Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Yago Walldezz

-> Charakterník

obrázek postavyYago, malý elf hrající se svým nadevše milovaným otcem Shruikou. To jest pohled, který mohl spatřit kdejaký hraničář potulující se Lewanskými hvozdy. Žili tam spolu jen oni dva, samotářským životem. Nepotřebovali společnost, nepotřebovali nikoho a nic. Nebyli přílišně majetní ale na stranu druhou jim ani nic nescházelo.
Shruika byl zdatným hraničářem, rozuměl zvěři a lesu, tak jako nikdo jiný. Les jim poskytoval veškeré zázemí, ať je řeč o svršcích, potravinách, nebo vybavení. Yago měl svého otce raději než cokoli, považoval ho téměř za boha, jak už tak malí chlapci dělávají. Samozřejmě chtěl být jako on avšak byl příliš mladý, než aby byl schopný učit se hraničářskému umění svého otce. Tak s ním alespoň chodil na dlouhé vycházky, na kterých mu otec vyprávěl různé příběhy. Některé o jiných elfských hraničářích, kteří se oháněli lukem a šípy, tak jako by byly přirozenou součástí jejich těla, jiné o mocných a obrovských barbarských válečnících obývajících severské země Andarijské, další o úžasně šikovných lidských řemeslnících, kteří dokázali vyrobit nač si jen vzpoměli a tak oplývali obrovským bohatstvím. Nejraději ovšem měl příběhy o mázích, vždy napjatě poslouchal, když mu Shruika vyprávěl, jak si jediným slovem dokáží uzpůsobovat svět okolo sebe, jak jsou schopni zabít desítky nepřátel pouhým pohledem či myšlenkou. Shruika dobře věděl že má Yago jistý magický talent a rozhodl se, že jeho talent musí vyzvednout a rozvinout. Ne každý takovéto nadání má. Ovšem nespěchal, po malinkých krůčcích ho učil to málo, co z magie znal a snažil se směřovat tak Yaga k cíli který si vytyčil, k cíli tak vzdálenému jak jen elfská mysl může dohlédnout. Chtěl aby Yago byl silný mág, takový mág, který by se postavil na stranu dobra a práva. Neskutečně se bál skřetích invazí a věděl, že skřeti jsou nebezpeční protivníci. Yago proto musel projít důkladným "výcvikem". Yagův otec dobře věděl, že jeho dovednosti v oboru magickém nejsou nijak zvášť dobré, byly spíše průměrné, nedokázal nic, co by nesvedl každý druhý elf. Bylo mu tedy jasné, že se bude muset jednoho dne se svým synem rozloučit a také dobře věděl, že mu to bude trhat srdce, miloval ho nadevše, vždyť Yago byl to jediné co měl, na čem mu záleželo. Jeho žena Ambra zemřela při porodu, všichni jeho blízcí zemřeli, když bránili Lewan před těmi zelenými stvůrami, které tak bytostně nesnášel. Na ostatních, které znal, mu už nezáleželo a tak se společně se svým malým synkem uchýlil do Lewanských hvozdů.
Jednoho rána se Yago probudil ve stromovém domě, který společně s otcem obývali. Rozhlédl se po domě, protáhl se a vyskočil ze svého lůžka. Jeho kroky, ostatně jako každý den vedly přímo k prameni , nad kterým stál jejich dům. Cesta nebyla dlouhá, vždyť jen stačilo sejít po větvích, které narostly na stromě tak šikovně, že v podstatě utvářeli schůdky. Sehnul se nad vodu, ve které se odrážel jeho obraz. Byl to silný mladý muž, nikoli drakobijec, nikoli houžvička. Byl hubený, spíše šlachovitý, nežli svalnatý. Měl pohlednou tvář, každý elf je, ale on měl zvláštní kouzlo v očích. Na hlavě s kočičímy rysy mu vlála hříva vlasů černých jako uhel. Najednou se jeho obraz rozplynul a hladinu potoka zčeřili vlny, to rozjařená veverka hodila do vody svůj oříšek. Yago se jen usmál a omyl si obličej vodou z bystrého potoka, voda byla ledová, ale jemu to nevadilo ani v náznaku, byl na tu vodu více než zvyklý. Napřímil se a svázal své vlasy do ohonu. Pomalu a ostražitě si prohlížel krajinu kolem, vše se zdálo v pořádku, avšak Yago měl divný pocit, velmi divný pocit. V lese, který ho obklopoval, neviděl nic podezřelého a neslyšel nic vyjma zurčení potoka a švitoření lesní zvěře. Shledal tedy situaci za obvyklou a šel se domů obléci. Vyšel po schůdcích do domu a následně do svého pokoje, otevřel truhlu se svými svršky a oblékl se to košile barvy trávy, plátěných kalhot téže barvy a plátěných bot s koženou podrážkou. Klasický oblek pro klasický den. Rozhlédl se po domě a už věděl, co se mu zdálo divné Shruika, jeho otec nikde nebyl. Nepřivítal ho po ránu, nečekala na něho nachystaná snídaně, tak jako každý běžný den. V domě bylo pusto a prázdno.
