Aktuální dění Pro nováčky Hraní role Města a území Informace
rss trubači

Co je nového?

Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky.
Víte, jak odkazovat na novinky?

vše - quest - turnaj - zpráva - vyhláška - kronika - města - vyhledávač δ

22.05.14, 09:55 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Cech v plamenech
Na kraj se pomalu snášela tma a všude bylo nezvykle ticho, jen občas zahoukala sova z nedalekého lesa. Obyvatelé Andoru se pomalu přesouvali do tepla svých domovů, a tak na ulici po chvíli zbyly jen toulavé kočky a věčně hladové krysy. Když Andor nakonec zahalila tma, už se nocí tiše plížilo jen pár stínů.
„Zničte to! Zničte to všechno! Dnes všechno musí padnout popelem,“ štěkal rozkazy jeden ze stínů. „Spalte to do základu!“

Hrůzy onoho místa pohltil hluboký les. K uším nic netušících obyvatel Andoru se nemohly dostat. I záblesky ohně zůstaly ve tmě. Vyděšený křik i praskající dřevo. Netrvalo to příliš dlouho. Věděli, jak svojí práci provést. Za sebou zanechali jen spoušť a hořící zbytky budov. Na několika místech v tratolišti krve leželo pár mrtvých těl. A tak, když se začalo konečně rozednívat, bylo v okolí slyšet jen tiché praskaní dohořívajícího dřeva a cítit zapáchající kouř. Do Andoru začaly pronikat řeči, že cvičiště zlodějů bylo celé vyrabováno a spáleno.
03.05.14, 11:05 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Záchrana Jara
Když na zemi padl stín noci, ozývalo se z lesů v okolí starých dolů Ilerenu troubení rohů. Jejich zvuk vyvolával mrazení po celém těle, nejistotu a strach.

Několik mužů v huňatých kožených zbrojích, se zbraněmi v ruce a s nezvyklým přízvukem se srocovalo před vysokým vchodem do jeskyně, který lemovaly třpytivé krystaly. Někteří vcházeli dovnitř, jiní postávali venku a troubením svolávali své druhy. Nevěděli však, že zvuk rohu zaslechlo i několik párů uší, které rozhodně nepatřili nikomu z nich.
Dusot kopyt, zvídavý pohled cizích jezdců a zvuk napínající se tětivy. Během okamžiku se před jeskyní strhla šarvátka, kdy muži bránili do posledního dechu vstup do jeskyně.

Cesta byla dlouhá a nevyzpytatelná. Mrazivý sníh padal na ramena několika elfů, boty jim klouzaly na krustách ledu. Museli postupovat opatrně, nikdy totiž nevěděli, které nebezpečí nebo nástrahy Zimní královny je překvapí.

O několik hodin později dorazili ke svému cíli. Zmoženi námahou, přesto s odhodláním, se znovu chopili zbraní a vyšli vstříc několika ledovým drakům, třepetavým vločkám a jiným, méně příjemným strážcům Zimy, kteří obklopovali pána Jara. Ten ležel uprostřed zamrzlého jezera, Zimní královna s krutým úsměvem na tváři postávala nad ním a ledový krystal zasazený do hůlky směřovala k jeho hlavě.

Jaké bylo její překvapení, když odhodlaní vetřelci prorazili až k ní samotné. Skrze mráz, skrze draky! Její vztek na okamžik vystřídalo zoufalství a zoufalství vystřídala bezbrannost. Ohnivá kouzla a prokleté čáry ji připravili o hůlku. Musela prchnout, byla poražena.

Jarní princ, celý zkřehlý, si s úsměvem na tváři prohlížel skupinku elfů v dlouhých, mechově zelených pláštích a jejich spolubojovníky.
"Nyní zbývá jen jediné. Dostat zpět Paprsek."
"Má ho Podzim," pronesla s jistotou v hlase elfka za jeho zády.
Princ kývl. "Těšte se opět na prosluněné dny a teplé noci."
22.04.14, 14:50 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Poslední záchvěv Jara
Muž s bronzovou čelenkou na hlavě posedával u stolu jedné z mnoha teras v jižním městě, aniž by byl někým spatřen. Plášť na ramenou se mu tetelil v nepatrném vánku. Před ním ležel na pískovcové desce Paprsek. Jeho žár den ode dne slábl, i barva ohně jakoby potemněla. Muž věděl, že stačí málo a vyhasne úplně. A pak? Pak tu bude navěky už jen on a krutá Zima. Chvílemi mu mysl zahltily drobné výčitky svědomí, které ihned zapudil pocit náhlé radosti z výhry.

Jiný muž, tentokrát se zlatavou čelenkou zapletenou v dlouhých kaštanových vlasech se choulil pod pláštěm uprostřed země ledu. Cítil se velmi slabý, teplo opouštělo jeho tělo, svíral jej chlad a pocit bezmoci, který střídala vlna rozhořčení. Kolem dokola se hemžily třpytivé vločky, připraveny mu ublížit kdykoli na příkaz královny Zimy.

Divoká zvěř hladověla. Zima byla příliš dlouhá, a tak se vlci chodili krmit do ohrad pastevců nebo rovnou útočili na tuláky v lesích. Potloukat se v těchto dnech za hranicemi města je příliš nebezpečné.
04.04.14, 22:37 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Jaro se nekoná
Těžká mračna plula oblohou. Na některých místech padaly k zemi velké kapky deště spolu se sněhovými vločkami, které z cestiček nadělaly bahnité kaluže.

Několik mužů v huňatých kabátcích z kůže velkých ledních medvědů vyhlédlo ven z jeskyně, která byla už celé věky uzavřena před světem. Nebo spíš před případnými zvědavci. Popadli zbraně a vydali se směrem k lesu, kde několik hodin mlčky číhali na svou kořist.

Uvnitř jeskyně se k zemi snášel sníh. Pouhý pozorovatel by celou situaci označil za velmi podivnou, ale když by pátral hlouběji, zjistil by, že za vše může Zima, která lehkými krůčky našlapovala po zamrzlé řece, která se táhla celým ústím jeskyně a dělila ji do několika částí. Tam, kde své větve navzájem proplétaly trnité keře, sníh tál a bylo zde znatelně větší teplo, než v celém zbylém prostoru.
"Jak dlouho mi hodláš vzdorovat?" V hlase Zimy bylo možno zaslechnout pohrdání.
Muž ve zlaté košili a s pláštěm na ramenou, který hrál všemi barvami duhy, vzhlédl. Klečel zesláblý na zemi. "Nikdy se nevzdám. Nikdy!"
"Ale ano. Vzdáš," pronesla zlomyslně. Foukla si do dlaně, ze které se sesypaly sněhové vločky přímo na hlavu jejího soka. „Do té doby umrzneš.“
19.03.14, 08:17 odkaz přidal(a) Zullas
obrazek
Slepičí sny
V jeskyni byl hluk. Sedm bytostí stálo a navzájem se probodávalo pohledy, ale nejvíc ze všech tu nejmenší. Svírala totiž žezlo. Podivná tvář si prohlédla všechny zúčastněné. „Byl to velmi dobrý boj, ale je dokonáno.“
„Grakdok nesouhlasit!“ Zařval skřet.
Tvář se na něj zahleděla. „Bojovali jste dobře, velmi dobře, ale jen hrubá síla nestačila.“
Skřet na okamžik zmlkl a sledoval ostatní kolem sebe. „Krysák chytrá, ale slabá. Žabák mít strach. Ještěr přemýšlet moc. Pavouk zalezlá v díra. Hadák silná ale ne chytrá. Tak proč vyhrát hloupá bytost jako ona?!“ Rukou ukázal na nejmenšího tvora v jeskyni.
„Hráli podle pravidel, proto je vítězství jejich.“
Skřet si odplivl. „Příště my zničit každá soupeř!“
Tvář se usmála. „To můžete, ale nyní je čas splnit vítězi jeho přání.“
Tvor hrdě vztyčil zobák. „Já Kvokykvok, král našeho lidu, kvok, znovuzrozený od velké slepice, držitel žezla, kvok. Náš národ vůči vám, kvok, ostatním cítí zášť, kvok, jak pojídáte naše druhy, kvok, ničíte vejce, kvok, máte nás za slabé, kvok, ale hůl, kvok, chceme využít, kvok, mnohem lépe, kvok, než kdokoliv z vás.“
Přihlížející sledovali napjatě slepičího krále a čekali na jeho přání. Přání, které ovlivní jeho lid. Kvokykvok si upravil pírka. „Náš kvokiální, kvok, národ si přeje létat!“
Tvář změnila svou grimasu, která naznačovala znechucení. „Dobrá.“
Král zahrabal v zemi. „Dál chtít, aby v našem, kvok, kvokiálním kurníku bylo vždy dost kvokiální stravy, aby naše, kvok, kvokiální děti měly vždy co jíst.“
„Dobrá.“
„A jako poslední. Chceme znát odpověď na otázku, která náš národ zajímá od jeho počátku.“
„A to je?“
„Co bylo, kvok, dřív? Slepice, kvok, nebo vejce?“
„Tři přání pro vítěze jako vždy, doufám, že svého daru využijete.“
Ostatní bytosti se zvedaly ze svých míst a s nespokojeným mumláním opouštěly jeskyni.
„Takže, Kvokykvoku, nyní se dozvíš odpověď na svou otázku. Na počátku byl…..“
21.02.14, 10:48 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Zamrzlé spáleniště
Blížil se konec měsíce a zima neustupovala. Sníh se třpytil na polích a loukách, slunce svými paprsky jemně šimralo do tváří. Děti pobíhaly v závějích, v rukou svíraly ledovky, které po sobě se smíchem házely.

V okolí Ilerenu panoval klid. V lesích se dozajista ještě potloukal kdejaký lapka, možná i vrah, ale démoni byli pryč. Dřevorubcům či jen obchodníkům, kteří se potloukali se svým povozem od města k městu, se ulevilo. Hrdlo se jim i nadále svíralo nervozitou, ale smrtelná hrůza, kterou pociťovali každým dnem, kdy tudy procházeli, pomalu opadala.

Žena tmavé pleti procházela závějemi spolu se svým koněm, který svou černou barvou kontrastoval s bílými peřinkami sněhu. Ledový vítr se do nich opíral, jakoby jim bránil v cestě do spáleniště Imeru, které kdysi bývalo městem.
Konečky prstů jí brněly. Tušila, že to není chladem. Věrný přítel po jejím boku zahrabal kopyty a pohazoval hlavou.
"Klid." snažila se ho utěšit. Náhle padla k zemi. Přetočila se na záda, zkřehlými prsty si promnula oči, když v tom spatřila několik třpytivých... tvorů? Vždyť to byly obří vločky sněhu! Několikrát nechápavě zamrkala.
"Zyio...", zaslechla líbezný hlásek někde uvnitř své hlavy. Ten hlas se smál! Prudce se posadila, několikrát se štípla do předloktí, aby se ujistila, že nesní. Rychle se vyškrábala zpět na nohy, pevně uchopila uzdu koně, který vyplašeně ržál. Vločky se kolem nich seskupily a hlas, který zpočátku slyšela z povzdálí, se najednou přiblížil.
"Zyio..."
Otočila se. Tep se jí zrychlil, očima vyděšeně těkala sem a tam.
Žena v bělostných šatech s korunou na hlavě upírala své bledé oči přímo na ni. V ruce svírala hůlku s třpytivým krystalem na její špici. Když se usmála, působilo to zlověstně. V onu chvíli se černý kůň vzepjal na zadní, od země se zvedlo několik ledových oparů a sněhové vločky se vrhly na oba putovníky spáleništěm Imeru. Ledový smích na kratičký okamžik přerušil jen slabý výkřik.
20.01.14, 18:18 odkaz přidal(a) Zullas
obrazek
Hra pokračuje
V okolí Lewanu
Malá bytost vylezla ze svého obydlí a hrdě kráčela k náměstí. Věděla, že čas zimního spánku není ideální, ale turnaj je turnaj. Popadla malou brašnu a vydala se na povrch hlídat. Přece jen nebezpečí stále hrozí.

Kdesi v podzemí
Had si razil cestu skrze pavučiny, až se dostal k jedné obrovské. „Sssss vylezzzz, vím, že tu ssssi.“
Z obří pavučiny se sesunula pavoučí bytost. „Co chceš, plaze?“
Had se napřímil. „Pomož nám vyhrát, hadi si zassslouží výhru.“
Pavouk se jen potutelně usmál. „Nebudeme se zaplétat do vašeho slavného turnaje, až přijde čas, náš národ vyhraje bez boje.“
Hadovy zrudly oči a vydal se pryč z jeskyně.

Nedaleko Ilerenu
„Uuu Grakdok vyhrát, Grakdok král.“ Skandovali skřeti jako u vytržení nad skřetem, který stál na vrcholu hory z mrtvol. Sundal helmu a velitelským tónem. „Teď skřet vyhrát hůl jak tomu má být! Najít a zabít každá jiná bytost! Rozumět?!“
Skřeti sborově pronesli: „Boj! Boj! Boj!“
12.01.14, 23:38 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Smrt krále
Byl večer. Luna na obloze sledovala svět, když se v městečku začal tvořit magický průchod. Nejprve byl maličký, postupně se zvětšoval, až jím nakonec byl schopný projít i urostlý barbarský válečník. Někteří zvědavci dění sledovali a váhali, až se jeden z nich osmělil a vstoupil. Ocitl se v sálu s vysokým stropem, všude okolo byl starý rozvrácený nábytek a u kamenného pódia byly vyskládány lavice. Ostatní jej následovali, usedli a vyčkávali, co se bude dít.
Přišel muž, celý v černém, tvář mu halila maska, dlouhé mastné vlasy měl schované pod šátkem a v ruce svíral kopí. Návštěvníci zbystřili.
„Vítejte,“ pronesl zahalený muž.
„Co se tady u Mrogroth dít?!“ zaznělo celou místností. V ten samý moment se za zády muže otevřely zamřížované dveře. Cizinec v kroužkové zbroji, s hustým plnovousem přejel sál přísným pohledem.

O několik málo minut později probíhala aukce zlatých a zdobených předmětů, které nebyly běžně k dostání. Stejně tak nebyli běžně k dostání černí otroci, kteří se zde také ukázali a následně putovali ke svým novým pánům. Někteří přísedící dávali velmi hlasitě najevo svou nevoli.
Neodpustil si to. Rukama se zapřel o kamennou desku stolu, prohlédl si dav a z úst vypustil slova, která si troufne říct jen málokdo. „Stejně mám pod palcem celý Andor, vy chátro!“
Elfka ve stříbrné zbroji tasila meč. Z očí jí sršela nenávist. Po jeho slovech jí bylo víc než jasné a stejně tak většině návštěvníků, že se nejedná o pouhého otrokáře, nýbrž o samotného krále. Cifru.
„Pane! Jděte!“ zvolal zamaskovaný muž.
Tak tak se protáhl mříží, zabouchl ji za sebou a utíkal pryč chodbou. Rozzuření návštěvníci se vrhli přímo za ním, cestu jim křížili Cifrovi žoldáci, jež je dostatečně zdrželi. I tak je pobili, své meče otírali do plášťů, na kterých usychala krev. Jako hladoví vlci pátrali po muži s plnovousem. Dostali se k dalšímu průchodu…

„Pozor, jsou tu další!“ vykřikl muž s holí v ruce.
Cifra prchal andorskými stokami, za ním ona běsnící elfka. Ranou meče navždy umlčela jednoho z žoldáků. Vběhl do slepé uličky, otočil se a najednou byl obklíčen…
Dlouhými chodbami stok se ozvalo několik výkřiků a pak ticho, smrtelné ticho.

- 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - archív -

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2020 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist