Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Salbeana Vaetherlern

obrázek postavyOzvalo se šplouchnutí, když Salbeana špatně zvolila drn, který jí měl napomoci dostat se k vytoužené rostlině uprostřed bažin. Její bota se ztratila v před chvílí ještě průzračné vodě, která se nyní zčeřila rozvířeným bahnem, kterého tam rozhodně nebylo málo. Po chvilce zápolení se jí podařilo nohu vytáhnout, ale bota byla beznadějně ztracena.

Drobná dívka zanadávala a posadila se na malý ostrůvek pokrytý mechem. „Urgh… kvůli pár mincím tu ještě přijdu o krk,“ zavrčela a začala se prohrabovat ve velké kožené brašně, ve které běžně nosila své základní felčarské vybavení. Po krátké svačině v podobě několika soust pečiva připomínajícího bagetu z tmavé mouky a ovázání holé nohy silnějším obvazem v přesvědčení, že alespoň částečně poslouží místo boty, opět pokračovala v cestě.

Slunce již dávno zapadlo, když se Salbeana již dozajista ztratila v bažinách. Bezradně seděla opřená o jeden ze stromů a dojídala zbytky pečiva s kouskem tvrdého sýra. Veškeré oblečení měla špinavé a nasáklé vodou, která, jako by už toho nebylo málo, začala padat i z nebe. Salbeana jen pohlédla vzhůru, zabalila se do pláště a promnula si oči. Musím pokračovat, musím najít nějaké přístřeší, nějaké bezpečné místo, kde přečkám noc. S pomocí klacku, který používala pro odhad pevné země, se zvedla, přehodila si přes rameno brašnu a sundala z větve stromu, pod kterým seděla, lucernu.
Uplynula přibližně hodina od západu slunce, déšť zesílil, k čemuž se přidal silný vítr a hřmění. Salbeana pokračovala z posledních sil ve snaze nalézt nějakou skrýš, ale uprostřed bažin to bylo téměř nemožné. Když už si myslela, že nemá šanci a že uprostřed těchto močálů zahyne, spatřila v mlze světélko. To už blouzním? Na světlušky je ještě příliš brzy a… kdo by žil uprostřed bažin? Řádně si promnula oči a znovu se zadívala tím směrem. Nezdálo se jí to, opravdu tam bylo. Nová naděje jako by jí do žil vlila novou sílu, se kterou se vydala vstříc možnému úkrytu.

Po cestě se jí podařilo ještě ztratit druhou botu a utopit lucernu, takže cestu jí osvětlovaly jen občasné záblesky způsobené blesky protínajícími oblohu. Netrvalo to dlouho, a nakonec opravdu dorazila k onomu zdroji světla; i když nechápala, jak je to možné, přímo před ní se tyčila vysoká kamenná věž s jediným oknem, na kterém byla postavena svíce. Dívka k oknu vzhlédla, opět si nevěřícně protřela oči a pomalu se vydala k masivním dřevěným dveřím, na které několikrát lehce poklepala klackem. Za dveřmi se ozval rachot a za moment se rozlétly dokořán. Náhlé světlo, které z nich proudilo, Salbeanu na chvíli oslnilo, a než se rozkoukala, už jí podpíraly čísi ruce. Dívčina se otočila ke svému spasiteli, aby mu pohlédla do tváře, ale ve výhledu jí bránily dlouhé bílé vlasy smotané do mnoha neúhledných copánků, které nyní již připomínaly spíše dredy. „U všech..., co tu děláte, uprostřed bažiny, v noci a za té největší bouřky, kterou si za posledních deset let pamatuji?“ ozval se hlas, dříve jistě melodický, nyní ovšem lehce nakřáplý a svým způsobem unavený. „Ale co, do toho mi nic není, pojďte, pomohu vám dovnitř, musíte se trochu ohřát.“ Salbeana jen děkovně kývla a s elfovou pomocí se došourala do kruhové místnosti. Rozhlédla se, jeden by neřekl, že zde může žít elf. Vybavení místnosti připomínalo spíše vybavení v lidských chalupách než v honosných obydlích urozených. Prachobyčejný dřevěný stůl se dvěma židlemi na straně jedné a posezením před krbem na straně druhé. Dále byla místnost doplněna o malou kuchyňku a sušírnu bylinek, za kterou stoupalo nenápadné točité schodiště. Kupodivu Salbeana žádnou z těch bylin nepoznala. Jedinou elfskou věcí v celém pokoji byl ručně pletený kruhový koberec pokrývající téměř celou plochu místnosti. „Udělejte si pohodlí,“ pokynul elf k posezení u krbu. „Udělám vám čaj.“ Ve chvíli, co to dořekl, otočil se k dívce čelem. Jeho tvář byla vrásčitá, asi jako tvář lidského muže, kterému táhne na osmdesát let. Salbeana nikdy žádného takového elfa neviděla, ano, párkrát viděla elfa, který měl sem tam nějakou vrásku, ale těm bylo kolikrát i přes tři sta let. Musel být starý, možná tak starý, jako... nevěděla kdo může být tak starý. Dívka na něj nevěřícně zírala, ale pak poklepala hlavou a shodila z ramene brašnu. „Děkuji, jste velice milý, pravděpodobně bych bez vaší pomoci venku moc dlouho nevydržela.“ Stařík kývl. „To jistě ne, jen málokdo ví dne a hodiny.“ Salbeana usedla do jednoho z křesel u krbu, ze kterého elf sejmul kotlík s horkou vodou. „Co že žijete zde? Uprostřed bažin?“ optala se dívka. „Myslím, že je to stále o něco lepší, než tu utopit pár bot, co myslíte?“ odpověděl, zatímco otrhával části několika sušených bylinek. Salbeana mlčela. Po chvilce zírání do ohně to však nevydržela a otočila se ke staříkovi s novou otázkou na rtech, ale zastavila se pohledem na velké, dlouhosrsté, šedomodré kočce, která právě líně, avšak stále elegantně scházela ze schodů. Elf si tvora všiml taktéž. „Uh, seznamte se, tohle,“ ukázal na kočku, „je Rurik, Ruriku, tohle je…“ zarazil se. „Ah, ani jsem se nepředstavila, Salbeana, Salbeana Vaetherlern,“ letmo se usmála. Kocour se neusmál, stařík taktéž ne. Dívka jen chvilku tázavě koukala po muži, ale po chvilce jí došlo, že jí své jméno sdělit nehodlá, proto se otočila a začala si masírovat své zmrzlé končetiny.
„Zde je ten čaj,“ zpěvavě pronesl elf, když s lehkými obtížemi pokládal tác se dvěma hrnky na stolek. „Uh, děkuji, děkuji,“ ozvalo se v odpověď – v tu samou chvíli se Salbeana natáhla pro hrnek a elf dosedal na druhé křeslo. „Není vůbec za co, jen pijte… Nenechte se pobízet,“ pokynul a kdyby dívčina nebyla tak zmrzlá a tak unavená, byla by si bývala mohla všimnout lehkého nátlaku, který z jeho hlasu vyzněl. Bohužel nic takového nepostřehla a z hrnku bezstarostně, s výrazem vděku, usrkla.

„Uhm… nepálí se tu něco? Je tu nějaká… mlha,“ pronesla velice vláčným hlasem a pomalu jí klesala brada na hruď. Poslední, co se vyskytlo v jejím zorném poli, byl zlověstně se usmívající stařík, který promlouval ke kocourovi na svém klíně. „Máš štěstí, drahý Ruriku, raději budu obyčejnou dívkou, nežli kocourem. Tedy… nic proti kočkám, ale…“ to co se chystal stařík říct svému kocourovi se již nedozvěděla.

Salbeana otevřela oči, ležela na rozkvetlé louce a hlavou se jí honilo spoustu myšlenek. Kde jsem se tu vzala? Co to bylo za divný sen? Byl to sen? Proč mě tak hrozně pálí ruka? Pohlédla na své předloktí, kde se jí táhla dlouhá rána, kolem které byly stopy zaschlé krve. Co se mi to stalo? Proč si nemohu vzpomenout? Rozhlédla se, nikde neviděla svoji brašnu, ani jiné své věci. Byla bosá, nohy měla rozedřené do krve, kalhoty utržené u kolen, dokonce i halenka byla místy děravá. No tak, vzpomeň si! Vzpomeň si! Křičel hlas v její hlavě, zatímco si nehty zarývala do čela, jako by se snažila vzpomínky z hlavy vydrápat. A najednou to přišlo, hlavou jí prolétlo několik záblesků.

„Ne! Ne! Ne!“ uslyšela hlas starého elfa. Bylo v něm slyšet zoufalství. Otevřela oči a malý moment se snažila zorientovat. Ležela na zemi, uprostřed kruhové místnosti. Kolem ní byl načrtnut jakýsi obrazec, na jehož vrcholech stály hořící svíce. Stařec klečel naproti ní a odříkával slova v jazyce, kterému nerozuměla. Svojí vrásčitou rukou si svíral lem tuniky, v místě, kde se přibližně nacházelo srdce a mezi slovy občas bolestně zaúpěl. Zničehonic otevřel oči a pohlédl do svého odrazu v očích ležící Salbeany. Poté oči vyhasly a on se skácel k zemi, kde už zůstal. Společně s ním se začala bortit i věž. Salbeana opět padla do mdlob, nebo si to alespoň myslela.

Od této chvíle jí v hlavě ulpělo jen několik útržků, kterak se snaží dostat z bortící se věže a následně, jak překonává močál.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2021 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist