Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace
zapis

svitek

Kronika andarijských dějin





Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.

- Questy - Kronika -

~ Polozapomenutá ~

Dáreček
Na tváři mladé ženy se rozlil spokojený úsměv. Dnešek se podařil. Přesvědčit toho barbara k donesení balíčku bylo lehčí, než čekala. Pár drobných na pivo a ani se neptal, co v něm je. A hradní stráž? K smíchu! Někdo jim před dveře položí bedýnku a řeknou si jen "Hele, bedna." Banda tupců, která je jen její výhodou. Ještě teď se jí cukaly koutky od smíchu, když v křišťálu viděla ty hrdé stráže vyklízet nádvoří před pár rarachy. Tohle ještě bude zábava...
dne 06.02.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Posedlost
Urostlý válečník s čírem na hlavě přejel očima tabulku na zdi na andorském hřbitově.
Zlochtěj, co to být za jméno...
Zachvěl se, chlupy na jeho krku se naježily, přestože byl zvyklý na mnohem větší mráz. Když se otočil, všiml si postavy před sebou a hned se ohnal zbraní. Zaklel, když zbraň jen prošla nehmotnou postavou. Snažil se ji zahnat, ale po chvíli ho postava doslova obklopila. Prostoupila jím a chlad se rozprostřel jeho tělem. Začal se třást a padl na zem, jeho tvář zbledla, získala mrtvolně bledou barvu. Po chvíli se zvedl, měl podivný pocit, ale postava byla pryč - to ho trochu uklidnilo. Vzal koně a nejistým krokem vyrazil do Andoru. Nikdo si ho však v městě císařském nevšímal, chlad ho dohnal na jih, do Thyrisu. Tam narazil na elfa. Elfa milého, přátelského, avšak zároveň nepříliš chápavého pro prudké změny nálad a divné řeči. Snad také zaslechl ten hlas v barbarově hlavě, snad hřímal tak hlasitě. Možná ale jen nesnesl pohled na krev, po které tak toužila barbarova duše! Avšak ta krev stékající po bílé srsti koně vypadala dokonale. Snad ten pohled dokonal proměnu, snad probudil tu touhu a uvědomění si jména.
Tchort! Já jsem Tchort! hřměl barbar, mávajíc halapartnou na elfa, přestože si ještě nedávno říkal Toug.
Touha po krvi ho hnala. Andor, Havant a zpět do Thyru. Vůně člověka ho přitáhla do chrámu, ale člověk nevoněl sladce, jen informaci dal užitečnou. Tarkas, Andor, Havant a opět Tarkas. Tak se dozvěděl, že sladkou krev má kdokoli považovaný svou rasou za mladého. Havant. A opět elf z Thyrisu. Touha po krvi už byla příliš silná. Nebo snad síla vůle barbara až příliš slabá? Zaútočil a jeho zbraň ochutnala elfovu krev. Někdo však elfovi přišel na pomoc a barbar klesl k zemi, jeho tělo křehké jak pergamen. Tchort byl rozčilen. Poprvé zažil senzaci z vlastního těla a někdo mu ji bere tak brzy! Ochutná je. Avšak jejich magie byla silná. Dvakrát se Tchort rozplynul a dvakrát znovu zaútočil, ale nakonec i jeho nehmotné tělo podlehlo spojeným silám těch dvou. Zjistí někdo, kdo byl ten barbar a co se mu stalo? Měl nějaké blízké, kteří by plakali pro jeho smrt?
dne 17.02.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Nepovedená zkouška
Světlovláska lehce poplácala koně po krku, když z něj seskočila. Po dvou schodech vyběhla do věže a sehnula se nad nádobou s průzračně čistou vodou. Dvěma slovy a rychlým gestem změnila svůj odraz na hladině v obraz Havantu. Otravná žena kousek od portálu, ztuhlá jak žulová socha. Mužík kousek dál, stejně jako válečník ve zlaté zbroji - stejně ztuhlí. Na tváři dívky se rozzářil úsměv. Ten však byl rychle vystřídán hněvem, když otravná žena pohla ztuhlými ústy a ohnula ruku v níž držela svíci. Kouzlo trvalo dlouho, ale ještě ne dostatečně dlouho. Nebylo dost silné. To musí změnit. Světlovláska vztekle pleskla rukou do hladiny a obraz se rozplynul. Její šťastný objev teprve musí přijít.
dne 23.02.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Malá oslava
Blondýnka upila z poháru víno a usmála se. Dnešek byl skvělý! Konečně našla tu správnou přísadu. Konečně zkamenění vydrželo tak dlouho jak potřebovala a možná déle. Konečně udělala pokrok. Odložila pohár vína a začala si mezi prsty točit křišťálovou koulí, kde byla vidět socha na předměstí Thyrisu. S úsměvem udělala druhou rukou rychlé gesto a obraz se změnil na Havant. Sochy ženy a válečníka stály nedaleko od sebe. Dalším gestem obraz zrušila, odložila kouli a znovu pozvedla pohár vína. Po chvíli se zvedla a do druhé ruky vzala zelenkavou tuniku. Pomalu vyšla až na střechu věže, kde si tuniku přehodila přes ramena. Pozvedla pohár směrem k Andoru a šeptla.
"Na tebe, stará přítelkyně... Snad tě již brzy znovu navštívím."
dne 01.03.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Neúspěch
Seděla na bílém koni, světlé vlasy svázané na temeni. Snad nikdo neviděl jak sevřené měla čelisti, ani jak pevně držela svou hůl. Sledovala z dálky zhmotněné elementy, které povolala na most. Byli však příliš slabí - proti takové přesile neměli šanci. A to byl jen předvoj karavany. Jakmile začali padat a jeden z válečníků přejel most, zamumlala krátké zaklínadlo a přenesla se k Havantu. Potřebovala se karavaně dostat do zad, potřebovala vědět, co je nákladem. Zdroj mluvil o tom, že to je určitě důležité. Hnala koně lesem podél cesty dokud nezahlédla postavy. Bylo jich tolik, že ani neviděla nákladní zvířata. Dvacet? Třicet? Lesem předjela karavanu a začala kouzlit kamennou zeď, ale vyrušil ji mág v rudé róbě. Zaklela a zmizela mezi stromy. Pekelná brána! To je mnohem lepší nápad. Vyvolala dvě, ale měla pocit, že ta hromada ochránců její démony zahnala jak otravné šváby. Neměla šanci. Ještě chvíli je sledovala, jednou ji muž na koni téměř dohnal, ale unikla. Runa ji dovedla domů, k věži na ostrově, kde potřebovala vymyslet nový, lepší plán...
dne 06.03.11 zapsal(a) Menhit
ornament
O krok blíže?
Blond vlasy jí padaly do očí, ale nezajímalo ji to. Byla opět o krok blíže. Ta jedna lekce ji posune dál. Nevědomky přejela rukou po brašně s chrastícími kostmi a v duchu se vrátila do podzemí. Nejdřív jí ta pohybující se ruka připadala jako malý zázrak, potom jí došlo, jak je to vlastně snadné. Nemohla se dočkat. Živí nebyli spolehliví...
dne 07.04.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Pach krve
Slunce se sklánělo nad obzorem, pomalu se ochlazovalo. Její tiché kroky občas vyrušily zvěř pasoucí se na lesních mýtinách, jindy je našla prázdné. Občas se zastavila, zavřela oči a až křečovitě rozevřené dlaně vztáhla k zemi, na které stála. Na některých místech se její tvář uvolnila, jinde zase zkroutila - snad bolestí? Na těchto místech poklekla a začala črtat po zemi obrazec. Tvar byl dokonalý a ona ho zvýraznila rudou, vazkou tekutinou z lahve... Tato místa si musela označit. Čím dříve, tím lépe a tím více jich bude mít. Nevěděla ještě vše, zdaleka ne. Ale byl to další malý krůček, který ji připravuje k dalším. Stejně jako ji k nim připravují bezesné noci nad knihami a nad jejím budoucím výtvorem. Nad tím, koho ona přivede k dokonalosti. Nad tím, kdo naopak jí pomůže nalézt svou pomstu.
dne 11.04.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Moc krve
Dny a noci jí už téměř splývaly. Seděla ve věži, skloněná nad tlustou knihou, na list papíru vedle ní si psala poznámky. Dnes se ukáže, zda je schopná pokroku. Dnes ozkouší svou sílu. Vstala a prudce se otočila, na kamennou podlahu za sebou nakreslila hexagram prstem namočeným v krvi z malé lahvičky. Na chvíli se zarazila a na tváři se jí mihl výraz soustředění, potom vstoupila do středu kruhu. Zavřela oči a začala pomalu mluvit starým jazykem. Nejdříve mluvila pomalu, soustředila se na každou slabiku, postupně ale zrychlovala, jako by tvořené kouzlo samo chtělo být dokončeno. Poslední slova téměř vykřikla a když otevřela oči, viděla jen zbytky načervenalého dýmu vznášející se místností, obrazec pod ní zmizel...
... O mnoho dále, na pevnině, se na šesti místech objevilo šest nemrtvých sluhů. Byli slabí, ale objevili se na správných místech. Na místech, kde světlovláska před pár dny nakreslila krví obrazce, na místech, kde se krev vsákla do půdy a čekala...
... Světlovláska své výtvory sledovala v křišťálové kouli. Smála by se, kdyby nebyla tak vyčerpaná.
dne 15.04.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Drobné potíže
Na stolku na vrcholku věže ležel deník. Z moře vanoucí vítr si pohrával se stránkami popsanými drobným písmem.
... ale dochází mi materiál. Budu muset někoho kontaktovat a učinit nabídku, která se neodmítá. Nedělní trh mne zklamal, čekala jsem tam půl hodiny, ale nikdo se neukázal. Čekala jsem, že na heroldově tvrzení o každotýdenních trzích bude více pravdy. Pamatuji si ale jeho tvář, musím mu vysvětlit, že ne každého je dobré vodit za nos. Zkusím najít toho, kdo mne nezklamal, ale co nabídnout někomu kdo již snad vše má? Musím...

Blondýnka v tmavém oděvu procházela lesem nedaleko Andoru. Musela zkontrolovat dnešní výtvory a chtěla je vidět na vlastní oči. Procházeli se po palouku, temní jako noc. I z téhle dálky viděla dost nedokonalostí. Nevadí, pomyslela si, vylepším povolávací kruh. Krev se vstřebá a nevydrží dost dlouho. V hlavě už měla nápad. Obešla i další místa, všude to bylo stejné. Ale i přes nedokonalosti byla spokojena, byl to totiž pokrok. Ještě nedávno neuměla vytvořit ani obyčejného poskoka. Shrnula si vlasy do obličeje a vešla do Andoru, snad ji přes kouzlo a obyčejný oděv nikdo nepozná.
Prošla celým městem až k bráně k vězení, kde ji zahlédla měšťanka. Chvíli se na ni zadívala a potom s prstem napřaženým jejím směrem začala volat.
Ale vždyť vy jste sleč...
Světlovlásce se v ruce náhle objevila hůlka a měšťanka ztuhla na místě. Než se strážný stihl otočit, mladá žena zmizela za branou...
dne 19.04.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Svítání
Paprsky slunce pronikly úzkým oknem do tiché věže. Nic se nepohnulo, snad až na tenkou pokrývku kryjící spící dívku. Zlaté vlasy byly rozprostřené kolem hlavy jako svatozář. Nebylo divu, že spala tak dlouho, dnešní noc ji vyčerpala...

Zamilovala si tohle město. Nikdo na ni nepokřikoval, nikdo ji zde neznal. Od minulé příhody v Andoru byla celkově opatrnější - ne že by se císařskému městu zcela vyhýbala, ale volila lepší převleky. Zde je mohla odložit. Zde mohla obchodovat. A dnešní obchod ji sice stál nemalé peníze, ale už si nemusí dělat starosti s materiálem. Ten obchod ji stál i část dědictví, ale k čemu je dědictví polozapomenutého rodu. Objemný vak s materiálem chrastil s každým jejím krokem, proto hned jak vyšla z bran města a zmizela za prvními stromy, nechala se přenést magií do své věže.

Nad věží se přehnal mrak a na chvíli zakryl slunce. Když se znovu vynořilo, osvítilo polorozsypaný vak na střeše věže. Vak, ze kterého vypadlo několik kostí - snad lidská stehenní, vlčí žebro, gorilí lebka...

Zlatovláska proklouzla ztemnělými uličkami Andoru až k bráně, kde minule došlo k incidentu. Naučila se předstírat to, co není. Za rohem zmizela dívka v róbě, zpoza rohu vykulhala shrbená rozcuchaná žena, kterou každý raději přehlédne. Prošla branou k vězení a vydala se k farmám. Musí najít zbrojíře. Zanedlouho stála u domu s modrými vlajkami, zase narovnaná a sebevědomá. Usmála se na toho, kdo jí otevřel a on dovedl kováře. Dohodli se. Zítra, nejdéle pozítří bude mít svou objednávku hotovou.

Spící dívka krátce zasténala a převalila se na druhý bok. Odhalila čerstvou jizvu na zápěstí se stopami zaschlé krve. Paprsky slunce již téměř dosahovaly na její postel.

Jen úzký srpek měsíce osvětloval zemi. Klečela na střeše veže uprostřed obrazce. Její tělo pokrývala jen tenká róba, lehce se chvěla zimou. Potřebovala pomoc. Velkou pomoc. Pomoc, kterou nemůže žádat od člověka. Stříbřité ostří se zalesklo v ruce, když začala mumlat zaklínadlo. Otevřela své žíly a do stříbrné misky chytala svou vlastní krev. Naplnila ji, cítila svou slabost, ale její magie jí pomohla, stejně jako vždy. Její magie ji nikdy nezradila. Rána se zacelila a přestala krvácet. Odložila nůž a obě své ruce napřáhla nad misku. Začala odříkávat zaklínadlo, krev v misce začínala pomalu vřít a vypařovat se. Rudý oblak získával tvar a když se vypařila poslední kapka, dívka se zeptala tichým hlasem:
Kdo jsi?
Naam, zněla odpověď snad jen v její hlavě.
Byl tu s ní. Věděla, že je to on. Věděla o něm vše, byl s ní svázán její krví a to pouto mu nedovolí ji zradit. Nedovolí mu ji zradit tak, jak to umí lidé.


Paprsky slunce již ozařovaly postel. Blondýnka otevřela oči a krátce se pousmála. Další den začíná.
dne 27.04.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Tajemný přítel
Byla to již několikátá noc, kterou blondýnka strávila na střeše věže sledujíc hvězdy. Naam byl venku, sloužil jí. Jeho moc byla jako volání, kterému se nedalo odolat, pokud sám nechtěl. Sledovala jeho křišťálový obraz vstupovat na andorský hřbitov, viděla jak se jeho ústa pohybují, i jak se země stává neklidnou stejně jako mrtví v ní uloženi. Večer se k ní vrátil. Splnil vše, co mu nakázala a dokonce ještě něco navíc. Donesl nějaké informace a rozšířil jejich vliv. S jeho pomocí vypadalo vše jako hračka a jako něco navíc jí byl snad i něčím jako přítelem? Plnil ji pocit uspokojení. Přistoupila těsně k němu a lehce pohladila jeho tvář. Jeho obličej nezměnil výraz, ona ale věděla, že ho to těší. Ji by to totiž těšilo.
dne 18.05.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Velké očekávání
Světlovláska seděla u kamenného stolu a dívala se do křišťálové koule. Lehkým mávnutím rukou vždy změnila obrázek, co zobrazovala. Na tváři se jí objevil mírný úsměv, když se za ní objevil muž v rudém a opřel se o její ruku, pohled také upřený na obraz v kouli. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak emocí. Světlovláska se k němu otočila a on svůj pohled upřel do jejích očí.
„Víš, co tohle znamená, že?“ tiše se ho zeptala. On jen lehce kývl a jeho odpověď jí zarezonovala v mysli. „Skvěle. Máš jeden den.“
dne 20.05.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Rudá róba
Nikdo asi nemůže říci, kdy začalo na předměstí Andoru hořet. Snad někdy po sobotním poledni, když všichni odpočívali po jídle, či spali a nabírali síly na večer. Bylo však jasné, kde začalo hořet. Byla to jedna z nově postavených palisád. Zevnitř té ohrady se ozývalo nejdříve zaříkávání, potom škrábání kostí o dřevo, oheň se šířil. Netrvalo dlouho a část palisády se zhroutila a ven do prostoru předměstí se vyvalilo množství kostlivců.
"Do zbraně! Do útoku!" po Andoru jezdil muž na válečném koni ve stejnokroji císařství. Od předměstí šla tichá postava v rudé róbě. I jeho kůže měla stejnou barvu. Křičící voják si ho všiml a zavolal na něj, aby se zastavil. A postava se zastavila u portálu, zadívala se na vojáka a lehce kývla. Potom se sehnula a zvedla pár kostí, které se válely na zemi, a schovala je do záhybu róby, otočila se a šla dál. Voják začal zase křičet, navedl svého koně přímo na postavu a tasil svou zbraň. Když rudá postava nezastavila, zaútočil. Boj netrval dlouho. Na jeho konci ležel v krvi voják i jeho kůň a postava si urovnala róbu a odkráčela směrem k farmám.
Byly jich desítky, snad stovky. Světlovlasá elfka pohodila hlavou v zoufalém gestu a opět se snažila nějak zorganizovat malou skupinku, se kterou se snažila nemrtvým zabránit v rozbití další palisády. Netušila, že jsou pozorováni postavou s rudou kůží. Tu postavu viděli až, když likvidovali poslední kostlivce. Stála uprostřed krvavého pentagramu. Někomu se mohlo zdát, že se usmála. Ne vřele, ale chladně, bez emocí, téměř se ušklíbla. Mírně se uklonila a její rysy se rozplynuly.
Jen róba, kterou měla oděnou, spadla na zem...
dne 23.05.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Naam
Na Andor pomalu padala tma. Mezi domy se mihla rudě oděná postava a zmizela mezi farmami. Klid přerušilo až chrastění a blekotání koster na předměstí. Štiplavý dým spolu s křikem lidí zatarasených v hořícím domě se šířil spolu s panikou. Skupina zachránců se snažila porazit stvůry a vytáhnout oběti z ohnivého pekla, ale odpor byl příliš velký. Jeden z nich málem zaplatil vlastním životem, když na něj padl hořící trám. Jako by se všichni bohové spikli proti Andoru a seslali na něj svůj hněv...

Nedaleko od dohořívajícího domu se několik postav snaží zbavit vířících kapek krve uprostřed pentagramu. Na tvářích se jim odráží zoufalství jejich srdcí, když vše, co minule fungovalo, selhává. A do toho ten smích. Chraplavý zvuk, mezi kterým se dají rozeznat některá slova – ‘hlupáci‘ a ‘změnil‘. Na chvíli je zarazí, když se z krve začne formovat postava a se sebevědomým úšklebkem je přejede pohledem. Kapky krve kolem ní víří. Mág se ji pokusil znehybnit kouzlem, ale selhal. Bard na ni vystřelil ze svého luku, ale šíp prošel postavou. S velmi silným přízvukem pronesla něco o hlupácích, sevřela pevněji svou hůl a začala se pomalu rozplývat. Světlovlasá elfka stojící na hranici pentagramu se nevzdala a s výkřikem skočila po postavě, která ji k sobě pevně přitiskla a oba se rozplynuli...

Pentagram. Kapičky krve. To je stejné, ale místo je jiné. Elfka se vyděšeně rozhlédla a snažila se odtrhnout od postavy, která ji po chvilce pustila. Stáli naproti sobě a hleděli na sebe, postava v rudé lehce naklonila hlavu, jakoby tázavě. Elfka se pak rozkřičela, moc odpovědí ale z tvora nedostala a k tomu ty, které dostala, ji mátly. Rudý zrovna skrýval pobavený úsměv, když se přiřítil jezdec a začal na něj útočit. Pohodil tedy hlavou a udělal krok do útočiště krvavých kapek. Jeho rysy se pomalu rozplývaly a křik smrtelníků ze ztrácel...

Stáli spolu na vrcholku věže a hleděli na západ. Blondýnka a vedle ní snad o dvě hlavy vyšší muž v rudé róbě. Mlčeli, ale přitom vedli rozhovor. Řekl jí o všem. O ohni, o marné snaze narušit znovu magii pentagramů, dokonce i o elfce, která nese kapku jejich krve.
dne 16.06.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Slepá zuřivost
Zuřila. Takhle vzteklá nebyla snad celé měsíce. Od doby, co jí dělal společnost Naam, byla vlastně klidná. Až do dneška. Dva a půl dne se neukázal. Nepodal zprávy. A teď, když se vrátila z nočního výletu s další materiální pomocí, tak si stál na střeše a hleděl na širé moře, ani ji nevnímal. Krev její krve! S tichým zaduněním odložila soudek, který nesla, vedle dárkového koše plného kosti a dalších věcí. Chvíli stála bez hlesu a potom si odkašlala. Konečně se k ní otočil a zadíval se dolů na ni.

„Ty ses úplně zbláznil!“ Drobná blondýnka se rozkřičela, když zjistila, co ty dva dny dělal. V pondělí zvládl vše, co bylo dohodnuto, ale také něco navíc. Ten jeho rozhovor s elfkou na téma dobro a zlo, přátelé a nepřátelé. Nevadilo jí, že elfce dal tu truhličku. Vlastně ji sama chtěla nějak vrátit majiteli. Vadilo jí, že mluvil. Dokud neznal jazyk, byl dokonalý. Teď bude muset vše urychlit. Nebo ne? Hrozila jí zrada? Byla si jím tak zatraceně jistá, tak moc mu věřila... možná příliš.

Dlouhé hodiny seděli nad košem s kostmi, brašnou se zbraněmi a štíty. Dávali dohromady své zbraně. Musí jich sehnat víc. Musí JI srazit na kolena. Musí JI pokořit tak, jak pokořila ona ji. Musí JI dostat do pozice, kdy bude prosit o milost a odpuštění. A ona se nad NÍ možná slituje. Možná...
dne 30.06.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Kosti ve sněhu
Křupající sníh pod jeho nohama byl zcela nový pocit. Nechladil ho, nevadil mu. Stejně ho sem jen poslala splnit úkol. Ty zrůdy ho zaujaly. Všiml si, že jich jsou tři druhy – malé různých druhů, střední se dvěma očima a potom velké, oko velikosti menšího medvěda. A všiml si, že jsou silné. Jejich kouzla mu ubližovala, ale ne tak jako človíčkům. A on jim... pomáhal? Došlo mu to, když mlátil holí asi třetí stvůru. Sledoval pomalu hořící domy a přemýšlel o tom, co mu říkala elfka. Nepatří tohle k přátelství? Měl by se jí zeptat? Nebo raději ne? Nohou obutou do sandálu šlápl na mrtvolu tvora a šel dál do města, jež má pomoci chránit. Zdroje jsou omezené, cokoli udělá zde je oslabí jinde. Pár lichů, temných rytířů stačilo pro první noc. Několik chromajzlů a mumií přibylo pro další. Když stál opět na věži tak věděl, že ty pocity jsou pořád stejné. Plnil úkol. Zapalovat nebo hasit, bylo to stejné, když to vedlo ke stejnému cíli.
dne 08.07.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Pohádka na dobrou noc
Slunce ten den pražilo na střechy všech domů v Andoru. Starý řezbář, jehož krámek na Andorském přeměstí vlastnila jeho rodina uz 17 generací, právě pro svoje vnoučata vyřezával dřevěná zvířátka. Skrze popraskané rty si pobrukoval melodii a rytmicky podupával nohou. Byl by to další klidný, pomalý a zapařený den, kdyby právě do dveří nevtrhlo dvé grobiánů, kteří se na blíže nespecifikovaný popud rozhodli vyhladit část Andoru a připravit živnou půdu pro nemrtvou havěť.
No starouši, je čas zavřít krám. Stejně je krize a ty už dosluhuješ, no ne? řekl jeden z těch dvou, na rozdíl od další osoby muž, a pěchoval výbušňáky pod stůl.
Řezbářův pohled padl na dvouhlavňovou kuši, ktera lačně čekala pod protějším stolem. Mezi nimi byla ale celá místnost, takže by ho nejspíš zapíchli dřív než by vůbec stihl udělat dva vratké kroky.
Tak ať slouží, šéfe, rozloučila se druhá osoba, tentokrát žena, v níž rozeznal drowku. Než zabouchla dveře, hodila do místnosti odjištěný výbušňák. Vyřezávaná zvířátka nebyla jediná, koho rázová vlna v domě rozmělnila.
Podobný osud následoval i zbytek domů v předměstí. Někde si mysleli že to jsou jen koledníci, tak je pustili dovnitř, jinde si museli výpomoct paklíčem z výbušného lektvaru. Podstatné je, že všechno lehlo popelem. A z popelu povstali nemrtví.
Ale to už je, milá vnoučátka, jiný příběh. řekl nemrtvý řezbář a na čelisti bez rtů a kůže vyloudil úsměv. Úsměv na své kostlivé ratolesti.
dne 10.07.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Hovor beze slov
Byla spokojená, prozatím. Poslední krok byl před ní. Lidé už městu nevěřili tak, jako dřív. Naam dělal svou práci, nezradil ji. Ty dvě elfky, co ho zaujaly, nehrají žádnou roli v jejím plánu. Ale kdo ví, možná pro ně ještě najde využití. Nesmí dál čekat. Nesmí si dál užívat hru, kterou hraje, protože potom by se vše mohlo obrátit v prach stejně, jako se v prach obrací Imer. Cítila dotyk Naamovy myšlenky ve své hlavě a s úsměvem se otočila. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře.
Připomínka je na místě, slyšela jeho bezhlasá slova. Dovol mi opustit ostrov.
Jdi a konej vše, co si žádáš, zformovala v hlavě odpověď blondýnka. Ale vracej se zpět, každý den.
Postava v rudé róbě udělala jen krok k ní, dala jí ruku na rameno a mlčky kývla. Potom se otočila a po pěti krocích se rozplynula ve vzduchu. Světlovláska se neubránila myšlence na elfky. Proč ho tak zajímají? Co s nimi plánuje? Potřesením hlavy ty myšlenky zapudila a začala se věnovat své rozdělané práci. Ruce skládané na stole chybělo už jen pár kůstek a velká dávka magie. Doufala, že ty informace budou za tu práci stát.
dne 18.07.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Oheň!
Jeho kroky nebyly na hliněné podlaze stájí slyšet. Snad jen tiché šustění róby mohlo prozradit jeho chůzi. Rozhlédl se a neviděl budovu, neviděl jednotlivé stání pro zvěř, viděl plameny. V jeho mysli se už promítal obraz blízké budoucnosti. Magie tohoto světa se mu zalíbila. Pár kouzel a představy se staly skutečností. Ve vzdáleném rohu si všiml postavy, vstoupil do uličky a vydal se k ní.
Odejdi človíčku... Nejsi nepřítelem... Nechci tvou smrt, říkal chraplavě a špatně slyšitelně v hučení plamenů.
Kam? Jsou tam plameny! Nechcete začít hasit?
Hasit? Nepravděpodobné... odpověděla postava v rudé róbě. Je tu cesta, jdi..., uhnula na kraj uličky, když se kolem něj elf prořítil.
Zanedlouho nebylo ze stájí nic než ohnivé peklo. Andorští už ani nehasili, jen dívka v červených šatech lila vodu na dohořívající zbytky stájí. Naam byl spokojený. Na tohle čekal. Brzy přijde správný čas.

Pozdě v noci se vrátil do věže, světlovláska na něj čekala, nervózně poklepávala prsty po kamenném stole v přízemí. Vykřikla, když se vedle ní zhmotnil. Oči se jí rozzářily, když jí popsal hořící stáje a to, že nikdo nehasil. Zírala na něj s neskrývaným překvapením, když promluvil o ‚obchodě‘, který uzavřel - i když vynechal některé podrobnosti. Po dlouhé době dala plný průchod emocím a pevně ho objala, měla dobrý důvod. Překvapeného Naama dokonce políbila na tvář. Jeho kůže byla chladná jak noční vítr z moře. Po chvíli ji k sobě přitiskl, potřebovala to a on to věděl.

Brzy to skončí. Věděli to oba. Obávali se toho, ale zároveň byli nedočkaví. Již brzy...
dne 03.08.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Nový domov
Seděl v trůnu v rozsáhlém hradě, jeho róba volně splývající k zemi. Se zamyšleným výrazem na tváři sledoval portál vlnící se přímo před ním, dokud z něj nevystoupila ona. Její sebevědomý úsměv, když se rozhlédla. Místo jejího dětství – kdysi plné smíchu a her, později tichých rozprav a hihňání nad tím kdo se komu líbí. Také místo smutku a nenávisti. Teď bylo jejich. Dala si ruce v bok a rozhlédla se. Stráže zmizely a byly nahrazeny nemrtvými služebníky. Kam zmizely, to raději nechtěla vědět.
V nové ložnici... nové... dekorace, řekl tvor na trůnu a vstal. Snad se zalíbí. Udělal k ní dva kroky a ze své výšky se na ni zahleděl. Splnil jsem úkol.
Drahý příteli, odvětila mu tiše a chytila se jeho paže, když vyrazili na obchůzku. Skončí brzy, ale ještě to neskončilo. Tvor po ní střelil pohledem. Vydrž tu ještě se mnou, drahý. Nevzdají se tak snadno. Možná by se vzdali, ale je s nimi Amelie. Vždy byla oddaná. Nebo možná hloupá. A nebo oboje. Krátce se zasmála. Upevni svou moc nad hradem, drahý.
Jak si přeješ. Získám pro tebe třeba celé město, pokud je to tvé přání - a pokud tím splním svůj úkol. Ale potom, potom budu volný a nepokusíš se mi stát v cestě. Nechci, aby tě potkala... nehoda, jak tak ráda sama říkáš.
Slyšela jeho slova ve své hlavě, rozčílily ji. On cítil její vztek a ona zase jeho pocit uspokojení. Čím déle nosil tuhle schránku, tím víc emocí pociťoval. Nechápala to.
Nemůžeš se mi vzepřít, řekla rázně a zadívala se na něho. Jsi vázaný krví. Nemůžeš, prostě to nejde!
Nehody, nevybírají si... odpověděl jí tiše. Dodrž slovo, neporušíš pouto. Kdyby se na něj dál dívala, možná by si všimla náznaku úšklebku. Vynechal ze svých reportů jeden detail. Krev její krve už nebyla tak čistá jak si ona myslela...
dne 05.08.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Andorský masakr
Dvě postavy se plížily podél zdi. Šly opatrně a s jasným cílem. Proniknout do hradu a zjistit, co se děje. Věděly jen to, že hrad je plný nemrtvých. Vyhnuli se mumiím, ale i lichovi. Jedny dveře je pustily dovnitř. Oddechli si jen nakrátko, na žebříku zarachotil temný kostlivec, za ním další. Boj byl krátký, naštěstí unikli. Na střeše už jeden z nich to štěstí neměl. Slepec se pokoušel přelézt cimbuří, když dostal po hlavě šamšířem. Ten druhý unikl se zprávami. Se zprávami, které vůbec nebyly příznivé. A první, první tam stále leží. První oběť dlouhého večera.

Blázni... Ten hlas zněl posměšně, když tichá vůle hnala z hradních bran hordy nemrtvých.
Obránci však stáli, dlouho drželi linie. Kostlivci, lichové, dokonce mumie se o jejich řady rozbíjely. Potom přišli ale nakažené zombie, chromajzlové... a démoni. Obrovské kostnaté zrůdy procházely řadami obránců jak horký nůž máslem. A draci. I těch se pár objevilo, odporných drakolichů. Prastaré stvůry jež odmítly klid smrti.

Blázni... Bylo to spíše jen konstatování skutečnosti, když postava v rudé róbě stála nad tělem ve stříbrné zbroji a chraplavě se zasmála. Od portálu k hradu doléhaly zvuky boje a troubení nejdříve posilám a po chvíli rytířovy rozkazy k ústupu. Naam se uchechtl a odvlekl za nohu zbytky hrdiny. Možná, že z toho hrudního plátu bude skvělé zrcadlo. Výkřiky zoufalství a zvuky boje pomalu utichaly.

Nad Andorem se rozhostilo ticho.
dne 08.08.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Tři noci
Noc první – pondělí

Pískovcová knihovna byla naplněna překřikováním, dohady. Každý chtěl být slyšet a každý chtěl mít poslední slovo. Dva muži v modrých pláštích stáli na okrajích místnosti a zdálo se, že nevnímají okolní svět, třetí seděl u pískovcového stolu, na tváři se mu odrážela únava celého dne. A mágové stáli a debatovali... a debatovali... Po hodinách dohadů se konečně na něčem usnesli a rovnou se rozhodli vše vyzkoušet. Měsíc, jež vyšel nad vrcholky stromů, je nalezl shromážděné kolem krvavého pentagramu před branami města. Za několik okamžiků už kolem nich létala kouzla všech škol a vzduch se naplnil štiplavou vůní magie. Kapky krve nad pentagramem začaly vířit v bláznivém rytmu a najednou... zmizely. První vítězství bylo dosaženo? Ale co s krvavým symbolem v zemi? Než se začala rozvinout debata do všech možných směrů, přišel muž. Muž ve stříbrné zbroji. Muž, z něhož vyřazovalo něco, v co už snad nikdo nevěřil, že tam je. Zavrčel na hlouček, uhnuli mu. Ztěžka poklekl ve středu pentagramu a zarazil před sebe zářivý meč. Šla z něho slova, o kterých nevěděl, že si je pamatuje, ale některé věci změní máloco. Třásl se vyčerpáním, ale vytrval. Těsně předtím, než se sesunul k zemi se obrazec rozplynul. Zaplatil.

Noc druhá – úterý

Včerejší úspěch je naplnil nadějí. Ale v Ilerenu to bylo jiné, než v Thyrisu. Obrazec se bránil. Zda sám, nebo ho bránil jeho stvořitel – kdo to může vědět? Dostat se k němu stálo mnoho potu, krve a dřiny. Objevili se i démoni a jeden z drakolichů překousl nějakého nebožáka ve dví. Ale živí mají proti mrtvým i několik výhod. Odhodlání namísto slepé poslušnosti. Rozum namísto hrubé síly. A mají víru – víru sami v sebe i v něco víc. A tak živí postupovali přes všechny své ztráty, přes zoufalství i přes strach. Překonali nepřátele a někteří i sami sebe a dosáhli pentagramu. Opět nebylo příliš obtížné se zbavit kroužící krve. Ale obrazec, to bylo něco jiného.
Kaplan řádu templářského překročil čáry krve a s odhodláním vlastním snad jen duchovním začal s obřadem.
...abys vyšel ven a opustil toto Božího místo. Neboť to tobě, prokletý zavrženče, přikazuje Ten, jenž kráčel po moři a vztáhnul pravici k tonoucímu Petrovi...
Potácel se, pentagram s ním bojoval. Co je silnější? Je to krev, nebo tvar? Nebo je to templářův obřad?
...a odejdi od tohoto místa, neboť soud Boží se blíží!
Poslední slova téměř vykřikl. Jako by si nebyl jistý silou těch slov a chtěl ji dodat svým hlasem. A uspěl, když se hroutil k zemi tak viděl, jak se obrazec rozplývá. Zaplatil.

Den třetí – středa

Kamenná věž shlížela na krvavý výtvor. Stejně jako před pár dny z výtvoru vyšli nemrtví a povstali. Dnes však ne pro útok, však pro obranu. Věděl, že přijdou. Po dvou úspěších budou chtít další, natěšeni jak děti na novou hračku. V duchu se smál. A smál se i nahlas, když po tuhém boji živí dorazili k obrazci a snažili se ho zničit. Vzal si zpět svou krev, utišil ten obrazec. Udělal to sám, prostě... chtěl. Mágové hlasitě debatovali nad pentagramem, jeho zajímalo něco jiného. Věděl, že dnes jim něco chybí. Věděl, že dnes neuspějí. A tak se smál. Smích ho bavil, stejně jako jiné věci...
dne 11.08.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Pod rouškou noci
Bankéř se krčil za svým pultem. Třásl se a doufal, že ty zrůdy neumí otevřít dveře. V rukou držel kus trámu, co odpadl ze zdi, jedinou svou zbraň. Přestal dýchat, když zaslechl vrznutí dveří. Potom druhé. Někdo dveře otevřel a poté i zavřel? Přikrčil se blíže k pultu, zavřel oči. Jako malému chlapci mu matka říkala, že bubáci zmizí, když zavře oči. Proklatě, nefungovalo to! Tiché kroky... tiché kroky, ne chrastění kostí. A to... to co se teď ozývalo, je to snad lidský hlas? Je to ženský hlas, co se ptá jestli tu někdo je? Kus trámu, který pustil na zem, udělal větší rámus než očekával. Sebral všechnu odvahu co měl a pomalu vstal. Stála tam, v šedé zbroji i plášti a gestem ho volala k sobě. A on šel.
Pojďte, říkala a jemu to znělo jak božská hudba. Pojďte, pomohu vám dostat se k tržnici, tam je klid.
Šli pomalu, drželi se ve stínech. Nemrtví jsou jen hloupé nástroje, ujišťovala ho. Říkala mu, aby se nebál, protože bestie cítí strach stejně jako dravec krev. Snažil se nebát. Ale ne vždy to pomohlo. Jedna mumie si jich všimla, ale žena se otočila a zpod pláště vytáhla hůlku. Andor má o sochu víc. O kus dál byl holičův dům a u něj lich mlátící do dveří. Další socha. Holiče našli uvnitř, v ruce křečovitě svíral nůžky a mával s nimi před sebou, obě oči zavřené. Žena musela na holiče dvakrát křiknout, aby oči otevřel. Šel s nimi. Zbytek cesty nebyl až tak těžký. Šli lesem a k tržnici přišli od severozápadu. Byla tichá. Vlámali se do dvou stánků u moře a žena zmizela, skryla se rouškou noci. Zůstal za ní jen zlatavý vlas zachycený na brance tržnice.
dne 14.08.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Podivné zvuky
Nad zálivem se zvuk nese lépe než okolními lesy. Možná, že kdyby se někdo dostal blíže zničenému městu, všiml by si rozdílu. Nebo by jej možná zaslechl. Tam, kde by dříve zaslechl pouze skřípání poloprázdných čelistí a hučivou mluvu dlouho mrtvých kouzelníků, tam kde se nad vodou nesl křik obětí, které nestihly utéci dokud byl čas. Tak tam se neslo spíš bušení, tlučení, vrzání a jiné zvuky ne zrovna připisovatelné kostlivé hordě. Ale nikdo si toho nevšiml. Nikdo se k městu moc nepřibližoval. Ani nemohl...
dne 26.09.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Nesouhlas
Seděl na trůnu udělaném pro mnohem menší osobu. Vypadal až komicky. Snad i proto se blondýnka rozesmála hned, jak vešla do sálu. Jeho pohled ale umlčel její smích.
Proč jsi zde?
Podívat se na starého přítele, proč myslíš? řekla s náznakem sarkasmu.
Překvapivé.
Líbí se ti ten trůn? Máš v něm pocit vládce? Nebo jsi opět zapomněl, že stále ještě patříš mě, stejně jako město.
Ne.
Ne? Ne na co? její hlas zněl už docela rozčileně.
Ne na vše.
Výborně. Tak se zvedni, chci si sednout, řekla o něco klidnějším hlasem a udělala několik kroků k trůnu. Odpovědí jí po chvíli bylo jen ticho, potom promluvil.
Ne.
Neodporuj mi! vykřikla, téměř až zavřískla. On se jen usmál. Nesmíš mi odporovat! Okamžitě mi to místo uvolni.
Sedící tvor se opět se usmál a pohodlně seděl dál. Blondýnka vztekle bouchla o dlažbu holí a v dlani druhé ruky se jí začal zhmotňovat plamínek. Rudá róba zavlála a sedící postava se zvedla. Vyvolalo to jen samolibý úsměv na dívčí tváři.
Měl jsi pravdu, není pohodlný. Ještě, že máme někoho, jehož zadek je už do něj tvarován. Vzápětí přehodila nohy přes područku a krátce se zasmála. Jak jdou práce? Všude jsou mračna prachu, moc toho není vidět.
Dnem i nocí. Brzy skončí.
Skvěle. Ale víš ty co? Ti tví pracanti mají proti lidským velkou výhodu. Nepotí se! Zasmála se a odpovědí jí bylo krátké zamručení. Smích na její tváři vystřídal zachmuřený výraz. Neviděli si už do myslí. Byl tu už moc dlouho? Nebylo v tom něco jiného? A opravdu jí na příkaz mohl říci ‘ne’, aby ho za chvíli splnil? Tolik záhad.
dne 07.10.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Změna je život.. nebo?
Poslední noc byla tichá. Žádné vrzání, žádné bouchání, žádný skřípot. Jakoby se život zastavil – ale co byl život v místě přeplněném nemrtvými? Slunce vysvitlo nad obzor a odrazilo se od nových střech. Viděla to už z dálky a chtěla to vidět zblízka. Dílo bylo dokončeno. Netrvalo dlouho a seskočila z koně před bariérou. Mávla rukou ve stejném gestu jako vždy, ale bariéra se nezatetelila, aby umožnila průchod. Řízla se do prstu a odfoukla kapku krve na energetickou zeď. Vší silou do ní praštila holí. Zeď se ani nehla. Vztekle začala volat jeho jméno. Nereagoval, i když si byla jistá, že ji slyší. Tohle se nemělo stát. Takhle to být nemělo...
Po pár hodinách od úsvitu odjela od bariéry zpět do svého dočasného útočiště uprostřed lesa. Hlavu měla plnou myšlenek. Vzepřel se jí. Jak je to možné? Krev její krve se jí nemůže vzepřít. Mlčky přiložila dříví do ohýnku a dále přemýšlela. Co dál? Už není nástrojem, je hrozbou. Sotva si všimla, když se slabý kouř ohně začal formovat do zvířecí podoby. Byla to jen tlama, co se na ni bez sebemenšího zvuku vrhla. Měla štěstí, nezapomněla na magický štít a její kouzla rozptýlila tvora dříve, než způsobil víc než jen povrchové škrábance. Věděla, kdo za tím je. Jen jeden může žít.
dne 30.10.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Smrt nechodí v rudé
Slunce bylo ještě nad obzorem, když dvořanka se strážným vstoupila do kostela. Nevšimla si postavy u zdi, snad kvůli obyčejné šedi jež měla na sobě. Postava ale promluvila. Znaly se. Bylo to už dávno, ale na přátele z dětství se nezapomíná. Jedna hledala útočiště před démonem, druhá víru. Víru potřebují snad všichni – a vlastně i nějaké útočiště.
Se západem slunce se obě ženy, stráž i mág přesunuli k sídlu templářů. Mnoho věcí bylo nutné probrat a blondýnka mohla přidat nový názor. Nebo alespoň mohla přilákat nepřítele. Alespoň tvrdila, že po ní jde. Ve chvíli, kdy se hovor stočil k amuletu a dvořanka zmínila jméno toho kdo jej nosí, zjevil se za mágem rudý stín. Jedno máchnutí holí a stará páteř křupla jak suchá větévka. Meče, štíty i kouzla blondýnky se opíraly do rudé róby, ale jakoby se jich polovina míjela účinkem. Pevnost byla brzy malá. Málem unikl, i když byl v hmotném těle. Málem. Hlavu mu oddělili od těla stejně jako smrtelníkovi. Už žádné vrčení a vyceněné zuby...

V Andoru se několik lichů na okamžik zarazilo. Najednou jim chyběl směr. Jejich poskoci začali zmateně pobíhat kolem jako mušky kolem rozsvícené lampy. Zavládl chaos.

Pozdě v noci seděl holohlavý rytíř nad stolem a psal pergamen.

Rudý je mrtvý! Třínáctého dne tohoto měsíce je ten správný čas udeřit. Andorská tržnice je místem setkání o třetí hodině odpolední, kde dohodneme další postup a dá-li Bůh, ještě téhož večera pojíme na Andorském hradě.

Otisk císařské pečeti
dne 12.11.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Slábnoucí moc
Uplynulo několik dní, než si hnijící mozky nemrtvých uvědomněly nepřítomnost té entity, která jim dala tento pochybný život a jeho směr. Dva dny poté se požírali navzájem, než čtyři tvorové s největšími zbytky inteligence ovládli zbytek. Dva dny, během nichž se jeden z vězňů téměř osvobodil. Teď ho drželi jen spojenými silami. Alespoň, že ten druhý nedělal problémy, kterých měli už tak nad hlavu. Bariéru - krom jiných. Po Jeho smrti slábla. Drží ji krev a nemrtví mnoho krve nemají. A kočky pomalu docházejí.

Stejná noc, jiné místo. Holohlavý rytíř setřel kapku potu z čela, aby nekápla na popsaný pergamen. Vtiskl do vosku pečeť a odložil ho na hromádku dalších. Do rána musí viset v každém svobodném městě – na bance a pokud možno i jinde. A každý z nich nese stejný text.

Císařství vás potřebuje! Je nutné zničit hordy nemrtvých v srdci naší říše! Jménem regentury vyhlašuji všeobecnou mobilizaci. Každý, kdo je schopen boje nechť se dostaví tuto sobotu o druhé po poledni na Andorskou tržnici a dál Bůh s námi!

otisk císařské pečeti
dne 24.11.11 zapsal(a) Menhit
ornament
"Vztek a strach"... a "Poslední"
Vztek a Strach

Pohlédla z okna a zadívala se do tance kapek na dřevěném parapetu polorozpadlé ruiny. Mísil se v ní vztek. Vztek a zároveň strach. Jak mohla být tak blbá! Malá, hloupá holka! Udeřila pěstí o zeď. Ubývalo času a zlatovláska měla s každou uplynulou hodinou větší obavy. Něco v ní se vzdouvalo, něco v ní jí neustále připomínalo, že je něco špatně. Všechno bylo tak jednoduché, čekala výzvu, čekala rány a bolest a nic z toho nepřišlo. Její krev, její vlastní krev jí zradila a snažila se jí zabít. Ale teď, i když Naama zničila, necítila oddech, který čekala. Místo toho cítila ještě větší tlak a začínala jí z toho všeho bolet hlava. Neuspěla a teď má problém, aby sama přežila. A Kilias je navíc zase volná, neví, kde císařovna je, neví, jak se k ní dostat a netuší, kdo všechno je zase na její straně. Pokoří ji, musí. Ať už chce či nechce, její život je s tím teď svázaný a ona se bez boje nevzdá- ani jedna z nich. Musí vymyslet plán, musí být o krok na před, musí sehnat zázemí, musí… především si musí odpočinout. Cítila se sama. Rozhlédla se po narychlo zařízené ruině, která vzdorovala silnému dešti ponořeného do husté mlhy. Mávla rukou, zašeptala kouzelnou formuli a horký pramínek vody začal tiše stékat do připravené kádě na koupel. Sedla si na stoličku před zrcadlo a rozpustila si kadeře dlouhých vlasů. Pomalu je začala rozčesávat, cítila, jak se do ní zase vlévá nová krev a hlavu opouští zmatek a tlak. Cítila se zase sama sebou, napjatá ramena pomalu klesla dolů doprovázená tichým oddechem. Vstala, šaty nechala volně sklouznout na podlahu a ponořila se do vodní lázně. Tady a teď jí nikdo hledat nebude, ještě má chvíli sama pro sebe…

Poslední

Touha po krvi hnala nemrtvé jako smečku loveckých psů. Přelézali barikádu přes hořící vůz a snažili se prodrat ke dveřím nízkého stavení. Na vojáka zapřeného ve dveřích jich dotíralo stále více a bylo zřejmé, že brzy zaboří své pařáty do lidského masa. Osamělý obránce to věděl také, ale odmítal se vzdát bez boje, ne po třech měsících v tom proklatém městě. Se zbytkem gardy se zabarikádovali v budově poblíž mostu a pokoušeli se osvobodit svého velitele. Za každý další pokus, za každý další den, platili vlastní krví, ale pomoc stále nepřicházela a sami byli proti hordám nemrtvých bez šance. Postupně umírali a bílé pláště mizely jako sníh před jarním sluncem. Zůstal jako poslední, vážně zraněn, bez naděje na záchranu, ale s vůlí neprodat svůj život lacino. Zastavil útok kostlivce se sekerou a začal mírně ustupovat, v poslední chvíli tlak na čepel úplně zastavil, sjel šavlí dolů a nechal nepřítele ztratit balanc. Zeširoka se rozmáchl a sekem z otočky kostlivce rozpůlil. Malé vítězství, ale zdálo se, že nemrtví polevili ve svém snažení. Dva nejbližší strnuli uprostřed pohybu a nejistě se rozhlíželi po okolí, zatímco ostatní ztratili o vojáka zájem a šourali se ulicí pryč. Mohou snad nemrtví cítit strach nebo respekt? Odpověď byla daleko jednoduší a nenechala na sebe dlouho čekat. Křižovatkou vzdálenou několik desítek metrů, proběhl muž zakutý v oceli, za ním druhý, pak třetí a další a další. Následovalo procesí lehké pěchoty, střelců, mágů i jezdců na koních. Probíjeli se armádou kostlivců, ven z města, a nechávali za sebou ulici posetou pozůstatky nemrtvých těl. Byla to jeho šance, docela určitě poslední. Záštitou šavle rozbil lebku nejbližšímu kostlivci a rozběhl se ulicí za početnou družinou. Byl příliš pomalý…
dne 05.12.11 zapsal(a) Menhit
ornament
"Zase sama sebou"... a "Znechucen světem"
Zase sama sebou

Vstala ze židle, upravila posledních pár nuancí na svém oblečení a vydala se před ruinu. Osedlala koně a vyskočila mu na hřbet. Do ruky vzala runu a soustředila se na kouzelná slova přemístění. Když otevřela oči, stála uprostřed lesa nedaleko Thyrisu a první co uviděla, byl válečník, který se k ní rozjel s mečem napřaženým k útoku. Kolem ní jen prosvištěl jiný muž ve zbojnických barvách. O co jde jí došlo okamžitě. Prudce otočila koně a rozjela se mezi stromy. Kličkovala, ale k válečníkovi se přidalo dalších pět. "Cože? Co to má ksakru znam..." Tak tak uhla ráně, která jí mířila na záda a dozajista by ji shodila z koně. V rychlosti vytáhla z kapsy lahvičku a ve strachu z nejhoršího ji dvěma loky vypila. Její kůže neuvěřitelně zvrdla. Volala za sebe, že není zbojník, ale ti hlupáci jen mlátili a mlátili a nic je nezajímalo. Ksakru, uhnula prudce za strom a vzdálila se jim z dohledu. Okamžitě vypila lektvar neviditelnosti. Nebylo by to poprvé, co jí zachránil krk. Zklidnila tep a rozjela se směrem k Thyriským branám. Samozřejmě, že jakmile se přiblížila, začali na ní válečníci znovu útočit. Tentokrát ale uposlechly jejích slov a zbrzdili své zbraně, aby následně zjistili, že doopravdy není členem zločinné kliky. Po krátkém dialogu se odporoučela do města. Zarazila se. Thyris byl... úplně jiný! Tady si ze mě někdo dělá legraci. Byla ztracená. Netušila, kde její starý známý bydlí teď. Ale věděla, kde to zjistit. Když se po pěti minutách vracela od citadely, nevěděla sice o moc víc, než předtím, ale aspoň si byla jistá, že dotyčný stále bydlí ve městě. Po chvíli hledání narazila na správný dům a zaklepala. Byl doma a pozval ji dál. Po krátké rozmluvě se dohodli a ona odcházela s trošku širším úsměvem než on. Zase byla o krůček blíž.

Znechucen světem

Instinktivně uskočil stranou a proud magie narazil do stromu vedle něj. Oběhl strom kolem dokola, aby se vyhnul další spršce ohnivých jisker, ale z opačného směru, už tryskem přijížděl jiný útočník s kopím v ruce. Zrovna se sklonil ve snaze uhnout hrotu kopí, když mu úder do zad málem vyrazil dech a srazil ho do spadaného listí. Odkulil se stranou, z dosahu koňských kopyt, vyskočil na nohy a rozběhl se podél plotu, až na městskou tržnici. Ramenem rozrazil bránu na tržiště a ohlédl se zpět po pronásledovatelích. Zbojníci už o něj ztratili zájem. Ještě nějakou dobu se ukrýval mezi kupci na tržišti, koupil si koně, několik málo lektvarů a zjistil dokonce, kterým směrem má vést svoje pátrání. Ve městě Thyris jej čekalo, téměř stejně vřelé přijetí. Vojáci gardy si ho měřili pohrdavými pohledy a pokud o útocích něco věděli, nechtěli mu nic říct. Lidská lhostejnost a ješitnost, už mu lezla krkem, proto město z pískovce brzy opustil. Další místo, kde mohl pokročit v pátrání mělo být město Havant, ale sotva se rozptýlil oblak magie, doprovázející přesun teleportem, ocitl se uprostřed bitvy. Všude kolem byly ozbrojení muži, vzduch byl naplněn silnou magií a sténáním raněných koní. Tohle nebyla pouhá šarvátka. Takhle se bojuje jen ve válce. Kdo to bojuje? S kým a proč? Vypukla snad občanská válka? Proč nikdo nevytáhl pomoct Andoru ale zde bojují tucty bojovníků? Každá otázka v něm vyvolávala stále větší hněv. Měl by snad někomu pomoci? Kdepak, jen ať se povraždí mezi sebou, pro takovéhle přece Andor nebránil. Už se chtěl vydat zpět, když konečně zahlédl známou tvář rytíře. Díky němu se dozvěděl víc o svém úkolu a dokonce narazil na jednoho "polepšeného" zrádce. Rytíř přednesl dobrý plán, ale voják usínající na tvrdé lavici si jej v duchu upravil, ještě o jednu maličkost.
dne 14.12.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Město duchů
Pomalým klusem dojela až k západní andorské bráně. Rozhlédla se a jistá si směrem vyrazila k paláci. Jak jela městem, uvědomovala si, o kolik hezčí teď Andor je a jak si její práci Kilias nezaslouží. Její starý známý se jí neozýval. Snad už bude brzy konec a ona úspěšně zmizí. Přijela k zadním dveřím, aby ji nebylo hned tak vidět, sesedla a uvázala koně. Známými cestičkami se dostala lehce až do ložnice. Byla stejná, jako když jí opouštěla. Neustlaná postel, hromada lebek v rohu, starý noční stolek se zrcadlem, psací stůl, na zdi tapiserie a obraz muže dávno zašlé krásy. A vedle dveří, jako stráž, socha krásné, avšak nebezpečné a krvelačné děvy podsvětí, jenž drápy své do krku oběti zarazí a její život bolestivě ukončí. Kerstin vytáhla z pod pláště ampulky s krví a rozlila ji do rýh pentagramu, který zde, stejně jako sochu, zanechal Naam. Přešla k posteli a z polštáře vzala císařovnin vlas. Když usedala do středu krvavého obrazce, cítila nervozitu. Přeci jen už jednou podobnou věc dělala a nedopadla dobře. Ale ona se učí ze svých chyb, podruhé stejnou neudělá. Začala meditovat. Sála energii z okolí, tvořila svou vlastní, nabírala síly. Pevně stiskla hůl v levé ruce, ukazováček ruky pravé ponořila do krve, která už v tuto chvíli vášnivě vířila. Do sfér nechodila často, bála se jich, ale teď nemá na výběr. Rediviva inanimatae statua zašeptala tichá slova, zavřela oči a ponořila se do rubínového snu.

Stála jsem uprostřed zničené šedé planiny, nedaleko šlehaly do výše plameny, které by úplně pohltily i trolla, na druhé straně se rozkládalo jezero plné černé tekutiny, stála jsem tam, kde to zbožní nazývají peklem. Přede mnou se vinula klikatá Stezka a zpoza její pomyslné hranice na mě koukalo nespočet párů rudých, fialových i zlatých očí s tlamou plnou dlouhých tesáků. Démoni všech druhů i velikostí, lační po krvi a životní síle příchozích, jeden přes druhého zírali, prali se, cenili zuby a snažili se vstoupit na bílou Stezku, po které jsem kráčela. Měla jsem strach, oni to cítili a já to neskrývala, jdouce krok za krokem hlouběji a hlouběji do jícnu ztracena. Tehdy jsem pochopila, proč si mágové volí hole - byť je to zde pouhý klacek, bez její opory bych daleko nedošla. Věděla jsem kam jdu, sídlo Zzaru bylo pár minut trmácení se, i když zde byl čas velice relativní pojem. Démonky, tak krásné, že by jim smrtelné ženy záviděly, ukájely své sadistické touhy na nebohých duších, jenž se jim zaprodaly za dlouhé věky existence. Když jsem udělala krok k okraji Stezky, sesypaly se ke mně jako roj sršňů a na jejich dokonalých tvářích se objevila tu a tam děsivá grimasa, občas milý úsměv milující matky, jenž měl oblomit mé srdce nebo spiklenecký úšklebek čirého mládí. Prolhané mrchy. "Podívejme se, kdo nás opět navštívil," ozvalo se zpoza hradby těl, která se v dalším okamžiku pomalu rozevřela.
Lady Melisande... pronesla jsem odhodlaným hlasem s přídavkem hořkosti.
Ale copak miláčku, nebyla jsi snad s Naamem spokojená? Že jsi ho neuhlídala už není má chyba, řekla medovým hlasem.
Stiskla jsem hůl a její poznámku přešla s mírným záchvěvem vzteku. Mám pro tebe nabídku.
Poslouchám, odvětila stejně medově.
Dovolím ti vstoupit na náš svět ve chvíli, kdy bude má sokyně na blízku. Tvá odměna je duše mé sokyně a všechna životní síla, kterou dokážeš pohltit z lidí, kteří jí v tom okamžiku budou hlídat.
Usmála se na mě snad přátelsky, pokud vůbec ví, co to slovo znamená. A jak si můžu být jistá tím, že to není past?
Zbledla jsem, toho jsem se bála. Nic ale není tak jednoduché, jak se zdálo a cena je vysoká. Pokud to léčka bude, splatím... Ty slova jako by se mi zasekly v krku a nechtěly ven, ale nakonec jsem větu dořekla. ...splatím tvou újmu vlastní krví.
Nyní jsem si už byla jistá, že to přátelský úsměv rozhodně nebyl. Byl to ošklivý úšklebek. Jak poznám, která je tvá sokyně? zeptala se hlasem stvrzujícím souhlas s nabídkou.
Nic jsem neřekla, jen jsem zvedla pravou ruku a nechala vlas spadnout za hranici Stezky. Lady Melisande nasála éter a s úsměvem z poznání své oběti zmizela. Zavřela jsem oči.

Padla jsem na podlahu, fyzicky i duševně vysílená. Sotva jsem mávla rukou, abych uklidila stopy a zkontrolovala sochu. Dobelhala jsem se ke koni a nasedla na něj. Hustý liják a hromobití mě probrali na dostatečně dlouhou chvíli, abych dojela do svého obydlí, kde se do mě teprve pořádně opřela tíha dne. Když jsem padla do postele, nemusela jsem usínat, už jsem spala.
dne 18.12.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Do posledního dechu
Připevnila jsem si zbroj, natáhla rukavice a oblékla róbu. Byla jsem připravena na nejhorší - dnes se snad konečně dozvím, kde se skrývá. Netrpělivě jsem očekávala vibrace krystalu. A opravdu, krystal začal blikat.
Mám pro vás tu informaci, sejdeme se v Havantu, na předměstí. Končím. Krystal pohasl.
Vyšla jsem před dům, naskočila na koně a vytáhla runu. Jen pár magických slov a stála jsem na předměstí. Nebyla jsem si jistá, proto jsem se raději zahalila kouzelným pláštěm neviditelnosti a vykročila k portálu. Stál tam, na svém černém koni, kouzelnické oblečení slušivě upravené. Rozhodla jsem se ho vylekat. Stoupla jsem si za něj a promluvila. Vypadal překvapeně. Cha! Vnitřně mi to polichotilo, že mne ani tak dobrý mág nedokázal vycítit. Vyjeli směrem k obydlí, kde on otevřel dveře a vešel dovnitř, já těsně za ním. Místnost vypadala, že je připravena k hostině. K oslavě vítězství nejspíš, jak mi došlo za chvíli. Posadili jsme se ke stolu a zapředli konverzaci. Byl milý, snažil se a pak se začal vyptávat. Bylo až úsměvné, když zjistil, že stejně jako on, i já si finančně cením svých informací. Možná proto to tak rychle vzdal a pak pohlédl ke dveřím. Ty se rozletěly a do místnosti vtrhli čtyři chlapi v plné polní.
Zrádce! Blesklo mi hlavou.
Rozhodila jsem ruce a zneviditelnila se. Pár výbuchů zjevně neudělalo nic skrze tvrdé krunýře z ocele. Rozhodla jsem se tedy pro frontální útok. Sotva jsem se ale zjevila, sesypali se na mě a já nestihla vůbec nic. Poslední, co si pamatuji, byla tlama obřího hada, který se mi zakousl do boku.

Zvednu oči a syknu bolestí. Kolem krku mám omotaný bič a do úst mi cpou roubík. Bořivojovy chladné oči se mi zapichují do hlavy. Bráním se poutání, ale další pár silných heroldských rukou mě pruhy látky přivazuje k mřížím. Jsem lapená, sotva se hýbu, plná vzteku a beznaděje. Po tváři mi stéká slza bolesti, kterou zatřepáním hlavy smetu na podlahu. Sotva se udržím na nohou, kleknu si a nechám celou svoji váhu padnout na pouta z látky. Drží jako z ocele. Znova upadám do bezvědomí.

Probírá mě skřípění dveří vězení a chřastění železa. Zvednu oči a snažím se zaostřit. Ve zbroji Templu zase Bořivoj a … Kilias! Docela rychle mě ten šok postavil na nohy, krev mi začíná vřít. Rytíř vytáhne kopí, protáhne ho mříží a přiloží mi jej ke krku. Snažím se ucuknout, ale nejde to.
Co jsem ti provedla? Chtěla jsem snad po tobě tolik, abys dodržela slib, který jsi mi sama dala? řekla císařovna.
Slib, který jsem složila jako dítě, slib, který jsem nikdy vlastně nechtěla plnit! odsekla jsem. Nevíš nic o mém trápení, nevíš nic o tom jaké to je. Tys měla vždycky co si chtěla, tvé problémy vyřešili jiní! skoro jsem řvala.
Zničila jsi Andor, proč bych ti měla odpustit? promluvila klidným hlasem.
Andor jsem nezničila, postavila jsem nový, lepší, než byl ten tvůj.
Prolila jsi lidskou krev, Kerstin, zabila jsi tolik lidí.
To já ne, to Naam, on je svým vlastním pánem, já za něj už nezodpovídám, hlas mi při těch slovech chtěl vypovědět službu, ale vydržel.
Ale tvým přičiněním. Tys ho přivolala. Proč bych ti měla odpustit, znova, proč? Řekni mi aspoň jeden důvod!
Jsem mlčky, neschopna slov, plná vzteku z nespravedlnosti světa a jeho nástrah. Kilias se na mne podívala a kývla na rytíře. Rytíř pevně chytí kopí. Kleknu si na zem, svěsím hlavu, děsím se toho co přijde po smrti, teď už je všechno jedno.
Zemřeš a doufám, že to bude pomalu a bolestivě! zaječím na ni.
Pomalu vzhlédnu vzhůru a podívám se jí do očí. Na rtech skládám slova, když mi kopí smrtelnou ranou probodne krk:
Do posledního dechu...
dne 26.12.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Je čas jít dál
Hustě pršelo. Dešťové kapky dopadaly na stříbrné chrániče ramen, slévaly se do pramínků a zatékaly mezi záhyby drátěné zbroje. Ledová voda už mu přestala vadit. Stál tam už několik hodin a byl promočený a promrzlý na kost, ale ještě nemohl odejít. Musel si srovnat myšlenky, uklidnit zmatenou mysl a snad i vybít vztek. Lehce zdvihl hrot zbraně a prudkým švihnutím odsekal větev z blízkého stromu. Několikrát kolem sebe protočil zbraň, než ji nechal, znovu klesnou k zemi.
Na koho se vlastně zlobím? Kerstin je mrtvá. Měl bych být spokojený, ale nejsem to já, kdo ji sprovodil ze světa. Po všem co jsem vytrpěl v Andoru a později mimo něj, jsem nedostal možnost splnit svou přísahu. Moji druhové se obětovali, abych mohl uniknout z obklíčení nemrtvých a tehdy jsem přísahal, že vlastnoručně zabiju zrádce, který má jejich životy na svědomí. Byl to ale císařský rytíř, kdo ji nakonec dopadl a zabil. Je jen moje chyba, že jsem selhal!
Znovu protočil rukojeť zbraně, aby nasměroval ostří na blízký strom.
Jak jsem je mohl zklamat? Věřili mi, že je dokážu pomstít a ochránit císařství, které oni už chránit nebudou. Stojí císařství vůbec za záchranu? Lidé se navzájem zabíjejí jako zvířata. Slabí se bojí vycházet z domů a silní zneužívají svou moc. Všichni chtějí víc a nejlépe na úkor ostatních. Nikdo už nemyslí na dobro císařství ale jen na svůj vlastní prospěch. Pro takovou říši položili životy? Takové lidi mám chránit?
Prudce zaútočil na strom a odsekl najednou několik menších větví. Ozvala se zraněná ruka, ale bolest ignoroval.
Zbláznil jsem se snad? Nedokážu splnit jednu přísahu a pochybuji o druhé? Zasloužím si vůbec právo, zvát se císařským gardistou?
Vysílením klesl na kolena. Déšť vytrvale bubnoval na listy stromů a před ním stojí osekaný pahýl stromu, jako pokřivený obraz jeho vlastní duše.
Ne nemůžu propadat beznaději. Nesplnil jsem slib přátelům a budu toho litovat do konce života, ale nesmím zapomenout na ostatní. Stále mám povinnost chránit císařství.
dne 27.12.11 zapsal(a) Menhit
img Multiturnaj
12 zápisů - Hestie, Styra
od 23.12.08
do 13.02.11
dokončený
img Klášter slunce
28 zápisů - Dorothea, Fénix, Johny, Zullas
od 21.11.07
do 10.05.14
dokončený
img Hadí lid
22 zápisů - Dorothea, Nessie
od 10.02.09
do 10.12.09
dokončený
img Entové v Lewanu
4 zápisy - Dorothea
od 25.01.09
do 07.09.09
dokončený
img Lewanský druid
2 zápisy - Dorothea
od 26.03.09
do 30.07.09
dokončený
img Jezdci Apokalypsy
15 zápisů - Seeker, Styra
od 22.03.09
do 17.06.10
dokončený
img Aessei, Alhuzr, Magmimt
10 zápisů - Dorothea, Fénix
od 03.03.09
do 14.03.10
dokončený
img Nekromant
5 zápisů - Dorothea, Nessie, Styra
od 01.09.09
do 01.11.09
dokončený
img Santiago de Miquel
14 zápisů - Abe, Menhit, Nessie, Saraju, Sylar
od 21.05.09
do 27.12.10
dokončený
img Baron
10 zápisů - Sylar
od 26.12.09
do 02.10.10
dokončený
img Cestovatelé časem
40 zápisů - Arella, Balthazar, Dorothea, Droam, Golfin, Menhit, Ordenor, Saraju, Tarog, Tereas
od 27.04.10
do 03.12.13
dokončený
img Amulet
12 zápisů - Seeker
od 04.04.10
do 03.10.10
dokončený
img Podivné dědictví
3 zápisy - Menhit
od 04.02.11
do 14.03.11
dokončený
img Krvané řeky
5 zápisů - Hestie
od 08.02.11
do 19.03.11
dokončený
img Polozapomenutá
33 zápisů - Menhit
od 06.02.11
do 27.12.11
dokončený
img Roční období
9 zápisů - Arella, Erreth, Zullas
od 03.04.13
do 03.05.14
dokončený
img Blázinec
4 zápisy - Ainar, Erreth, Zullas
od 08.06.13
do 28.07.13
dokončený
img Vykradená hrobka
5 zápisů - Arella, Zullas
od 29.09.13
do 20.11.13
dokončený
img Zvířecí soutěž
3 zápisy - Zullas
od 27.11.13
do 19.03.14
dokončený
img Podsvětí
17 zápisů - Arella, Erreth, Jednooky, Zullas
od 29.05.13 probíhající
img Magická sekta
7 zápisů - Arella, Jednooky
od 06.05.18 probíhající
img Černý Hrad
36 zápisů - Arella, Jednooky, Tass
od 31.05.18 probíhající
Zkoušky
1 zápis - Arella
od 11.05.22 probíhající

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist