Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Naa'r

Mé dětství nebylo nijak zajímavé. Otec byl kovář, snažil se mě zaměstnat, jak to jen šlo, a já se té práci co nejvíce vyhýbal. Nebavilo mě to. Velmi často jsem se zúčastňoval rvaček s mými vrstevníky a mnoho z nich jsem přepral. Samozřejmě tyto bitvy byly velice často přerušeno městskou stráží, dokonce mě jednou zavřeli na tři dny do vězení, prý za výtržnictví. Přitom jsem se tenkrát jenom bránil.Byl jsem po městě pomalu znám jako jeden z největších hrubiánů.
Když jsem konečně vyrostl do jinoškého, nebo jak se tomu řiká, věku, rozhodl jsem se domov opustit, vydat se na cesty. Ne, že by se mi doma nelíbilo, ale jak jsem slýchával od vypravěčů po městě, tam venku čeká dobrodružství. Ikdyž dobrodružství jako takové mě moc nezajímalo, spíše, jak mám vryto do paměti, k dobrodružství patří sláva a peníze. To mě zlákalo.
Z počátku jsem nějaké to dobrodružství hledal, ale marně. Nakonec, když došly peníze, jsem skončil u zápasech. Tehdy to byly zápasy muže proti muži, holýma rukama, kdo toho druhého složil na zem jako první, vyhrál. Byl jsem dosti úspěšný, přece jen jsem ty rvačky jako kluk shledal užitečnými. Měl jsem se dobře. Až do jednoho zápasu.
Jmenoval se Thyk. Nebo Thek? Nějak tak. Těžká váha, spíše velmi tězká, rozhodně o dost těžší jak já a to je co říct. Když jsem si ho před zápasem prohlížel, jak se chová, jak se pohybuje, vůbec mě nenapadalo, jak bych tuhle horu svalů mohl zdolat. Tehdy jsem naprosto ztratil jistotu.
Když byl zápas odstartován, rozhodl jsem se zaútočit jako první. Taková zkušební rána. Zasáhl jsem ho pravačkou přímo mezi oči, ani se nekryl. Ale s ním to ani nehlo! Místo toho mi zasadil tři rány hned po sobě, které jsem vůbec nečekal. Měl jsem, co dělat abych se nesložil hned po několika vteřinách. Ale všiml jsem si jedné chybě na jeho stylu. Narozdíl ode mě, on se na ránu napřahuje, takže se dá čekat, jen se člověk musí plně soustředit, pořád, po celý zápas. Ano fungovalo to, dokázal jsem se mu několikrát vyhnout a dát mu ránu. Ale s ním to pořád nic nedělalo. Až se mi nakonec povedla dát levačkou rána do čelisti. Z pusy mu vystříkla krev a on se zapotácel do zadu, plivaje vyražené zuby. Teď nebo nikdy. Rozběhl jsem se proti němu, napřáhl se a dal mu ránu do břicha. Ano to je ono! Už víc asi nevydrží. Začal jsem do něj mlátit hlava nehlava a on se svalil na zem. Já to dokázal. Opět jsem zvítězil.
Po důkladných oslavách mého vítězství jsem se přiopilý rozhodl odejít do svého malého pronajatého pokoje v domě jakéhosi obchodníka, už ani nevím s čím obchodoval. Po chvíli pomalé chůze jsem ve světle lucerny uviděl pět postav. Byl to ten rváč, kterého jsem porazil, zřejmě se svými chlapy. Vše proběhlo úplně beze slov. Trošku zmatený jsem si ani neuvědomil, že mě obklíčili. Vyrazil jsem dopředu, že se vrhnu na nejbližšího z chlapů, ale sotva jsem se přiblížil, byl jsem prudce sražen k zemi. Sotva jsem přistál na dlažbu, všichni se ke mě seběhli jako hejno vos a začali do mě mlátil a kopat, kam to jen šlo. Myslel jsem si, že to snad nikdy nepřestane. Strašně to bolelo. Už jsem přestával vnímat svět.

Žiju? Asi ještě ano, pořád v sobě cítím alkohol. A ta bolest. Pomalu však ustává. Ležím, čas plyne. Znovu se mi zatemnilo před očima.

Už jsem mrtev. Ano. Jinak bych neviděl anděla. Ale je možné, aby pro mě přišel anděl? Pro takového člověka jako já? Ne to není možné. Ale proč by tu jinak byl. Vlastně byla. Ta tvář. Něco tak krásného jsem v životě neviděl...

Probudil jsem se na posteli ve čtvercové kamenné místnosti s dvěma okny. Postupně jsem si vybavil, co se předešlý večer stalo. Nebo jak dlouho jsem vlastně spal. Vstal jsem s postele. Tělo jsem měl celé rozlámané, ale zlomeniny nikde. Určitě mi ty chlapi něco museli zlomit, mlátili do mě celou věčnost. postavil jsem se k oknu. Jediné, co jsem viděl, byl nějaký kostel. Museli mě sem vzít nějací mniši, zamyslel jsem se. Ale co ten anděl. Jestli to vůbec anděl byl.
Najednou se otevřely těžké dřevěné dveře a dovnitř vstoupily dva muži. Jeden z nich byl určitě nějaký kněz. Byl oděn v rouše a na hrudi měl vyšitý podivný kříž. Alespoň já nikdy žádný takový neviděl. Druhý měl na sobě těžkou zbroj, kombinaci řetízkové a plátové zbroje, dalo se v ní docela hýbat a nebyla tak těžká jako pravá plátová. Podobné zbroje vyráběl můj otec. Muž měl na sobě ještě přehozený modrý plášť s kapucou, který účinně zakrýval zbroj. Že by to byl... Paladin? Takže oni opravdu existují?

"Vidím, že už jste vzhůru, pane...", promluvil kněz s lehkým úsměvem.
"Naa'r."
"Naa'r. Hmm...", zamručel paladin, "Nuže, Naa're, jak sis jistě uvědomil, zachránili jsme ti život, jestli se již cítíš dobře, můžeš odejít, ale nejdříve nás prosím vyslechni."
Zůstal jsem raději mlčet, jak se mi již nekolikrát stalo, můj hrubý tón a nevhodně volená slova by mi mohla způsobit problémy. Jsem rád, že vůbec žiji.
"Tak, chtěli bysme ti nabídnout přijetí do našeho řádu, přijmeme rádi každého, ale ty jseš nám jistě trošku zavázán, necítíš vděčnost a odevzdanost vůči nám?"
Okamžitě jsem měl jasnou odpověď:"Ne. Nejsem tak dobrý, jak si myslíte. Prostě se sem nehodím."
"Nikoho nenutíme, jen to prosím ješte zvažte," skočil kněz honem do řeči paladinovi, který se zajisté chystal říct něco hrubějšího.
"Řekl jsem ne. A teď mě nechte odejít."

Nechali mě se ještě dosyta najíst a poté mě paladin doprovodil k bráně kláštera. Po celou cestu neřekl ani slovo, jen mu bylo na tváři vidět, že mnou opovrhuje. Otočil jsem se na něj a chtěl jsem mu poděkovat, ale v tu jsem ji uviděl. Byla to ona. Ten anděl. Vlastně jsem si uvědomil, že to není anděl. Ale ta tvář. Byla přenádherná. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Ale co teď?

"Rozmyslel jsem si to," vyhrkl jsem na paladina. Ten se na mě nevěřícně podíval.
"Cože?"
"Ano, rozmyslel. Složím tu vaši přísahu nebo co to děláte."

Slavnostní přijetí bylo trošičku trapné. Oficiálně jsem byl přijat už při slíbení věrnosti a podepsání nějaké listiny, kterou mi dali, ale ta ceremonie byla nutná. Celé to spočítalo v tom, že pokleknu před velmistrem řádu, a můj nový mistr mi uváže kolem ramen adeptský plášť. Samozřejmě, když mistr dočinil, uzel se sám rozvázal a plášť se svezl na zem. To zapříčinilo, že už od začátku mě mí "bratři" považovali za někoho, kdo by tu neměl být.

Tyriana byla vážně nádherná. Tak se jmenovala. Tyriana, krásné jméno. Byla žákyně jednoho klerika. To ona mě zachránila. Zachránila mi život a já ji za to budu do smrti vděčný. Co nejvíce jsem se snažil být v její přítomnosti. Spřátelili jsme se, byla tak příjemná a laskavá. Ale jedna věc mi tu bránila. Víra. Ona měla být klerička a já paladin. Hodně jsem o ní usiloval, ale ona mi to vždycky připomínala.

Je pravda, že za dobu, co jsem v tomto řádu strávil, jsem se mnoho naučil. Z tohoto období umím číst a psát, bohužel jsem se nenaučil správně jednat s lidmi. Měl jsem být pěšák, voják, vykonávatel pořádku. A tudíž jsem se mnoho naučil o zbraních a zbrojích, naučil jsem se bojovat s mečem. To vše mi zůstalo dodnes. Jsem rád, že jsem se do řádu dostal. Ale kvůli lásce k Tyrianě jsem začal vírou opovrhovat, nenávidět ji. Bral jsem ji jako něco, co lidem brání ve svobodě, vytváří z nich něco, co ve skutečnosti nejsou. A nakonec jsem došel k závěru. Já se sem opravdu nehodím.

Ač jsem byl do ní zamilovaný, musel jsem ji opustit, společně s klášterem. Vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem jít. Tři celé roky jsem zde strávil. A co mi zbylo? Zlomené srdce. A vlastně ještě něco. Zelenomodrý adeptský plášť. Budu ho nosit. Přece jen jsem víru úplně nezahodil. Ale budu věřit po svém.

Bojový výcvik z kláštera se mi v následujícím období velmi hodil. Stal se ze mě žoldnéř. Člověk se v tomto prostředí něco přiučil, ale hlavně si hodně vydělal. Probojoval jsem mnoho bitev, pokaždé na jiné straně. Už ani nevím, kde všude jsem byl. Ale na tu poslední nikdy nezapomenu.

Byla to obyčejná potyčka mezi dvěma bezvýznamnými šlechtici. Zhruba 200 mužů proti 200. Ale byl to tvrdý boj a já ho prohrál. Nejen, že mi z tohoto boje zůstala ošklivá jizva přes celý obličej, ale padl jsem do zajetí. Nevím, jak se to stalo, najednou jsem dostal strašlivou ránu do hlavy a probudil jsem se až v žaláři.
Strávil jsem tam měsíc, dva, tři. Byla to ukrutná doba, hrozně dlouhá. Navíc jsem chytl nějaký zápal plic. Po těch třech měsících jsem si uvědomil, že tihle lidé mě jentak nepustí. Měl jsem dvě možnosti. Pokusit se nebo zemřít tady ve vězení. Samozřejmě, že jsem se pokusil.
Jednu noc jsem si počkal, až starší strážný bude procházet chodbou. Nikdy nenosil přilbu. Stačilo vystrčit ruku skrz mříže, chytnout ho za hlavu a rychle přitahnout. Ta rána mu asi roztříštila lebku. Rychle jsem od něj sebral klíče a meč a počal s útěkem. Jak jednoduché, proč jsem to jen neudělal dříve. Prošel jsem až nakonec chodby a pokusil se proplížit kolem dvou strážných. Ale při vší smůle a své nemoci jsem se v nepravou chvíli rozkašlal. Jednal jsem v pravou chvíli. Honem jsem přiskočil k bližšímu strážnému a probodl mu hrudník. Padl na zem mrtvý. Vyrazil jsem proti druhému, ale on se bránil a ubránil. V pravou chvíli mě probodl.
Už zase přestávám vnímat svět. Krvácím. Umírám. Ne! Naa're, teď vstaneš a budeš bojovat!

Byl jsem ve výhodné pozici. Podkopl jsem mu nohy a rychle se postavil. On byl bleskurychle také zpět na nohou, ale já jsem neváhal a prostě mu chytl ruku s mečem a zlomil mu ji. Přirazil jsem ho ke zdi a rukama mu mlátil do hlavy. Nakonec mu jeden můj úder zlomil vaz.
Rozhlédl jsem se z okna a rozhodl se, že radši se z něj pokusím skočit 6 metrů dolů, než abych musel bojovat s dalšími hlídači. To už bych nezvládl. Dopadl jsem tvrdě, ale vstal jsem a rychle jsem utekl do lesa, který stál předemnou. Po deseti minutách poloběhu jsem se svalil na zem a nemohl dál. Začal jsem ztrácet vědomí, dost jsem krvácel a do toho ten zápal plic. Opět jsem se pohupoval mezi životem a smrtí. Ale uslyšel jsem v sobě hlas. Něco ke mě promluvilo a já věděl co:
"Naa're, ty budeš žít."
A já žiji.
Našel jsem svoje nové poslání.
Žít a přežít.



Po třech měsících cesty a plavby přes moře jsem dorazil do přístavního města zvané Thyris. Prý se to tu celé jmenuje Andarie. Asi tu nějakou dobu zůstanu. To jsem teda zvědav, co tu najdu. Ale jsem už ostřílený voják, co by mě zde mohlo překvapit.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 5

Moc pěkné.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist