Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byl podzimní podvečer, snad v ostatních městech padalo zlatavé listí a lidé s červenými nosy spěchali domů k horkému čaji, aby se ohřáli.
Někde tam, daleko. Tohle byl Imer, všechna roční období byla zasypána sněhem, absolutní nadvláda zimy beze změn - tak to měl Setam rád.
Přišel sice o krystal, ale usídlil se zde, by nabral zpátky svých sil. Daleko od lidí. Jediné, co by ho mohlo obtěžovat, byli skřeti nedaleko, ale o ty se rychle postarali Setamovi nohsledové, všudypřítomní hledači.
Dnes se však věci měly mít jinak. Se západem slunce se jeden ze zlatých hledačů přiblížil ve vší poníženosti k Setamovi se zneklidňujícím varováním. "Ta špína se opovažuje rušit můj klid!" zařval démon, až z nejbližší římsy spadlo trochu sněhu. "Jak se opovažují! Zlatí ke mně! Zbytek padejte hlídat! A zničte každého, kdo se přiblíží!" hulákal po hledačích.
Těžko říct, jestli rozuměli slovům, která k nim doléhala, každopádně démonův hlas byl natolik výhružný a hrozivý, že se hledači v mžiku rozprchli na svá místa.
A potom to začalo. První se objevilo několik málo pošetilců, kteří proskočili neznámým portálem uprostřed náměstí. Brzy se však přidali další, takže se z pošetilců stala početnější jednotka, která se nepříjemně rychle přibližovala k Setamovi. S hromovým řevem a svými Zlatými se musel stáhnout o něco severněji.
Poměrně brzy se probojovali až k démonovi, který stále neuznal svou prohru a povýšeně se tyčil nad hlavami bojovníků v celé své odpornosti. Nesnažil se vyjednávat, neměl zájem. Tak jeho stráže brzy popadaly jako shnilá jablka k zemi. A najednou, najednou zůstal sám. Andarijští se seběhli jako hladoví supi kol své kořisti a začali rvát cáry odporně páchnoucího masa a ničit ho jeho vlastními zbraněmi - kouzly. Setam se vzdal, až když ležel na zemi a z posledních sil zachrčel poslední kouzlo, tentokrát opravdu poslední.
Na mrtvého Setama dopadlo ještě několik ran ze setrvačnosti a vzteku, než lidé ustoupili a uvědomili si, že je opravdu konec. Nebo začátek?
Ať tak či onak, bylo načase vrátit se zpátky. Vlezlá zima se jim čím dál více zabodávala do tváří a odhalené kůže a nutkání zmizet z Imeru sílilo.
V tu chvíli si jeden z mužů všiml odlesku v zakrváceném sněhu. Zvedl úlomky krystalu a prohlédl si je mezi prsty. Spěšně je schoval do batohu a vrátil se k ostatním.
Zmizeli z ledového města stejně rychle, jako se objevili. Koneckonců, bylo to dobře. Zprávy se šíří příliš rychle na to, aby bylo bezpečné tam zůstávat.
A k jejich smůle příliš rychle na to, aby se Quarazom rychle nedozvěděl, že z jeho kumpána zbyla jen holá lebka.
Toho večera se řev Imerem rozlehl ještě jednou.