Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byla temná letní noc, jen malý srpeček měsíce osvětloval zem. Všude byl klid, jen zvuky cvrčků a sov narušovaly ticho. Krom zvěře byl v lese i někdo další. Malá skupina mužů oděných v barvách Lovců, Slovanů, Keltů, Řádu Vlka, Quendi a dokonce i Zbojníků. Šli dlouho. V tichosti, bez jediného slova. Zastavili se, až když měli na dohled světla táborových ohňů.
Většina lidí v táboře již tvrdě spala, někteří však ještě ponocovali a užívali si radostí spojených s tábořením na souši. Opékali si vysokou, kterou ulovili, popíjeli pálenku, kterou dovezli a vyprávěli zábavné historky.
Skupinka mužů v lese složila své vybavení a začali se připravovat. Každý z nich byl vybaven lehkou koženou zbrojí, lukem a toulcem se střelivem. Připravili si několik šípů do rukou a vyzbrojili se luky. „Přesně podle plánu, jasný? Napadnout, udělat bordel a rychle zpět. Cestou zahoďte vše, co vám může překážet v útěku. Sejdeme se za hodinu za řekou. Kdo tam nebude, počítám s tím, že to nezvládl.“ Všichni souhlasně kývli a dali se do práce.
Na nic netušící muže v táboře se začaly snášet šípy, které snadno nacházely své cíle. Odezva však na sebe nenechala dlouho čekat. Celým táborem se začaly ozývat zvuky rohů a křik „Alaaarm!“ Během několika krátkých minut se v táboře zformovaly skupiny po zuby vyzbrojených mužů, kteří hodlali dát záškodníkům co proto. Ti však na nic nečekali a zmizeli zpět do tmy, ze které přišli. Jali se je pronásledovat, nicméně ve tmě nedokázali najít příliš stop.
Bledý starý muž oděný v temně hnědém rouchu a staré kožené masce se vybelhal ze svého stanu. Jeho chůze byla pomalá a bylo očividné, že napadá na levou nohu. Nebyl to jeden z vojáků, nicméně každý z nastoupených mužů z něho měl respekt. Možná spíše strach. Chvíli procházel před vojáky, než vyřkl první otázku hrubým ostrým hlasem.
„Ztráty?“
„Osm mužů zabito, dvanáct raněno, pane.“
„Dostali jste je?!“
„Bohužel ne, pane. Byli příliš rychlí, zmizeli v noci.“
Belhající muž se rozzuřil a svůj zubatý meč zasekl hluboko do nedalekého stromu. Během několika vteřin ze stromu opadalo veškeré listí a strom se skácel suchý jak troud k zemi. Všichni vojáci mlčky a se strachem v očích sledovali dění.
„Víte alespoň, kdo to byl?!“ Jeden z očividně velících mužů přistoupil a položil před svého pána svítivě žlutý plášť.
„Pravděpodobně zdejší cechy pane. Podle našich zvědů patří ta dřevěná vesnice nedaleko odsud těmhle žlutým. Dále si muži všimli bílé, zelené, temně modré nebo černé a tyrkysové barvy.“
Starý muž s maskou chvíli stál, jako by přemýšlel. Mezi vojáky zavládl ještě větší strach.
„Chtějí válku, mají ji mít.“ Odvětil nakonec suše a všem se ulevilo. „Připravte se na bitvu, shromážděte vše potřebné. A pokud uvidíte někoho v barvách dnešních útočníků, pokuste se je zajmout. Chci si je užít sám a chci, aby trpěli tak, jako nikdy v životě. To je naučí stavět se mi do cesty!“
