Jmenuji se Ferin Ellu, narodila jsem se v malé bezvýznamné elfí vesničce, hluboko v lese. Kam jen občas zavítal nějaký lidský obchodník i když bych měla spíš říci podvodník. Nacházela se na nádherné prosluněné pasece, kterou protékala menší říčka a v okolních lesích se v hojném počtu vyskytovala všemožná i nemožná zvěř. Já byla mezi ní odjakživa jako doma. Rozuměla jsem si s ní a ona si rozuměla se mnou, ale toto vše mělo jednou skončit. Všechno to začalo, když jednou moje maminka šla do lesa pro bylinky. Dlouhou dobu se nevracela a vzhledem k tomu že je vesnickou léčitelkou, bylo z toho vcelku pozdvižní. Divila jsem se proč tak velké. Brzy jsme vypravili menší skupinku se po ní podívat. Jejíž součástí byl i můj tatínek.
No a co já sama, sice mi tatínek nakazoval ať zůstávám doma, ale to viďte malé děcko si nenechá do všeho kecat dospělými, navíc pokud zná les lépe než oni. A tak jsem vyrazila na vlastní pěst, vzala jsem si sebou pro jistotu svůj luk a šípy. Přece jenom to není normální aby někdo tak dlouho meškal.
Už jsem byla v lese delší dobu, ale stále po mamince ani stopa, jenom jsem narazila na jednoho jelena, pokud mamku nenajdu, tak ho vezmu aby se na mě rodiče tolik nezlobili, vzhledem k tomu, že jsem defakto zdrhla. Po zhruba další hodince jsem už to chtěla vzdát, ale nechtěla jsem nechat maminku nějakému uchylákovi a tak jsem šla dál svoji cestou. Také mi bylo jasné, že doma dostanu výprask, aby se to už neopakovalo. Pomalu jsem začínala být čím dál tím nervóznější obzvlášť, když se začalo stmívat. Najednou jsem na zemi narazila na takovou divnou lidskou stopu, patřila pravděpodobně nějaké ženě i když na ní bylo něco divného. Z ničeho nic jsem ucítila takové příjemné šimrání na krku a pak jsem omdlela. Probudila jsem se až ráno, trochu se mi motala hlava, ale jinak mi bylo vcelku dobře. Ovšem cítila jsem že se něco stalo. Nepamatuji si, že by se mi něco podobného někdy událo. Najednou jsem si uvědomila kolik je hodin a rozhodla jsem že bych se měla urychleně vrátit aby mě rodiče doslovně nezabily… sebrala jsem ze země luk a šla rychle po svých stopách zpátky do vesnice. V tom spěchu jsem zapomněla i na toho jelena.
Dostat se domu mi netrvalo dlouho, popravdě až mi to připadalo podezřelé, ale ještě zvláštnější bylo, že se zatím nikdo nevrátil. Takže žádný výprask ani si nedokážete představit jak jsem se v té chvilce radovala. Mé nadšení nemělo dlouhého trvání, protože to znamenalo že se nevrátili ani moji rodiče. Uběhlo ještě mnoho hodin než se celá ta slavná výprava vrátila společně s mými rodiči. Když jsme se s maminkou uviděly hned jsme se objali a tatínek ještě dodal, že jsem hodná holčička jak tu poslušně čekám. Prý se strašně obávaly, abych sama nevyrazila do lesa. Ukázalo se, že maminka narazila v lese na podivné stopy, tak je rozhodla prozkoumat. Na nic nepřišla, zato se prý dokonale ztratila „Kdyby nepřišel tvůj tatínek už bych se odtam nedostala.“ řekla a přitom se na něj sladce usmála. V tu chvíli jsem se jim neodvažovala říct že jsem šla do lesa a na tu stopu přišla taky. No v podstatě to muselo znamenat, že jsem nešla zase tak špatně.
Roky plynuli a až na občas nějaké to zbité zvíře se nic podstatného v naší vesničce nedělo. Na ty divné stopy se už zapomnělo a ani já jsem nenašla to místo, kde jsem je viděla a vzhledem k tomu že v lesích řadí ta škodná nikdo nesměl sám do lesa. Já bych stejnak po tom co se mi tam stalo, ani do něj sama nešla. Až na mé občasné vycházky za hledáním místa kde jsem ztratila tu stopu, ale jako by se mi zvířata vyhýbali i když jsem cítila jejich přítomnost jen málokdy se ke mně přiblížily. Také jsem konečně dosáhla věku, kdy už můžu chodit sama lovit. Kdyby jen věděli co jsem celé ty roky dělala.
Zhruba o dva měsíce později jsem na jeden takový lov šla. Byla pěkná noc a na obloze svítil nádherný plný měsíc. Ostatní se strašně divili proč chodívám lovit v noci, nemůžou pochopit ten klid, který mě při tomto nočním povyražení oplývá. Všude je ticho, občas zahouká sova a já jsem v tuto chvíli paní přírody. Navíc mám proto vlohy, zjistila jsem, že v noci vidím lépe než většina elfů načež lidí. Díky tomuto daru si vždycky nějakou tu kořist přinesu, ale dnes ne… cítím, že mě to někam táhne… utíkám lesem, stromy mě míhají a já jako bych jím proplouvala.
Když tu najednou uslyším za mnou nějaké kroky. Rychle se zastavím a pozorně naslouchám lesu. Nic… je to divné určitě za mnou někdo byl. Hlavou mi proletí vzpomínka na něco co jsem dávno zažila, ale hned to bylo pryč a já jsem se rozhodla pokračovat ve svém lovu. Noc už je v plném proudu a já jsem zatím nenarazila ani na noru zajíce. Něco tu nehraje už to pozoruji delší dobu, jakoby se zvěř stěhovala stále hlouběji do lesa. Takhle hluboko jsem už roky nebyla, i když moment něco slyším… nějaké hlasy, mužské hlasy, kdo může být tak hluboko v lese. Opatrně se přibližuji k těm opovážlivcům co ruší klid lesa. Podle jazyku který používají to budou nejspíš lidé, ale stále je nevidím i když cítím jejich ohniště. Zdá se že přece jenom nějaká ta kořist v lese zůstala, toto pomyšlení mi vyloudilo nepatrný usměv na tváři…
Pomalu se plížím k ohništi, může být přede mnou asi tak čtyři sta padesát metrů. Pomalu poznávám dokonce postavy u ohniště. Jsou dva a asi se hodně baví, ale takový rámus u toho dělat nemusí. Když si je prohlédnu pozorněji tak mají na sobě kožené brnění, pravděpodobně z vlčích kůží, u pasu má každý z nich meč a jeden z nich nosí na zádech luk. Teďka lituji že jsem si nevzala své kožené brnění co jsem si nechala doma. Taky cítím ve vzduch pach krve zdá se, že tam mají aspoň nějaké mrtvé zvíře podle pachu asi dospělého jelena a možná i nějakou tu lišku. Ovšem je tu ještě něco nebo spíš někdo odlišuje se pachem od tamtěch dvou i od těch mrtvých zvířat. Začínám se po zdroji toho pachu rozhlížet, když tu najednou se za mnou ozval jemný ženský hlas…
„To jsou pytláci kdyby jsi nevěděla.“ rychle se otočím a tam… nikdo.
„Copak snad jsem tě nevylekala.“ V tu chvíli šli všechny mé dosavadní myšleny na ty dva stranou.
„Abych popravdě řekla tak hodně.“ Pro jistotu sundávám ze zad luk a založím na tětivu šíp.
