Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Obří dravec letěl dnem i nocí nad širým mořem. Poslední den se dostal do neskutečné mořské bouře. Blesky ošlehávaly hladinu vody každou vteřinou. Z oblohy se táhly nekonečné dešťové provazy a vlny dosahovaly výšky až dvaceti metrů. Dravci však počasí nevadilo. Letěl se svým poselstvím, navíc ochranná magie byla jeho druhý hlavní magický obor. Občas ho zasáhl blesk, avšak výboj jako by se mu rozložil po celém těle. Dokonce jako by mu to dodávalo sílu. Blížil se k obrovské modravé magické kopuli, která se líně sunula po mořské hladině. Ačkoliv byla průhledná, vlny se o ní rozbíjely jako o skalní masivy. Když proletěl skrz, veškeré nepřízně počasí zmizely. Uvnitř kopule plula rozsáhlá flotila, které vévodila černá loď se třemi řadami vesel. Veškeré plachty byly skasány a všechny lodě byly poháněny pouze vesly. Dravec se snesl na palubu černé obří galéryn a když jeho drápy stanuly na zemi, proměnily se ve velké nohy s koženými botami. Stejně tak se i zbytek dravcova těla změnil v obrovského zarostlého muže třímajícího hůl ve tvaru nahé ženy. Došel pak ke dveřím, před kterými stáli dva strážní odění v temných zbrojích s modrými chocholy na přilbicích.
„Oznamte Paní mou přítomnost.“
Jeden ze strážných kývl a vešel do dveří. Po chvíli se vrátil. „Můžeš vstoupit.“
Zarostlý muž prošel dveřmi a několik minut procházel spletí chodeb, pravděpodobně mnohem většími a delšími, než byla samotná loď. Neměl tyhle triky rád. Nakonec však došel do prostorné místnosti, v jejímž středu stála krásná žena v černo-modro-zlatých šatech s havraními vlasy. Ruce měla položené v těsné blízkosti zlatě zářící koule. Aniž by zvedla zrak od své práce, pronesla:
„Zdravím tě Měnivče, neměla by tvá pozice být někde jinde?“
Měnivec se uklonil. „Ano má paní, nicméně některé jisté věci nesnesou přílišného odkladu. Jde jmenovitě o Kulhavce. Před několika týdny napadl město spojenců Lovce. Ztratil možná až desetinu armády, kterou jste mu svěřila. V brzké době se chystal na další útok. Možná už dokonce proběhl. Lidé tam na Andarii jsou vcelku… odhodlaní bránit to, co je jejich. Mohlo by to ohrozit naši misi.“
Paní během Měnivcova monologu zvedla zrak od zlatavé koule a výraz se v její tváři začal měnit z koncentrovaného na naštvaný.
„Cože dělá?!“ Její koncentrace očividně na moment povolila. Z venku se ozvalo skřípání a lámání dřeva. Z okna velké kajuty bylo vidět, jak obrovské vlny rozlomily pár lodí ve dví. Žena zaklela a vyštěkla na Měnivce. „Vezmi to za mě, vyřeším to.“
V ten samý okamžik se skláněl Kulhavec držící svůj zubatý meč nad polomrtvou elfkou. Po tvářích jí ze zavřených očních víček stékaly drobné potůčky krve, prsty na rukou měla vykloubené do nepřirozeného úhlu a z jejich konečků stékala krev, poněvadž ani jeden z nich nebyl zakončen nehtem. „Teď zaplatíš za své hrdinství. Nebo hloupost! Nevím sice, jestli jsi tak nezlomná nebo jestli o tom útoku opravdu nic nevíš! Ale to, že si dovoluješ ze mě dělat hlupáka, zasluhuje trest! Zemřeš bolestivou smrtí a tu vaši dřevěnou vesnici srovnám se zemí jako kůlničku na dříví! Právě teď mi došla trpělivost!“
V tu chvíli se však zapotácel, udělal několik kroků vzad, vrazil do stolu s mučicími nástroji, až mu povolila maska, kterou měl připevněnou na obličeji. Maska odhalila kus chybějící tváře a tím i prohnilé zuby a dáseň. V jeho tváři se objevil bolestivý výraz. Poprvé. A také výraz strachu. Stráž uvnitř stanu nehnutě a vyděšeně sledovala svého pána. Po dvou minutách se Kulhavec probral z tranzu. Mlčky se otočil ke stolu, o který byl do té doby opřen. Hrozivě zařval, smetl mučící nástroje ze stolu a začal do něj bušit. „Zpropadená svině!“
Když přestal, místností chvíli panovalo ticho, než se jeden ze strážných odhodlal, odkašlal a promluvil. „Mám přichystat vojsko na finální útok, pane?“
„Ne!“ Na chvíli opět zavládlo ticho. Pak pokračoval. „Doneseš zprávu na jejich hrad. Paní chce zásoby. Na nás je, abychom zajistili, že je dostane. Žádný další útok. Prozatím.“ Pak vytáhl pergamen a začal rychle něco sepisovat. Když svou práci dokončil, sebral z misky zakrvácené nehty a vložil je do měšce. Ten pak dal i se svitkem svému strážnému.
„Předej zprávu, počkáme si na odpověď.“
Na moři zuřila jiná osoba. „Očividně jsem k vám všem byla až příliš shovívavá. Neschopní! Ale s tím je konec!“ Černovlasá žena přecházela po kajutě, Měnivec ji po očku sledoval, ačkoliv stále většinu svého soustředění věnoval zářící kouli. „A ty! Nemáš náhodou hlídat Černý Hrad?! Jestli to dokončí, vina půjde na tvoji hlavu! Měl bys doufat, že se tak nestane. A Lovec by se měl taky činit.“ Pak žena přešla k zářící kouli a převzala zpět svou práci. Pokračovala. „Jdi a spěchej. A nechci už slyšet o žádném z vašich neúspěchů!“
Měnivec kývl a tiše se vykradl ven z kajuty. Pod vousy si zamumlal: „No… to šlo ještě docela dobře.“ Když došel až na palubu, proměnil se zpět na obřího dravého ptáka, vznesl se a vyrazil vstříc bouři.
