Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Gwawn

Polední slunce laskalo svými paprsky horskou louku. Hladina jezírka odrážela obraz ovcí, které v něm zaháněly svou žízeň. Opodál se z trávy do sedu zvedl mohutný chlapec, žvýkající stéblo trávy. Zamžoural a podíval se na ovce.
„Dorka, Barka, Terka, Marka, Urka, Sirka, Karka, Farka, Lirka, Zarka…“ Skákal pohledem od jedné ovce k druhé a mumlal jejich jména. Když spokojeně zjistil, že jich je stejně jako prstů na obou rukách, lehl si opět do trávy a znuděně pozoroval mraky plující letní oblohou. Pokud bychom ho porovnali s lidskými chlapci jeho věku, přišel by nám vysoký a mohutný. Mezi svými vypadal spíš příliš velký a zároveň příliš štíhlý. Jeho vrstevníci se mu smáli pro jeho postavu, pro barvu jeho vlasů, která byla odlišná od jejich, i pro stádo jeho rodičů, které bylo menší než ostatních. Smáli se, že ve svém věku se neučí válčit, ale pase ovce. A on se smál jim. Miloval okamžiky, kdy ležel jen tak v trávě, žvýkal stéblo a zíral na oblohu. Věděl, že se jeho světlehnědé vlasy líbí ženám, stejně tak i jeho postava. Věděl, že jeho rodiče jsou již staří a on nemůže mít mladší sourozence, kteří by chodili na pastvu. Smál se.

Blížil se soumrak. Mladík vstal a začal shánět ovce dohromady. Ať počítal jak počítal, malíček levé ruky nepříslušel žádné ovci. „Zač Mrogroth trestat…“ tiše zavrčel. „Barka, Sirka…“ mumlal jména ovcí „ha už vidět která chybět! Farkaaaa!“ Začal volat a rozhlížel se. Hnal stádo směrem domů a celou dobu volal jméno ztracené ovce. Najednou na listech keře zahlédl několik kapek krve. Rozhrnul větve. Na zemi v křoví ležela zkrvavená ovčí kůže ještě s kusy masa. Barbar ji vzal do rukou a roztáhl. Na několika místech byla kůže protržená a části jí chyběly. Ten, kdo ji stáhl, to rozhodně moc neuměl. Naštvaně zahodil kůži na místo, kde ji našel. Vzal do ruky svou hůl a vydal se se stádem opět na cestu domů. Rodiče nebudou mít radost. Když přišel ke srubu, zahnal ovce do ohrady a řekl rodičům, co se stalo. Matka jen plakala. Farka měla vždycky nejlepší mléko. Otec nepromluvil, jen vstal a donesl Gwawnovi z komory sekeru. Věděl, co to znamená. Má najít vraha ovce a pomstít se. „Gwawn udělat…“ řekl tiše a vzal od otce sekeru. Ke kalhotám, které měl celý den, přioblékl ještě vlněný plášť a tuniku, na nohy navlékl vysoké boty a vyrazil. Byla už skoro tma. Na místě, kde našel v křoví kůži se začal rozhlížet. Těch stop si nešlo nevšimnout. Malé s křivými prsty, nikdy takové neviděl. Nebylo těžké se po nich vydat. Lemovaly je polámané větve. Tma. Běžel po stopách. Stromy se začaly rozestupovat. Poznával, kde je. Tohle údolí směrem na jih ústilo na louku, kde žil s rodiči. Zrychlil, neboť se křivonozí ubírali tímto směrem. Na konci údolí zaslechl hrubé hlasy. „Grutak!“ „Šaman?“ „ Potřebovat víc maso.“ „Grum šaman.“ Zpomalil. Sotva rozuměl tomu divnému přízvuku. Nenápadně se blížil k hlasům. Napomáhalo mu světlo ohňů, které oslňovalo podivná stvoření, která kolem nich seděla. Malí, křivonozí, s velkýma ušima na hrbaté hlavě. Někteří měli jen bederní roušku, případně v ruce klacek, jiní měli i hrubou kroužkovou košili. Zrůdy, pomyslel si Gwawn. Stál skrytý ve stínu a čekal. Jeho srdce tepalo jak o život. Jedna zrůda se po chvíli pomalu zvedla. Tělo měla pomalované různými barvami. „Být čas, jít.“ „Grum šaman!!“ vzneslo se nad ohništi. Během deseti úderů srdce se skupinka zvedla a s hořícími klacky v rukách se rozeběhla na louku. Gwawn běžel za nimi. Skřeti doběhli ke srubu. Gwawnův řev „NEEEEEE!“ zanikl ve směsici praskání plamenů, křiku jeho rodičů a vítězného ryku skřetů. Otočil se a vydal se do hor. Za jeho zády skřeti zapalovali další a další ohně. Neviděl, jak vzplál statek Mardaga, který se mu smál nejvíce ze všech. Neslyšel, jak ječela jeho teta Argina, když jí skřeti pálili šaty přímo na těle. Jen šel.

Za dva dny stočil svou cestu k jihu. Věděl, že je tam město a za ním les. A velká skála s mnoha jeskyněmi. Beze slova kladl nohu před nohu než tam došel. Jedna z menších jeskyní se stala jeho domovem. Bylo mu jedno, že se za čas nacházel na území skřetů. Stejně tak mu bylo jedno, že za další čas byli skřeti zatlačeni andarijským královstvím. Chodil do lesa, lovil aby přežil, spal když byl unavený. Byl králem, vládl si království své duše. Obklopen zvěří, osamělý.
Jednoho dne se to změnilo. Plížil se zrovna k nějaké divoké koze – večeři, když se mezi stromy rozezněl smích. Gwawnovi trvalo, než po tak dlouhé době ten zvuk poznal. Otočil se po zvuku a spatřil vysokého muže s ebenově černou pletí.
„Hu…“ slušně pozdravil.
Černý muž se opět zasmál.
Ten smích, ten smích v lese Gwawnovi změnil život, už nebyl sám…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 4

Minimálně je ten příběh zajímavý.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist