V jednom bezvýznamném hlavním městě Andoru, v jednom bezvýznamném domě, v jedné bezvýznamné rodině, se jedné bezvýznamné noci stala tam žijící bezvýznamné ženě velice významná událost. Narodila se jí totiž dcerka. Děťátko krásné jako obrázek. Pojmenováno bylo Maja.
Událost tato byla by jistě pozapomenuta prostým okolím pro bezvýznamnost, ale maličké děvčátko brzy přesvědčilo všechny, že má v době něco, něco speciálního. Když ji jednoho letního dne nesla matka v košíku zabalenou v hedvábném šátku, aby navštívily místního felčara, neposedné dítě, tehdy asi dvouleté, se potají vysvléklo z šátku. Když se pak matka u felčara podívala do košíku, nestačila věřit svým očím. Z původně celistvého šátku byly roztomilé provizorní šatičky, ve kterých malá Maja ležela na zádíčkách a radostně tleskala nožičkami a cenila své klubající se zoubky. Zmatená máma usoudila, že když je její dítě schopné udělat tohle, tak je určitě i zdravé, otočila se na podpatku ve dveřích, které ani nezavřela, a zmizela v sněhem zaváté ulici. Ani si neuvědomila, že je vlastně léto a že sníh tam při cestě tam nebyl i že vánice a silný vítr, co se teď prohánějí ulicí, jsou nějaké novinky. Běžela směrem, kudy si myslela, že je domů. Mráz ji štípal po těle, vítr jí bral z rukou košík. A byl to směr správný. Doběhla do svého baráčku, vzala za zavátou kliku a otevřela dveře. Jasná záře osvítila místnost. Matka bojácně vstoupila, rozhlížela se po místnosti, ale tajemná bílá záře jí oslepila oči. Náhle se ozval příjemný hlas, vycházející jakoby ze všech směrů. „VOLALA JSI MNE?“ Ač velmi příjemný a přátelský, nahnal hlas ženě takovou hrůzu do těla, že se okamžitě svalila na kolena, pouštějíc košík s dítětem vedle sebe na zem. „Ano, volala“, pronesla Maja hlubokým hlasem.
Nadešel čas splnění tvého slibu mému otci. „ANO, JISTĚ, TVUJ OTEC BYL VELMI STATECNÝ A ČESTNÝ MUŽ? ODMĚNA TI NÁLEŽÍ PRÁVEM.“ Na to se odmlčel a nad Majou se objevily dvě skvrny připomínající dvě ohromné ruce. „BUDIŽ TEDY NEJVŠESTRANĚJŠÍ ŘEMESLNICÍ V ZEMI, BUĎ UZNÁVANOU A MILOVANOU OSOBOU, BUĎ PŘÍNOSEM PRO SVÉ BLÍZKÉ I PRO LIDI NEZNÁMÉ. TO JE MÁ ODMĚNA.“ Na to se rozpoutal obrovský vítr i v samotné sednici, záře se pomalu ztrácela, až se světnička vrátila do původního stavu. Za okny zpívali ptáci a štěkali psi, slunce svítilo jako o závod a matka se vracela s dcerou v košíku od medika. S dcerou zabalenou do hedvábného šátku, s dcerou velmi talentovanou, nadanou a štědrou, s budoucí Vévodkyní Majou.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Tegonur - 5
Rozhodoval jsem se mezi 4 - 5, nakonec jsem ti tu 5 dal :) Příběh pěkný.
Ivor - 5
Velice pěkné, není co řešit dávam 5 bodů.
Aestas - 5
Hmm... nápad je plus, takže 5
Sith - 5
Za ten bezvadnej sarkasmus na zacatku je to 5 ;)
Raist - 4
Ten začátek má v sobě skvělou pravdu. Že i obyčejným lidem se stávají zázraky.
V jednom bezvýznamném hlavním městě Andoru, v jednom bezvýznamném domě, v jedné bezvýznamné rodině, se jedné bezvýznamné noci stala tam žijící bezvýznamné ženě velice významná událost. Narodila se jí totiž dcerka. Děťátko krásné jako obrázek. Pojmenováno bylo Maja. 