Malý elf měl otce raději než cokoli na světě a považoval ho téměř za boha, jak už to tak malí chlapci mívají. Chtěl být jako on, rozumět zvěři a lesu, být zdatným hraničářem. Na dlouhých vycházkách mu otec vyprávěl o elfských hraničářích, kterým luk a šípy srostly s tělem, o mocných barbarských válečnících ze severských zemí a o lidských řemeslnících, kteří vyrobí, nač si vzpomenou. Nejraději ale Yago poslouchal příběhy o magii. O mázích, kteří jediným slovem uzpůsobují svět kolem sebe a pouhým pohledem či myšlenkou zabijí desítky nepřátel. Že sám Shruika znal zaklínadel sotva pár, na kráse těm příběhům nijak neubíralo. Hraničář nepochyboval, že má jeho syn magický talent, a po malinkých krůčcích ho učil to málo, co sám znal.
Jednoho rána se Yago probudil v jejich stromové chýši nad lesním pramenem. Sešel dolů po větvích, které na stromě narostly tak šikovně, že tvořily schůdky, a sklonil se nad vodu. Z hladiny na něj hleděl mladý šlachovitý elf s pohlednou tváří a hřívou vlasů černých jako uhel. Prohlížel se se zalíbením, které nijak neskrýval. Věděl, že ho nemohl vidět nikdo kromě potoka. A potok, tím si byl jistý, o jeho vrtochu pomlčí. Pak si sepnul vlasy do ohonu a omyl se ledovou vodou. Den strávil pracovní rutinou, na které se domluvil s otcem před tím, než odešel lovit.
Shruika se navzdory dohodě nevracel a mladý elf nervózněl tím více, čím déle tomu bylo. Yago trávil dny v obavách a zahánění otázek, na které nechtěl znát odpověď. Když už náhodou spal, tak velmi neklidně. Každé ráno, hned po probuzení, přelétl pohledem chýši z jednoho konce na druhý. Byl vyhladovělý, zesláblý, nevyspalý. S železnou pravidelností sešel k prameni a omyl se vodou z ledové bystřiny. Jednoho rána se nad hladinou zarazil. Ten odraz tam byl každé ráno, jen si ho poslední dny nevšímal. Oči z něj pořád vyzařovaly tu nepopsatelnou energii, ale zbytek patřil někomu jinému. Propadlé tváře, ochablé svaly, mrtvolný výraz. A vlasy. Hříva, dříve černá jako uhel, na kterou byl tak pyšný, byla šedivá jako vlasy starce.
Obraz, který viděl, na něj zapůsobil jako úder kladivem. Byl to impulz, který ukončil marné naděje. Padl na kolena a plakal. Konečně si přiznal, že otce už nespatří. Proklínal Nistru, že ho nechala zmizet. Proklínal sebe, že seděl doma a zabýval se přípravou masa, místo aby šel s ním. Když přes koruny stromů nedopadal ani poslední paprsek světla, plakat přestal. Napřímil se a zhluboka se nadechl. Věděl, co chce. Věděl, že den, kdy otce viděl naposledy, nebyl posledním. Shledají se. Dá se na temné vědy a naučí se ovládat smrt jako šílení a bezcitní nekromanti z otcových příběhů. Jen s tím rozdílem, že on šílený nebyl, bezcitný taky ne a o moc nestál ani trochu. Chtěl zpátky, co mu osud vzal: otce a matku. Chtěl se stát samou smrtí, aby sám určoval, kdo dostane, co zaslouží, a kdo bude dlouze a ve zdraví žít.
Nebral si toho moc, ostatně by toho moc neunesl. Dýku, nutné svršky, svou oblíbenou hůl, o kterou se opíral, a čapku. Pár mincí, kdyby potkal chudého pocestného. Že nejchudším pocestným na cestách bude on sám, ho nenapadlo. Zbytek měla obstarat jeho neveliká magická zdatnost. Od otce znal tři kouzla: uměl rozdělat oheň, zatáhnout ránu a zraňujícím kouzlem ulovit malé zvíře. Vydal se směrem k městu, o kterém mu otec vyprávěl. Šel do Lewanu, kde kdysi žili otec s Ambrou.
Netrvalo déle než den a stál před vodním příkopem, přes něj lávka a obrovská kovová brána. Prošel jí a záhy uviděl nádherné domy ze dřeva se zelenými střechami, zdobené zbroje strážných a zvěř, která se procházela ulicemi, jako by to město patřilo jí. Ten pohled ho uchvátil a místo si navzdory smutku zamiloval. Klopýtal městem, pozoroval všechno a všechny. Došoural se na náměstí, kde jeho pozornost upoutala dívka v modré zástěře. Měla přísné rysy, soustředěný výraz a zrovna cosi vyráběla. Její oblečení a exotický zjev jako by kontrastovaly s tím vším, co ho obklopovalo. Připadala mu krásná. Uši neměla zdaleka tak špičaté, její tvář byla oválná až buclatá. Zkoumal ji s pečlivostí, s jakou ho otec učil poznávat zvyky zvěře. Lidská dívka. Šikovné ruce, přesně jak otec vyprávěl. Byla to první žena, kterou v životě viděl, a k tomu jiné rasy. Zíral na ni o poznání déle, než je zdvořilé. Dívka si ho všimla. Zdálo se, že zvažuje ukončit jeho trápení drobným kladívkem svíraným v pevné pravačce. Neudělala to. Namísto toho se dala s mladým a nepopiratelně nezdejším elfem do řeči. Jak se dozvěděl, Anetis, tak se dívka jmenovala, je řemeslnice a vede malou skupinku dobrodruhů.
„A co umíš ty?“ zeptala se po absolvování zdvořilostních frází. Kladívko v pohotovosti.
Yago se zamyslel. „Rozdělám oheň, zhojím ránu a ulovím zajíce,“ řekl popravdě. „Ne nutně v tomhle pořadí.“
Z dalšího povídání pak Anetis poznala, že se mladý elf vyzná v bylinách a základech magie, a právě to její skupině chybělo. Padli si do oka, jako šroub a matice, které do sebe prostě zapadnou. Každý v družině byl jiný a každý chtěl něco jiného. Podle všech pravidel to nemohlo fungovat. Přesto fungovalo.
Byla to skvělá léta jeho života. Žili si dobře, i když by to tehdy nikoho z Anetisiny skupiny nenapadlo přiznat nahlas. Z Lewanu se později přestěhovali do Tarkasu, nové osady vystavěné cechem Řemeslníků. Odtud vyráželi na výpravy, ze kterých se vraceli otlučení, zablácení, o pár cetek bohatší, ale hlavně nadšení. Večery patřily ohni a příběhům. Hraničáři Attanon, Denelion a Killios se přeli, kdo z nich trefil víc skřetů. A každý měl pádné argumenty pro svou výhru. Barbar Konrád, palice tuhá a zabedněná, do sporů nevstupoval. Jedl a pil, hlavně pil. Později přibyl kněz Edmund se zajímavými a odvážnými nápady, které, což je s podivem, družina realizovala a přežila. Byly to časy, které mu nedovolily trápit se vzpomínkami, časy, kdy se Yago smál často a nahlas.
Když ostatní spali, četl. Útržky, opisy a poznámky na okrajích knih, které by žádný bohabojný k četbě nedoporučil. Edmund už vůbec ne. Temné vědy ho nikdo neučil a on nikoho nežádal. Učil se sám, se stejnou trpělivostí, s jakou vážil byliny: kapka, poznámka, omyl, kapka. Spal jen zlomky nocí a každé ráno se tvářil odpočatě. Žil, sílil, učil se, radoval se a měsíce ubíhaly. Jeho denní rytmus a novou rutinu naboural až den, kdy v Tarkasu potkal Nethien. Hraničářku z cechu Lovců. Trávila s družinou tolik času, že ji brzy nikdo nepovažoval za hosta. A s Yagem dokonce tolik, že to přestalo být nápadné jen jemu. Z přátelství vzešla láska a z lásky svatba. Byla velkolepá, hostů byly nekonečné zástupy. Velikost události dokládal fakt, že i Konrád zvážil koupel. Štěstí, které Yago žil, bylo umocněné tím, že na něj nebyl sám.
V životě se dějí všemožné věci a stejně tak, jak se žijí šťastné chvíle, se žijí i ty druhé. Yagovo štěstí začalo chřadnout. Vhodnější a pravdivější by bylo přiznat, že prostě skončilo. Jednoho dne jeho spřízněná duše přestala být k nalezení. Nethien nebyla v Tarkasu, nebyla v Lewanu, nebyla u Lovců. Hledal ji v lesích i na cestách. Ptal se lovců, kupců i lapků. Lapkové byli nejochotnější, protože rady nerozdávali zadarmo, přestože tradičně nikam nevedly. „Na sever,“ řekl jeden a natáhl dlaň. Druhý za stejnou cenu tvrdil, že jih je jistota. Třetí se zapřísahal svým zdravím na moře. Yago zaplatil všem třem a zdvořile poděkoval. Nikdo nic nevěděl. Yago měl další díru v srdci. Snubní prsten uložil do zvláštní truhličky a truhličku do banky. Ke svatebním darům se zachoval stejně. Jeho rodina – družina – se rozpadala o poznání pomaleji, ale s nevyhnutelnou konečností. Jeden jeho blízký za druhým odcházel, mizel, většinou bez rozloučení.
Než rozšířil řady Menel Sangy, měl těch děr nepočítaně a byl velmi dlouhý výčet těch, které by rád, ale už nepotká. Potkal tolik tváří, kolik jich ztratil. A byl opatrný, koho a jak k sobě pouští.
Nebyly nezvyklé situace, kdy se do dveří kutlochu, jak posměšně říkal své alchymistické dílně v sídle Menel Sangy, naklonil některý z příslušníků elfské frakce s tím, že jede na krátkou vyjížďku. Kdyby Yago něco potřeboval. Yago vstal od kotlíku, lehce se uklonil a pronesl pevné „Nechť Nistra provází tvé kroky.“ Nikoho to už nepřekvapovalo a on sám dobře věděl, proč si dával záležet, aby se s každým náležitě přivítal a také rozloučil. Nikdy nevěděl, kdy se s dotyčným vidí naposledy. Dobře znal cenu, kterou za každou tu ztrátu platil. Byl to kousek pozemské radosti, kterým zaplatil za to, že své blízké hledal v místě, které sám pro sebe nazýval Mezisvětem.
Toto jest příběh Yaga Walldezze, elfa s šedivými vlasy, který chodí oděn v černé a rudé na památku krve a smrti svého otce a všech těch, které už nepotkává ve světě živých. Došel až na práh, ale svého cíle nedošel.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gamer - 5
Je tam všetko čo tam má byť, odkiaľ pochádza, čo robí, zážitky z Andarie. U niektorých dávam motivačnú 4 aby napísali pokračovanie. Tu ti dávam 5 aby si už prestal! =D Ale nie - skutočne kvalitný a prepracovaný príbeh (btw ten príbeh má 5 757 slov)
Vesi - 2
To jsem ani nedočetla, sori...od formulace "Vydala celý sešle, jeho slabost z něho doslova sršela, navolněné svaly sotva hýbali jeho tělem, ale co bylo nejpatrnější. Jeho vlasy, jeho doposud krásná černá hříva, byla protkána spletí šedivých vlasů." jsi celej příběh zabil. Výrazně zkrať, výrazně přepracuj, a aji já výrazně pozměním hodnocení.
Malý elf měl otce raději než cokoli na světě a považoval ho téměř za boha, jak už to tak malí chlapci mívají. Chtěl být jako on, rozumět zvěři a lesu, být zdatným hraničářem. Na dlouhých vycházkách mu otec vyprávěl o elfských hraničářích, kterým luk a šípy srostly s tělem, o mocných barbarských válečnících ze severských zemí a o lidských řemeslnících, kteří vyrobí, nač si vzpomenou. Nejraději ale Yago poslouchal příběhy o magii. O mázích, kteří jediným slovem uzpůsobují svět kolem sebe a pouhým pohledem či myšlenkou zabijí desítky nepřátel. Že sám Shruika znal zaklínadel sotva pár, na kráse těm příběhům nijak neubíralo. Hraničář nepochyboval, že má jeho syn magický talent, a po malinkých krůčcích ho učil to málo, co sám znal.