Slunce pomalu klesalo za vzdálené hory a jeho poslední paprsky se odrážely od hladiny řeky, která se jako stříbrný had vinula údolím pod sídlem rodu. Večerní vzduch byl teplý a prosycený vůní lesa, zatímco z otevřených oken hlavní budovy doléhaly tlumené zvuky hostiny, která se pomalu chýlila ke konci. Na kamenné terase však bylo téměř ticho a dva mladí elfové seděli vedle sebe, každý s číší sylvánského vína v ruce, a pozorovali, jak se krajina pod nimi pomalu noří do přicházející noci.
„Tvůj bratr je prvorozený,“ řekl po chvíli Altarionův přítel a pomalu zakroužil vínem v číši. „Podle zákonů našeho rodu připadne panství jemu. O tom se rozhodlo už v den, kdy se narodil.“
Altarion mlčel a chvíli sledoval vzdálené hory, jejichž vrcholky ještě osvětlovalo slunce. Byl mladý dokonce i na poměry svého národa a jeho tvář stále postrádala některé rysy, které by mu dávaly vzhled staršího elfa, přestože v jeho klidných očích bylo něco, co působilo mnohem vyzráleji. Dlouhé světlé vlasy mu splývaly přes ramena a jemné rysy jeho obličeje prozrazovaly vznešený původ. Krása byla u elfů běžná, ale u Altariona byla nápadná natolik, že si jí všímali i ti, kteří jej znali od dětství.
„A co tedy bude se mnou?“ zeptal se nakonec.
Jeho přítel se pousmál, jako by odpověď znal dávno předtím, než otázka vůbec zazněla.
„Ty už svou cestu přece také znáš. Jsi druhorozený syn a dědictví ti nepřipadne, takže budeš mít možnost věnovat svůj život něčemu jinému. Máš talent pro magii a zejména pro léčitelství. Pokud budeš pokračovat ve studiu, mohl by se z tebe stát velmi schopný mág-léčitel.“
Altarion se zadíval do své číše a chvíli mlčel. Věděl, že jeho přítel má pravdu, přesto v jeho slovech cítil něco, co se mu nelíbilo. Nebyla to samotná představa léčitelství, protože magie jej od dětství přitahovala, ale spíš skutečnost, že jeho budoucnost byla rozhodnuta dříve, než vůbec dostal možnost přemýšlet o tom, co by si přál.
Jeho přítel si všiml jeho výrazu a najednou se pobaveně usmál.
„Samozřejmě existuje ještě jedna možnost, jak celou věc vyřešit.“
Altarion se na něj podíval.
„Jaká?“
„Tvůj bratr je přece jediný člověk, který ti stojí v cestě. Stačila by trocha jedu ve víně a problém s dědictvím by byl vyřešen.“
Altarion na něj chvíli nevěřícně hleděl a potom položil číši na kamenný stůl.
„Ty mi opravdu navrhuješ, abych otrávil vlastního bratra?“
„Já nic nenavrhuji,“ odpověděl jeho přítel s naprosto nevinným výrazem. „Jen říkám, že by se tím některé věci značně zjednodušily.“
„A skutečně si myslíš, že by to byla dobrá cesta?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Myslíš, že by byla jeho smrt opravdu tak velkou ztrátou?“
Altarion se nejprve zamračil, ale po chvíli už nedokázal zadržet úsměv. Oba věděli, že jde pouze o hloupý žert, kterým se snaží odlehčit rozhovor, jenž začal být až příliš vážný. Nakonec znovu pozvedli číše a nechali téma dědictví i budoucnosti na nějaký čas stranou.
Toho večera ještě dlouho seděli na terase a pili sylvánské víno, zatímco nad údolím vycházely první hvězdy. Altarion tehdy netušil, jak často si na ten rozhovor v dalších letech vzpomene.
⸻
Následujícího rána byl předvolán ke svému otci.
Cestou dlouhou chodbou vedoucí k jeho pracovně si několikrát v duchu zopakoval, co mu bylo řečeno. Vzduch byl provoněný kadidlem a přes vysoká okna dovnitř pronikalo chladné ranní světlo. Jeho otec měl rád staré tradice a při významných rozhodnutích nechával zapalovat vonné směsi zasvěcené bohyni Nistře, jejíž jméno bylo mezi elfy vyslovováno po celé generace.
Altarion se na okamžik zastavil před dveřmi.
Napadlo ho, zda jeho otec a bratr vůbec tuší, o čem včera večer se svým přítelem mluvil. Byla to samozřejmě nesmyslná obava, protože jejich rozhovor nikdo nemohl slyšet, přesto jej napadlo, zda si někdo nemůže jeho odchod do učení léčitelství vyložit jako pokus odstranit překážku v dědictví.
Nakonec se nadechl, narovnal záda a vstoupil.
V místnosti už čekal jeho otec i starší bratr.
Altarion se posadil a vyslechl rozhodnutí, které vlastně již dávno znal. Jeho starší bratr měl jednou převzít rodové panství, zatímco Altarion měl odejít studovat magii a léčitelství. Nešlo o trest ani o vyhnanství, ale o přirozené rozdělení povinností, které v jejich rodu platilo po mnoho generací.
Jeho otec se na něj dlouze zadíval.
„Altarione, tvůj bratr jednou převezme odpovědnost za rod a naše území. Ty máš jiný dar a byla by škoda jej promarnit. Pokud se rozhodneš pro cestu léčitele, očekávám od tebe stejnou oddanost, jakou jednou budu očekávat od tvého bratra při správě panství.“
Altarion přikývl.
„Rozumím, otče.“
Jeho otec se tvářil přísně jako vždy, ale Altarion jej znal dost dobře na to, aby věděl, že za chladným výrazem se skrývá skutečná starost. Nikdy nebyl mužem, který by své city dával najevo, a Altarion se už dávno naučil nehledat v jeho slovech to, co v nich nebylo řečeno.
Ještě téhož roku odešel studovat.
⸻
Roky, které následovaly, změnily Altarionův život více, než si kdy dokázal představit.
Ve škole léčitelů se naučil, že léčitelské umění není pouze otázkou znalosti bylin, ran a lidského těla. Magie dokázala pronikat mnohem hlouběji a zkušený léčitel mohl pomocí vlastního soustředění ovlivňovat tok životní energie, uzavírat rány, zmírňovat bolest a v některých případech dokonce přivést zpět člověka, jehož život už téměř vyhasl.
Altarion měl pro tuto práci přirozený talent. Dokázal se soustředit i v okamžicích, kdy jiní ztráceli nervy, a jeho cit pro magii byl neobyčejně přesný. Brzy začal patřit mezi nejlepší studenty a jeho mistři si všímali nejen jeho schopností, ale také toho, jak vážně svou práci bral.
Potom však přišla válka.
Napětí mezi elfy a trpaslíky z Doliny trvalo dlouhá léta. Spory o hranice, obchodní cesty a stará území postupně přerostly v otevřený konflikt a nakonec se obě strany ocitly ve válce, které už nebylo možné zabránit.
Altarion byl vyslán s armádou jako polní mág-léčitel.
Poprvé poznal, jak málo znamená ve skutečné válce všechno, co se člověk naučil v bezpečí učeben.
Léčil vojáky jen několik desítek kroků od bojové linie a často pracoval pod deštěm šípů a střel z kuší. Zatímco kolem něj křičeli ranění a důstojníci se snažili udržet pořádek, Altarion soustředil svou magii na zranění těch, kteří byli přinášeni z boje.
Někdy se mu podařilo zachránit člověka, kterého by jiný léčitel považoval za ztraceného, jindy však mohl udělat všechno, co jeho síly dovolovaly, a přesto sledoval, jak život zraněného pomalu mizí.
Právě válka jej naučila nejdůležitější věci, které se v žádné škole nedaly naučit. Pochopil, že léčitel nemůže zachránit každého a že někdy musí žít s vědomím, že jeho nejlepší úsilí nestačilo. Naučil se také nebát se krve, bolesti ani smrti, protože pokud měl zachraňovat druhé, nemohl dovolit vlastnímu strachu, aby rozhodoval za něj.
Během jednoho z posledních střetů jej zasáhl úlomek šípu do tváře. Zanechal mu tenkou jizvu táhnoucí se přes lícní kost, ale Altarion ji nikdy nepovažoval za něco, za co by se měl stydět. Byla pro něj připomínkou války a všech těch, které během ní nedokázal zachránit.
Když válka skončila, byl z něj zkušený léčitel, přestože byl stále velmi mladý.
A právě tehdy začaly jeho sny.
⸻
Nejdříve přicházely nepravidelně a Altarion jim nevěnoval větší pozornost. Každý člověk někdy sní podivné sny a on si dlouho namlouval, že obrazy, které se mu vracejí, nejsou ničím víc než pozůstatkem vyčerpání a vzpomínek z války.
Jenže ty sny se opakovaly.
Ve snu kráčel po cestě, která vedla hlubokým lesem. Za jeho zády se zvedaly hory a jejich vysoké skalnaté vrcholy byly pokryté sněhem. Cesta se postupně stáčela mezi kopce, až se před ním otevřel pohled na obrovské město.
Bylo postavené z pískovce a tmavého, téměř černého kamene. Vysoké budovy se tyčily nad širokými ulicemi a mezi nimi procházeli lidé i elfové.
Nejpodivnější však bylo, že mezi nimi neexistovalo žádné nepřátelství.
Žili společně.
Altarion nerozuměl tomu, proč jej právě tento obraz tolik přitahuje, ale pokaždé, když se ve snu ocitl v tomto městě, zaplavoval jej zvláštní pocit klidu. Bylo to místo, které neznal, a přesto v něm měl pocit, jako by se do něj po dlouhém putování vracel domů.
Časem začal ve snech poznávat stále více detailů. Věděl, kudy vede hlavní ulice, poznával náměstí i některé domy a dokonce si začal pamatovat tváře lidí, kteří kolem něj procházeli.
Jednoho dne už se rozhodl, že musí zjistit, co jeho sny znamenají.
Vyhledal starého mistra, který vedl školu léčitelů a který jej znal od jeho prvních dnů studia.
„Mistře, potřebuji se na něco zeptat,“ řekl Altarion.
Starý elf odložil knihu, kterou právě četl, a pohlédl na něj přes okraj brýlí.
„Povídej.“
Altarion mu popsal všechno, co ve snech vídal, včetně města, hor a lidí, kteří v něm žili společně s elfy.
Mistr jej nepřerušoval. Když Altarion skončil, zůstal chvíli mlčet a potom pomalu vstal.
„Myslíš, že je to obyčejný sen?“
„Nevím,“ odpověděl Altarion. „Nikdy jsem takové místo neviděl a přesto ho znám, jako bych tam už někdy byl.“
Starý mistr se zamyslel.
„Pak možná nejde o sen.“
„O co tedy?“
„To nevím,“ přiznal mistr. „Ale možná tě něco upozorňuje na cestu, kterou jsi dosud neviděl.“
Potom jej vyzval, aby šel s ním.
⸻
Prošli několika chodbami, až dorazili do nejstarší části školy. Za těžkými dveřmi se nacházela knihovna, do které měli přístup jen ti nejzkušenější léčitelé a mágové.
Police byly plné starých svazků, jejichž stránky byly poznamenané stářím a některé obaly nesly znaky škol, které už dávno zanikly.
„Hledej,“ řekl mistr.
Altarion nechápal, co přesně má hledat, ale přesto začal pomalu procházet mezi policemi.
Po několika minutách se zastavil.
Jeho pohled padl na jednu z knih, která byla zasunutá hluboko mezi ostatními.
Nevěděl proč, ale najednou měl silný pocit, že právě pro ni přišel.
Vytáhl ji z police.
Kniha byla stará a značně opotřebovaná. Její vazba byla popraskaná a zlaté znaky na obalu téměř úplně vybledly.
Altarion knihu otočil.
Na obalu stálo:
Sanctum Benedictum.
Mistr za jeho zády tiše vydechl.
„Tak jsem to čekal.“
Altarion se otočil.
„Co je to?“
„Kniha, o které se už mnoho let nemluví.“
„Proč?“
„Protože nikdo přesně neví, odkud pochází ani kdo ji napsal.“
Altarion ji otevřel.
První stránky byly zaplněné starými symboly a textem v jazyce, který neznal. Některé části však dokázal pochopit díky znalostem magie, které získal během studia.
„Co v ní je?“
„To zjistíš sám,“ odpověděl mistr. „Pokud tě skutečně přivedla až sem, pak je pravděpodobné, že její obsah dokážeš pochopit.“
Od té chvíle začal Altarion studovat Sanctum Benedictum.
Zpočátku nerozuměl téměř ničemu. Kniha obsahovala složité magické postupy, popisy dávno zapomenutých forem magie a odkazy na místa, která se v žádných běžně dostupných mapách nevyskytovala.
Čím více se však učil, tím silněji se jeho sny měnily.
Město z jeho snů se začalo objevovat častěji a některé symboly z knihy odpovídaly znakům, které ve snech vídal na zdech budov.
Nakonec si Altarion uvědomil, že mezi knihou a jeho sny existuje spojení.
Nevěděl však, kdo jej vytvořil ani proč.
Starý mistr mu nakonec řekl, že nastal čas, aby školu opustil.
„Naučil ses dost na to, abys pochopil, že některé odpovědi nenajdeš mezi těmito zdmi,“ řekl mu. „Pokud tě ty sny skutečně volají, pak musíš zjistit, kam vedou.“
„A pokud je to past?“
Mistr se na něj dlouze podíval.
„Pak se to dozvíš až na místě.“
Altarion se pousmál.
„To není příliš uklidňující rada.“
„Nikdy jsem netvrdil, že cesta, kterou si člověk zvolí, musí být bezpečná.“
⸻
V následujících týdnech se Altarion připravoval na odchod. Zdokonaloval své znalosti magie, opakoval léčivé postupy, doplňoval zásoby a studoval Sanctum Benedictum tak dlouho, dokud se mu před očima nezačaly některé jeho symboly spojovat v něco, co připomínalo mapu.
Nevěděl, kam přesně vede.
Věděl pouze, že cesta směřuje na jihovýchod, směrem k horám, které se mu opakovaně objevovaly ve snech.
Když nastala noc nového měsíce a obloha zůstala bez jediného jeho paprsku, Altarion konečně opustil školu léčitelů.
U brány se ještě jednou zastavil a ohlédl se zpět. Za zdmi zůstával celý jeho dosavadní život, od dětství stráveného v rodovém sídle přes léta studia až po válku, která z něj udělala muže, přestože podle elfských měřítek zůstával stále mladíkem.
Tentokrát však nebyl nikým, kdo pouze plnil povinnost, kterou mu někdo určil. Nebyl dědicem ani druhorozeným synem, který musí přijmout své místo v rodině, a nebyl ani vojákem, který musí následovat rozkazy.
Byl léčitelem, mágem a poutníkem, který se rozhodl hledat odpověď na otázku, jež jej pronásledovala ve snech.
Nevěděl, co na něj čeká za horami, ani zda město, které tak často vídal ve snech, skutečně existuje. Přesto se vydal na cestu, protože čím déle své sny pozoroval, tím méně věřil, že jsou pouhým výplodem jeho mysli.
Před ním se v ranním šeru táhla cesta mezi stromy a daleko za nimi se zvedaly zasněžené hory.
Altarion si přitáhl plášť, schoval Sanctum Benedictum do brašny a vykročil.
Města z pískovce a černého kamene jej čekala někde za horami a on věděl, že dokud nezjistí, proč je ve svých snech vídá, nenajde klid.
Poprvé v životě však kráčel po cestě, kterou před něj nepoložil jeho otec, jeho rod ani válka.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Shariel - 3
Príběh je pěkný, obsahově zajímavý (mohl by být delší s více detaily), ač místy trošku těžkopádný na četbu, neškodila by poupravit stylistika a pár gramatických chyb. Včetně osvěžení toho, jak se píše přímá řeč :-) Nicméně po gramatické a stylistické úpravě jsem ochotná hodnocení přehodnotit.
Altarion