Altarion

"Ne, vládu nad panstvím dostane Tvůj starší bratr. On je právoplatným dědicem, můj příteli." odtušil mladý elf směrem ke svému společníkovi. Oba seděli dále mlčky a koukali do západu slunce. Za notnou chvíli se ozval druhý z mladíků "Ale co bude se mnou?" "Tvá dráha byla předurčena již před tvým zrozením Altarione. Jako druhorozený syn budeš knězem naší bohyně. Paní Nistra Tě obejme ve svém náručí a ty se staneš vykonavatelem její vůle. Pokud ovšem nechceš celé situaci nějak pomoct." Otočil se a šibalsky na Altariona mrkl. "To mi vážně naznačuješ, abych otrávil vlastního bratra?" dopálil se Altarion. "A byla by to opravdu taková ztráta?" rozesmál se první. "Nechme toho." odtušil Altarion. Zbytek večera strávili více méně mlčky hledíce do západu slunce s lahví vynikajícího Sylvánského vína.
Druhý den bylo vše tak, jak bylo nachystáno. Již v momentě, kdy se blížil k přijímacímu salonku svého otce, hraběte, cítil silnou vůni kadidla z chrámu Nistry. "Opravdu budou věci takto rychlé? Mohl by si myslet otec či bratr, že bych chtěl obejít pravidla a sáhnout bratrovi na život?" takové myšlenky se mu v tu chvíli honily hlavou. Pak ale otevřel dveře a v místnosti již všichni čekali zřejmě jen na něj. Mladý elf tedy zdvihl bradu a hrdě vstoupil do místnosti. Svou smělost jen předstíral. To však tušil jen málo kdo. Na svůj věk dokázal Altarion velmi dobře ovládat své pocity. Stání u otce proběhlo podle očekávání. Životní role byly potvrzeny a mladý elf byl ještě téhož večera v doprovodu kněžích odeslán do chrámu, aby zde splnil svou službu církvi a své bohyni. "Konej svou povinnost dobře a nezapomeň, že tvé činy budou mít odraz na tvé rodině." S těmito slovy se s ním otec rozloučil, svým klasickým, chladným postojem. Altarion ničeho z toho nedbal, otce znal a věděl o jeho dobrém nitru.
Neuběhla dlouhá doba na říši elfů dolehla pohroma. Začala válka s trpaslíky z Doliny. Válka byla sice na spadnutí již dlouho, ale vždy se ji podařilo nějak zažehnat. Tentokráte ale ne. Altarion v té době už byl zkušeným léčitelem a tak pracoval v týlu svých jednotek. Putoval s armádou a mnohdy se dostal na dostřel luků i kuší. Sdílel s vojáky strasti válečných dní. Když válka skončila, vyšel z ní zjizvený, ale nesmírně jako zkušený polní felčar. Tehdy to začalo. Sen, jenž se stále opakoval. Cesta, lesy, hory, města. Pískovec, černý kámen, zasněžené skalnaté štíty. Lidé, elfové. Všichni žijící pospolu. Duch jednoty. Takováto místa nikdy neviděl. A přesto... "Otče opate, takové místa jsem nikdy nespatřil. Ano jistě, lidé zde také žijí, ale ne v takovém množství. Vídám jejich sídla s velkými detaily. Shledal jsi se někdy s něčím takovým?" opat chvíli mlčel a přejížděl očima po mystických předmětech, jenž zdobily jeho pracovnu. "Myslím, bratře, že to není sen. Ne jen tak ledajaký. Myslím, že to je znamení. Leží před Tebou velký úkol." vstal a odešel ke knihovně. "Během Tvého pobytu v našem řádu jsi učinil velké pokroky ve svém umění medicíny. Za záchranu života ti vděčí mnozí, jak běžní kmáni, tak i páni." odkašlal si. "Pojď, přistup sem." Altarion se zvedl ze židle před opatovým stolem a došel ke starému elfovi. Ten jen pokynul ke knihovně a odstoupil. Knihovna byla z vybraného dřeva. Hřbety knih byly viditelně vázány v drahé kůži, též zdobeny kameny a barvami. Nic z toho však Altarionovo oko nezaujalo natolik, aby zadržel svou ruku. Ta však jako střelka kompasu byla neochvějně směřována k jedné jediné knize. K té možná nejomšelejší. Tu a právě tu Altarion z jejího vězení osvobodil. "Myslel jsem si to." pokývl vedle stojící představený řádu. "Pojď a dones ji sem." posadili se opět proti sobě ke stolu. Opat opatrně vzal knihu z Altarionových rukou. Jen neochotně ji vydal. Cítil vnitřní touhu si knihu ponechat a ihned otevřít. Pokud to opat postřehl, nedal na sobě nic znát. " Sanctum benedictum" hlásal zašlý nápis na přebalu. "Toto je kniha, která Tě přivede k další úrovni tvého zasvěcení bratře. Dnešním dnem se znovu mění tvůj život. Do této chvíle jsi byl léčitelem, velkým mužem ve svém oboru, jistě, ale teď budeš mnohem víc." pokynul Altarionovi "knihu si vem, řádně ji prostuduj. Za zrodu měsíce opustíš natrvalo náš klášter a vydáš se na cestu duchovního růstu. Ten sen, není nic jiného, než volání matky bohyně a ty jej musíš vyslyšet."...
Jak opat řekl, tak se i stalo. Altarion studoval knihu a praktikoval magii. V noc, kdy měsíc zmizel z oblohy, aby začal nový cyklus, prošel Altarion branou kláštera naposled. Jeho pouť je nejistá a jen bohyně Nistra ví, co leží před ním. Jedno je jisté. Města z pískovce, tmavých kamenů a zasněžené skály mu nedají spočinout.

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	Shariel - 3 Príběh je pěkný, obsahově zajímavý (mohl by být delší s více detaily), ač místy trošku těžkopádný na četbu, neškodila by poupravit stylistika a pár gramatických chyb. Včetně osvěžení toho, jak se píše přímá řeč :-) Nicméně po gramatické a stylistické úpravě jsem ochotná hodnocení přehodnotit.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: známka 3: 1x