Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byla krásná jarní noc, hvězdy a měsíc jasně zářily na obloze. Skrz hluboké lesy putovala větší skupina drobných postav v černočerných kápích. Procházeli kolem skřetích pevnůstek a pobořených lidských příbytků. Po několika dlouhých hodinách se konečně zastavili, rozhlédli se a navzájem na sebe kývli. Jedna z nich shodila ze zad kožený vak a vysypala jeho obsah na zem. S žuchnutím se ne příliš velký kámen barvy noční oblohy zabořil do trávy. “Tak a teď už jen stačí sehnat dost materiálu.” Znovu na sebe přikývli a rozešli se do různých směrů.
Toho samého dne se hrstka zbojníků a dalších pobudů vesele bavila u táborového ohně. Popíjeli a rozdělovali si lup, který před pár chvílemi získali od nebohého kupce a jeho rodiny, jejichž těla ležela opodál. Přes spoustu smíchu a zábavných historek o tom, jak se kdo z nich při přepadení předvedl, si nevšimli, že k nim přichází něco neobvyklého. Když si poprvé všimli nově příchozích, stály už drobné postavy v černých kápích na dosah ruky. Ihned vyskočili na nohy a tasili zbraně.
“Kdo k čertu jste?” ozval se jeden ze zbojníků, kterému se podařilo překonat své prvotní vyděšení.
“Chceme támhle to,” řekla jedna postava v kápi a ukázala na mrtvoly kupce a jeho rodiny. “Zaplatíme vám za ně.”
V tu chvíli z dalšího zbojníka, ze kterého opadl prvotní strach, vypadlo: “A co když vás zabijeme a…” Než však stihl doříct větu, musel čelit šílené bolesti v hrudi a ještě děsivějšímu pohledu, když jedna z postav třímala v ruce jeho vlastní srdce. Během dalších pár vteřin se skácel mrtev k zemi a strach se opět usadil v srdcích zbojníků. Uskočili mimo jejich dosah a začali pomalu ustupovat.
“Tohohle si vezmeme taky,” zaznělo klidným hlasem postavy, stále třímající lidské srdce v ruce.
“Kdo u všech bohů jste?! Nechte nás být!”
Další z postav v kápích vytáhla ne příliš velký měšec, rozhlédla se a hodila jej zbojníkům k nohám. “Když si budete chtít přivydělat, najdete nás jiné noci, na tomto místě.” Ostatní pak vzali těla a vlekli je zpět do temnoty lesa. “Na shledanou,” řekl poslední z nich, zasmál se tichým hlubokým smíchem a odešel za ostatními. Zbojníci ještě několik chvil stáli jako opaření a až po několika minutách se první z nich dokázal pohnout. Opatrně se vydal k měšci. Když pohlédl dovnitř, jeho oči se rozzářily: “No do pytle… chlapi! Tolik jsme nevydělali za poslední měsíc!”
“Jo ale viděls co udělal Lojzoj? Vždyť mu vyrval srdce! Ani mu to nedalo moc námahy!”
“Pouvažujeme o tom později, teď chci odsud hlavně co nejdřív vypadnout.”
O několik týdnů později
V jedné krčmě seděl za barem nešťastný krčmář. U jednoho stolu sedělo několik ozbrojených pobudů, kteří se opíjeli jeho vínem a hlasitě se bavili. Znal je. Chodívali sem čas od času a nikdy neplatili. Věděli, že si to můžou dovolit. Když se jednou domáhal zaplacení, málem mu zlomili ruku. Proto vždy, když některého z nich už jen zahlédl v okně, ukrýval svůj nejdražší alkohol, aby mu jej nevypili. Počítal s tím. Kdo by si myslel, že provozování krčmy je jednoduché, asi by se mu vysmál. Člověk musí počítat i s vedlejšími výdaji, jako jsou právě výpalné nebo hrstky pobudů. Jeho dnešní hosté ho však z těchto výdajů trápili nejvíc. V poslední době k němu chodí častěji, než by bylo zdrávo, a podle jejich oblečení si domyslel, že se jim v poslední době musí celkem dařit. Jemu však nikdy nic neplatili a s takovou bude muset v brzké době zavřít. A jelikož si na hospodu půjčil od zdejších lichvářů, přijde i o střechu nad hlavou.
Zarmouceného krčmáře si všiml jeden z pobudů a zavolal ho k sobě.
“Krčmáři, pojď sem. Copak tě trápí. Snad ne my a naše společnost!” hlasitě se zasmál.
“Nene, velkomožný pane, tedy… vlastně trochu. Víte pane, jste tu často… a… pijete a jíte zadarmo a… já s takovou budu muset brzo zavřít,” vydal ze sebe zoufalým hlasem.
Pobuda vytáhl malý měšec a položil ho na stůl: “Chceš si přivydělat? Něco bych pro tebe možná měl.” Přisunul měšec ke krčmáři, který jej otevřel a zkontroloval jeho obsah. V očích se mu zaleskla podnikavost, příliš neotálel a odpověděl:
“Jsem jedno ucho.”
