Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Ulicemi nočního písečného města putoval k jednomu z menších domků muž v karmínových kalhotách, vestě a třírohém klobouku s perem. Jeho chůze byla tichá a nijak nespěchal. V ruce svíral svitek ovázaný modrou stuhou. Stínů, které se pohybovaly mezi vzrostlými palmami a ostatními domy, si nevšímal. Snažil se si zachovat chladnou hlavu. Počkal na tajné znamení, které mu předal jiný muž ukrývající se nedaleko od něj. Zaklepal na dveře a tichým vydechnutím se připravil na svůj herecký výkon. Nic. Zkusil to znovu. “Paní Doro! Nesu naléhavé zprávy z přístavu! Váš manžel! Jeho loď byla přepadena!” spustil řeč, kterou si cestou opakoval neustále dokola. Do hlasu vkládal naléhavost i důležitost. Musel být důvěryhodný. “Paní Doro! Váš manžel!”
Dora uvnitř místnosti rozsvítila lucernu, rychle si přes ramena přehodila šátek a spěchala ke dveřím. Na okamžik se zarazila. Když ovšem uslyšela třetí zabušení na dveře, nezaváhala. Šlo o jejího manžela, kterého milovala a vždy mu byla oporou i pomocnou rukou. Pokud potřeboval pomoc i nyní, nesměla otálet. Otevřela dveře a podívala se na muže se svitkem v ruce, který jí podával. “Loď vašeho manžela byla přepadena, poslali mě sem se zprávou,” sdělil jí s naléhavostí v hlase, a jak k ní natahoval ruku, vyhrnul se mu rukáv bílé košile na předloktí. Vytetovaný černý obrazec zkrouceného hada Doře napověděl, že se nejedná o žádného poslíčka z přístavu. Zlostně zavrčela, v očích jí zajiskřilo a seslala proti muži ohnivé kouzlo, které ho poslalo o několik metrů vzad do křoví. Než se však zmohla na něco dalšího, byla v obklopení černě oděných postav. Na krku cítila ostří dýky, ruce jí drželi od těla. Snažila se pohnout, ale nešlo to. Byla jako v kleštích. “Prašivý prodejný psiska!” prskla vztekle. Zapomněla se natolik, že byla její podoba Dory naráz pryč a znovu vypadala jako ona - Vilma. “Co s ní? Řekli živou?” zeptal se Ranař.
Tarceas před ženu předstoupil, stáhl si šátek pod bradu a na jeho zjizvené tváři se objevil nepěkný úšklebek. “Prej živou, ale nehody se stávaj,” zavrčel posměšně. “Vemte ji dovnitř, trochu si pohrajem. A ticho, hovada!” upozornil je, když se skupina začala zlověstně radovat. Vtáhli ženu do místnosti, hrubě povalili břichem na stůl, k jehož nohám jí přivázali rozpažené ruce. Jeden z mužů si prostě rozvázal kalhoty a vyhrnul jí noční košili. “Ještě ne!” štěkl po něm Tarceas, který naznačil dalším mužům, aby se chopili nástrojů. “Toho budete litovat! Usmažím vás!” vyhrožovala Vilma a prskala po nich nadávky tak dlouho, dokud jí nechytili jazyk do kleští a nevyřízli ho. “Lepší,” zavrčel spokojeně dlouhán. Nacpal jí do zkrvavených úst kus hadru, který našel v polici. Pak mávl na smečku černě oděných. “Tak dělejte, nemáme na to celou noc! Musim ji pak ještě vopracovat.” Nechal je, ať si s ní dělají co chtějí. Bylo mu to jedno. Seděl ve vysokém ušáku, jednu nohu pokrčenou, přes ní přehozenou ležérně ruku a v druhé ruce si pohrával s nožem. Vzpomínal na poslední rozhovor, který vedl u břehu řeky se zadavatelem. Dora - Vilma měla být nebezpečná. A oni tu byli přece na špinavou práci. Sevřel rukojeť nože, zvedl své téměř dvoumetrové tělo z křesla a chopil se práce.
Ranní slunce ozářilo zlaté hradby Thyrisu. Několik místních trhovců zděšeně vykřiklo, když nad hlavní bránou spatřili přivázané tělo stažené z kůže. Kůže visela z těla pouze v oblasti kotníků, takže působila jako bizarní vlečka šatů. Byl to odporný a děsivý pohled. A zhruba uprostřed zkrvavené hrudi byl nožem připevněn lístek.
“Máte ji?” zeptal se zadavatel. “Jak se to veme. Řekněme, že má Thyris novej prapor,” zachechtal se štěkavě Tarceas.