Yago se rozpoměl, přeci se večer s otcem domlouvali, že on zůstane doma a bude zpracovávat zásoby masa z posledního lovu a jeho otec mezitím nasbírá byliny. Ulevilo se mu. Najedl se ovoce a pustil se do práce, měl před sebou perný den. Maso se muselo naporcovat, vykostit, nasolit a uložit. Ukládali maso již nasolené omotané v hustě tkané tkanině do zvláštní jeskyně, nebo chcete-li díry hned u ústí potoka. V díře bylo velmi chladno a to jim zajišťovalo, že bude maso déle čerstvé. Pracoval téměř nepřetržitě, jen s občasnými přestávkami, během kterých se osvěžil, najedl a protáhl nepoužívané svaly. Den uběhl jako voda v potoce pod domem, ale Shruika stále nikde. Yago z toho nebyl nadšený. Věděl, že jestliže se o sebe dokáže někdo skvěle postarat, byl to právě jeho otec, ale i přes toto vědomí si kladl otázky „nestalo se mu něco, nenapadla ho divá zvěř a on se jí nestihl schovat, nebo ubránit, je v pořádku?“. I když ho nevědomost sžírala, byl tak unavený po té vší práci že jakmile se položil na lůžko, usnul, jeho spánek byl mělký a často se budil. Nebyl zvyklý na nepřítomnost svého otce, když už se odloučili, tak jen na pár hodin a ani to nebylo častým zvykem. Ráno se probudil, nevyspalý, nevrlý a pln starostí. Jeho první myšlenka byla Shruika! Okamžitě otevřel oči a přelétl pohledem z jednoho konce chýše na druhý, Shruika ovšem nikde. Yago v podstatě nečekal, že by šel jeho otec domů v noci. Yagovi znalosti přírodních věd byli chabé ale přes to věděl, že cestovat v noci je velmi nebezpečné, několikrát nebezpečnější než ve dne. Bylo mu tedy jasné, že pakliže jeho otec žije a o tom nepochyboval, uchýlil se přes noc do nějakého úkrytu. Yago včerejšího dne vyskočil z lůžka jako vyplašená srna, naproti tomu dnes se sotva sbíral, nepřítomnost Shruiky ho tak sžírala a oslabovala, že nemohl téměř nic. Sešel schody z větví, dolů k potoku omyl se a opět vyšel nahoru, do domu. Neměl chuť cokoli dělat ani jíst, přes to snědl několik bobulí, aby se neoslaboval ještě hladem. Čas utíkal hrozně pomalu, každá minuta byla hodinou a hodina dnem. Chodil od okna k oknu a vyhlížel, jestli někde neuvidí toho, na koho tolik čekal. Byl si vědom toho, že by se měl nějakým způsobem zabavit, rozptýlit a tak se rozhodl, že bude dělat otci šípy, aby měl do zásoby. Sám je nepotřeboval, díky svým magickým schopnostem byl schopný malou zvěř usmrtit kouzlem. Tímto způsobem lovil. Sedl si tedy ke stolu a jal se dělat šípy, práce mu hezky utíkala, ale stejně se nezbavil občasné myšlenky na to, kde je jeho nejbližší. Při každé takové myšlence vyskočil a oběhl okna, zda něco neuvidí.
Takto Yago strávil několik dní, živil se pouze bobulemi, nepracoval, sžírala ho myšlenka, že už nejspíše nikdy neuvidí svého milovaného otce. Nejraději by vyskočil a šel svého otce hledat, ale co kdyby se v momentě kdy by ho Yago hledal, Shruika vrátil domů. Bude jistě zesláblý a Yago na něho musí počkat, aby ho ošetřil. Yago chátral doslova před očima, ne že by mu něco scházelo, jídla a všeho vybavení měl po ruce dosti a dosti, ale chybělo mu to nejcennější, jeho otec. Jediná blízká osoba, kterou měl. Yago každý den dodržoval svůj rituál, každý den sešel schody a omyl se v potoce, ale jednoho dne, když sešel ze stromových schůdků, byla voda vcelku klidná a tak se objevil na hladině jeho odraz. Objevoval se tam jistě každé ráno, ale Yago ho nevnímal, ale teď..jeho obraz byl jiný než před týdnem. Oči stále vyzařovali něco nepopsatelného, ale zbytek jeho vzezření byl jiný. Vypadal celý sešle, jeho slabost byla zřejmá na první pohled, navolněné svaly sotva hýbali jeho tělem, ale co bylo nejpatrnější. Jeho vlasy, jeho doposud krásná černá hříva, byla protkána spletí šedivých vlasů. Vlasy na které byl tak hrdý, nyní vypadaly jako vlasy starce. Yago plácl do vody dlaní opět se omyl a pokračoval v každodenní rutině. Toho dne zase nedělal nic jiného, než že vyhlížel Shruiku, měl toho čekání již dost, přes to se rozhodl, že počká ještě 3 dny, tedy do pondělí. Bylo mu sic jasné že Shruika s největší pravděpodobností již nežije, ale chtěl ho alespoň naposledy vidět, rozloučit se s ním a náležitě ho pohřbít.