„Z toho si nic nedělej většina tak reaguje, pokud stihnou tak reagovat.“
„Co tím myslíš pokud stihnou.“
„No to výš je skoro půlnoc a po lese se většinou v tuto dobu nepohybuje moc tvorů které by byli nějak extrémně přátelští.“
To že tu byla a jak ne mě vybafla je vcelku děsivé, navíc ji ani nevidím, ale jsem až překvapivě klidná cítím že my nechce ublížit. Cítím k ní nějaké pouto, i když ji vůbec nevidím. Jako by se ozvala osoba kterou znám odmalička, ale kdo by se tu z vesnice mohl v tuto dobu zdržovat. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk praskající větvičky. Hlavou mi proletěla vzpomínka na ty dva pytláky a také na to že nás musely slyšet. Když tu se zamnou ozval tichý smích. „Jak se zdá tak k nám jde kořist.“
„Jaká kořist?“ zmateně odpovím.
„Ale no tak… neříkej že by jsi je tu nechala jen tak lovit ve vašich lesích.“
„No…“ začala jsem, načež mě přerušila.
„Konec nesmyslného tlachání, ty jsi vezmi toho s lukem a já si pochutnám na tom druhém vypadá chutně.“
Nevěděla jsem proč ji vůbec poslouchám, ale něco mi říkalo že mi nechce ublížit a navíc jako bych ji musela poslechnout.
„Dobře přeji příjemný lov.“ řekla jsem a ani nevím kde se to ve mě vzalo.
Mírně se přikrčím a začínám se přibližovat ke své kořisti. Začíná mi bušit srdce až se bojím aby mě neuslyšely. Připadám si jako divoká šelma kroužící kolem své kořisti. Chudák králíček, tak jsem svoji oběť pojmenovala. Přemýšlím kam ho střelím krk, srdce, hlava míhá se mi v hlavě celá anatomie člověka. Pozoruji je jak se blíží k místu kde jsem před chvilkou byla, ale copak to vidím oni se rozdělili králíček teďka míří zleva a veverák si to šine zprava. Musím se pousmát nad tím co se chystám za chvíli udělat. Nadešel čas opatrně napínám tětivu, rychle se rozhoduji… cíl bude hlava a raz… dva… tř… Ještě než vypostím šíp ozve se výkřik veveráka… nemá však dlouhého trvání, asi to už má za sebou chudáček. Ten můj králíček nějak zmatkuje rychle se rozhoduji a vypouštím šíp. Ale tím že se začal hýbat nebyla má střela tak přesná, zasáhla ho jen do krku. Za chroptění se řítí můj úlovek k zemi…
Opatrně se ke své kořisti blížím, na tětivu pro případ zakládám další šíp. Už jsem skoro u něj, je sklácený na zemi a naříká. Teda jestli se to tak dá nazvat. Přitom z jeho rány neustále vytéká proudem krev. Jsem na sebe pyšná, takový pěkný úlovek. Chvíli uvažuji že bych mu dala ránu z milosti, ale hned to zavrhuji. Je velice zábavné ho takhle pozorovat. Najednou vystoupí z lese ženská postava v koženém brnění. Vypadá krásně o jejím věku se ani neodvažuji přemýšlet. Zdá se že je mladá, ale něco v jejích pohybech mi naznačuje že tomu tak zdaleka není. Má dlouhé černé vlasy a štíhlou postavu, ale ne zas jako párátko, které by se zlomilo fouknutím. Přistoupí k mé kořisti, poklekne k ní a nabírá do ruky krev. Chtěla jsem ji zastavit protože tohle je můj úlovek, ale nemohla jsem jako by mi v tom něco bránilo. Nebylo to nepříjemné, ale spíš jako by jsem k ní cítila lásku… jako k mamince. Najednou ke mně natahuje ruku s nachytanou krví a řekne „pij“. Já jako smyslů zbavená se skláním k natažené ruce a lížu krev z napřažené ruky jako když miminko saje mléko od své maminky.
Najednou se semnou zatočí země a já jako bych byla v extázi slyším každý sebe tišší zvuk v lese. Dokonce slyším i naší vesnici, zvířata, téct potůčky. Jako bych byla v jiném světě i můj zrak se začal měnit vidím teď mnohem lépe, sice troch červeně a rozmazaně, ale dalo by se říct že dále a jasněji než dříve.
„Je to poprvé zážitek co.“
„Co se to semnou děje?“
„Cože ty si vážně nevzpomínáš, no vlastně by to mnoho vysvětlovalo. Například to že jsi mě nevyhledala a já musela hledat tebe.“
„Kdo jsi?“
„Tvá maminka dalo by se říct.“
„Ne to nemůže být pravda, má maminka je ve vesnici.“
„To ano jenže já jsem z tebe udělala to co jsi teď. Nyní jsi upírka stvoření noci, původně jsem tím chtěla poctít tvoji maminku, ale zaujalo mě jak ji hledáš a tak mě napadlo že budeš lepší než by byla ona. Copak si nepamatuješ jak jsem tě tehdy kousla. Mimochodem chutnáš skvěle.“
„No na něco si matně vzpomínám, ale ráno jsem se probudila a nic moc jsem si potom nepamatovala.“
„Divné, ale nezapomeň dar co jsem ti dala má své omezení .“
„Jaké… momentálně si připadám nádherně.“
„Nebuď tak nedočkavá a nech mě domluvit. Ano když se napiješ krve jsi pak hbitější, lépe vidíš a dokonce se rychleji regeneruješ, ale za strašlivou cenu krev se od tohoto okamžiku pro tebe stává drogou. Navíc se v tomto stavu nemůžeš přiblížit na slunce, jinak tě začne postupně splovat. Ano můžeš bez krve žít, ale ten pocit tě bude pronásledovat, budeš mít strašné bolesti a každým dnem to bude sílit. Nakonec se neudržíš a podlehneš, v tom případě můžeš klidně zabít i sobě blízkého. Naopak pokud tomu úplně podlehneš a budeš ji pít každou chvíli, stane se z tebe něco strašného bez vlastního vědomí budeš jen zabíjet. Proto aby jsi měla jen kapku krve. A neboj se do rána to odezní vypila jsi jí málo, takže se budeš moct vrátit do vesnice.“
Chtěla jsem jí ještě něco říct, ale jako by se vypařila. Musím ji ještě najít… musím! Je půlnoc a mě se v hlavě momentálně točí vír všemožných myšlenek. Najednou jsem si vzpomněla na tu kořist těch pytláků. Vzala jsem jelena a pár lišek. Ještě jednou jsem se podívala na místo kde jsem ji naposled spatřila. Ležel tam nyní již bez hnutí můj králíček. Kdyby věděl co ho čeká asi by od toho ohniště vůbec nevstával. Pomalu jsem se vypravila zpátky do vesnice.
Už svítá a já se objevuji na okraji vesnice s pohádkovou kořistí. Rychle se ke mě všichni seběhnou a hned začnou kde jsem to tak dlouho byla. Proč jsem tak bledá a jestli nemám nějak červené oči. Já předám úlovek tátovi ať se o něj postará a sama se vracím k sobě do pokoje, si sbalit na dlouhou cestu. Beru si sebou nějaké to brnění, jídlo, nůž, šavli a lyru na kterou jsem hrávala jako malá. Mamka ke mně přijde a ptá se mě co to jako dělám.
„Víš tam v lese jsem potkala ženu kterou musím znovu vidět, může mě toho hodně naučit a tak odcházím. Musím ji najít a s ní najít sama sebe. Sbohem a snad se ještě shledáme.“
A tak ještě předtím než si vůbec mnozí všimli že jsem se vrátila, už zase odcházím. Hledat svůj úděl na tomto světě. Možná vám to bude znít divně, ale už nic necítím k té vesničce, kterou nechávám za sebou. Mám jen jeden cíl jít a pokusit se ji najít.
A tak odchází Ferin Ellu, odchází do lesa a za ní, se uzavírá stín.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý