Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Horacio

-> Charakterník

Náš příběh začíná v malé vísce Kertos v nedaleké zemi. Bylo zrovna pozdní odpoledne, když se z lesa vyřítil chlapec a v rukou držel cosi, co vypadalo jako rybka ze zlata.
„Podívej se tati, co se mi povedlo vylovit z jezírka za domem,“ řekl mladý Horacio, když doběhl k muži, který právě stál u kašny a hleděl na její hladinu.
„Moc hezké, chlapče. Běž to ukázat mamince, a pak to můžeš jít zkusit vyměnit ke krejčímu za ten plášť, co jsi tak chtěl,“ odpověděl chlapci otec.
Rozeběhl se tedy se svým úlovkem k menšímu cihlovému domku. Spěšně otevřel dveře a vběhl přímo do kuchyně, kde již matka připravovala něco k večeři.
„Mami hele, hele. Podívej se, co jsem chytil.“
Matka mu odpověděla: “No ty jsi ale šikovný kluk. A co s tím budeš dělat?“
„Tatínek mi řekl, že bych to mohl jít zkusit vyměnit k Jortovi, za ten nádhernej plášť.“
„To je dobrý nápad. Tak běž a snad ti to vyjde,“ usmála se matka na syna a otočila se zpět ke kotlíku s polévkou. Horacio tedy vyběhl z domu, přeběhl celou náves, až dorazil k malému dřevěnému domku, na kterém byl pověšen znak krejčího. Vešel dovnitř, slušně pozdravil a ukázal krejčímu, který mimochodem strašně rád sbíral vzácné druhy menších živočichů, rybu, kterou ulovil. Krejčí se na ní podíval a řekl:
„Co za ní chceš?“ vypravil ze sebe starší krejčí, který už toho zažil tolik, že by mohl sepsat knihu.
„Moc se mi líbí ten plášť, co vám visí támhle,“ odpověděl Horacio a ukázal prstem ke stropu.
Krejčí pokýval hlavou, přisunul si židli a sundal Horaciovi zelený plášť, který měl pověšený u stropu.
Horacio si plášť hodil přes rameno, poděkoval a okamžitě se rozběhl zpět k domovu. Když běžel domů, všiml si, že otec u kašny již nestál. Doběhl domů, otevřel dveře, ale nikoho doma nenašel, pouze v kuchyni byla polévka odstavená mimo oheň a čekala asi, až ji někdo dovaří. Pomyslel si tedy, že šli asi zase někam na lov, a tak si šel hrát zpět k rybníčku. Asi po dvou hodinách uviděl otce, jak se ještě s několika dalšími muži vrací z lesa. Když spatřil výrazy na všech členech výpravy, zmocnily se ho obavy. Rozběhl se k otci, který když ho spatřil, neudržel slzy.
„Co…co…co se stalo?“ zeptal se, se slzami v očích otce.
„Maminka zjistila, že jí do polévky chybí ještě pár hub, a tak se vydala do lesa, je hledat. Bohužel našlo něco jí a teď je…ona je…“ otec nedokázal větu ani dokončit, to ale ani nemusel, protože Horaciovi to vše došlo. Rozplakal se, vytrhl se otcovi z náruče a rozběhl se zpět do lesa.
„Stůj, nechoď tam!“ marně za ním volal otec, který se ani nestihl vzpamatovat, z toho jak rychle mu syn utekl. Otec neměl šanci syna chytit, protože ten mezi stromy zmizel tak rychle, jako by se do země propadl. Po pár hodinách, když už byla temná noc, se Horacio vrátil z lesa, avšak stále měl oči rudé od pláče. Došel k domovu a oknem nahlédl dovnitř. Uviděl tam sedět otce s lahví piva. Vešel dovnitř a pomalu se přibližoval k otci, až se posadil vedle něj. Otec se na něj podíval a i on měl oči ještě červeně zbarvené.
„A co přesně se stalo?“ zeptal se vzlykavým hlasem Horacio.
„Nikdo neví. Našli jsme jí ležet na paloučku nedaleko odsud. Na břiše měla velice zvláštní stopy jakoby po drápech a vedle ní byla nějaká zvláštní kapalina. Hustotou by připomínala krev, ale barva byla mnohem tmavší a rudější než obyčejná krev, s menším zeleným nádechem. A stejnou tekutinu měla i na dýce, kterou si s sebou vzala na houby. Muselo to bejt asi nějaký neznámý zvíře.“ Jakmile otec domluvil, dal si další lok piva a pomalu usínal na židli. Horacio sfoukl svíčku a šel k sobě do pokoje, kde si lehl do postele, přikryl se a se slzami v očích se myšlenkami ubíral k matce.

Po pěti letech zdokonalování svých loveckých a stopovacích schopností, vylepšování svých bojových a lukostřeleckých taktik a cestováním se svým otcem, došel již urostlejší Horacio k rozhodnutí. Došel za otcem a řekl mu: „Otče, procestovali jsme spolu snad již celou naší zemi, ale nic co by se podobalo té bestii, co zabila matku, jsme nenašli. Myslím, že je na čase abych se vydal hledat i do jiných zemí. Já tu bestii prostě musím najít!“ řekl otci s velmi vážným obličejem. Otec vstal z křesla a už už chtěl něco namítat, Horacio byl ale rychlejší: “Ne, nesnaž se mě zastavit. Už jsem se rozhodl. Ty tu zůstaň a v klidu žij dál svůj život. Sousedka říkala, že ti bude pomáhat s domácností. A my se určitě někdy opět shledáme.“ Nasadil si na záda svůj batoh, objal otce, řekl mu pouze: „Sbohem,“ a vykročil z domu vstříc novým dobrodružstvím. Otec se slzami na krajíčku za ním zakřičel: „Dávej na sebe pozor a vrať se brzy.“ Poté za ním ještě nějakou dobu mával a poté se vrátil zpět do domu.

Po necelém roce putování neznámými krajinami, přespáváním v hospodách, jeskyních, nebo v nouzi i v lese a stravováním pouze uloveným nebo natrhaným jídlem, došel Horacio až k branám neznámého města, které bylo celé postavené ze žlutého pískovce. Toto město se mu velice zalíbilo a tak prošel branou. Procházel městem, až se zastavil v místní hospodě. Sedl si ke stolu v rohu místnosti, objednal si jedno pivo, a jelikož byl velmi unavený a zdejší krajina se mu vcelku zamlouvala, řekl si: „Tak, a teď zkusím štěstí tady…“

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist