Na dálném kontinentu, známém jako Litecia, se mezi dvěma zeměmi rozprostírá pohoří Nyrbanos. Po většinu roku je toto pohoří pokryté sněhem a ledem. Je velmi zrádné a nebezpečné pro každého odvážlivce, jenž se tam vydá. To však neplatí pro obyvatele barbarské osady stojící na úpatí nejvyšší hory. Zdejší barbaři jsou takřka soběstační, aby také ne, většina z nich mistrně lovila, přes letní měsíce sbírali plody a celoročně těžili z hlubin hory vzácné kovy a minerály. Dokázali tak shromáždit velké množství zboží na výměnu. Osadě vládl pevnou rukou náčelník Abaruk. Velmi silný a mohutný muž, který sám skolil i ledního medvěda. Měl tři děti, sny Beraka a Samarda, nejmladší pak děvče Daenerys.
Ta se vzhledem od svých bratrů moc nelišila. Měla dlouhý protáhlý obličej, malé pronikavé oči, úzké rty, plochý nos, mohutnou postavu a vlasy věčně stažené do copu. S povahou to ovšem bylo jinak. Byla uzavřená, tichá a s ostatními z vesnice se příliš nebavila. Přišli jí totiž natvrdlí a omezení. V osadě netrávila moc času, místo toho se za časných rán vydávala na lov. Hodiny prozkoumávala okolí a stopovala zvěř. Při jedné ze svých výprav narazila na temnou jeskyni. Když prohlédla její vchod a neviděla viditelné nebezpečí, bylo rozhodnuto. Jeskyně byla pustá a chladná, už po pár krocích neviděla ani na krok. Vytáhla tedy z brašny připravenou pochodeň, sundala si rukavice a zapálila jí. K jejímu překvapení byli stěny pokryty dávnými malbami. Všechny byli zašlé až na jednu. Když ji spatřila strnula úžasem. Jeskyni vévodila kresba zvířete – tvora. Takové ještě nikdy neviděla. Obrovské tělo pokryté šupinami zakončené ocasem s trny, křídla s rozpětím jako vzrostlý strom a ta hlava! Hrdě vztyčená s mordou plnou zubů a chrlící oheň. Náhle jí popadl strach, upustila pochodeň a vyběhla ven z jeskyně. Čekala ji stmívající se obloha, jakoby uvnitř čas ztratil pojem a tak vyrazila k domovu. Obraz který toho dne viděla, ji ale už nedal spát. Tvora nemohla vyhnat z hlavy.
V letních měsících do osady dojížděla obchodní karavana, která jí zásobovala zbožím z Jižního města. Cesta do něj trvala několik týdnů pěšky. Barbaři měli kůže a nerostné bohatství, které bylo kupci velmi žádané a na oplátku se jim dostalo hlavně obilí a spousty dalších věcí co v horách nešli nalézt. Při této události bylo v osadě vždy velmi rušno, krom obchodů se také hojně slavilo. Během jedné oslavy se Daenerys procházela mezi hodujícími. Náhle však něco upoutalo její pozornost, jeden z kupců si četl v knize s rudým obalem. Právě o ten šlo. Byli to šupiny, nebo šupinatá kůže a ona už to někdy, někde viděla. Přišourala se k němu blíž a oslovila ho. „Hej ty! Co ty mít to?“ Kupec vzhlédl od knihy do které byl očividně zabrán. „A milostivá Daenerys. Co si přejete?“
„Co to být za kniha? Být jiná než ostatní.“ Podíval se na přední stranu knihy ve svých rukách a zasmál se. „Ano, je to velmi vzácná a drahá kniha. Je plná prastaré magie a já ji přivezl z velmi daleké země.“ Trochu nevěřícně na něho koukala. „ A z čeho být ta obal. Nevidět ta materiál tady.“ Kupec schoval svou vzácnost zpět do vaku, naklonil se k Daeny a zašeptal jí do ucha: „Víš, ten obal je z kůže draka, ale neboj se zde už dávno nežijí. Pouze tam odkud pochází ta kniha“ poté zamířil vstříc zábavě a pivu. Za to dívka zůstala ještě dlouho u ohně. Naslouchala praskání, pozorovala jiskry a přemýšlela. Drak, to bylo jistě to zvíře v jeskyni.
