Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Nad Tarkasem zapadalo krvavé slunce. Poslední paprsky hladily výběžky skal a okolní krajina utichala. Několik mužů v černých kožených zbrojích a se zdařile maskovanými tvářemi vcházelo do podzemních chodeb. Loď se sudy i těžkými bednami připlula tentokrát do přístavu bez sebemenších potíží. Bavili se mezi sebou, vtipkovali, pohazovali si v dlaních mincemi a snili o tom, za co je při nejbližší příležitosti utratí. Zastavili se až v rozlehlé místnosti, která jim sloužila jako společenská místnost a kuchyně zároveň. Vonělo zde čerstvě upečené maso, koření a kořalka. U dlouhého stolu bylo plno. Hlahol a smích převahy mužů zaplnil místnost. V čele stolu stál vysoký muž, jednu ruku měl složenou na hrudi a v druhé pevně svíral korbel piva. Delší tmavé slepené vlasy mu splývaly přes ramena, na hlavě měl černý šátek a na sobě tmavé šaty typické pro tyto podzemní končiny. „Zásilku sme převzali, Tare. Všecko je tentokrát v cajku. Žádný mrzáci se do toho nepletli. Lyra s Verenou se asi činily.“ zasmál se jeden z příchozích směrem k vysokému muži. Tarceas přikývl, posunkem je vyzval, aby se vtěsnali ke stolu a hlasitým zasyčením donutil ostatní, aby na okamžik zmlkli. „Ilerenský krysy hlásej návrat Mercera a tý jeho votrokářský chásky!“ vyřkl zřetelně a na jeho zjizvené tváři se objevil zlověstný úšklebek. „Dostali za úkol přitáhnout jednoho z nich přímo k mejm nohám. Dávejte si zatracenej pozor na to, koho máte za zádama!“ vyzval je. „Nebo pod sebou, chcípáci!“ Muži několikrát udeřili pěstmi do stolů, napili se z korbelů pěnivého piva a pozvedli je k přípitku. „Boj, boj, boj!“
---------- ---------- ----------
„Irvin je mrtvej. Vodchytli sme jednoho z těch Mercerovejch poskoků a poslali ho s Irvinem sem. Enže se srazil někde po cestě s pár dobrákama, co měli potřebu tu zdechlinu zachraňovat. Nedojel…“ hlásil Blonďák. Tarceas stál vedle něj, vyhlížel z dřevěného opevnění k lesům a s vrčivým odfrknutím stočil pohled na Skarfa. V černých duhovkách mu zaplály pomyslné plamínky. „Že sem si nevšim…“ procedil skrze zuby. „Mluv dál.“ „Zistili sme, že se po městech ztrácej různý lidi. Spíš takový ty trosky z přístavů nebo děvky. Tak sem vyslal dva chlapi, ať to vomrknou v hospodách a něco vyzistěj.“ pokračoval chvatně dál. „No a zistili, že ty votrokářský špíny rozhlašujou, že ty lidi vodváděj maskovaný chlápci voblečený do černýho. To ti dojde samotnýmu, že…“ Tarceas to nevydržel. „To mi zatraceně došlo, že to svinstvo hoděj na nás! Cos taky čekal vod takovýho šmejda jako je Mercer?! Dál! Mluv dál…“ vybídl ho znovu a snažil se zmírnit svou rozladěnost. Blonďák se nadechl a tentokrát začal o něco sebejistěji. „Andorský maj novou šerpu. Včera sme ji chytli, když se motala na kobyle kolem portálu. Vodtáhli sme toho heroldskýho dolů a trochu sem ho vyslýchal. Ptal sem se proč spolupracuje s Mercerovic, když už nám teda vodkráglovali Irvina a kde je Mercer zrovna teď. Nevim estli je takovej hrdina nebo nic neví, ale božskou rozhodně nekáp…“ Tarceas se otočil na patě, hbitě sešplhal po žebříku z opevnění a zamířil k malé stáji. Vyskočil na hřbet černého hřebce a vyjel ven za hranice bývalého Tarkasu. Věděl, že jednou nastane situace, kdy budou znovu soupeřit o svá území a vliv. Jenže tentokrát z toho neměl ani tu škodolibou radost…
