Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
U Andorského portálu se objevil podivný, zimou rozklepaný, stařík. Říká, že adventní kalendáře mají malou výhřevnost, protože jsou letos 5x shovívavější než loni, ale nikdo ze strážných neví co to znamená. Asi bude opilý.
U malého stolu, který ozařoval slabý plamínek svíce, seděly dvě postavy téměř identického vzezření. Byly to ženy a lišily se maličkostmi, jež mohl spatřit pouze ten, kdo si je pečlivě prohlédl zblízka. Bedlivému pozorovateli však neunikla rozdílná gesta a jisté odlišnosti v chování. Sešly se spolu v jedné místnosti po dlouhé době a vedly obsáhlý rozhovor až do časných ranních hodin.
“Děti jsou už pryč?” položila jedna z nich otázku. “Ano,” přitakala druhá. “Opustily Andarii před týdnem.” “Spolu?”
Žena odložila poloprázdnou sklenku a slabě se usmála. “Copak by si dva nejvzácnější diamanty vložila do stejného měšce?” “A gardista?” zeptala se zase ta první. “Tady,” druhá k ní popostrčila listinu. “Vše je sepsáno zde. Dál si s ním dělej, co uznáš za vhodné.” “Cokoli?” Otázka vyklouzla ženě z úst rychleji, než ji stihla spolknout. “Hlavu mu netrhej,” dostalo se jí pobavené odpovědi. “Ostatní věci jsme probraly. Tak tedy - hodně štěstí.” Zvedly sklenky a přitukly si.
Ledová sněhová pokrývka se třpytila v odrazu slunečních paprsků, které byly v oblasti severní země spíš výjimečné. Slunce tu svítilo a slabě hřálo obvykle jen dva až tři měsíce v roce. Po zbytek času tu foukal ledový vítr a k zemi se snášely sněhové vločky.
Tentokrát bylo ale léto na severu jiné. Slunce skryla těžká mračna, ze kterých hustě sněžilo, teploty prudce klesaly a poslední toky zamrzaly. Kolem osady se začaly objevovat bytosti z ledu i sněhu. Kus zmrzlé země, kterou místní přijali za svůj domov, odřezávali pomalu od okolního světa.
Lovecké skupiny mužů byly vyslány, aby opatřily maso. Bylo jedno jaké, hlavně aby bylo čerstvé a vydatné.
Cestou si pískali, zpívali a mluvili. A to vše v jazyce, kterému nikdo z Andarijců nerozumněl.
Když narazili na první poplašenou kobylku toulající se v pralese, ušklíbli se. Proč by se namáhali s lovem dravé zvěře, když konina byla dobré maso?
Kobylka padla. A po ní další a další. Každý kůň, kterého potkali, aniž by měli v okolí svého pána, skončil ten večer za hradbami města, aby jej zpracovali a snědli.
Zvuky děl byly ohlušující a neutichající, především ze strany obránců. Společné síly andarijských hrdinů a vojsk Paní neúnavně bránily každou píď Kyrského ostrova. Za každý metr postupu platili útočníci krutou daň. Sabotážní akce před samotnou bitvou velmi prospěly obraně. Přesto se však hordy nepřátel zdály být nekonečné. Mezitím skupinka obránců proklouzla portálem na vlajkovou loď říšské flotily, kterou měl v drápech Kulhavec. Měli dva úkoly. Získat knihu, potřebnou k definitivní porážce Vládce a zároveň se zbavit jednoho z říšských generálů.
Na palubě galéry: “Chcípněte, vy prašiví psi!” pokřikoval bledý muž v hnědém rouchu na skupinku, která se vloupala na jeho loď. Metal kouzla, posílal své muže do boje. O něco později na vlastní kůži pocítil, že to nejsou obyčejní hlupáci, kteří si přišli pro smrt s kudličkama v rukách. Naopak měli zbraně vyrobené k jedinému účelu. K jeho porážce. Situace pro něj však zatím nebyla kritická. Ve své aroganci si byl jist, že své nepřátele porazí.
Boj na galéře byl pro hrdiny zdlouhavý. Nebylo jisté, zda se podaří splnit oba úkoly, i proto se někteří oddělili od skupiny a vydali se potají hledat knihu do velitelské kajuty. Jeden z nich měl štěstí a tento malý poklad opravdu našel. Dokonce měl takové štěstí, že se v kajutě minul s nečekaným hostem, který prahl po knize také. S obrovským zarostlým mužem v otrhaném hábitu a s vyřezávanou holí do tvaru nahého ženského těla. Tu čest měl ze skupiny dobrodruhů jiný muž, který ho ihned oslovil. “Co tady děláš?”
“Něco hledám. Hádám, že tu samou věc co vy. Dejte mi ji a já vám pomohu.”
“Uvidíme."
Na palubě, kde stále probíhal lítý boj, se znenadání objevil Streggan a začal rozsévat smrt v říšských řadách. Císařští dobrodruzi postupně získávali výhodu. Kulhavcových mužů ubývalo, až nakonec zbyl sám. Skupina společně se Stregganem bez váhání zaútočila na generála. A i přes veškerá kouzla, která na ně metal, nakonec padl bezvládný k zemi. Zabili ho? Těžkou soudit. Generálové obvykle neumírali jako běžní smrtelníci.
Streggan se proměnil zpět do své běžné podoby - tedy té, které by se dalo říci lidská. Obrovský muž z podpalubí najednou stál kousek od skupiny císařských. “Myslím, že máte něco, co patří mně.” “Máš na mysli knihu?” zeptala se elfka - pravděpodobně vedoucí skupiny. “Ano.” “Co se stane, když ti jí nedáme?” zkusila další otázku, zatímco opodál jeden z andarijských čarodějů narychlo cosi zapisoval do knihy. “To bych si ji pak musel vzít sám.” “Dobrá. Nemusíme být nepřátelé. Můžeme být spojenci.” “Souhlasím. Když mi dáte i tu knihu, kterou má u sebe Paní, tak se můžeme do tří měsíců zbavit Vládce.” “Popřemýšlíme o tom.” “Zašili jste mu všechny tělní otvory? I řiť?” zeptal se poté mimoděk zarostlý muž. Rukou ukázal na Kulhavcovo tělo. “Ne, na tu jsme zapomněli.” “Postarejme se o to, že tenhle parchant už zůstane mrtvej. Na tuhle chvíli jsem čekal dva tisíce tři sta osmdesát šest let. Tak ať to nezvoráme. Doneste ještě dvě velké bedny. A jednu z nich hodně zatižte.”
O pár minut později letěly obě bedny přes palubu. Na přídi se otevřel portál, do kterého Andarijská skupinka vešla. Hned poté začal Streggan ničit loď na malé třísky.
Na pevnině:
Ženská démonická postava na oři s planoucíma očima, jež vyfukoval nozdrami plameny, projela cvalem po mostě od vstupní brány města Kyru v doprovodu několika vojáků. Přímo před mostem sváděli andarijští tuhý boj s nepřáteli. Rozhodla se konečně dát průchod své magii. Konečně si ji nemusela nutně šetřit. Cítila, že největší nebezpečí dnešní bitvy je pryč. Zasypala nepřátele rozličnými kouzly až z nich zbyly jen ohořelé kusy masa. “Pojďme je vytlačit zpět do přístavu!” zavelela. Nikdo z andarijských ji nemusel poslouchat, přesto poslechli, protože cítili to nejdůležitější. Naději. Nepřítele společnými silami vytlačili zpět - tam, odkud přišli..
Kdesi na moři:
Na přídi černé eflské zlatem zdobené galéry stála elfka s narůžovělými vlasy, které zdobila čelenka z temného kovu. Po jejím boku stála žena. Vlasy měla zrzavé jako liška a v rudých očích jí jiskřilo. “Zdá se, že to přece jen stihneme včas.” “Něco na nás ještě zbylo,” ušklíbla se elfka. Otočila se a začala křičet na posádku rozkazy v elfském jazyce. Troubením rohu se nesly rozkazy dál - k několika desítkám dalších černých elfských lodí.
Pozdě v noci na černém hradě:
Hradem se nesl vzteklý až démonický řev. “Za tohle budou pykat! Svolejte radu, ať se připraví na záložní plán! A hned mi zjistěte, odkud jsou ty černé lodě!”
Byl večer, ulice pískovcového města osvětlovaly pouze lucerny a měsíční svit. Před pár minutami se ozval výbuch u hlavní brány. Nic co by ostříleného vojáka zneklidnilo. Na obsazení města je zapotřebí víc, než pár sudů s trhavinou. I tak nechal kapitán Ulrich Gurtdum posílit hlídky. Většina Říšských vojáků byla v pohotovosti. Rozruch však nastal někde jinde. Přístavní čtvrtí se nesly zvuky boje. “Co ti vzteklí psi zase tropí?” pomyslel si kapitán. O chvíli později se ozval výbuch z přístavu. “Poručíku, vezměte dvě čety a okamžitě se tam vypravte. Vyřešte situaci, případně dojeďte pro posily.” Poručík pouze přikývl a jízda se dala do pohybu. Hned za ní byli v závěsu kopiníci a lučištníci.
***
Poručík přijel do přístavu právě ve chvíli, kdy letělo do povětří poslední molo. “Zünde das Schiff an!” křikl na lučištníky, kteří ihned začali pálit zápalné šípy na poničenou bárku. Na pískovcové části mola se marně snažila skupinka císařských probojovat davy zbojníků, otrokářů a teď již i Říšských jednotek. Některým se podařilo záhadně zmizet, ale tři z nich se po chvíli snažení podařilo udolat. Byli naživu. Ale jen bohové věděli, na jak dlouho.
***
Beztvářný předal jednomu vojákovi zakrvácený plášť v barvách cechu Post Mortem. Cosi v něm bylo zabaleno. “Zítra to s bílou standartou dovezeš do Andoru na císařský hrad. Mám tu ještě nějakou práci. A pošli mi sem Kulhavcovu třináctou četu z šestého pluku.” Voják pouze přikývl a vydal se od věznice směrem do centra města.
***
Bylo již kolem půlnoci, když skupinka říšských vojáků vesele hvízdala cizokrajnou melodii. Při tom stloukali kříže a zasazovali je do země. Opodál stál malý povoz, ze kterého kapala krev.
Když práci dokončili, stáhli z povozu tři velké kusy masa, které vzdáleně - tvarem a konzistencí - připomínaly lidské postavy. Dvě mužské, jedna ženská. Ani jedna z nich nebyla pokrytá ani tím nejmenším kousíčkem kůže. Vojáci těla přibili hřeby ke křížům, pronesli pravděpodobně pár morbidních fórků cizí řečí na účet obětí. Následně z jedné torny ležící opodál vytáhli několik lahví Havantského Ležáku. Připili si, a pak za stále dobré nálady odtáhli povoz zpět do města.
Pokročilou noční hodinu oznámilo tiché cinknutí hodin, které zdobily bílou vnitřní stěnu domu. Ve vaně se povaloval dlouhán, hlavu měl zakloněnou, z úst vyfukoval obláčky kouře a naslouchal dvěma elfům sedícím u mramorového stolu. Měla to být jen obyčejná návštěva jedné malé nezbedy. Jenže ta spala jako dřevo v pokoji o patro výš. Rozhovor dospělých se začal stáčet směrem, který se mu moc nezamlouval.
“Mám vzít svý lidi a poslat ty šmejdy ke dnu. Chápu,” zavrčel nepříjemně. Volnou rukou si uhrábl delší černé vlasy. “Kolik těch lodí má bejt?”
“To přesně nevíme,” připustil elf.
“Vy byste si bez nás nevytřeli už ani prdel,” ušklíbl se. Zvedl se, oklepal se jako pes, čímž si vysloužil zlostný pohled elfky. “Uklidni se,” řekla varovně. Vrátil jí to otráveným zamručením. Natáhl si kalhoty, špinavou košili ovoněnou kořalkou a koukl na elfa. “Tak si sbal. Doufám, že máš rychlou kobylu. Čekat na tebe nebudu.”
“Napočítali sme osm lodí. Všecko sou to necky, pudou ke dnu snadno,” hlásil jeden z mužů na palubě těsně po rozbřesku. Oni sami měli lodí čtrnáct. Všechny ověnčené černou vlajkou, na které se šklebila lebka se zkříženýma hnátama. Byli vyzbrojení tím nejlepším, co se dalo sehnat ať už legální nebo nelegální cestou. Dlouhán složil dalekohled, odplivl si a zařval několik rozkazů.
“Napěchujte děla! Tyhle zkurvysyny musíme rozstřílet a poslat ke dnu jako žrádlo pro ryby! Votroky neberem! Stojej stejně za hovno, seženem si lepší materiál!” zachechtal se. Elf ho počastoval káravým pohledem, ale nic neřekl.
Z lodí nepřítele, které zásobovaly flotilu u Kyru, odlétaly kusy dřeva. Dělové koule je trhaly na kusy. Byl slyšet řev nepřátelských námořníků, kteří se snažili ubránit invazi pirátů. Ti se pomocí lan přesouvali z paluby na palubu, aby je pobili a nadělali z nich fašírku pro ryby.
Paluby lodí smáčela krev. Křik pomalu ustával, výstřely ubývaly. Pod vodou mizely stěžně menších lodí, zatímco na hladině v poklidu plavala prkna i mrtvá těla. Dlouhán si otřel zjizvenou tvář do cípu košile. Zhluboka si oddechl, štěkavě se zasmál a dlouhou dýkou ukázal na plovoucí bednu. “Vytáhněte to, psiska! Plave tam bedna chlastu!” Pak se otočil na elfa, jehož jindy nablýskaná zbroj byla zborcena krví nepřítele. “Estli řekneš, že chlastáš jenom čaj, je z tebe žrádlo pro ryby, elfe.”
Perla jihu. Město, které oslňovalo po celý rok slunce, se najednou halilo do temnoty. Říšské vojsko dozorovalo v ulicích, občas pokřikovalo na obyvatele, kteří se v panice snažili vystěhovat z města, a bylo jim jedno, že jim vlastně nikdo nerozumí. Stačilo pohrozit zbraní nebo pohledem.
Hospodáři, řemeslníci, rybáři, prodejci i děvky - všichni sesbírali svůj skromný majetek a prchali pryč. Všichni věděli, jak dopadli obyvatelé Margaardu - přitlučení ke křížům nebo zůstali jen tak pohozeni v ulicích, kde je ožírali havrani. Thyrské občany svíral strach. Z prosperujícího města, kde měli své domovy i živobytí, vstupovali na území měst, kde neměli nic a museli začít od nuly.