Dalšího dne ráno karavana vyrážela zpět na jih. Museli se vrátit dříve než cesty zasype čerstvý sníh, aby neuvízli. Po dvou dnech putování museli zastavit. Nechali koně pořádně odpočinout a doplňovali zásoby vody, když se od jednoho z povozů rozlehl křik: „Sairone! Sairone proboha pojď sem!“ Hned co se jmenovaný přiběhl a podíval se směrem kam druhý muž ukazoval, upustil úlekem měchy s vodou na zem. Pod haldou kožešin spala Daenerys, i když teď už se probouzela. „Jak se sakra dostala do tvého povozu? Chápeš co to znamená? Nemůžeme se teď vrátit, ztratili bychom čtyři dny. Navíc náčelník by si myslel, že jsme ji unesli a všechny by nás pobil!“ Sairon zakroutil hlavou. „Nemůžeme se vráti už kvůli lodi do Andarie, ale nemůžeme jí tu jen tak nechat
uprostřed ničeho. Budou si myslet že se zatoulala a něco jí sežralo. Bude to tak lepší.“
„Víš co? Je to tvůj povoz, dělej si s ní co chceš.“ Přes hlavu si přehodil kápi a odešel. Sairon chvíli pozoroval dívku snažící se schovat hlouběji do vozu. „Tak vylez, neublížím ti. Teď musíme vyrazit.“ Daeny pomalu vylezla ven a nesměle se posadila vedle něj na kozlík. Vyrazili dál. „Tak mluv. Máš co vysvětlovat. Jak si se sem dostala a hlavně proč?“ Její pohled sklouzl na vak s knihou u jeho pasu. „Já chtít vědět odkud ta kniha být, tak když ty usnout vlízt do vůz a schovat.“ Otočila hlavu od něj a pozorovala krajinu co míjeli. Až po dlouhé době prolomil ticho Sairon. „Ale je ti doufám jasné, že domů už se nejspíš nevrátíš?“ Jen odhodlaně kývla. „Dobrá tedy, se mnou pojedeš do Jižního města a pak se uvidí. A říkej mi Sairon, tak se jmenuji.“ jen se na něho podívala, neříkala nic a dál zamyšleně sledovala krajinu.
Po dalších dvanácti dnech konečně dorazili k branám města. Všude na hradbách hlídkovali královské stráže a za nimi se naskýtal úctyhodný pohled. Město bylo rozděleno do několika čtvrtí, nechyběli malé chýše, ale ani domky, vily a honosné paláce. Daenerys až přecházel zrak. Krom toho potkali zástupce snad všech ras. Vznešení elfové, drowové, lidi a dokonce ork potetovaný od hlavy až k patě a to vše pospolu. Až později jí Sairon vysvětli že všichni se považují za jeden národ a říkají si Jižané.
Když dorazili na veliké tržiště v prostřed města, nařídil jí aby se schovala. Sairon šel prodat zboží a doplnit zásoby na další cestu. Poté se vydali do jižní části, tu totiž celou lemoval přístav a loděnice. Před jednou z lodí zastavil. „Jsme na místě. Tohle je Svatá Helena, odplouvá ráno a jejím cílem je království Andarie, místo z něhož pochází ta kniha.“ Na okamžik se odmlčel a prohlížel si jí, usmívala se. „Vezmu tě s sebou, ale dobře si to rozmysli. Pro mě je to konec cest, chci se tam usadit.“ Stále se usmívala a kývala. „Já jít s ty. Naučit se vše co potřebovat. Slibovat že já nebýt na obtíž.“ Tuhle odpověď očekával. „Dobře“ Zašátral ve vaku a podal jí knihu, která to vše způsobila. „Je tvá. Můžeš začít s učením, uvnitř najdeš vše o těch stvořeních. Jak žijí, jak se dají ulovit, ochočit, jak s nimi promluvit a dokonce jak se v ně proměnit.“ Oněměle a s úctou v očích si jí vzala a dlouho si jí jen prohlížela, než jí otevřela.
O pár dní později dorazili do Andarie - cizího království, ve kterém se měli naplnit osudy dvou rozdílných osobností, jenž se spojily.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Na dálném kontinentu, známém jako Litecia, se mezi dvěma zeměmi rozprostírá pohoří Nyrbanos. Po většinu roku je toto pohoří pokryté sněhem a ledem. Je velmi zrádné a nebezpečné pro každého odvážlivce, jenž se tam vydá. To však neplatí pro obyvatele barbarské osady stojící na úpatí nejvyšší hory. Zdejší barbaři jsou takřka soběstační, aby také ne, většina z nich mistrně lovila, přes letní měsíce sbírali plody a celoročně těžili z hlubin hory vzácné kovy a minerály. Dokázali tak shromáždit velké množství zboží na výměnu. Osadě vládl pevnou rukou náčelník Abaruk. Velmi silný a mohutný muž, který sám skolil i ledního medvěda. Měl tři děti, sny Beraka a Samarda, nejmladší pak děvče Daenerys.