustit vodopád slz, jindy zase s rukama zatnutýma v pěst a zamračeným obličejem seděl v křesle a hleděl na podlahu svého balkonu. Něco se s ním dělo. Každým novým dnem a s každou nově přečtenou stránkou té podivné knihy se stával někým jiným. Studoval ji tak pečlivě a s takovým odhodláním, jako ještě nedávno pronásledoval zločince a nepřátele království. Byl jak očarovaný. Ne však magijí, ani lektvary ale věděním. Věděním něčeho, co má změnit osudy mnoha lidí a celých světů...

Smrt

Pán sledoval slunce zapadající za věže královského hradu ze svého balkonu. Již však neviděl slunce zapadající za hradby, pro něj posvátného sídla její výsosti Královny Killias, které přísahal věrnost. Viděl vládcovské sídlo země, skrz naskrz prolezlé zradou, zavistí, hamižností a přetvářkou. Znovu se ze svého balkonu rozhlédl po Královském městě pomalu se připravujícím ulehnout ke spánku po dalším letním dni. Bylo to však jiné rozhlédnutí, než které Pán dělával tisíckrát předtím. V jeho očích se již neodrážely vzpomínky na spousty vybojovaných bitev, zážitků s přáteli a stovky dní i nocí, kdy městem projížděl ve zbroji a strážil bezpečí královny i jejích poddaných. Odrážel se v nich hněv, pohrdání a jakási zvláštní jiskra vyzařující obrovské odhodlání. Pán vešel zpět do svého obrovského pokoje. Otevřel podivnou kostěnou truhličku. Místnost ozářila bílá záře linoucí se z truhlice. Ve vzduchu byla náhle cítit obrovská změna. Místo letního teplého vánku se začal zvedat chladný vítr a nad Andorem se jako mávnutím kouzelné hole stáhla černá mračna a začalo hřmít. Pán odepl svůj opasek a položil ho na stolek. Z brašničky na něm vytáhl prázdný svitek a pero s inkoustem. Namočil pero do inkoustu a na svitek napsal.
,, Má nejdražší. Smrt si dřív nebo později přijde pro každého z nás. Dnes si přišla pro mě a má se mnou velké plány. Věřím, že jednou pochopíš a že mi odpustíš," položil svitek na mramorový stůl vedle brašničky. Sáhl do kostěné truhlice a v dlaních z ní vytáhl bíle zářící kouli o velikosti jablka. Podivná bouře začala prudce sílit. Kolem koule začali proudit tenké pramínky jasně bílích jisker. Pán vyšel i s koulí v dlaních na balkon. Pohlédl ke královskému hradu a zašeptal směrem k němu:
,,Odpusť mi má paní," na to zvedl bíle zářící kouli nad hlavu a z temně zamračené oblohy se sneslo několik blesků s doprovodem ohlušujících hromů a všechny najednou udeřily do koule nad pánovou hlavou. Koule se na okamžik rozzářila do oslepující bílé záře a pak paprsek této bílé záře vysřelil přímo do Pánova srdce. Oči mu podivně bíle zažhnuly. Koule explodovala na miliardy okem neviditelných střípků a Pán se bezvládně zhroutil k zemi. Ožehnuté kousky kůže a šatů na něm zvolna doutnaly. Mraky se náhle rozplynuly a po podivné bouři náhle nebylo ani památky, krom těla Pána, jehož srdce přestalo bít....

Zrození Nekronoše

Několik měsíců bloudila duše v říši nemrtvých. Několik měsíců trvalo než síla která duši obklopovala byla dost velká na to, aby se mohla zhmotnit. Zhmotnit se v novou bytost. Zhmotnit se jako Nekronoš! Kdesi v útrobách Andorského hřbitova se té noci stalo něco, co bude tvořit nové dějiny Andarie....

Odchod Paladina

... byla zima a do posledního dne roku osmého zbývalo posledních pár dní. Sator ve svém sídle schovaném ve stínu Lewanských lesů připravoval další várku lektvarů pro své vojsko. Jeho soustředěnost narušilo troubení městských trubačů s Thyrisu. Nebylo to všední troubení které oznamovalo pro něj nepodstatné události, které slýchával z různých měst téměř každý den. Trubači oznamovali konání pohřbu prvního Krále lidské říše. Krále Malagara. Již mnoho času uplynulo a Sator dávno nebyl takovým jakým býval před časy. Osudy smrtelíku mu byly lhostejné a jejich jména, které dříve dobře znal mu nic neříkali. Po tomhle troubení to však bylo jiné. Zůstal sedět strnulý, hledíc do zdi několik dlouhých minut. Byl plný emocí. Oči mu žhnuly. Havou mu probíhaly střípky vzpomínek a poprvé od doby, kdy se vrátil jako "někdo jiný" ho mrazilo v zádech. Necítil smutek, ani bolest. Cítil jen mrazení, které nechtělo ustat. Najdnou jako by se probral z transu. Vstal a bez jakéhokoli ohlédnutí se vydal k lewanskému portálu. Mrazení v zádech pozvolna přecházelo v jakousi zvláštní nevolnost uvnitř břicha, která pro něj v tomto těle byla něco úplně nového. Do Thyrisu dorazil nedlouho po tom co opustil své sídlo. Vydal se přímo ke kasárnám Praetorianské gardy. U brány byl vpuštěn do prostoru kasáren, kde se ho ujal jeden z vojáků v modrém plášti, který ho doprovodil na místo konání posledního rozloučení s prvním Králem lidské říše. Před hrobem již čekalo ve dvou řadách zhruba dvacet lidí. Přední řadu tvořila ukázkově vyrovnaná formace vojáků s modrými plášti a za nimi směsice elfů, barbarů i lidí. Sator se postavil bokem všech a sledoval Králův hrob z povzdálí. Pohledem přejížděl řady přístojících, když v tom se zarazil u jedné ženy. Ženy v temné zbroji s rudými vlasy. Hleděl na ni a v ten den již podruhé pocítil to zvláštní mrazení v zádech. Jeho upřený zrak odvrátil od ženy až ohnivý sloup, který se snesl přímo z nebes na hrob Krále Malagara. Oheň se rozlil po hrobě a náhle se zformoval do tvaru připomínající lidské tělo. Žádné maso, žádné kosti, jen čistý a jasný plamen... Přístojící udiveně sledovali to co se před nimi na hrobě prvního lidského krále odehrávalo.. "Sám bůh Athon mi dovolil naposledy sestoupit sem na Andariji abych mohl promluvit ke svému lidu" pravila ohnivá postava o které již nebyl pochyb, že se jedná o převtěleného Krále Malagara. Po této větě si byl Sator jistý, že to proč přišel právě ztratilo veškeré šance na úspěch. Malagar byl od první chvíle kdy ho Sator kdysi před lety spatřil jeho vzor a později i dlouhá léta velký přítel i bratr ve zbrani. Proto přišel sem, aby mohl promluvit s Malagarovou duší dřív než se vydá na cestu do říše mrtvých, nebo kam měl tento vyjimečný paladin namířeno. V moment kdy pronesl první větu si byl Sator jistý, že paladin zůstane svému bohu věrný až do konce věků a proto ho nemá cenu lákat do Satorovy říše. Říše Nemrtvých. Převtělený Malagar začal svou poslední řeč ke svému lidu na tomto světě, ale Sator již nevnímal jeho slova. Znovu se upřeně zadíval na rudovlasou ženu v temné zbroji ,která stála mezi všemi kteří se přišli naposledy rozloučit s Prvním králem Lidské říše. Chvění, které mu probíhalo celým tělem se nedalo srovnat s tím, které cítil když dnes slyšel troubit trubače z Thyrisu. Bylo to silnější, mnohem silnější. Stála tam a s kamennou tváří hleděla na Malagara ,převtěleného do čistého plamene. Stála tam ,aniž by tušila kdo stojí tak blízko. Satorovy emoce se dostaly do takových výšin, až si připadal, že musí každou chvíli explodovat. Poslední Malagarova řeč pomalu utichla a První král lidské říše navždy opustil Andariji. Přítomní smutečního aktu se pozvolna začali rozcházet, jen dvě postavy zůstaly stát.Rudovlasá žena upřeně hledící na Malagarův hrob a Sator hledící na ni. Trvalo to několik minut než Sator sebral dost psychické síly, které ho prudký tok emocí stál, aby se k ní vydal. Přistoupil k ní blíž a s kamennou tváří zašeptal. "pan zlatý má pro vás vzkaz". Rudovláska, jako by ji někdo právě probudil ze snu, se k němu prudce otočila a s výrazem ženy ,které se právě dostalo nové naděje se otázala "Jaký vzkaz?" Sator stále s kamennou tváří se k ní opět naklonil a pošeptal ze se za pár chvil sejdou u Severní brány. Pak se otočil a odkráčel stejnou cestou kterou ho sem zavedl voják v modrém plášti. Rudovláska za ním hleděla ještě dlouho po tom co jí zmizel z dohledu...

... Sator vyzvedl svého koně v Lewanských stájích a ihned se vydal k Severní bráně. V Andoru byla zima jak se patří, ale nebyl to mráz, co Satorovi způsobilo chvění po celém těle. Uvázal koně mezi stromy a pomalu vylezl na jednu z věží Severní brány. Ještě tam nebyla. Hleděl na horizont, ze kterého v dálce vystupovaly věže Královského hradu. Chvění opět přešlo v silné svírání žaludku, jako by na něm někdo utahoval korzet. Dobře si uvědomoval, že to, co ho dnes potkalo, se nesmí nikdy nikdo dozvědět. Nikdo kromě ní. Celá Satorova vzrůstající moc, která nevzkvétala pouhým tajemstvím nemrtvého života, které získal, ale i fanatickou oddaností svých Nekronošů, by se v mžiku rozplynula, kdyby jeho věrní věděli, že má třeba jen jediné slabé místo. Že v jeho duši zůstalo místo byť pro jediného smrtelníka. Ona pro něj ale nebyla pouhým smrtelníkem. Když ji před lety potkal, od začátku pro něj měla jakési kouzlo. Silné kouzlo, které ho k ní přitahovalo a zároveň bylo tak silné, že mezi nimi působilo jako tenká neviditelná magická zeď, kterou se on bál prorazit a ona jí rozpustit. Za celý svůj život smrtelníka nepoznal nikoho oddanějšího. Svým způsobem jí zbožňoval, ale ta zeď mezi nimi byla po celá ta léta. Když se Sator zrodil jako někdo "jiný", jeho duše byla prázdná, bez citu, bez smilování s jakýmkoli smrtelníkem. Na ní ale myslel každý den, který od té doby prožil. Neznepokojovalo ho to, dokud ji dnes nepotkal...
Z dálky se ozval blížící se dusot koně. Sator zůstal nehnutě stát na věži. Nevyhlížel, koho že sem ten kůň nese. Věděl, že je to ona. Za pár chvil vystoupala rudovlasá žena ve zbroji vypletené z temných kroužků a pláštěm černým jako nejtemnější noc, který na ní v mrazivém větru vlál na věž. Zastavila se na tři sáhy od Satora a zkoumavě si ho prohlížela. Sator stál jak sloup s kamennou tváří a hleděl na ženu. Teď už se cítil jako by byl v korzetu sevřený celý. Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, se zpříma podíval na rudovlasou ženu.
"Pan Zlatý vám posílá vzkaz", řekl a sklopil zrak k zemi.
Žena se na něj upřeně podívala.
"Jaký?" řekla zoufalým polohlasem.
"Pan Zlatý pevně doufá, že jste mu odpustila, že vás na tomhle světě opustil" odpověděl, stále hledíc do země.
Žena mlčky přikývla. Sator pomalu zvedl zrak a zahleděl se rudovlásce přímo do očí.
"Vrátil jsem se, abych Ti to teď vše vynahradil" řekl jí Sator a uviděl jak se ji v očích zaleskly slzy.
V tu chvíli, jako by se korzet, který ho svíral, rozplynul. Nyní cítil zase jen obrovskou sílu Nesmy, která ho obklopovala a vnitřní klid mísící se s uspokojením a touhou, který cítil vždy, když tato žena stála po jeho boku.
"Již nejsem tím, kým jsem býval drahá" řekl polohlasem a utřel jí slzu stékající po její tváři.
Usmála se na něj tak, jako to umí jen ona a odhodlaně řekla: "Budu stát při tobě ať se bude dít cokoli!" Sator si po téhle její větě připadal jako bůh. Získal zpět něco, co tak dlouho postrádal. Padly veškeré jeho obavy z prozrazení, tatam byly veškeré proudy nekontrolovatelných emocí. Vše bylo jako dřív. Žena, kterou zbožňoval, stále roustoucí síla i zvláštní magická zeď, která mezi nimi od začátku stála..


...a příběh pokračuje dál...

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Fafner - 5

6 :)
Mrakoplas - 5

Tohle je ten nejlepší příběh, co tu je. Tečka.
Martul - 5

Není slov ... od tohohle se nedá odtrhnout. Jeden z nejlepších příběhů, jaké ze světa andarie byli napsány. Obsahje mnoho a ještě více naznačuje. Nádherná práce. Díky za skvělý zážitek.
Danik - 4

čte se to hezky
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist