Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Mohykán

-> Charakterník

obrázek postavyPřed patnácti lety a možná ještě dříve...
Malým srubem na okraji lesa se ozval pronikavý pláč, který se nesl nad ztichlým nočním hvozdem na míle daleko. To jedno malé lidské mládě dávalo okolí najevo, že právě opustilo matčino lůno a je připraveno vzdorovat nástrahám světa. "Je to chlapec Roberte." pronesla stará žen ve dveřích srubu. Muž okamžitě odsunul porodní bábu ze dveří a vtrhl do místnosti. Robert, chlap jak hora, se šlachovitým tělem, ustupujícími vlasy a nahrubo seříznutým strništěm, byl místním lesníkem a strážcem východní hranice, ale nyní vypadal spíše jako obrovský uzlíček nervů. Poklekl vedle prostého slamníku a do očí se mu začali drát slzy. Jeho manželka Alice, žena plných křivek a rozpustilého obličeje ležela na hromadě přikrývek a tiskla si tělu malý balíček látek. Hnědé vlasy slepené potem rámovaly její unavený obličej. Usmívala se. Na balíček i na Roberta. "Jak ho pojmenujeme miláčku?" zeptal se hraničář a jemně políbil svou ženu na čelo. "Almeron."

Teď by měla přijít ta fáze o jeho útlém dětství, ale co vám budu vyprávět. Když se narodil vypadal malý Almeron jako malý, opršelý, ošklivý zahradní trpaslík. To ovšem nezabránilo jeho rodičům, aby si mysleli, že je to to nejkrásnější dítě pod sluncem. Byla s ním ovšem celkem zábava, zvládal několik naprosto úžasných věcí! Jedl, spal, kálel a řval... ach jak ten jen řval! Den, noc, den... hodina spánku a zase řev! Netrvalo dlouho a jak Robert, tak Alice začali mít celkem slušný spánkový deficit. Ale co naplat, vytoužené dítě je vytoužené dítě, takže ho i nadále zahrnovali láskou.

Své dětství Almeron strávil v malém, ale útulném srubu. Jak mu však roky přibývaly, trávil stále více a více času v lese se svým otcem. Ten ho učil jak se pohybovat tiše lesem, nespatřen zvěří, jak vystřelit správně z luku, rozeznávat stopy a spoustu dalších zálesáckých dovedností. Občas ho vzal i do nedaleké pevnosti, kde nakoupili vše potřebné, co neposkytl les a předali hlášení místnímu veliteli. Malý hoch když viděl všechny ty vojáky, rytíře, střelce, honáky a jednou dokonce i čaroděje, trávil pak zbytek odpoledne šermováním dřevěnou holí kolem chalupy. Hrál si na hrdinu, co bojuje proti monstrům a svými schopnostmi je zahání a zabíjí.

Rok se s rokem sešel a z hocha se stal chlapec. Už se do hvozdu vypravoval sám, lovil v něm a sledoval stezky, které se táhly od severu k jihu a od západu k východu. Někdy mizel v lesích i na několik dní. Vrátil se však vždy celý a zdravý, někdy i s nějakým úlovkem. Matka z něj měla radost a otec také. Nebyl to už ten ošklivý zahradní trpaslík, nýbrž chlapec husté kštice a zdravého těla. Když chlapec dosáhl třináctého dne svého jména přijel k chalupě za svítání jezdec. Rodina již byla vzhůru. Matka roztápěla v krbu, otec škubal na zápraží holoubě a Almeron sekal dřevo na zátop. Jezdec se přiřítil tryskem a jeho zpěněný kůň měl co dělat, aby stihl zastavit včas před chalupou. Na kroužkové zbroji se leskl bílý varkoč s rudým křížem. "Sbalte si jen to nejcennější a urychleně se odeberte do Ilerenu, na území se objevilo větší množství skřetů a tady to pro vás není již bezpečné." řekl jezdec velitelským hlasem. "Jakmile dorazíte hlas se u kapitána Roberte.". "Dobře Otrasi" odpověděl otec a v očích se mu blýskl náznak strachu. Nechal holuba holubem a vběhl do místnosti a Almeron ho hned následoval. Netrvalo dlouho a rodinka byla připravena k odchodu, všechen svůj cenný majetek měli naložený na malém dvoukoláku, který za sebou táhl Robert. Alice a Almeron kráčeli vedle něho s velkými vaky přes rameno. Rychle zamířili na jih do pevnosti. Robert se ještě v prvním zákrutu cesty ohlédl na srub a po tváři se mu skutálela slza. Jakoby už tenkrát tušil, že se do svého domu už nikdy nepodívá.

A opravdu, pár dní po tom, co dorazili do pevnosti, začala obrovská skřetí invaze, která srovnala se zemí vše, co jí stálo v cestě. Začala válka a s ní i trápení, které přináší. Hlad, nemoci, tyranii a tak dále. Robert sloužil jako lučišník u městské posádky, Alice jako děvečka v místních stájích a Almeron i přes svůj věk jako pícník. Za nocí se kradli s několika dalšími chlapci ven z pevnosti ve snaze ulovit nějakou zvěř obohatit tak své nuzné příděly. Bylo to nebezpečné, ale válka nutí k různým věcem a zrovna mladí chlapci neschopni udržet pořádně meč, byli nejpostradatelnější. To však zachránilo mladému Almovi život, když se jednou vracel z večerního lovu, všiml si, že něco je špatně. Tedy ne, že by bylo těžké si toho všimnout. Brána nebyla zavřená, ale vyražená z pantů, všude pobíhali skřeti a z pevnosti se kouřilo. Všude se nesly zoufalé výkřiky lidí a hrdelní řev skřetů. V tu chvíli Almeron přestal i dýchat, v hlavě mu zuřila bitva - rozběhnou se tam a najít matku s otcem, a nebo zůstat skrytý a doufat, že unikli. Plakal, ale zůstal skrytý a sledoval jak Ileren padl. V noci po dvou dnech vylezl ze svého úkrytu v koruně starého dubu a bezcílně začal bloumat po lese. Užíral se pocitem viny a přemýšlel, zda někdo přežil a kam se případně uchýlili. Andor! Jistěže ano! Určitě unikli a budou v Andoru!

Neunikli... Po příchodu do Andoru a tomto tvrdém zjištění jako by se svět změnil. Almeronův svět, se během několika dní úplně rozpadl, jeho domov a rodina byly nenávratně pryč. Nevěděl kam jít, co dělat ani zda vůbec ještě žít. Připojil se tedy ke skupince zvědů. Jejich úkolem bylo hlídat pohyb v lesích okolo Andoru. Znovu nebezpečná práce, ale alespoň mimo přeplněné městské zdi města. Dokonce i příděly jídla zde byly na tu dobu celkem slušné. Ve společnosti zvědů, sirotků jako on, dostal znovu chuť do života, jejich šibeniční humor ho držel při životě a rozhodl se tedy udělat tlustou čáru za svou minulostí. Rozhodl se, že nikomu nepoví své skutečné jméno. Všem se představil nějakým jiným smyšleným jménem, což se ovšem brzy provalilo, ale i přes naléhání jeho druhů, nikdy své pravé jméno neprozradil. Proto ho začali nazývat Mohykán. Tak to šlo nějakou dobu... vojáci zabíjeli a umírali, až se jim nakonec skřety podařilo vyhnat. Zvědů už nebylo třeba, tak se Alm ocitl znovu bez cíle. Jediné co bylo, byl jeho luk, dýka a věci co měl na sobě. Přespával v lesích, a živil se tím co našel nebo ulovil.

Jednoho podzimního večera, když už si hledal tenhle tulák místo k noclehu, zahlédl mezi stromy zlatý odlesk. Vstal a plížil se k tomu místu. Na palouku stála štíhlá laň s kůží v barvě nejryzejšího zlata. "Tu kůži musím mít!" řekl si sám pro sebe a plížil se blíž. Laň však zavětřila a dala se na útěk. Každému běžnému chlapci by se laň hned ztratila, ale ne takovému lovci jako Mohykán! Pronásledoval ji dnem i nocí, štval ji i stopoval. Nejedl, nespal a pil jen zřídka. Posednutý tou krásnou srstí a hrabivostí, hnal se dál, ni nevědě kudy a kam. Po pěti dnech konečně našel laň vyčerpanou, krčící se pod nedorostlým smrčkem. Už se neplížil, vědom si svého vítězství, přišel k lani na dvacet kroků. Založil šíp do tětivy luku. Napnul luk. A zaváhal. Laň se podívala jeho směrem, přímo Mohykánovi do očí. Její oči byly podivně lidské a obrovská inteligence se v nich zračila. "To jen únava a světlo, šálí mé smysly!" pomyslel si chlapec a vypustil šíp. Tětiva zadrnčela a šíp opustil lučiště, na jednu jasnou sekundu se svět zastavil a Mohykána přepadla zlá předtucha. Šíp neomylně našel svůj cíl v komoře laně, která se s lidským výkřikem sesunula k zemi. Ten zvuk drásal duše a trhal srdce. Mohykán neschopen se hnout, sledoval, jak na místě, kde ještě před chvílí, odpočívala zlatá laň, nyní leží žena se šípem trčícím jí z hrudi. Zděšen svým činem, začal znovu utíkat! Hysterie a panika ho zcela ovládla. Prodíral se lesem, větve ho šlehaly do obličeje, až se najednou ocitl u cesty a zrovna u zájezdního hostince.

Vtrhl dovnitř, vzduch byl těžký kouřem z dýmek a pižmem mnoha lidí v malé místnosti. Dodnes nikdo neví, proč to udělal, ale rozhodl se v té přeplněné putyce přespat. Své poslední peníze utratil za lahev vína a noclehárnu. Tu noc měl Mohykán neklidné sny. Plné násilí, křiku a krve. Po probuzení však úleva nepřišla. Ležel nahý před hostincem a v ústech cítil olovnatou chuť krve. A kdyby jenom to. Celý byl pokrytý krví, ruce, hlavu, hruď. Zaschla a vytvořila na něm strusku značící smrt. Vtrhl zpátky do hostince a to co spatřil, by hnulo i s tím nejotrlejším řezníkem. Z lokálu se stala hromada třísek a všude se válela těla včerejších hostů. Tedy,... spíše části těl. Končetiny oddělené od trupů, trupy rozpárané a vnitřnosti roztahané všude po místnosti. Mohykán začal zvracet. Propletl se mezi tou spouští do svého pokoje, jen aby zjistil, že pocestný, se kterým sdílel tuhle místnost je roztroušený všude po pokoji a jeho hlava je jaksi ohryzaná. Mohykán se natáhl pro své věci a začal znovu zvracet, když mu noha podjela na něčem slizkém. To slizké na čem se smekl bývalo ještě včera střevo v těle pocestného, nyní to bylo střevo na podlaze a Mohykán svou bosou nohou vymáčkl jeho obsah na podlahu.

"Co jsem to jen udělal?! U všech bohů co se stalo?!" bědoval a šel zpátky ven. Přes své rozpoložení ani neslyšel zvuky kopyt, které duněly venku. Až příliš pozdě si uvědomil, že hledí do tváře ozbrojence, který stojí ve dveřím místnosti a křižuje se."TY! HEJ! STUJ A POLOŽ TEN LUK!" zvolal nově příchozí. Muž pokrytý krví uprostřed masakru, s lukem v ruce, bez jediného škrábnutí... Špatné vyhlídky na přežití usoudil Mohykán a rozběhl se k nejbližšímu oknu a proskočil skleněnou tabulkou. "ZA NÍM! CHYŤTE HO!" volal velitel ozbrojenců, a v tu ránu se osm jezdců jako jeden muž rozjelo stíhat uprchlíka.

Mohykán prchal. Hustý les byl pro něj výhodou, ale i tak cítil přítomnost honců za jeho zády. Kličkoval v podrostu jako zajíc a jen díky neskutečné přízni osudu se mu podařilo skrýt v ostružiní. Ač podrápaný a sedřený, podařilo se mu skrýt. Jezdci jeho úkryt přejeli a on začal znovu prchat. Prchal na daleký sever, každou noc ho trápily zlé sny, a on se budil každý den nahý. Čím severněji byl, tím byly jeho smysly bystřejší, dokonce se mu zdálo jako by rozuměl řeči zvěře, ale neměl čas se tím zdržovat. Utíkal pryč, pryč od lidí.

http://forum.andaria.cz/viewtopic.php?f=178&t=37057

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist