Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Deštivý večer jim hrál přímo do karet. Listí i koruny stromů šustily ve větru, na zem dopadávaly veliké kapky a rozpleskávaly se do všech stran. Cítili se být ve výhodě, přestože jejich kroky zanechávaly v rozmočené půdě stopy. Tím se ale netrápili, protože v okolí jich bylo tolik, že by je jen stěží mohl někdo vystopovat, aniž by nezakolísal u správnosti směru.
Vysoký muž ve zbroji a s jasně červeným pláštěm připnutým k ramenům kráčel směrem k táboru severozápadně od Margaardu. Jeho kroky následovali dva další muži oděni do stejnokroje. Drželi uzdy koní, kteří za sebou vlekli povoz. Zastavili se až u stráží, pokývnutím je pozdravili: „Fírer Kulhavec?“ otázal se ten vysoký, prstem ukázal k táboru a dalším posunkem na povoz. Doufal, že ho voják pochopí. Chvíli mu to trvalo. Prohlížel si tři muže v naleštěných zbrojích, červených pláštích a dokonce si došel prohlédnout i povoz. Když se spokojil s tím, co vidí, kývl na svého kolegu, který se ztratil za hranicemi tábora a objevil se až poté, co promluvil se svým pánem. „Dokážete reagovat velmi rychle. Vlastně bych měl říct – v poslední chvíli? Za pár hodin by to měla za sebou.“ zasmál se. Nebylo v tom ovšem nic veselého nebo radostného. Jeho smích provázel chlad a nezájem o jeden – pro něj – bezvýznamný život. Muži mlčeli. Jen ten vysoký svíral dlaně v pěsti a v duchu přemlouval sám sebe, aby po něm neskočil.
Kulhavec přešel k povozu, aby zkontroloval náklad. Seno, plátna, maso. Vše bylo na svém místě a zabalené do úhledných balíčků. „Bez poskvrnky,“ zavrčel vysoký muž, což Kulhavce zase jen rozesmálo. Následně vydal rozkaz jednomu ze strážných a o několik minut později přivedli koně, k jehož sedlu byla přivázána zmučená gardistka. „Je vaše. Můžete ji třeba… ušklíbl se dorazit!“ vyštěkl ze sebe s posměškem a opustil prostranství. Povoz s koňmi převzali jeho vojáci a muže v červených pláštích nechali spolu s gardistkou na místě. „Ty svině…“ ulevil si tiše vysoký muž. Kývl ke svému doprovodu, společně přeřezali provazy a vydali se na zpáteční cestu k Margaardu.
Stíny stromů je dokonale skrývaly. Našlapovali tiše, přestože věděli, že jsou z části chráněni šelestem stromů a lijákem. Vyčkávali a plížili se za svou kořistí, kterou si vyhlídli předem. Když konečně nastal ten správný čas k útoku, stačilo jim jediné prosté gesto, aby spustili akci. O několik vteřin později vlekli těžké břemeno k hradbám města, kde na ně čekali koně. „Kam?“ zeptal se urostlý muž. „Andor. Na prasečí háky. My dostaneme jinýho.“ vyhekl jiný, když se mu konečně podařilo přehodit náklad přes hřbet koně. Urostlý přikývl na srozuměnou.
