Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byl večer, ulice pískovcového města osvětlovaly pouze lucerny a měsíční svit. Před pár minutami se ozval výbuch u hlavní brány. Nic co by ostříleného vojáka zneklidnilo. Na obsazení města je zapotřebí víc, než pár sudů s trhavinou. I tak nechal kapitán Ulrich Gurtdum posílit hlídky. Většina Říšských vojáků byla v pohotovosti. Rozruch však nastal někde jinde. Přístavní čtvrtí se nesly zvuky boje. “Co ti vzteklí psi zase tropí?” pomyslel si kapitán. O chvíli později se ozval výbuch z přístavu. “Poručíku, vezměte dvě čety a okamžitě se tam vypravte. Vyřešte situaci, případně dojeďte pro posily.” Poručík pouze přikývl a jízda se dala do pohybu. Hned za ní byli v závěsu kopiníci a lučištníci.
***
Poručík přijel do přístavu právě ve chvíli, kdy letělo do povětří poslední molo. “Zünde das Schiff an!” křikl na lučištníky, kteří ihned začali pálit zápalné šípy na poničenou bárku. Na pískovcové části mola se marně snažila skupinka císařských probojovat davy zbojníků, otrokářů a teď již i Říšských jednotek. Některým se podařilo záhadně zmizet, ale tři z nich se po chvíli snažení podařilo udolat. Byli naživu. Ale jen bohové věděli, na jak dlouho.
***
Beztvářný předal jednomu vojákovi zakrvácený plášť v barvách cechu Post Mortem. Cosi v něm bylo zabaleno. “Zítra to s bílou standartou dovezeš do Andoru na císařský hrad. Mám tu ještě nějakou práci. A pošli mi sem Kulhavcovu třináctou četu z šestého pluku.” Voják pouze přikývl a vydal se od věznice směrem do centra města.
***
Bylo již kolem půlnoci, když skupinka říšských vojáků vesele hvízdala cizokrajnou melodii. Při tom stloukali kříže a zasazovali je do země. Opodál stál malý povoz, ze kterého kapala krev.
Když práci dokončili, stáhli z povozu tři velké kusy masa, které vzdáleně - tvarem a konzistencí - připomínaly lidské postavy. Dvě mužské, jedna ženská. Ani jedna z nich nebyla pokrytá ani tím nejmenším kousíčkem kůže. Vojáci těla přibili hřeby ke křížům, pronesli pravděpodobně pár morbidních fórků cizí řečí na účet obětí. Následně z jedné torny ležící opodál vytáhli několik lahví Havantského Ležáku. Připili si, a pak za stále dobré nálady odtáhli povoz zpět do města.
Pokročilou noční hodinu oznámilo tiché cinknutí hodin, které zdobily bílou vnitřní stěnu domu. Ve vaně se povaloval dlouhán, hlavu měl zakloněnou, z úst vyfukoval obláčky kouře a naslouchal dvěma elfům sedícím u mramorového stolu. Měla to být jen obyčejná návštěva jedné malé nezbedy. Jenže ta spala jako dřevo v pokoji o patro výš. Rozhovor dospělých se začal stáčet směrem, který se mu moc nezamlouval.
“Mám vzít svý lidi a poslat ty šmejdy ke dnu. Chápu,” zavrčel nepříjemně. Volnou rukou si uhrábl delší černé vlasy. “Kolik těch lodí má bejt?”
“To přesně nevíme,” připustil elf.
“Vy byste si bez nás nevytřeli už ani prdel,” ušklíbl se. Zvedl se, oklepal se jako pes, čímž si vysloužil zlostný pohled elfky. “Uklidni se,” řekla varovně. Vrátil jí to otráveným zamručením. Natáhl si kalhoty, špinavou košili ovoněnou kořalkou a koukl na elfa. “Tak si sbal. Doufám, že máš rychlou kobylu. Čekat na tebe nebudu.”
“Napočítali sme osm lodí. Všecko sou to necky, pudou ke dnu snadno,” hlásil jeden z mužů na palubě těsně po rozbřesku. Oni sami měli lodí čtrnáct. Všechny ověnčené černou vlajkou, na které se šklebila lebka se zkříženýma hnátama. Byli vyzbrojení tím nejlepším, co se dalo sehnat ať už legální nebo nelegální cestou. Dlouhán složil dalekohled, odplivl si a zařval několik rozkazů.
“Napěchujte děla! Tyhle zkurvysyny musíme rozstřílet a poslat ke dnu jako žrádlo pro ryby! Votroky neberem! Stojej stejně za hovno, seženem si lepší materiál!” zachechtal se. Elf ho počastoval káravým pohledem, ale nic neřekl.
Z lodí nepřítele, které zásobovaly flotilu u Kyru, odlétaly kusy dřeva. Dělové koule je trhaly na kusy. Byl slyšet řev nepřátelských námořníků, kteří se snažili ubránit invazi pirátů. Ti se pomocí lan přesouvali z paluby na palubu, aby je pobili a nadělali z nich fašírku pro ryby.
Paluby lodí smáčela krev. Křik pomalu ustával, výstřely ubývaly. Pod vodou mizely stěžně menších lodí, zatímco na hladině v poklidu plavala prkna i mrtvá těla. Dlouhán si otřel zjizvenou tvář do cípu košile. Zhluboka si oddechl, štěkavě se zasmál a dlouhou dýkou ukázal na plovoucí bednu. “Vytáhněte to, psiska! Plave tam bedna chlastu!” Pak se otočil na elfa, jehož jindy nablýskaná zbroj byla zborcena krví nepřítele. “Estli řekneš, že chlastáš jenom čaj, je z tebe žrádlo pro ryby, elfe.”
Na Andorskou tržnici dorazily obchodníci z Thyrisu. Povedlo se jim utéct ze spárů Vládce a mají zde povoleno obchodovat. Upozorňuji, že tito obchodníci jsou pouze pro občany Thyrisu.
Dále prosím slečnu Častavu, aby mne vyhledala v sídle starosty.
Vážení obyvatelé Andarie,
žádám všechny, kterým není osud našeho císařství lhostejný, aby se dostavili na císařský hrad. Již tuto středu v půl deváté večer.
město vzkvétá a proto jsem se rozhodl udělat pár změn pro vaše blaho.
1:Andorský důl je znovu pro občany zdarma. 2:Daně byli sníženy o půlku.
Na tuláckých ostrovech v poslední době zahynulo několik nákladních koní z nedostatku vody. Bylo zde vybudováno napajedlo a věřím, že tyto věci už se dít nebudou.
Dále nabízím k pronájmu pole a ovčárnu cechu Legati Cruentas. Pole leží ladem a bylo by dobré, aby se v jejich nepřítomnosti o něj někdo staral.
V poslední řadě vyhlašuji, že město Andor shání zručného řemeslníka. Je třeba udělat vhodné zázemí pro Andorskou domobranu. Odměna bude stanovena podle kreativity.
Perla jihu. Město, které oslňovalo po celý rok slunce, se najednou halilo do temnoty. Říšské vojsko dozorovalo v ulicích, občas pokřikovalo na obyvatele, kteří se v panice snažili vystěhovat z města, a bylo jim jedno, že jim vlastně nikdo nerozumí. Stačilo pohrozit zbraní nebo pohledem.
Hospodáři, řemeslníci, rybáři, prodejci i děvky - všichni sesbírali svůj skromný majetek a prchali pryč. Všichni věděli, jak dopadli obyvatelé Margaardu - přitlučení ke křížům nebo zůstali jen tak pohozeni v ulicích, kde je ožírali havrani. Thyrské občany svíral strach. Z prosperujícího města, kde měli své domovy i živobytí, vstupovali na území měst, kde neměli nic a museli začít od nuly.
