Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Horký letní vzduch se tetelil v ulicích města z písku. Do přístavu připlula obchodní loď se svinutými plachtami. Kapitánův ryk se nesl okolím stejně jako křik racků. Několik námořníků seskočilo na molo, přes ramena si přehodili plátěné pytle a dva z nich vzali do rukou zlatě zdobené truhlice. Nikdo z přihlížejících netušil, co se v nich ukrývá. Jejich nenasytné pohledy nemohlo ukojit nic, a tak vyčkávali. Alespoň prozatím.
Stíny vysokých palem se spolu se západem slunce prodlužovaly. Bronzové a zlaté sochy, které lemovaly vstup do majestátně vyhlížejícího paláce, byly rozpáleny od slunce, stráž v bohatě zdobených zbrojích jen stěží potlačovala svou nevoli. Už několik hodin bděle střežili sídlo princezny a přilehlé zahrady, zatímco uvnitř…
Na snědé, opálené tváři mladé ženy bylo znát překvapení. U nohou měla položeny otevřené truhlice. Bedlivý pozorovatel mohl zahlédnout, že jsou vystlány drahou, prošívanou látkou a v ní jsou uloženy pruty vzácného kovu. Byl černý jako uhel. „Má paní, dopluli jsme dál, než jsme doufali. Několik dní plavby na sever při dobrém větru jsme objevili zemi, které místní říkají Andarie. Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen ostrov s hradem a podhradím, ale mýlili jsme se. Než jsme řádně rozbili tábor, začali se objevovat zvědavci, kteří pásli po našem zboží.“ Vysoký muž klečel na koleni vedle truhlic, hlavu měl sklopenou a rukou poukazoval na vzácnost, kterou přivezli.
Žena lehce pokývla, mávla rukou, a ač se její gesto mohlo zdát ledabylým, byl to jasný příkaz pro stráž. Ti mlčky uchopili zdobené nádoby a odnesli je. „Kapitáne, očekávám od vás, že se dostavíte k mistrům kovářům a o černém kovu je informujete. Pakliže bude tak dokonalým, jak tvrdí tamní obyvatelé, můžeme přemýšlet o dalším obchodu.“ „Jak si přejete, paní.“ Kapitán vstal, naposledy se uklonil a odešel z paláce.
O několik týdnů později…
Cifra stál na přídi lodě. Nebyla nikterak honosná, ale posloužila svému účelu. Na tváři měl výraz naprosté spokojenosti. Jeho výprava, která trvala už několik dní, se nakonec vyplatila. Vzteklý řev za jeho zády ho donutil, aby se otočil. Uviděl svoje Krysy, jak drží v poutech poslední přeživší z dvoustěžňové lodě se zlatými vlajkami, které ještě nespolklo moře. „Pane! Několika našim se podařilo získat tohle…“, námořník přiběhl a předal mu svitky. Některé byly zdobeny zlatým písmem, jiné zase naprosto obyčejné. Cifru však zaujal ten největší. Byla to mapa. Mapa, po které pátral, aby se dostal ještě dál. „Výborně.“, zamručel. Bystrým pohledem přelétl po cizokrajné posádce. „Tamtoho…“, ukázal na jednoho z mužů, „…do kajuty s ním. A zbytek zabít!“ zavelel hlasitě a nikdo se v tu chvíli neodvážil jeho příkazům odporovat. Křik umírajících námořníků brzy ustal. Jejich mrtvá těla byla uvrhnuta do moře stejně jako těla jejich předchůdců.
