Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Amnel Kahlan

-> Charakterník

obrázek postavyČtyři sudičky si u posvátného kamene vyprávěly příběhy. Sudička Nawaha, Seran, Moltone a Zefarien. Ozařovalo je světlo Nistry v barvách modré a bílé. Na nebi se třpytily hvězdy a měsíc v úplňku. Pod útesy moře bičovalo skály a jemný vítr jim cuchal vlasy.

„Nawaho, jsi na řadě. Teď vyprávíš nejzajímavější setkání ty.“ Seran si poposedla a upravila si svůj maličkatý kabátek.

„Mám jen jeden příběh. Ale je velmi smutný.“ Odpověděla zamyšleně Nawaha a zahleděla se do světla, které se před nimi vznášelo.

„Vyprávěj. O kom je ten příběh?“ Zefarien, která dosud stála nejdál od nich, přišla až ke světlu. To ozářilo její bledou pleť a zapadlé přísné oči.

„ O lidském dítěti.“ Odpověděla šeptem a v jejích očích bylo poznat, že vzpomíná. Ostatní sudičky se po sobě zvědavě podívaly a trpělivě vyčkávali, až Nawaha začne vyprávět.

„ Už je to pár let, kdy jsem ucítila takový zvláštní pocit.“ Vzpomíná malinkatá elfí sudička. „Tenkrát to bylo úplně jiné, než u všech novorozených elfů, kterým jsem rozdala svá přání do vínku. Tenkrát jsem musela odejít z elfího města, kde jsem zrovna byla. Bylo velmi zvláštní, jak daleko jsem musela jít, jen abych ukojila svou zvědavost a potřebu, zbavit se toho tíživého pocitu, který mě k sobě poutal. Dostala jsem se až do světa lidí, daleko za hranicemi všech kouzel, elfů, draků a jiných bytostí. Pro mě bylo velmi znepokojující, že by se elfí miminko dostalo takhle daleko. O to mi bylo větším překvapením, když jsem zjistila, že to bylo lidské dítě, co mě k sobě přivolalo. Ta malá holčička spinkala v kolébce jednoho z nejdražších domů ve městě. Proplížila jsem se dovnitř, abych si ji mohla lépe prohlédnout, a musím říct, že byla opravdu překrásná.“

„Přivolalo si tě lidské dítě? Proč?“ Tázala se zvědavě Moltone.

„To je dobrá otázka. Nejspíš mě ta lidská dívenka přivolala proto, že její srdíčko bylo příliš silné, aby ji ostatní lidé dokázali přijmout mezi sebe.“

„Příliš silné? Tomu nerozumím. Co jsi udělala, když jsi ji viděla?“

„Zrovna jsem ji chtěla něco dát do vínku, když se za dveřmi ozvaly dva hlasy. Patřili siru Galtorixi Faerwanovi A siru Thomasi Kahlanovi. Dvěma mužům, kteří se od narození nesnášeli. V tu dobu to byli rytíři města. Velmi vážení lidé, ale jejich nevraživost vůči sobě ubližovala všem ve městě. “

„A co říkali?“ Sudičky byly čím dál víc zvědavější.

„Že malá Amnel musí zemřít.“ Odpověděla s klidem, ale ta maličká tvář se zkřivila bolestí. Seran a Molton jen stěží skrývali zděšení.

„Sir Galtorix měl dceru Amnel starší. Držel ji doma pod zámkem a téměř všechno ji zakazoval. Musela se hodně učit. Její dny plné práce ji zpříjemňovali sloužící, kteří ji litovali. U sira Thomase tomu nebylo jinak. Ten měl pro změnu syna Rolanda, který měl v podstatě stejný program jako Amnel. Pořád se učit. Tito dva mladí lidé, jak už to bývá, utíkali z domu, aby měli chvilku volna a klidu jen pro sebe. A tak se stalo, že se do sebe zamilovali a potají se vzali. A právě z téhle zakázané lásky se narodila Amnel mladší. Sir Thomas a sir Galtorix běsnili vzteky. Poprvé v životě se shodli a rozhodli, že jejich malá vnučka musí zemřít. Oba dva to brali za zradu rodu a o to horší, že šlo o znepřátelenou rodinu. Domluvili se, že když zmizí novorozená Amnel, můžou sňatek anulovat a zachránit tak čest nejen svým rodinám. Ale jediné, co chtěli doopravdy, je zachránit svou pýchu.“

„To je strašné.“ Seran objala Nawahu kolem ramen. Tohle gesto způsobilo, že Nawaha vrátila zpět zrak na okamžik do přítomnosti, aby si je prohlédla.

„Co bylo dál?“ Zefarien se posadila přímo pod světlo. Vypadala tak víc jako svatá. Nawaha se nadechla a znovu se zahleděla do světla.

„Nemohla jsem to tak nechat. Přece jsem nešla takovou dálku kvůli dítěti, které mělo v zápětí umřít. Poprášila jsem tu dětskou tvářičku kouzelným prachem a popřála dlouhý život, z pekla štěstí a elfí lásku.“

„To je velmi zajímavá volba přání.“ Moltone koukla na Nawahu a pak do světla.

„A hlavně trefná.“ Ozvala se Seran, která si začala splétat copy.

„Já vím.“ Přikývla Nawaha. „Málem jsem se ani nestačila schovat. Do místnosti vběhli dva mladíci, vzali malou Amnel a odnesli ji. Pak přišli i pro velkou Amnel a taky ji odvedli. Nevím, zda to bylo kvůli mým přáním, nebo to plánovali, ale rozhodně to ty dvě zachránilo. Šla jsem za nimi a našla je v kočáře. Ten se akorát rozjel a odjel k lesu. Tam pak už museli pěšky. Dojalo mě, když jsem zjistila, že to celé naplánoval Roland. Odvedl svou rodinu hluboko do lesů. Dost daleko od toho proklatého města.“

„Do lesů? Podle mého ani tam nemohli být v bezpečí.“ Zamumlala Seran a svázala upletené copy. „Jsou tam přeci loupežníci, banditi a vrahové.“

„To je sice pravda, ale jim nic takového nehrozilo. Lidé se toho lesa báli. Kromě nic netušících poutníků. Podle jedné smyšlené legendy tam prý žije drak. Ale nikdy jsem žádného nenašla. Roland jim vlastnoručně postavil chaloupku. Já jsem jenom napomohla, aby byla bytelná a aby v ní bylo teplo. Potulní kejklíři jim darovali nějaký nábytek. Byli v tom lese spokojeni. Žili tam dlouho. Skoro sedm let. Amnel vařila z bylinek. Roland se naučil lovit zvěř.“

„Žili? Už tam nežijí?“ Zefarien vzhlédla ke světlu a lehkým elegantním pohybem zvedla ruku, jako kdyby chtěla to světlo chytit.

„Ne. Když bylo malé holčičce šest let, zvěsti o lidech v zakázaném lese, se donesli až do měst. Zášť trvala i po tak dlouhé době. Někdo vyslal jezdce na koních do toho lesa. Roland, jeho žena i dcera zrovna večeřeli, když uslyšeli dusot kopyt. Jako muž a hlava rodiny se šel podívat. Než otevřel, přikázal své rodině, aby utekla zadní stranou do lesa. Jeho žena nabalila dcerku a opravdu utekla do lesa. Roland vyšel ven a než stihnul spatřit byť jedinou postavu, probodli mu srdce kopím. Jezdci prohledali celou chaloupku. Pak venku našli stopy a vydali se za nimi. Šíp zasáhl Amnel starší i z té velké vzdálenosti. Ta se jen usmála na dceru a přikázala ji, ať utíká, co jí nohy stačí. Řekla svojí dceři, jak moc ji miluje a znovu ji vybídla, ať běží a neotáčí se.“ Nawaha se na chvilku odmlčela, aby se trochu vzpamatovala. Po tváři jí stékaly kulaté slzy. Svoje ruce zaťala v droboučké pěstičky. Vzpomínky měla dosud živě v paměti a o to měla své vyprávění těžší. Zhluboka se nadechla a pokračovala klidnějším hlasem. „Když… Když ta malá ji zmizela z dohledu, ztratila se mezi stromy, Amnel padla na kolena. V zádech ji skončilo dalších šest šípů, které ukončily její život. Já je nemohla ochránit. Přivolalo si mě to dítě. Lidské dítě. Řinčení mečů, křik těch mužů a ržání koní mě donutili, abych šla tu malou chránit.“

