Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.
Ledový vichr, sněhová vánice a štípající mráz. Zima, která vládne již několik měsíců, si neúprosně bere svou daň i nadále.
Ve hvozdech a na loukách, kde se k životu začalo probouzet první jarní kvítí, a pučet květy stromů zasáhla ledová smršť. Objevila se z čista jasna, rychlá a smrtící. Vše živé opět umrzlo až na pár tvorů, kteří stačili pláchnout. Bylo jim však jasné, že mrazícím pařátům nelze unikat navěky. Věděli, že je bude sledovat a taky, že sledovala. Do jejích pastí padali jeden po druhém jako listí do síťky. Bílou peřinku země pokryla krev a stopy. Stovky stop, které během noci opět ukryl sníh…
dne 03.04.13 zapsal(a) Erreth
Zima útočí
Postava ve zlatém šatu se zastavila u městského kamene. Prsty přejela po rytině nápisu města Margaard stejně, jako to předtím udělala i v Thyrisu. Nedávalo jí to smysl, něco jí unikalo a ona nevěděla co. Jediné, co správně tušila, byla zima. Ledová zima, která nechtěla ustoupit a vpustit do přírody trochu tepla a radosti. Kdyby si tak vzpomněla, co jí kdysi vyprávěla babička…
Téměř neslyšně seskočila z hřbetu obrovského zvířete. Sníh utlumil její dopad, když stanula na zemi. Hrdě se vzpřímila a na její pyšné tváři se objevil výraz uspokojení. Kolem hlavy jí poletovaly sněhové vločky spolu se třpytivými mrazíky. Okolní vzduch byl suchý a mrazivý. Udělala několik kroků sněhem, aniž by po sobě zanechávala výrazné stopy, bílá vlečka tenoučkých šatů za ní vlála, když se před ní objevilo opevněné město kamennými hradbami. Věděla, že lidé si zoufají. Slyšela je, jak hořekují a žadoní o trochu tepla. Položila ruku na obrovský krystal, který v onen okamžik zmrazil vše v jeho nejbližším okolí. Její krutý smích se ztratil v poryvu větru, který se změnil ve sněhovou vánici.
dne 18.04.13 zapsal(a) Erreth
Jaro se probouzí
Mladý lovec pobíhal po lese. V jedné ruce pevně svíral luk a v druhé připravený šíp. Nervózně se rozhlížel po okolí, od úst mu šla pára a srdce mu tlouklo jako splašené. Od úsvitu stopoval vysokou zvěř, aby bylo co jíst, jenže ona, jako kdyby zmizela. Mezi stromy občas proběhl malý zajíc nebo divoké prase. Po laních však nebylo památky. Z povzdálí uslyšel vlčí vytí. Trhl sebou tak prudce, až se zapotácel a upadl do sněhu. S tichým klením se postavil na nohy, oprášil ze sebe mrazivé vločky sněhu a pátral dál. Znepokojovalo ho, že vidí až příliš mnoho stop, které se táhly směrem k městu a rozhodně nebyly mírumilovného tvora. Tohle byla smečka, která hladověla.
V ulicích města Thyris se tetelil teplý jarní vánek. Ačkoli se zdejší obyvatelé nikdy neobávali toho, že je zasáhnou třeskuté mrazy jako sousedící země, poslední dobou se šuškalo o ledových vánicích blížícím se k jihu.
Muž v lesklém plášti procházel branou města, v ruce svíral zářivě žlutý květ a spokojeně se usmíval. Chyběl mu už jen jeho Paprsek. Stačilo jej ukovat a ukončit tak vládu Zimní královny. Věděl, že to nebude snadná bitva, alespoň protentokrát ne.
Obrovský drak líně mávl křídly, aby odehnal sněhové vločky, které kolem něj poletovaly. Už nějakou dobu ležel ve sněhu a upřeně sledoval svou paní. Bílý šat jí vlál ve větru stejně jako stříbřité lokny vlasů. Cítil, že zuřila, ač ze sebe prozatím nevydala ani hlásku.
Další z krystalů byl na svém místě. Vládne téměř na celém území a lid trpí, přesně tak, jak si přála.
Stála na vrcholku hory, rukou přejela po krku svého dračího mazlíčka, když stočila svůj pohled směrem k jihu. Znepokojivě vřískla. Věděla, že se o to pokusí. Hlupák s kytkou! Zatracené Jaro!
Rozezleně máchla hůlkou a město pod nimi se ocitlo ve smršti ledové vánice. Drak si olízl tlamu, nechal ji vylézt na svůj hřbet a znovu mávl křídly…
dne 12.05.13 zapsal(a) Erreth
Poslední úder
Vzduch se ochladil, mráz štípal do tváří a v lese, nedaleko Andoru bylo slyšet vyplašené ržání koní. Po chvíli utichli. Jeden z ledových draků trhal zvíře na kusy, stejně jako to dělali další Wyrmové opodál. Sníh se zbarvil krví, krmili se, dlouhým jazykem si přejížděli po smrtících zubech a poté spokojeně ulehali do sněhu okolo své paní jako bdělá stráž.
Nechala draky v lese, mávnutím hůlky se ocitla na vrcholku hory u města Margaard, odkud měla dobrý výhled na jižany. Během posledních několika dní slunce zesílilo, Jaro jí vzdorovalo a musela uznat, že se mu to dařilo. Rozčileně zaskřípala zuby.
Thyris. Jak krásné město. Zlaté zdi se třpytily stejně jako drahé kamenní v odlesku slunce.
Jak by asi vypadalo pod masou ledu a sněhu? Vysoké věže pod sněhovou peřinkou, to by byl pohled! Bylo to šílené, ale mohla se o to pokusit. Znovu ukázat tomu hlupákovi svou sílu, ovládnout poslední z měst a zasadit tam svůj krystal!
Opět mávla hůlkou. Znovu se ocitla mezi svými draky. „Zítra bude náš den. Zítra po západu slunce, moji drazí.“
dne 22.05.13 zapsal(a) Erreth
Roční období
Léto se chýlilo ke konci. Slunce svými posledními paprsky šimralo drobná kvítka na loukách a v korunách stromů. Příroda věděla, že nastane čas, kdy si musí odpočinout. Letnička putovala celou zemí, loučila se s úsměvem na tváři s každičkým tvorem či rostlinkou, o které pečovala v horkých dnech. V ruce třímala žhnoucí Paprsek, mocný artefakt dvou ročních období.
Plynul den po dni. Listy na stromech a keřích opadávaly, tráva žloutla, veverky si schovávaly své oříšky na horší chvíle. A tak se na jedné z andarijských cest objevil muž se zlatým pláštěm na ramenou, v ruce svíral třpytivou hůl a s tichým prozpěvováním procházel přírodou. Nebylo možné jej spatřit, stejně tak nebylo možné spatřit půvabnou Letničku, dokud oni sami nechtěli, aby byli viděni.
Lidé sklízeli poslední úrodu na polích, loučili se s teplými dny a chystali se na příchod zimy. Některá srdce svíral strach ze zimních vánic. Moc dobře si pamatovali loňské nadělení, kdy umírala zvířata, žebráci umrzali a zásoby potravin se den ode dne tenčily. Modlili se ke všem bohům, aby se tak nedělo znovu.
Podzim se opíral o svou hůl, naslouchal nářkům vystrašených rolníků. Jeho tvář se zkřivila zlobou. Jaro, Léto nebo Zima. Všichni je blahořečí nebo naopak. Jen Podzim zůstává kdesi v zapomnění. A tak je to pokaždé. Cítil se osamělý.
„Zdravím Tě, Léto!“ Podzim rozpřáhl svou náruč, ač to bylo jen gesto pozdravu. Okolo něj a Letničky se rojili jezdci na koních a jiní zvědavci. To byla ona chvíle, kdy je mohli spatřit, protože i Roční období potřebují pomoc…
Žena se zlatou čelenkou ve vlasech a stejně tak zlatým šatem, ze kterého sálal žár, stála naproti svému bratru. „I já tebe, Podzime.“ V jejím hlase byla znát hořkost. „Stalo se něco?“ „To ona, zase ona. Vyslala své ledové posly, aby mi ukradla Paprsek!“ „A kde ho máš?“
Letnička sklopila hlavu, okolo ní se rozprostřel nesnesitelný žár, až to některé smrtelníky vyděsilo. „Musíme jej najít, jinak je Jaro s Létem ztraceno,“ řekl rozhodně Podzim.
Zima, krutá a nemilosrdná. Seděla na svém ledovém trůnu na vrcholku hor Imeru. Sněhové bouře za několik posledních dní posílily. Necítila se však natolik silná, aby konečně udeřila a znovu převzala vládu. Chyběla jí jedna jediná věc. Nebýt proklatého Jara, nemusela tuto lapálii vůbec řešit! V ruce svírala hůlku ze samotného ledu, na jejímž vrcholku chyběl kámen...
Jeden z mrazivých Wyrmů sklonil ke své paní hlavu, z tlamy mu uniklo hrdelní zachrčení. „Ano, najdeme jej a vím, kdo nám s tím pomůže.“ Jediným mávnutím hůlky se ocitla přímo na náměstí starého severského města. Stvůry bloumající městem na okamžik strnuly, chlad okolo nich zesílil. Zima se spokojeně usmála. Věděla, že je na správném místě…
V lesích po celé zemi se objevila hejna havranů. Požírali mršiny a bez okolků agresivně útočili na vše živé. Podzim opatrně uložil na kamennou desku žhnoucí Paprsek. Cítil, že moc artefaktu slábne, ale pořád byl pro některé bytosti tohoto světa smrtící. Konečky prstů poklepal o sebe. Má toho využít?
Ledový krystal se třpytil na vrcholu hůlky z ledu. Artefakt byl úplný, nastal tedy její čas. Zima znovu udeří…
dne 05.01.14 zapsal(a) Zullas
Zamrzlé spáleniště
Blížil se konec měsíce a zima neustupovala. Sníh se třpytil na polích a loukách, slunce svými paprsky jemně šimralo do tváří. Děti pobíhaly v závějích, v rukou svíraly ledovky, které po sobě se smíchem házely.
V okolí Ilerenu panoval klid. V lesích se dozajista ještě potloukal kdejaký lapka, možná i vrah, ale démoni byli pryč. Dřevorubcům či jen obchodníkům, kteří se potloukali se svým povozem od města k městu, se ulevilo. Hrdlo se jim i nadále svíralo nervozitou, ale smrtelná hrůza, kterou pociťovali každým dnem, kdy tudy procházeli, pomalu opadala.
Žena tmavé pleti procházela závějemi spolu se svým koněm, který svou černou barvou kontrastoval s bílými peřinkami sněhu. Ledový vítr se do nich opíral, jakoby jim bránil v cestě do spáleniště Imeru, které kdysi bývalo městem.
Konečky prstů jí brněly. Tušila, že to není chladem. Věrný přítel po jejím boku zahrabal kopyty a pohazoval hlavou. "Klid." snažila se ho utěšit. Náhle padla k zemi. Přetočila se na záda, zkřehlými prsty si promnula oči, když v tom spatřila několik třpytivých... tvorů? Vždyť to byly obří vločky sněhu! Několikrát nechápavě zamrkala. "Zyio...", zaslechla líbezný hlásek někde uvnitř své hlavy. Ten hlas se smál! Prudce se posadila, několikrát se štípla do předloktí, aby se ujistila, že nesní. Rychle se vyškrábala zpět na nohy, pevně uchopila uzdu koně, který vyplašeně ržál. Vločky se kolem nich seskupily a hlas, který zpočátku slyšela z povzdálí, se najednou přiblížil. "Zyio..."
Otočila se. Tep se jí zrychlil, očima vyděšeně těkala sem a tam.
Žena v bělostných šatech s korunou na hlavě upírala své bledé oči přímo na ni. V ruce svírala hůlku s třpytivým krystalem na její špici. Když se usmála, působilo to zlověstně. V onu chvíli se černý kůň vzepjal na zadní, od země se zvedlo několik ledových oparů a sněhové vločky se vrhly na oba putovníky spáleništěm Imeru. Ledový smích na kratičký okamžik přerušil jen slabý výkřik.
dne 21.02.14 zapsal(a) Arella
Jaro se nekoná
Těžká mračna plula oblohou. Na některých místech padaly k zemi velké kapky deště spolu se sněhovými vločkami, které z cestiček nadělaly bahnité kaluže.
Několik mužů v huňatých kabátcích z kůže velkých ledních medvědů vyhlédlo ven z jeskyně, která byla už celé věky uzavřena před světem. Nebo spíš před případnými zvědavci. Popadli zbraně a vydali se směrem k lesu, kde několik hodin mlčky číhali na svou kořist.
Uvnitř jeskyně se k zemi snášel sníh. Pouhý pozorovatel by celou situaci označil za velmi podivnou, ale když by pátral hlouběji, zjistil by, že za vše může Zima, která lehkými krůčky našlapovala po zamrzlé řece, která se táhla celým ústím jeskyně a dělila ji do několika částí. Tam, kde své větve navzájem proplétaly trnité keře, sníh tál a bylo zde znatelně větší teplo, než v celém zbylém prostoru. "Jak dlouho mi hodláš vzdorovat?" V hlase Zimy bylo možno zaslechnout pohrdání.
Muž ve zlaté košili a s pláštěm na ramenou, který hrál všemi barvami duhy, vzhlédl. Klečel zesláblý na zemi. "Nikdy se nevzdám. Nikdy!" "Ale ano. Vzdáš," pronesla zlomyslně. Foukla si do dlaně, ze které se sesypaly sněhové vločky přímo na hlavu jejího soka. „Do té doby umrzneš.“
dne 04.04.14 zapsal(a) Arella
Poslední záchvěv Jara
Muž s bronzovou čelenkou na hlavě posedával u stolu jedné z mnoha teras v jižním městě, aniž by byl někým spatřen. Plášť na ramenou se mu tetelil v nepatrném vánku. Před ním ležel na pískovcové desce Paprsek. Jeho žár den ode dne slábl, i barva ohně jakoby potemněla. Muž věděl, že stačí málo a vyhasne úplně. A pak? Pak tu bude navěky už jen on a krutá Zima. Chvílemi mu mysl zahltily drobné výčitky svědomí, které ihned zapudil pocit náhlé radosti z výhry.
Jiný muž, tentokrát se zlatavou čelenkou zapletenou v dlouhých kaštanových vlasech se choulil pod pláštěm uprostřed země ledu. Cítil se velmi slabý, teplo opouštělo jeho tělo, svíral jej chlad a pocit bezmoci, který střídala vlna rozhořčení. Kolem dokola se hemžily třpytivé vločky, připraveny mu ublížit kdykoli na příkaz královny Zimy.
Divoká zvěř hladověla. Zima byla příliš dlouhá, a tak se vlci chodili krmit do ohrad pastevců nebo rovnou útočili na tuláky v lesích. Potloukat se v těchto dnech za hranicemi města je příliš nebezpečné.
dne 22.04.14 zapsal(a) Arella
Záchrana Jara
Když na zemi padl stín noci, ozývalo se z lesů v okolí starých dolů Ilerenu troubení rohů. Jejich zvuk vyvolával mrazení po celém těle, nejistotu a strach.
Několik mužů v huňatých kožených zbrojích, se zbraněmi v ruce a s nezvyklým přízvukem se srocovalo před vysokým vchodem do jeskyně, který lemovaly třpytivé krystaly. Někteří vcházeli dovnitř, jiní postávali venku a troubením svolávali své druhy. Nevěděli však, že zvuk rohu zaslechlo i několik párů uší, které rozhodně nepatřili nikomu z nich.
Dusot kopyt, zvídavý pohled cizích jezdců a zvuk napínající se tětivy. Během okamžiku se před jeskyní strhla šarvátka, kdy muži bránili do posledního dechu vstup do jeskyně.
Cesta byla dlouhá a nevyzpytatelná. Mrazivý sníh padal na ramena několika elfů, boty jim klouzaly na krustách ledu. Museli postupovat opatrně, nikdy totiž nevěděli, které nebezpečí nebo nástrahy Zimní královny je překvapí.
O několik hodin později dorazili ke svému cíli. Zmoženi námahou, přesto s odhodláním, se znovu chopili zbraní a vyšli vstříc několika ledovým drakům, třepetavým vločkám a jiným, méně příjemným strážcům Zimy, kteří obklopovali pána Jara. Ten ležel uprostřed zamrzlého jezera, Zimní královna s krutým úsměvem na tváři postávala nad ním a ledový krystal zasazený do hůlky směřovala k jeho hlavě.
Jaké bylo její překvapení, když odhodlaní vetřelci prorazili až k ní samotné. Skrze mráz, skrze draky! Její vztek na okamžik vystřídalo zoufalství a zoufalství vystřídala bezbrannost. Ohnivá kouzla a prokleté čáry ji připravili o hůlku. Musela prchnout, byla poražena.
Jarní princ, celý zkřehlý, si s úsměvem na tváři prohlížel skupinku elfů v dlouhých, mechově zelených pláštích a jejich spolubojovníky. "Nyní zbývá jen jediné. Dostat zpět Paprsek." "Má ho Podzim," pronesla s jistotou v hlase elfka za jeho zády.
Princ kývl. "Těšte se opět na prosluněné dny a teplé noci."