V pondělí se Yago přichystal a vyrazil. Nebral si toho moc, ostatně ve svém stavu by toho ani moc neunesl, ale to nebyl ten pravý důvod, jeho neveliká magická zdatnost mu totiž zajišťovala vše nutné. Všeho všudy znal jen 3 kouzla, ale ta mu zajišťovala vše, co potřeboval. Uměl magickou formulí rozdělat oheň, uměl ulovit zajíce a podobná malá zvířata kouzlem a uměl si zatáhnout rány jednoduchým zaříkadlem. Vzal si tedy jen dýku, nutné svršky, čapku, kterou zakrýval své teď už úplně šedé vlasy, něco mincí kdyby potkal chudého pocestného a svou oblíbenou hůl, o kterou se podpíral. Netušil kudy se mohl jeho otec vydat ani nevěděl, kam šel, ale věděl, kudy půjde on sám. Kousek od domu začínala první stezka, po které často chodíval se svým otcem, napojil se na ní tedy. Šel dlouho, avšak neviděl nic. Bedlivě sledoval, co se kde mihne, prozkoumával každý nezvyklý hrbol, každou skulinu a vše podezřelé a při tom všem vzpomínal jak se svým otcem když byl ještě mladší chodil na vycházky mimo jiné i touto stezkou. A jeho otec mu vyprávěl příběhy, které tak miloval. Byl na nohou celý den, téměř neodpočíval, odpočíval v podstatě pouze večer, když se ukryl do nějaké skuliny, kde se chystal přenocovat. Ze začátku mu chůze dělala obrovské problémy a svou hůl potřeboval velice, ale za několik dní cítil, jak se mu vrací síla. Chodil již opět vzpřímeně, nebyl již tolik znavený a svou hůl již nepotřeboval jako oporu, spíše ji nosil, protože se s ní cítil dobře. Cestoval již 2 týdny a po otci ani stopa. Pomalu se smiřoval s tím, že svého otce již nikdy neuvidí, tato myšlenka mu nebyla příjemná, ale byl to už měsíc, co viděl svého otce naposledy. Kdyby byl Shruika živ, jistě by se vrátil domů, nikdo by ho nezastavil při cestě za jeho jediným synem, na kterého byl tolik pyšný.
Yago stále bloudil Lewanskými hvozdy a přemýšlel. Jednoho dne opět vzpomínal na to, co vše mu jeho otec vykládal, na to co ho učil a čím chtěl, aby se Yago stal, vzpomínal na věci, co spolu zažili, na své výpravy za potravou, na to jak se jim žilo v jejich domě. Padl na kolena a plakal, bylo mu už jasné, že svého otce již nespatří, proklínal Nistru že nechala jeho otce zemřít, proklínal sebe, že seděl doma a nešel pro byliny s otcem. Klečel a plakal téměř bez přestávek skoro celý den. S odkápávajícímy slzami ale mizel i jeho bol. Byl večer, respektive noc, protože už ani poslední paprsek slunečního svitu nedopadal přes mohutné koruny stromů na palouk kde si Yago ulevoval od svého žalu, když Yago najednou přestal plakat, napřímil se a zhluboka si oddechl. Ulevil si od každého bolu, který měl, a nyní mu bylo jasné, co bude jeho cílem. Tak jak by si přál jeho otec Shruika musí zastávat dobro a pomáhat slabším budou-li o jeho pomoc stát, zároveň ale věděl, že den kdy naposledy viděl svého otce, nebyl poslední, kdy se shledají. Rozhodl se, že se bude zajímat o temné vědy a bude ovládat smrt, což ovládat, on sám se chtěl smrtí stát, tak, aby mohl sám určovat kdo dostane co zaslouží, a kdo bude dlouze a ve zdraví žít. Sic z otcových vyprávění věděl, že mistři nekromancie jsou nechutné a bezcitné bestie prahnoucí po moci, a jako takoví se mu více než hnusili. Ovšem poznání smrti byla jediná cesta, která mu mohla pomoci znovu se shledat se svým otcem a konečně poznat matku, kterou nikdy neviděl. To byl počátek Yaga Walldezze, nekromanta který stojí na straně dobra.
Ráno se probudil čilý a plný energie, jakoby z něho sundali nesnesitelné břímě. Vstal, protáhl se, něco málo pojedl, poté se osvěžil z pramene, který tekl paloukem, na kterém Yago včera ukončil své putování za ztraceným otcem. Dobře věděl jaký je jeho cíl, avšak nevěděl, kde má začít. Proto se rozhodl, že se vydá do města Lewan o kterém tolik slýchal a kde údajně žil Yagův otec Shruika a jeho žena Ambra než Lewan napadla ta banda zelených potvor, skřetů. Tam jistě najde někoho, kdo mu dobře poradí. Podle slunce se zorientoval celkem rychle, ostatně orientace v přírodě byla jedna z disciplín, kterou mu jeho otec stihl předat. Zorientoval se tedy a vypravil se směrem k Lewanu. Cesta nebyla obtížná, jelikož Lewanské hvozdy oplívají spletitou sítí cest a cestiček, tak že jen udržoval přibližný směr, který si vytyčil. Netrvalo to ani týden a narazil na vodní příkop, přez něho lávku a obrovskou kovovou bránu.
„Konečně“ zvolal, a dobře věděl co tím myslí. Stál před městem Lewanem.
Chvíli bloudil městem a jen pozoroval krásné domy ze dřeva a jejich zelené střechy, nádhernou architekturu města, zdobené oblečení jeho obyvatel, krásné koně a hromadu jeřábů pohybujících se volně po městě aniž by si všímali kohokoli z procházejících. Nádherné město pomyslil si, nebylo se čemu divit, že z toho byl tak ohromený, vždyť doteď znal jen jejich chýši usazenou v koruně stromu. Procházel městem a jen si vše ohromeně prohlížel. Dorazil na náměstí, kde seděla dívka s přísnými rysy, měla na sobě modrou zástěru a něco vyráběla. Přišla mu krásná, ačkoli jiná než byl on sám. Neměla tak špičaté uši, ani její obličej nebyl tak divokého vzhledu, ba byl spíše oválný. „Ha to musí být lidská dívka“ pomyslil si, vzpomínal na to, co mu otec vyprávěl o lidech a jejich šikovných rukách a tato žena odpovídala téměř přesně jeho popisu. Z té ženy byl naprosto ohromený nejen, že to byla první žena, kterou kdy v životě viděl, ale do konce to byla dívka jiné rasy, než je on sám. Ještě malou chvíli na ní zíral, ale poté se osmělil a oslovil ji.
„Aiya, já jsem Yago mohu si k Vám přisednout?“
„Jasně.“ zněla odpověď.
„Lewan je nádherný, že?“ , pokračoval v rozhovoru
„jo, je moc hezkej ušákům se to tady povedlo.“
„Ušákům?“ nechápavě se na ženu podíval.
„Jo, se na sebe podívej máš špičatý uši jako kopí“. Nejprve si neuvědomil, že nejen ona jemu příjde jiná, ale si i ona uvědomovala rozdíly mezi nimi, ale pak mu to došlo. Yago se nenechal odradit pošklebovačným tónem dívky a tak povídá
„Aha, jistě, mé uši.“ a usmál se. „Víte madam, jsem tu poprvé, až doposud jsem žil pouze s otcem v Lewanských hvozdech na východ od města“. Ona se na něho mile podívala, usmála se a říká
„Hele mladej, já nejsem žádná madam, ale Anetis.“ A podala mu ruku. On jí rukou jemně potřásl, přesně tak jak ho to otec učíval. Dívka pokračovala. „Říkáš, že jsi tu prvně, jo? A plánuješ tu zůstat?“ Prohlédla si Yaga od hlavy až k patě. On se jen smutně ušklíbl, a poté jí převyprávěl to jak, se nejspíše už nikdy neuvidí svého otce živého, jak ho hledal a dostal se až do Lewanu, poté povídá...
„Do našeho starého domu se již nevrátím, vše by mi jen připomínalo ztrátu, ze které jsem se tak těžce zotavoval.“ Sklopil pohled na zem, kde si prohlížel šišku. Dívka ho jen poplácala po ramenou a povídá.
“Jestli máš zájem, mám pro tebe střechu nad hlavou a partu dobrých lidí, kteří dělají vše pro to, aby nám jako skupině bylo lépe.“ Neváhal ani vteřinu a ihned nabídku přijal, bylo to přeci přesně to, co chtěl, najít lidi, kteří mu pomohou v tom, co si předsevzal. Dívka mu jen řekla: „Chvíli tu počkej, skočím pro Deneliona, on patří k nám a poví ti více.“ Odběhla někam po cestě. Yago seděl a prohlížel si náměstí, netrvalo to dlouho a přiběhla zpět a s ní přijel vysoký a štíhlý elf na takovém všelijakém koni, nějaká herka pomyslel si Yago. Oblečený byl ve zbroji, která vypadala jako by byla vyrobena z vlčí kožešiny a u pasu se mu houpal meč. „To je Denelion.“ Řekla Anetis a ukázala na elfa. Elf kývnul hlavou na pozdrav a pozdravil. Anetis poté Denelionovi představila Yaga, ten byl trochu zaskočený, ale nikoli bojácný. Anetis nechala oba elfy pospolu, rozloučila se s tím, že jí čeká kupa práce a odběhla. Denelion dlouhou dobu vykládal Yagovi o městech, jejich obyvatelích, o tom jak by se měl Yago chovat aby nikoho neurazil, například městské strážné a Yago seděl, kýval a snažil si vše zapamatovat. Najednou Denelion vstal a povídá:
„Pojď, ukážu ti, kde bydlíme, a tedy kde budeš bydlet i ty.“ Yago bez námitek vstal a následoval elfa, který šel také po svých a koně pouze vedl.
Chvíli šli Lewanem, ale netrvalo to dlouho, protože elf zastavil před domkem střední velikosti. Vypadal stejně jako všechny domy v okolí, byl ze dřeva a měl zelenou střechu. Denelion povídá:
„Tak Yago, jsme tady, toto je tvůj nový domov, buď s námi šťastný.“ Usmál se a pokynul, ať vstoupí. Yago nesměle překročil práh a objevil se v místnosti, které dominoval velký kamenný stůl, okolo kterého bylo 9 míst k sezení, za ním byly nějaké bedny a krb. Dům byl rozdělen příčkami, vstoupil tedy do druhé místnosti, kde bylo 9 beden vyrovnaných na sebe u stěny a na jedné straně pokoje a stolek na straně druhé. V rohu této místnosti byl žebřík vedoucí do patra domu, Yago neváhal a vystoupil po žebříku. Viděl opět pár beden, nějaké skříně a stůl se židlemi. Byla to malá místnost a proto tam vše mělo své místo, tak aby byl ve všem řád. Yago sestoupil po žebříku do přízemí a vrátil se do místnosti s kamenným stolem, Denelion tam seděl a koukal do prázdna.