„Chránit? To je přece proti pravidlům, Nawaho! Nemůžeš chránit žádné dítě. Navíc, lidské dítě! To je trestné.“ Křikla na Nawahu Zefarien. V očích se jí zračil chlad, který vyděsil Seran a Moltone.

„Musela jsem. Musela jsem to udělat, Zefarien.“ Bránila se Nawaha plačtivě. Byla přesvědčená, že udělala správnou věc. „Přivolala si mě. Věděla jsem, že se od ní dočkám velkých věcí. A nespletla jsem se. Já… Dovedla jsem tu malou až ke stezce. Byla celá špinavá, hladová, poškrábaná a vyčerpaná. Ta stezka patřila elfům. Jezdili tam docela často. Netrvalo dlouho a jedna ozbrojená elfka opravdu jela kolem na koni. Všimla si Amnel, té malé holčičky, jak sedí schoulená v křoví. Poradila ji, kde najde portál. Amnel ho sice našla, ale nevěděla co s ním. Viděla ho poprvé v životě. Ale měla štěstí. Ta elfka jela kolem Amnel znova. Ptala se jí, proč je sama venku takhle pozdě a kde má rodiče. Amnel ji řekla, že nic neví. Skoro nemluvila. Ta zbroj ji hrozně děsila. Chvilku tam jen tak stály a povídaly si. Elfka se malé představila jako Kathrina Althere. Vzala ji k sobě domů, kde se o ni postarala spolu se svým druhem Ellikem. Zefarien, kdybych ji neochránila, tak by to dítě zemřelo. Nevím, proč si mě Amnel přivolala, ale vím, že opravdu získala elfí lásku. Stala se totiž dcerou, adoptovanou dcerou v elfí rodině.“

Zefarien se zamračila a rozhodila rukama. „Moc dobře víš, jaké tohle bude mít následky. Až ta holka umře, ty zemřeš s ní.“

„Já nelituju toho, co jsem udělala. Paní Nistra je shovívavá. Jistě mi jednou odpustí.“ Její hlas byl náhle klidný a vyrovnaný. Posunkem ruky naznačila všem sudičkám, aby se vzdálily od světla. Kouzelnou formulkou v tom světle vytvořila obraz lidské dospívající dívky. Když ji spatřila, usmála se. Takové štěstí pro ni ta lidská dívka znamenala.

Tři elfky, které ji stály za zády, se dívaly spolu s ní. „Kdo je to?“ Optala se Seran překvapeně a přitom odpověď znaly všechny.

„To je, lidská dívka, která si mě přivolala. Amnel Kahlan.“ Nawaha cítila klid, když ji mohla aspoň takto pozorovat. „Dnes je jí sedm let. Vypila lektvar, po kterém takto vyrostla. Zahodila své dětství jen proto, aby mohla elfům být užitečná. Oblíbila si elfího krále, žije ve městě, které patří elfům, má velmi dobrého kamaráda, též elfa, a zamilovala se do elfa. Její krev je zpola elfí, aby mohla žít. Nikdy nelitovala svých rozhodnutí. A zrovna tak ani já.“ Nawaha byla hrdá na dívku, která se smála v obraze před nimi. Byla pyšná na dívku, která ani netušila, že ji někdo sleduje, hlídá a chrání.

„Máš z pekla štěstí, Amnel Kahlan. Lidské dítě.“ Zamumlala Zefarien.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 4

Nádhera...kdyby nebylo chyb, bylo by za 5 :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist