Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil mužský hlas. Opatrně přistoupil k omšelému stolku. Seděla u něj středně vysoká žena s havraními vlasy, která znuděně přejížděla ukazováčkem po hrdle sklenky naplněné pálenkou. Pro tmu v místnosti byla sotva vidět, za což vděčila i svému černému ošacení. Jí samotné neušel pozdrav cizince. „Ty nejsi zdejší, co?“ zeptala se s posměškem v hlase. Muž se usadil naproti ní na rozvrzanou stoličku a kývnutím hlavy potvrdil ženiny domněnky. „A co tadyhle pohledáváš?“ vyptávala se. „Hledám někoho na špinavou práci.“ „To většinou každej, když už vleze do týdle díry. Vo co jde?“ „Vy tady dole,“ koukl po tmavé místnosti a nepatrně rozhodil rukama, „máte přehled o tom, kdo sedí na křeslech?“ „Jo, bez toho by se tady dole žilo docela na nic,“ utrousila kysele. Smočila prst v pálence a olízla si ho.
Rozmlouvali spolu několik minut a postupně se dopracovali k tomu, co měla obnášet ona špinavá práce. Z hovoru je vyrušila další příchozí postava oděná v pestrobarevném oblečení. „Nazdar! Co to tady je? Nechcete odprejsknout?“ „Ahoj srdíčko,“ zavrněla černovláska, „sedni si a poslouchej. Řešíme tu prácičku.“ „Prácičku? Tak to je něco i pro mě.“
Žena s havraními vlasy v rychlosti přetlumočila mužovu žádost. Ten jen souhlasně přikyvoval a občas doplnil nějaký ten detail. Pestrobarevná postava vypadala spokojeně. „To je přesně prácička pro mě, jsem v tom mistr.“ „A teď cena,“ ušklíbla se černovláska na muže. V ruce jí přistál naditý měšec zlatem. „Večer nevylejzej ven.“
„Dvanáct prasat? Ale to je celý moje živobytí, paní!“ zděsil se muž ve středních letech, načež byl umlčen měšcem. Když do něj nahlédl, vykulil oči. Tolik zlata pohromadě v životě neviděl. „Jsou vaše.“
Prasata sežrala úrodu na polích a rozryla půdu. Nakupené seno i vzrostlá pšenice hořely. Ve farmářské části Andoru nastal zmatek. Muži i ženy se vrhli ke studním, aby naplnili vědra vodou a zachránili alespoň část úrody, která jim ještě zbyla. Netušili, že štiplavý kouř, byl jedním z dalších problémů, který ten večer postihl hlavní císařské město.
Panika kolem polností odlákala pozornost od přístaviště, kde se ve skupinkách pohybovali muži i ženy odění do prostých šatů. Roznášeli těžké bedny, které nazývali „zásilkami“. Každý, kdo neudržel svou zvědavost na uzdě a otevřel víko bedny, skončil ve smrtelných křečích na zemi. Obrovští jedovatí hadi i škrtiči se z nich plazili ven a v ulicích útočili na vše živé. Dostali se do stájí, domovů i obchodů. Ženy hystericky křičely a tahaly své děti pryč, muži se snažili tvory sekat vším, co jim přišlo do ruky, leč mnohdy marně.
Žena s havraními vlasy sledovala celou situaci ze střechy jednoho z domů. Vedle ní seděl mladík, v ústech převaloval stéblo trávy a vypadal spokojeně. „Dobrej chaos. Šerpy budou mít co dělat.“
Kývla. Tohle byl totiž jen začátek…