„Vyprávěj mi o skupině prosím.“ Řekl Yago a usadil se na jednu ze židlí přistavených ke stolu. Den začal vyprávět, Yago se pohodlně usadil a poslouchal.
„Mno kde bych začal, jsme 4, já, Burundi, Killios a Anetis, tu už znáš. Anetis je moc šikovná, vyrobí nač si vzpomeneš, kdybys kdykoli cokoli potřeboval, jdi nejdříve za ní.“ a podíval se na Yaga, ten jen kývnul,protože nechtěl elfa rušit ve vyprávění. Denelion pokračoval „Já a Kill rozumíme zvěři a lesu, mno a Burundi. Burundi je muzikant přidal se k nám teprve nedávno.“ usmál se, “Vlastně jako ty, teď nás je 5. Čím se vůbec zabýváš Yago?“ Pozvedl obočí a zahleděl se na Yaga. Yago mu samozřejmě nechtěl říkat, že temnou magií, ač to byla pravda, dobře z otcových vyprávění věděl, jaký panuje všeobecný názor na nekromanty, zakoktal jen.
„Mno řekněme, že se zajímám o magii“. Denelion se usmál.
„Rozumíš bylinám?“ Yago kývnul, věděl přeci mnohé o bylinkách, otec mu ledasco přeci vtloukal do hlavy a nyní alespoň své vědomosti uplatní. Denelion mu radostně potřásl rukou.
„To je skvělá zpráva, ukáži ti pak, kam na ně můžeš chodit.“ Alchymista, osoba co by pracovala s bylinami je přesně to co nám doteď chybělo, výborně.“ Usmál se. Yago byl nadšený, že alespoň takto bude moci oplácet pohostinství těch co, ho vzali pod svá ochranná křídla.
Yago trávil dny společně se svými novými přáteli, byl jim neskutečně zavázán za to, že se ho ujali, právě v momentě kdy to potřeboval nejvíce. Vedli dlouhé hovory o všem možném a on se postupně seznamoval se členy družiny a připadal si jako doma. Nebylo dne, aby si nevzpomněl na otce, ale už to nebyli bolestné vzpomínky, nýbrž příjemné, hřejivé výjevy, které mu zpestřovali každodenní práci a pobyt v Lewanu. Z dužiny si nejvíce padl do oka s jedním z elfů, Burundim, možná to bylo protože oba byli ve skupině noví, možná to bylo protože byli oba stejné rasy, ale nejspíše to bylo proto, že měli oba dva rádi stejné žerty. Burundi je veselý elf, ví si rady s žertem a hudebními nástroji stejně dobře jako s kopím. Yago a Burundi podnikali dlouhé výpravy a společně prozkoumávali každou píď země andarijské oba si vzájemně notovali a pomáhali dobrým věcem. Například tím že likvidovali každého, kdo by mohl obtěžovat pocestné na cestě mezi městy, například mezi městy Havant a Ileren. Při jedné z takových cest, při jednom čištění sídla banditů potkali obrněnce, válečníka chcete-li. Když si jich všiml, sňal přilbu a pod ní se objevila jeho hlava. Byla to lidská hlava, ovšem ne taková jak ji Yago a Burundi znali, nad nosem byli oči, oči šikmé jako by byli elfské, ale elf to nebyl.
„Jmenuji se Kiba, Kiba Inuzuka.“ Zahřímal obrněnec, oba elfové se představili. “Co tu děláte?“ Mile se optal.
„Mno mi tu konáme dobro, zabíjíme bandity.“ Koktali ze sebe elfové při pohledu na obrovitého válečníka. „Aha, to máme tedy společný cíl, připojte se ke mně jestli chcete.“ Elfové nabídku přijali, ovšem byli opatrní, protože ani jeden z nich nikoho takového jako byl ten obrněnec doposud nepoznali. Co se boje týkalo, Burundi si vedl dobře, jako vždy, ale Yago na tom byl o poznání hůře. Nemohl totiž používat své společníky, hloupé kostěné otroky, které bez myšlenky splní co jim Yago přikáže, tedy používat je mohl, ale nechtěl. Nevěděl, jak by válečník zareagoval a tak ho raději nechtěl provokovat, přeci jen byl tak obrovský, že by ho ani společnými silami neudolali. Chvíli bojovali, ale Yago dostával strašné rány, které za něho obvykle schytávali jeho přisluhovači. Nevydržel dlouho a omdlel. Když se probudil, klečel nad ním Burundi i zmiňovaný válečník, který se na něho mile usmíval. „Musíte více trénovat příteli.“ řekl Kiba se smíchem na rtech a náležitě poučil Yaga a Burundiho o tom jak by měli posilovat, aby byli schopni být úspěšní v boji. Takto získal Yago jednoho ze svých velkých přátel. Samozřejmě že se skupina brzy dozvěděla čím se Yago zabývá, ale znali okolnosti, za kterých na tuto cestu vstoupil a znali i Yaga samého, nevadilo jim to tedy. Yago sílil, moudřil, učil se všelijakým věcem. Naučil se další kouzla a zjistil jak je efektivněji využít, naučil se i činnosti, které se přímo jeho poslání vymykala, ale dobře věděl, že chce li převzít vládu nad samou smrtí, musí být připraven na vše.
