Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Léto se chýlilo ke konci. Slunce svými posledními paprsky šimralo drobná kvítka na loukách a v korunách stromů. Příroda věděla, že nastane čas, kdy si musí odpočinout. Letnička putovala celou zemí, loučila se s úsměvem na tváři s každičkým tvorem či rostlinkou, o které pečovala v horkých dnech. V ruce třímala žhnoucí Paprsek, mocný artefakt dvou ročních období.
Plynul den po dni. Listy na stromech a keřích opadávaly, tráva žloutla, veverky si schovávaly své oříšky na horší chvíle. A tak se na jedné z andarijských cest objevil muž se zlatým pláštěm na ramenou, v ruce svíral třpytivou hůl a s tichým prozpěvováním procházel přírodou. Nebylo možné jej spatřit, stejně tak nebylo možné spatřit půvabnou Letničku, dokud oni sami nechtěli, aby byli viděni.
Lidé sklízeli poslední úrodu na polích, loučili se s teplými dny a chystali se na příchod zimy. Některá srdce svíral strach ze zimních vánic. Moc dobře si pamatovali loňské nadělení, kdy umírala zvířata, žebráci umrzali a zásoby potravin se den ode dne tenčily. Modlili se ke všem bohům, aby se tak nedělo znovu.
Podzim se opíral o svou hůl, naslouchal nářkům vystrašených rolníků. Jeho tvář se zkřivila zlobou. Jaro, Léto nebo Zima. Všichni je blahořečí nebo naopak. Jen Podzim zůstává kdesi v zapomnění. A tak je to pokaždé. Cítil se osamělý.
„Zdravím Tě, Léto!“ Podzim rozpřáhl svou náruč, ač to bylo jen gesto pozdravu. Okolo něj a Letničky se rojili jezdci na koních a jiní zvědavci. To byla ona chvíle, kdy je mohli spatřit, protože i Roční období potřebují pomoc…
Žena se zlatou čelenkou ve vlasech a stejně tak zlatým šatem, ze kterého sálal žár, stála naproti svému bratru. „I já tebe, Podzime.“ V jejím hlase byla znát hořkost. „Stalo se něco?“ „To ona, zase ona. Vyslala své ledové posly, aby mi ukradla Paprsek!“ „A kde ho máš?“
Letnička sklopila hlavu, okolo ní se rozprostřel nesnesitelný žár, až to některé smrtelníky vyděsilo. „Musíme jej najít, jinak je Jaro s Létem ztraceno,“ řekl rozhodně Podzim.
Zima, krutá a nemilosrdná. Seděla na svém ledovém trůnu na vrcholku hor Imeru. Sněhové bouře za několik posledních dní posílily. Necítila se však natolik silná, aby konečně udeřila a znovu převzala vládu. Chyběla jí jedna jediná věc. Nebýt proklatého Jara, nemusela tuto lapálii vůbec řešit! V ruce svírala hůlku ze samotného ledu, na jejímž vrcholku chyběl kámen...
Jeden z mrazivých Wyrmů sklonil ke své paní hlavu, z tlamy mu uniklo hrdelní zachrčení. „Ano, najdeme jej a vím, kdo nám s tím pomůže.“ Jediným mávnutím hůlky se ocitla přímo na náměstí starého severského města. Stvůry bloumající městem na okamžik strnuly, chlad okolo nich zesílil. Zima se spokojeně usmála. Věděla, že je na správném místě…
V lesích po celé zemi se objevila hejna havranů. Požírali mršiny a bez okolků agresivně útočili na vše živé. Podzim opatrně uložil na kamennou desku žhnoucí Paprsek. Cítil, že moc artefaktu slábne, ale pořád byl pro některé bytosti tohoto světa smrtící. Konečky prstů poklepal o sebe. Má toho využít?
Ledový krystal se třpytil na vrcholu hůlky z ledu. Artefakt byl úplný, nastal tedy její čas. Zima znovu udeří…
