Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Několikadenní naléhavý štěkot psa a zoufalé vytí přilákal k domu s vůní inkoustu několik zvědavců. Pohled dovnitř by i méně bystrému odhalil, co se tam před několika dny odehrálo. S pevným rozhodnutím zachránit lišku ze spárů dravce se dobrodruzi oděli do zbroje, vybavili se zbraněmi a vydali se na svůj vlastní lov.
Věrný pes vedl skupinku po menších i větších obtíží k hlavnímu portálu, kde stopu nadobro ztratil. Skupinka odvážných se ale nevzdávala. Dostala se až do hlavního města, kde snad právě zásluhou temné minulosti některých z nich znala možná skrytá zákoutí. Prolézali místní stoky, až na několika místech našli stopy v podobě cárů červené košile. Stopy je dovedly až ke staré zbojnické hospodě, kterou střežili hřmotní muži v tmavém oblečení. Skarfové. Zloději a sprostí vrazi. Strhl se nelítostný boj. Řinkot zkřížených mečů se odrážel od kamenných zdí, vzduchem se nesly tiché magické formule doprovázené ostrými záblesky.
Našli ji. Zuboženou, plnou podlitin, vlastní krve a jiných tělních tekutin. A nejen ji. Její únoskyně s pološíleným výrazem ve tváři držela pod liščím krkem naostřenou dýku. Stačil jediný rychlý řez a...
...s chrčivým zvukem se liščí tělo skácelo k zemi.
Únoskyně vzala do zaječích, ale jedna z dobrodruhů jí byla v patách. Pronásledovala ji ven ze stok až do lesů, kde proběhl další nelítostný boj. Přestože byla únoskyně těžce zraněna, podařilo se jí nakonec upláchnout. Zamířila domů, do svého domnělého bezpečí.
***
Potácela se potemnělými spletitými chodbami, které slabě ozařovaly pochodně. Slyšela pískot krys, kapky vody dopadající na kamennou podlahu a vlastní chrčivý dech. Když konečně došla do zbrojnice, padla před ním na kolena. Košili na jejím boku zbarvila karmínově rudá krev, ve tváři byla sinalá a obraz před očima se jí rozostřoval. „Je po ní...“ Zasípala a dávivě se rozkašlala. „Přišli tam nějaký... ty, co ji hledali, ale stihla sem to, Ta...“ Znovu se rozkašlala, aniž by stihla větu dokončit. Muž, sedící na kamenné židli, se náhle prudce zvedl na nohy, došel až k ní a s podmračeným výrazem ve tváři Alici sledoval. Po chvíli od ní pohled odtrhl, hlavou kývl k jednomu z kumpánů, který si za ženu stoupl s odhalenou čepelí. „Sloužilas mi dobře...“ odvětil s tichým zavrčením. Hrot dýky projel ženiným hrdlem, naposledy zasípala a padla mrtva k zemi.