Spokojeně si žili v Lewanu do doby než se dozvěděli o tom, že se údajně má stavět nové město. Prý se nějaká skupina řemeslníků rozhodla, že si postaví město nové na zelené louce. Samozřejmě že se šli podívat jak má to nové, úžasné město vypadat. Tarkas, tak se to město jmenovalo. Bylo to nádherné a klidné místo, domy, které tam stály, byly celé ze dřeva, ale jiné než ty Lewanské, uvnitř byly prostorné a každý měl u sebe ještě malou ohrádku. Již dlouho rokovali o tom, že je jim dům malý, Anetis si tam nemohla rozložit své nářadí tak, aby nepřekážela ostatním. Jediné možné řešení bylo stěhování, a po shlédnutí těchto domů, nebylo co řešit. Skupina si pronajala hned dva domy, jeden měl sloužit jako dílna a sklad nářadí a druhý jako dům. Stěhování bylo dlouhé a náročné, avšak kýžený efekt byl geniální. Dílnu si Anetis zařídila dle svého, tak aby byla prakticky rozvržena a vše bylo po ruce a po domluvě s Yagem tam měl i on svůj koutek pro míchání nápojů a opisování svitků. Naproti tomu dům by zařízen tak aby byl pohodlný, byl tam přesunut kamenný stůl , na který si každý tak zvyknul, že by se s ním těžko loučil, okolo něho židle. Mimo toto nezbytné vybavení si do domu každý donesl i bednu se svými osobními věcmi a byl zřízen krb, další součást bývalého bydliště, kterou nikdo nechtěl opustit. Yago se již dávno stal právoplatným členem skupiny a byl velice šťastný, nechybělo mu nic, až na to jedno. Shruiku, jeho otce.
Netrvalo to dlouho a Anetis si v dílně zřídila i malou prodejnu. Jak již bylo zmíněno, byla velmi šikovná. Rychle se to rozkřiklo a tak se Yago a jeho přátelé seznamovali s dalšími a dalšími lidmi kteří chodili nakupovat nové, nebo si nechat opravit či vylepšit jejich stávající vybavení. Yago je velmi hovorný a tak se dal do řeči snad s každým, kdo šel okolo. Má neskutečně rád společnost, netrvalo dlouho a měl spousty známých, kteří se pomalu začali zastavovat i na kus řeči, nikoli za obchodem. Občas chtěl někdo pomoci, občas potřeboval pomoc Yago, takto si utvrzoval dobré přátelské vztahy s osobami, které znal. Samozřejmě že stále s Burundim podnikali dlouhé výpravy do okolí Tarkasu, tak aby ho poznali stejně dobře jako Lewan. Jednoho dne šel Yago a jeho společník Killios na procházku, už ani není jasné proč ozbrojeni, ale bylo to tak. Nedaleko od Tarkasu narazili na skupinku zelených ohyzdných stvoření „Skřeti“ vykřikl Killios. Až do této chvíle tyto ohyzdné výtvory některého z bohů Yaga příliš nezajímala, ale po tom co už věděl, jak vypadají bestie, ze kterých měl jeho otec takový strach. Zhostil se ho vztek a počal formulovat zaříkadlo, jehož úkolem bylo spálit jednoho ze zelených na prach Killios se jal svého luku a začal pálit do zelených potvor šípy tak rychle, že nežli padnul jeden účinkem Yagova kouzla, 4 leželi s šípy mezi oky. Zabili všechny, všechny až do posledního, obešli těla a zkontrolovali, zda nějaký z těchto bídáků nezůstal naživu. „Mrtví?“ optal se Yago „do jednoho“ řekl Kill, a pokračoval „není ale samo sebou že by tu byli, musí tu něco hlídat, něco se tu musí dít“. Provedli krátký průzkum okoli a zjistili že nedaleko od mrtvých těl je jekési hrazení, obešli ho a objevili obrovskou díru do země. Nečekali a sestoupili dolů. Byla tma jako v pytli a tak Killios zdatný mág přírodních směrů použil svého umu, vyslovil formuli a najednou jeskyni osvítilo světlo. Yago rychle pochopil proč jeho otec tyhle bestie tak nenáviděl, byla to krvelačná monstra nemající kouska soucitu. Všude v jeskyni byli lidské a elfské kosti, mrtvá těla zvěře roztrhána a poházena po zemi, na stěnách rozstříknutá krev, toto všechno doprovázel nechutný zápach tlejícího masa. Kill zavelel „prozkoumáme to tu“ a tak pokračovali hlouběji do jeskyně. Sem tam narazili na dalšího skřeta, se kterým se vypořádali dříve, než byl schopen cokoli udělat. Postupovali jeskyní a zápach se stupňoval, byl téměř neskutečný, Yago i Killios se opatrně rozhlíželi a ještě opatrněji našlapovali. Najednou spatřili živého člověka schovaného za kusem kamene. Byl sice trochu zbědovaný, poškrábaný a téměř nahý, ale živý a plný síly. Oslovili ho a on jim odpověděl:
„Ahoj, mé jméno je Morgant děkuji Vám za záchranu, vypravil jsem se pár těch bestií zlikvidovat, ale obklíčili mě a zatarasili mi únikovou cestu. Myslím, že jich šlo několik ven, ale s těmi jste se již asi vypořádali, když jste tady.“ Kill kývnul a dodal:
„Do jednoho leží ksichtem v zemi.“ Morgant se usmál a pokračoval.
„Ty bestie mě téměř zabili, servali ze mě mou zbroj a sebrali mi zbraně, jen tak tak jsem jim unik a schoval se tady“. Yago se zamračil.
„Budou litovat.“
Sestupovali jeskyní už 3. Yago, Killios a polonahý Morgant. Netrvalo dlouho a vstoupili do obrovského sálu a slyšeli nějaký hřímot, připadalo jim to jako by sama skála dýchala, když v tom se objevil za skalním převisem OBR. Yago nikdy nic takového neviděl a ohromeně stál a pozoroval ho, vypadalo to, že si jich obr prozatím nevšiml, asi nebyl zvyklý, že by se někdo dostal až sem. Killios chytil Yaga za róbu a odtáhl ho za velký kámen, než by si ho obr všimnul a zašlápl ho, nebo ho zatloukl do země obrovským kyjem.
„Musíme ho zabít, mé vybavení má jistě u sebe v pelechu.“ Povídá Morgant, Kill jen odpovídá:
„Mám plán.“ Dohodli se že Kill a Yago Obra odlákají, Yago, který uměl již vcelku dobře vyvolat své kostěné sluhy dva povolal jako další, kteří obra zabaví a Morgant se měl proplížit za obrem pro své vybavení, obléci se a poté se připojit k boji. Udělali jak řekli, boj to byl dlouhý a vyčerpávající. Obr popálen snad na celém těle Yagovými kouzly, prošpikovaný jako jehelníček Killovými šípy , posekaný a poškrábaný od kostlivců, kteří bezmyšlenkovitě udělali co jim Yago přikázal a potlučený od Morgantova kladiva nakonec padl. Všichni si oddychli sborovým „uf“ sebrali zbytky sil a vyklopýtali se z jeskyně. Když spatřili světlo slunce, všem se ulevilo.
„Jsem Vaším velkým dlužníkem. Jak se Vám mohu odvděčit?“ Povídal Morgant.
„To je v pořádku, rádi jsme pomohli.“ mávl rukou Killios,
„Dovolte mi tedy, abych Vás alespoň pozval na dobré pití a něco do žaludku.“ usmál se Morgant šťastný že se od těch bestií v pořádku dostal. Domluvili se, že se zanedlouho sejdou v jedné z hospod města Andoru. Popovídali, popili Yago měl dalšího dobrého přítele.
Skupina si žila velmi dobře, všeho byla hojnost, nikomu nic nechybělo a tak se rozhodli, že jednou budou cechem. A pakliže chtějí být cechem, musí příjmout další šikovné ruce pro svou práci. Byli stanoveni opatrovníci a Yago byl jednoznačně určen jako opatrovník všech adeptů v oboru magickém. Nebyl proti, i když moc dobře věděl že ani on sám ještě není dost silný na to aby o sobě mohl říkat že silný je. Doba plynula a nic význačného vyjma toho že Anetis vyměnila již 3 nováčky, se nestalo. Anetis byla tvrdá dívka, tvrdá jako řemesla, kterým se věnovala, chtěla kázeň a plnění svých rozkazů bez jakékoli námitky. Chtěla pouze to, co se chtělo po ní když se učila, dobře věděla co dělá. Po nějaké době co Anetis vyhodila dalšího ze svých učňů se nějakým způsobem ke skupině přichomítl další učeň, nikoli však řemeslník ale vyznavač stejného magického směru jako Yago. Yago měl nesmírnou radost, konečně byl ve skupině někdo, kdo by mohl být jako on. Rozuměl si se všemi a měl Burundiho svého druha ve zbrani, ale přeci jen si s ním nemohl promluvit o všem, co by chtěl. Jak strašně se Yago zmílil když se zpočátku radoval, zjistil celkem záhy. Nováček, Virago se jmenoval, byl nepoučitelný. Nejen že nerespektoval pravidla skupiny, nerespektoval ani nařízení, která mu Yago jakožto jeho mistr dával. Nejednou kvůli němu Yago málem zahynul. Jeden příklad za všechny je ten kdy se Yago nešťastnou náhodou na výpravě zamotal do sítě obrovského pavouka a Virago něž aby mu pomohl, přilákal na něho obrovského beholdera. Virago deptal téměř všechny členy skupiny a Yaga jakožto jeho mistra nejvíce. Yago nesčetněkrát rokoval s Anetis, která byla považována za vůdce skupiny o tom, že chce Viraga propustit ze svých šlužeb, ale Anetis ho vždy umluvila, aby přivřel oko. Tak to to šlo zhruba týden, týden po který Yago trpěl jako kůň bodaný ostruhami do slabin, ale chtěl Anetis posloužit k vůli. Jednoho dne to už Yago ale nevydržel a Viraga ze svých služeb propustil.
„Virago při vstupu přišel pouze s rozedraným rouchem, odchází se jměním“ říkal Yago svým druhům. A měl pravdu, vždyť mu dal majetek a vybavení, které dalece předčilo Viragovi zásluhy pakliže nějaké byly. Virago se rozloučil a v dobrém odešel a Yago byl šťastný, že to dopadlo tak jak dopadlo a rozešel se se svým učněm v dobrém. O to větší bylo jeho překvapení když druhý den ráno stál Virago před domem a křičel, že ho Yago Walldezz okradl. „Taková drzost“ zahřměl Yagův hlas domem. Yago jinak klidný téměř za všech situací a je jen velmi málo věcí, které ho dokážou rozpálit, toto byla jedna z nich. Špinili jméno, které nosil, jméno které dostal po svém otci. Rychle se oblékl a vyběhl před dům, aby toho drzého křiklouna umlčel. Než se ovšem ustrojil a vyšel ven, jeho vztek ho opustil, tak že se svým bývalým učněm opět mluvil po dobrém a znovu mu vše vysvětlil. Tvrdohlavý Virago si ovšem nedal říci. Yago otrávený z toho jak se v mladíkovi zklamal se rozhodl že bude Viraga ignorovat. Jen že všechno má své meze a když Virago každému kolemjdoucímu vykládal jak ho Yago okradl, nevydržel to a šel za starostkou Města Tarkas, sdělil jí situaci a její okolnosi. Ta samozřejmě přiznala právo skupině a ještě se podivovala, jak byli štědří při odměňování toho zmetka. Viragovi to nestačilo a nepřestal. Dokonce obvinil starostku z křivého soudu. Yago se vydal za přítelem Morgantem, kterému zachránil život. Morgant v té době herold města Andor si vyslechl Yagův příběh, tak jako starostka přiznal právo na jeho stranu a rozhodl se mu pomoci. Viraga poslal do pracovního tábora. Podle všeho si svůj trest odpracoval, ale Yago se s ním již neviděl.
Yagův další problém byl vyřešen a on si spokojeně dál žil svůj život společně s přáteli v jejich společném domě. Nic jim nechybělo a byli velmi šťastni, jen jich už nepřibývalo, protože se po zkušenostech s Viragem rozhodli, že žádný další adept nebude, že si nenechají kazit život dalším nevychovaným spratkem, který si neumí vážit podpory ostatních. Žili a fungovali tedy v pěti, vše probíhalo výborně a přesně dle plánu ale jednoho dne se stalo to, co by nikdy nikdo nečekal. Anetis zmizela. Nikdo neví kam a ani proč, neřekla ani slovo, nerozloučila se, nic. Zem se po ní slehla. Každý ze skupiny se ptal, kde mohl, každý se po ní sháněl i její stálí zákazníci jí hledali, ovšem nikdo s úspěchem. Byla to katastrofa a to hned z několika důvodů. Anetis byla nejmenovaným velitelem a hlavou skupiny a každý s tím bez výhrad souhlasil, ale co bylo horší všichni ji měli rádi a byla jako sestra každého z nich. Na nějakou dobu vedení skupiny převzal Killios. Byl schopný, vedl si vcelku dobře jen měl neustálé spory s druhým hraničářem skupiny, Denelionem. Chvíli skupina fungovala pod jeho vedením, ale i Killios se po nějaké době ztratil, tak jako Anetis. Opět zbylí 3 členi pátrali, kudy mohli, chodili na Killova oblíbená místa, nechávali vzkazy pro případ že se vrátí když nikdo nebude doma, nepomohlo nic. Ve skupině nastala naprostá anarchie, nevedl ji nikdo a blaho všech se pomalu začalo omezovat na skomírání. Yago s tímto rozhodně spokojen nebyl, bylo mu sic líto ztracených přátel, ale za žádnou cenu nechtěl dopustit, aby se skupina rozpadla vniveč a dosavadní práce všech s ní. Začal tedy jménem skupiny jednat. Pomalu začínal problémy a chod skupiny nabírat na svá bedra, jako by už tak neměl úkolů dosti. Ze začátku to bylo velice náročné, ovšem jakmile se skupina vzpamatovala, vše se postupně dostalo do starých dobrých kolejí. Nyní Yago funguje jako nejmenovaná hlava skupiny, tak jako před ním Anetis a Killios, jeho přátelé, kteří zmizeli neznámo kam.
Toto jest dosavadní životní příběh Yaga Walldezze, mladého elfského nekromanta s šedavými vlasy, který vždy a za všech okolností stojí na straně dobra. Který nikdy neodmítne ztratit slovo s dobrou osobou, který neodmítne pomoc potřebnému, který se obléká do černé a rudé barvy jakožto památky krve a smrti svého otce a který má tak jako každý jiný své radosti, strasti a starosti……

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gamer - 5

Je tam všetko čo tam má byť, odkiaľ pochádza, čo robí, zážitky z Andarie. U niektorých dávam motivačnú 4 aby napísali pokračovanie. Tu ti dávam 5 aby si už prestal! =D Ale nie - skutočne kvalitný a prepracovaný príbeh (btw ten príbeh má 5 757 slov)
Vesi - 2

To jsem ani nedočetla, sori...od formulace "Vydala celý sešle, jeho slabost z něho doslova sršela, navolněné svaly sotva hýbali jeho tělem, ale co bylo nejpatrnější. Jeho vlasy, jeho doposud krásná černá hříva, byla protkána spletí šedivých vlasů." jsi celej příběh zabil. Výrazně zkrať, výrazně přepracuj, a aji já výrazně pozměním hodnocení.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 2: 1x
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist