Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.
Na malých jatkách byl frmol. Tu někdo stahoval z kůže jelena, tam někdo chystal maso na klobásy. Klasický den, zdálo by se. Táhle však tento frmol vyrušilo zaklepání na dveře, hlavní řezník se zamračil, otřel ruce a s tichým mumláním šel otevřít. Na jatka vešel starší muž o berli, zakrývající si tvář kapucí. Hlavní řezník s oním mužem zmizeli ve sklepení a učni se dali opět do práce, snažíce se nevěnovat pozornost tomu, co nesouviselo s masem. Trvalo pár hodin, než se dveře od sklepa otevřely a vystoupil záhadný muž s řezníkem. Jak cizinec šel, cosi mu upadlo. Mladičký řezník Nerdok neváhal a vrhl se pro tu věc. Kdyby věděl, kdyby to byl jen tušil, co bude držet v rukách, jistě by si to rozmyslel. Mladému řezníkovi spadla brada, když si všiml, že zvedá lidskou ruku. Nerdok chtěl začít řvát a křičet, ale záhadný muž ho popadl za paži. Nerdok tehdy pohlédl do tváře neznámého cizince. Zbledl ještě více. Co nejrychleji se snažil vyprostit svou ruku z jeho držení. Marně. Cizinec mu paži nepustil, jen tiše promluvil k hlavnímu řezníkovi, který stál za ním.
„Asi budeš mít práci. Oni znají mé tajemství!“ Hlas měl strohý a mrtvolný a jeho slova byla chladná.
Hlavní řezník vytáhl sekáček. Učni se zarazili, jelikož teď i oni viděli, co drží Nerdok ve svých rukách. Než však stihli zareagovat, už měl jeden učeň sekáček hluboko v hlavě. Ostatním stačil jen jeden krátký pohled na mladíkovu hlavu nebo spíše na dvě poloviny jeho hlavy. Začal neřízený chaos. Učni se snažili utéct dveřmi. Jakmile se však první odvážlivci dostali ke dveřím, zjistili, že jsou zamčené. Bušili do nich, bodali noži a sekali sekáčky. Křičeli a naříkali. Ale dveře nejevily známky poškození.
Cizinec stále držel Nerdoka a lehce kývl na řezníka. Řezník pokračoval ve svém dílu, a přestože se mu někteří učni dali na odpor, zjistili, že také jemu nezpůsobují žádné zranění. Brzy řeznický mistr dokončil své dílo. Všichni učni leželi v kalužích krve na zemi mrtvi, nebo dodýchávajíc poslední dech. Pár jich nepřipomínalo víc, než naporcované vepřové. Jediný Nerdok, hledící do tváře cizince, ještě dýchal. Cizinec shodil svou kápi.
„Co jsi zač?“ vysoukal ze sebe řeznický učeň hlasem plným strachu. Při pohledu na sešitý obličej se celý rozklepal.
„Neboj, nebude to bolet.“ odpověděla postava stejně mrtvolným hlasem a v dalším děsivém úsměvu odhalila prázdná místa, kde měly být zuby. Náhle Nerdokem projela bolest. Jeden rychlý záchvěv bolesti, jako by jím prošel blesk. S pootevřenými ústy a tupým, nechápavým výrazem se učeň sesul k zemi.
„Teď abych si kvůli tobě sháněl nové učně. Tu ruku si sešij pořádně!“ obořil se na cizince starý řezník.
Cizinec vytáhl nůž a natáhl se k Nerdokovi, s tichým zamumláním: „Neboj, našel jsem si jednu, která už bude držet.“
dne 08.06.13 zapsal(a) Ainar
Lazaret
Eliščin lazaret. Bývalé místo klidu a harmonie v poslední době strádalo. Lidí bylo čím dál míň a míň, avšak jedna skupinka lazaret stále navštěvovala. Chodívali vždy, když měsíc ozařoval noční oblohu a každý věděl, že na téhle skupince něco nesedí. Tehdy začala schůzka jako každá jiná, jen starší muž zahalující svou tvář a svírající hůl, a muž v řeznickém oblečení dorazili později.
Byla půlnoc. Rimon šel na noc zamknout branku, když se najednou začala budova lazaretu bortit a zevnitř se ozýval křiky a bědování. Rimon tušil co se děje. Říkal jim to přece stále, že skupinka přinese problémy, že jsou to blázni. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Vždyť přece každý nemocný si zaslouží péči! Zakrátko z lazaretu nezbylo nic, nic než jen ruiny a sutiny.
„Doufám, že tam zůstali.“ Zamumlal Rimon, když s hrstkou zdravotníků opouštěl lazaret.
dne 10.06.13 zapsal(a) Ainar
Nářek prasátek
„Výborná práce řezníku, takové dušené maso jsem dlouho neměl. A to maso… takové libové. Škoda slov.“
Muž v řeznické uniformě se usmál. „Chutná? Mám přinést další?“ „Ne, zatím ne, spíš mi dones nějakou klobásku, ale prosím tě, ať už nemá takový odér.“ „Ano, pane. Promiňte, barbaři nemají dobré maso.“ odpověděl řezník a zmizel z místnosti.
Muž v léčitelském úboru se zvedl. „Z dvanácti už jen sedm. Snad to nebude dlouho trvat. Rytířka si vede až příliš dobře.“ zamumlal sotva slyšitelně.
Do místnosti vstoupil opět řezník. „Už se to nese, pane.“ „Výborně, nyní jdi. Našel sis něco zajímavého?“ „Ano, skupinku elfských otroků, maso sice nebude nic moc, ale na dušené půjde.“ Oba dva muži se dali do smíchu. Do smíchu, při kterém tuhla krev v žilách.
O pár hodin později „Svoboda? Tak sladká jako svěží vánek. Po dlouhé době už nemuset nosit kamenné kvádry a ohýbat hřbet.“, říkal si elfský otrok, když odcházel z Thyrisu. Otrokář nedaleko elfa se zachechtal.
Sotva ušla skupina pár kroků, zastavil je zadní otrokář. „Počkejte, někdo nás sleduje!“
Muž svalnaté postavy zavelel: „Ty a ty jděte se tam kouknout!“
Muži kývli a vyšli do lesa. Ticho. Možná několik minut trvalo, než se od lesa začala rýsovat silueta člověka. „Kde máš druhého?“ zvolal velitel, mžourajíc na kráčející postavu. Místo odpovědi se mu k uším donesl jen zvuk smíchu. Velitel pevně stiskl jílec meče a polkl. Z lesa vystoupil muž v řeznickém úboru, celý od krve. V pravé ruce držel sekáček a v levé… hlavu jednoho otrokáře. „Co jsi zač? Co chceš?“, vyhrkl vrchní otrokář.
Muž se jen usmál a hodil vůdci hlavu jeho druha. „Já jsem řezník a přišel jsem si pro maso,“ usmál se řezník a rozběhl se směrem ke skupině dozorců.
Byl to rychlý boj. Otrokáři bojovali, jak jen mohli, ale řezník se pral jako zvíře. Brzo ležel na zemi těžce zraněný i velitel. „Počkej, zaplatím ti!“ zakvičel velitel otrokářů. Řezník se však dal do smíchu. „Maso je důležitější než peníze.“, řekl a zarazil veliteli do hlavy sekáček. „Mära re, ó ušlechtilý náš zachránce, cos zbavil nás těch tyranů. Nyní prosím shoď naše pouta, ať jsme opět volní,“ promluvil na pohled nejstarší z elfů. Řezník se však dal ještě většího smíchu. „Prasátko by chtělo utéct? Ale jatka jsou už připravena, to by prasátko řezníkovi nemohlo udělat.“
Elf se zarazil. „O čem to mluvíte, šlechetný pane?“
Řezník přejel prstem po ostří sekáčku. „To zjistíš, prasátko.“ Té noci se lesem ozývaly nářky elfským jazykem.
dne 15.06.13 zapsal(a) Erreth
Šach a mat!
Před několika dny.
Felčar sledoval ten zmatek. Jak jeho výtvory padaly, začala se mu třepat ruka. „Ti červi nezvítězí, ne ještě není konec!“ Když poslední výtvor padl, Felčar pomalu šel vstříc svému osudu. „Nezemřu tak snadno.“ Kolem bylo mnoho bojovníků, přesto Felčar nevyužil svou moc. Stál tam jako beránek ve vlčí noře. Když za sebou uviděl svého největšího nepřítele, trošku znejistěl. Bylo už pozdě jednat. Brzo ležel na zemi a čekal na poslední úder. Když mu Upír onen úder uštědřil, Felčar se naposledy usmál.
Předevčírem nedaleko jatek. „Nikde tu není? To není možné!“ sykl Upír a zahodil další knihu, „každopádně je jediná možnost.“ Naskládal na sebe několik fialových lektvarů. Když vyšel, otočil se a prudce do místnosti hodil pochodeň. „Jen doufám, že nepadl do nesprávných rukou.“ Ozvala se rána. Upír zmizel v lese, nevěděl, že o kousek dál od jatek se baví dva lapkové
„Viděls to?! Ten chlapík je blázen, ještě že jsme všechny cennosti sebrali.“
Druhý přitakal: „Vo co že ty knihy budou cenný a nějakej kupec nám za ně dá spoustu chechtáků!“ „Zatraceně, teď lituju, že sem neposlech máti, když říkala, nauč se číst.“
Druhý lapka vzal pytel a ušklíbl se. „Jdeme, za ty prachy se naučíš číst a pak zjistíme co je na té knize tak cennýho.“
