Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Léto daleko na severu bylo na tamní poměry nezvykle parné. Slunce se opíralo do hladiny široké řeky a ostře se odráželo od vody. Ta'Ziyah mhouřila oči a sledovala po proudu plující loďky s muži z vesnice. Toho dne se od samého rána necítila ve své kůži. Znala ten pocit a věděla, že musí být trpělivá – že odezní.
Okolo večerního ohně sedělo několik dospělých lidí. Starší děti pobíhaly okolo a pokřikovaly na sebe. Muži i ženy mezi sebou mluvily ostrým, podivně znějícím jazykem, který byl známý jen ve zdejších krajích. Ta'Ziyah cítila nepatrné chvění v dlaních. Sevřela je v pěsti a vytetované runy a znaky se na její snědé kůži napnuly. Čáry a klikyháky neznámých znaků se začaly rozrůstat po celé délce paží. Rýsovaly se jí po kůži jako drobní hádci a ve svitu měsíce se rozzářily bílým světlem. Ta'Ziyah zvrátila hlavu dozadu. Oříškově hnědé oči se jí zalily bílou barvou a najednou vypadala jako slepec. Lid kolem ní utichl, děti se zastavily a mlčky sledovaly šamanku.
Roztřesená Ta'Ziyah se probudila z transu o několik minut později. Stejně ostrým jazykem sdělila svým soukmenovcům, že odjíždí.
Šamanka zastavila před andorskou krčmou se dvěma muži. Oba byli oděni ve stejnokroji a snažili se působit mile. Plynulá čeština jí dělala problémy, přesto se dokázali domluvit. „Já už tu být. Jmenovat se Ta'Ziyah. Nést zprávu.“ „Jakou zprávu? Čeho se týká?“ otázal se jeden z mužů, na jehož hrudi se leskla bílá šerpa. „Připlouvat sem lodě. Hodně plachet. Celá flotila.“ „Flotila? Mají vlajku?“ „Černá vlajka s lebka chrlící oheň. Ona prostřelená šípem.“ „Kdo je vede? Kdo pluje na těch lodích?“ „Oni Prastaří. Oni tu kdysi kráčet po Andaria. Jejich cíl nejasný, oni možná hrozba…“
