Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Když Boris přišel o svou levou ruku, bylo mu teprve sedmnáct let. Teď mu bylo už téměř šedesát a zrovna sledoval psa okusujícího velkou kost, kterou určitě našel venku na smetišti. Kost byla skoro stejně velká, jako jeho ruka tenkrát, když ji viděl padat na zem.
Pozoroval psa s kostí a myšlenky mu utekly ke vzpomínkám na ten den..
Jsou to roky, co o kultu, co mu usekl ruku v lokti, a jejích kultistech, slyšel naposledy. Ani tenkrát jich už nebylo hodně a jejich rituály se smrskly na sotva pětileté cykly.
Stoupence si kult hledal mezi chudáky, kteří neměli ani co jíst a na nabídku ubytování včetně stravy kývli skoro všichni. I Borisovi se zrovna něco takového hodilo a tak neměl potřebu zkoumat, proč čaj podávaný u hostitele po večeři chutná divně po houbách, vypil ho do dna.
Pravidelně kolem oběda začínal Boris vnímat, co se kolem něj děje, večerní dávka čaje ho ale poslala vždy zpátky do mlhavých krajin. Občas mu přišlo, že v komnatách potkává zvláštně znetvořené lidi, ale ani to se mu zkoumat nechtělo. Byl v teple a neměl hlad, měl štěstí.
Jednoho večera obdržel s dávkou čaje i roucho a pokyn, aby si jej oblékl. Později v noci byl patrně povozem přesunut na studené místo. Mlhavým zrakem tápal po ztemnělé místnosti, odněkud profukoval ledový vítr. Vnímal zvláštní ponurý hrdelní zpěv, ale netušil, odkud jde, dokud se mu nepodařilo zaostřit zrak směrem k zemi. Spatřil tam několik lidí, nebo spíš jen vznešená torza těl s hlavami, kteří ty zvuky vydávali.
A v tu chvíli uviděl, jak mezi ta torza přilítla čerstvě useknutá ruka.
Stupňující se palčivá bolest v lokti mu stále víc naznačovala, že šlo o jeho ruku. V tom do krypty vtrhl dav lidí se zbraněmi. Boris začal křičet, když si plně uvědomil situaci, ale hned na to dostal něčím po hlavě a omdlel.
Jeho ruka v tý kryptě leží určitě dodnes, a třeba ji zrovna teď žere ten pes, ale už je z ní jen kost. Boris se zašklebil. Jeho zachránci mu tenkrát řekli, že v tu chvíli rituál probíhal na dalších čtyřech pohřebních místech a podařilo se jim ten den rozprášit všechny seance, ale i tak o ruce přišli tu noc všichni novici.
Další úšklebek zapil pivem. Ještě by ty dneska už seschlý ruce mohly mít třeba kouzelnou moc a jejich použití na opravdu strašidelným místě by otevíralo magickou truhlu plnou pokladů. Boris by se tomu ani nedivil.
Čtyři muži se zachmuřenými výrazy stáli na střeše Citadely, obestoupeni kolem posvátného kamene Praetoriánské Gardy. Protože byl dav srocen nedaleko odtud, před branou Praetoriásnké pevnosti, doléhalo i zde jeho neskrývané nadšení z blížící se popravy Konzula Gibraena Artalia a rozpuštění Gardy. "Zasranci," ulevil si Konzul na adresu procesí, zatímco se opíral o krumpáč. Potom svůj zrak obrátil na Rockhuna a Gomeze, kteří stáli poblíž: "To platí i pro vás." Tribun mu odsekl vzápětí.
Konzul nyní přejížděl prstem prstem po kameni tak jako po textu na stránce vzácné knihy, a hledal své jméno. Byl to obdivuhodný seznam, ne tak svou velikostí, byť ohromnou, jako spíš velikostí nositelů těchto jmen - Konzulové, někteří dokonce i Králové, lidé, kteří svými schopnostmi, charismatem či velkými skutky nejen vyrovnali, ale hravě překonali kohokoli, kdo se kdy vyskytl v Andarii - Christian D'Ruah, Gebethor, Malagar či Alkin de Serevin. Není divu, že právě tito mužové byli schopni získat důvěru a bezpodmínečnou věrnost těch nejlepších, vojáků a důstojníků Praetoriásnké Gardy, výkvětu lidské rasy. Konečně se pohyb Konzulovy seschlé ruky zastavil na řádku GIBRAEN ARTALIVS, CONSVL PRAETORIO. Byla to čest mít své jméno zde, po boku čtveřice jeho předchůdců. Chvíli nad tím mlčky přemítal, než se konečně odhodlal pozvednout krumpáč a vší silou jím udeřit tam, kde tušil svůj řádek. Bez efektu. Kámen zajiskřil, ale zůstal jinak nedotčen. Byl to slabý úder. Konzul se odvrátil od kamene a dílem slabostí, dílem malomyslností, upustil krumpáč. Pokynul na vojáka v modrém plášti, čtvrtého muže stojícího na střeše, aby se zpečetil osud Praetorie. Kdo jiný byl pro takovou úlohu vybranější, než Quandil, jenž svůj život spjal s Gardou téměř od jejího počátku?
Válečník se nerozpakoval a když ocelový hrot krumpáče dopadl na cíl, kámen pukl vedví. Konzul sebou nejdříve zděšeně trhl, poté rezignovaně poklekl a začal naříkat a vzlykat. Těžko šlo věřit tomu, že byl tím samým mužem, který kdysi prošel Imerským vyhnanstvím, pomáhal s návratem Praetorie do Perly jihu či vyhlásil válku samotnému císařství. Tím samým mužem, kterého vojáci provolali za Konzula. Vysoký věk, měsíce samovazby a životní zklamání se na něm nedobře podepsaly. Jeho tělo i mysl byla v troskách, stejně jako Praetoriánská Garda. Pro tohoto starce bude poprava jistě vysvobozením, pomyslel si leckdo z přihlížejících, když starého Konzula odváděli k popravišti před Citadelou... A vskutku byla.
Silný vítr se prohnal světem. S nadcházejícím chladným počasím sebou nesl spoustu listí. Spolu s jemným mrholením a chladnějším počasím to byla hotová spoušť. Nejvíce to odnesli koně ustájení venku. Ti co stáli u žlabů plných vody a kopky sena se ještě jakž takž uklidnili, ale ti, co byli uvázaní u keřů a stromů po lesích se dočista splašili. Utrhli se od svých kůlů a rozutekli se po přírodě. Lze předpokládat že počasí se bude stále zhoršovat a koním uvázaným volně v přírodě to moc neprospěje.
Dnes je tomu přesně sedm let od doby, kdy můj předchůdce, Konzul a Rytíř Christian d'Ruah nechal vytesat frakční kámen a založil Praetoriánskou Gardu. Je tedy mou samozřejmou povinností toto připomenout všem, kterým v žilách koluje byť jen kapka lidské krve.
Avšak ještě významnější fakt než samotných sedm let je to, že Garda byla po celou dobu své existence, navzdory zlovůli panovníků nebo samých bohů, nepřetržitě frakcí všech lidí a jejich pilířem v Andarii. Věřím, ba dokonce vím, že toto její poslání přetrvá navždy.
Na znamení oslav a dobré vůle Gardy, počínaje příštím týdnem, bude po sedm dní bankovní úrok v republikové bance zvýšen desetinásobně. Rovněž všechny nájmy na území republiky, včetně šachet a ohrad, budiž prodlouženy o rovných sedmset hodin.
Vlastní rukou sepsal Konzul Gibraen Artalius, pátý Konzul Gardy
I přes množství zdobených svícnů, panovalo v místnosti tíživé přítmí. Ponurou atmosféru ještě podtrhovalo mrazivé ticho, které zavládlo po hlášení důstojníků. Akara stál opřený o parapet a upřeně sledoval obraz města, zkreslený přes barevné sklo. Hlášení ho nepřekvapilo, věděl dobře, že útok se nezdařil. Opevnění města bylo příliš silné, spojenci útok téměř nepodpořili a nepřátelé byli na všech stranách. Do toho ty proklaté nemoci a potíže se zásobováním. To byl vrchol. On se snaží pomoci lidem od škůdců ničících pole a oni otráví studny a ničí sýpky. Přece jenom měl nechat toho troufalce vykuchat a pověsit na hradby.
„Ztráty?!“ vyštěkl do ticha místnosti. „Téměř celá Kaloeská legie, pane. Přežilo jich několik desítek, ale nemáme vybavení a zásoby. Zranění a nemocní se špatně zotavují, bez pořádného jídla. Takže ztráty se možná ještě zvýší. Měl byste požádat jeho výsost Tashe Hassareshe o zaslání dalších posi…“ Než stačil důstojník dokončit větu, přiřítil se Akara těsně před něj. „Ty pitomče! Hassares sem další vojáky nepošle a ani nesmí! Nesmí se nic dozvědět! Rozumíš?!“ Důstojník byl bledý leknutím, dokázal však souhlasně kývnout. Akara se nepatrně uklidnil a pokračoval směrem k důstojníkovi, který ho rozlítil. „Ty osobně, povedeš skupinu na sever, po stopách těch bytostí co pomohli Thyrisu. Chci vědět, co jsou zač a hlavně jak je získat na naši stranu.“
Pak se vrátil zpět ke svému křeslu a pohodlně se usadil. „Vojáků máme stále ještě dost. Posilte všechny hlídky kolem zbývajících táborů a obsaďte Andorský hrad.“ Akara kývl na důstojníka, který byl od hlavy až k patě v černém. „Kapitáne Sethi, vaši muži začnou ihned pátrat po dezertérech. Chci jejich hlavy, nebo ty vaše!“ Kapitán Sethi se mírně uklonil a zmizel ve stínu. „Vy ostatní.“ Pokračoval Akara. „Máte za úkol nashromáždit zásoby na zimu. Je mi jedno jak, ale chci, aby byly sýpky plné před prvním mrazem. To je všechno. Teď vypadněte.“
Důstojníci se začali pozvolna rozcházet, ale jeden z nich se ještě otočil ke svému veliteli. „Pane? Co máme udělat s Císařovnou?“ Tahle otázka Akaru trochu zaskočila, ale vzpamatoval se a rychle odpověděl. „Otevřete portál a pošlete ji do mého paláce, tady už je stejně k ničemu.“ Poslední z důstojníků zasalutoval a vytratil se z místnosti.
V okolí panoval večerní klid. Tábor se pomalu ukládal ke spánku, ale dnešní večer se měl ještě protáhnout. Kolem kamenných bloků se objevilo několik jiskřiček magie a brzy se rozsvítily první šedivé krystaly, vsazené do spár po stranách. Nejbližší z pouštních vojáků si změny všimli brzy a v táboře zavládl čilý ruch. Ještě než se rozsvítily všechny krystaly, byl tábor připraven a všichni stáli na svých místech.
Vzduch naplnilo jiskření magie, které sílilo směrem ke středu portálu a občas sjelo k zemi, v podobě miniaturního výboje. Tam se začal prostor pomalu trhat, až se s prudkým škubnutím rozevřela velká trhlina. Její okraje jemně pulzovaly, jako by si s nimi pohrával vítr a měnily tvar s každou další osobou procházející průchodem. A že jich nebylo málo. Jeden za druhým, pak další a další procházely hloučky ozbrojených bojovníků, jako nekonečná housenka, ježící se meči a kopími. Jen občas jejich tok přerušil bizon, naložený vybavením a proviantem.
Tábor se začal velmi rychle plnit a tak, když portálem projel Tash Akara, většina důstojníků už přesunovala posily, do menších portálů po okolí. „Vítejte zpět, pane!“ Sborově ho přivítalo několik z nich. Nepatrně přikývl a zastavil koně u jejich skupinky „Jaká je situace?“ Důstojníci si vyměnili plaché pohledy, ale nikdo nechtěl být ten, který přednese zlé novinky. Tash však nehodlal čekat na své odpovědi a jezdeckým bičíkem udeřil jednoho z nich po rameni. „Pane! Rebelové z Jihu vytrvale útočí na naše hlídky, ale zatím jsme je s pomocí spojenců vždy odrazili.“ Akara se spokojeně usmál, ale důstojník si záměrně nejdříve vybral jedinou dobrou zprávu dne. „ V Ilerenu nás však napadl neznámý nepřítel a totálně vyhladil naše vojáky. Zaútočili také v Tarkasu a dobili tábor, ale město jsme díky opevnění udrželi, pane.“ Akara na to nestihl reagovat, protože důstojník chtěl mít nepříjemnou, životu nebezpečnou povinnost za sebou, co nejdříve a vychrlil další hlášení téměř najednou. „Někdo také sabotoval zásoby našeho jídla a vyhodil do povětří Andorský portál. V Lewanu bojujeme nejen s elfy, ale už nás začínají napadat i zvířata v okolí a navíc někteří z císařské stráže začínají dezertovat.“ Důstojník instinktivně stáhl hlavu mezi ramena, v očekávání hněvu svého velitele. Ten se však nějakou dobu ani nepohnul.
„Přivádím s sebou legii z údolí Kaleos, přidělte jim místa u jednotlivých posádek a stáhněte naše muže roztroušené po lesích. Všichni ať jsou v pohotovosti a připravení vyrazit. Je načase přestat si hrát na schovávanou.“ Po těchto slovech otočil koně a vyrazil, doprovázen svými strážci, směrem k Andoru. Jistě mu v tu chvíli přeběhl mráz po zádech, i když si nebyl vědom vysoké postavy sledující ho z potemnělého stínu lesa.
Bosé nožky utíkaly luční trávou smrákajícího se lesa. Mladý dělník vyhlížel svou milou na pár metrů a hrál si s ní jako kočka s myší - tu a tam ji dohonil a obejmul, tu a tam jí nechal záměrně proklouznout z jeho náruče. Oba plní smíchu ulehly do mechu, když uslyšeli podivný šramot. Ztuhli, neboť věděli, že ač jsou vlčí nory daleko, nějaký z nich by se mohl zatoulat až sem. Jako by dech ledového draka zmrazil celou scénu, když se lesem kolem nich mihlo něco rychlého a černého. Velká šelma s pařáty jako dýky a tlamou, že by se do ní vešel lidský hrudník, vyšla ze svého doupěte na lov. Tiše našlapovala jako kočka a skočila na blízkého koně uvázaného uprostřed pustiny nedaleko mileneckého páru. Oba lidé vzali nohy na ramena, neboť věděli, že dnes večer bude krvavá hostina pro celý dravý les a oni nechtěli být její součástí. ''Hloupí lidé, kteří nepřemýšlejí a uvazují své koně tak hluboko v lesích.'' pomysleli si oba a včas zmizeli.