Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Dlouhou, potemnělou chodbou se ozývalo tiché kap, kap, kap. Podzemní vody stékaly po slizkých stěnách. O kamennou dlažbu se škrábalo několik párů drápků, jak krysy pobíhaly sem a tam, přičemž zvědavými čumáčky očichávaly každý zapomenutý kout. Hledaly potravu, alespoň malé drobečky starého chleba, ale tady hluboko ve stokách, kam nevkročí noha živáčka… nebo vkročí? Jedna z vyhladovělých krys proběhla k ocelovým dveřím. V onu chvíli zbystřila všechny smysly, protože ucítila něco, co už dlouho ne. Bude hostina…
Za ocelovými dveřmi… „Nenašel?! Ztratil se?!“ zařval muž. Pěstmi udeřil o kamennou desku stolu, usadil se do svého křesla a zhluboka oddychoval. Pod huňatým obočím bylo možné spatřit černé oči, které metaly blesky na všechny strany. Byl rozzuřený. Na opačné straně stolu mlčky postávala skupina mužů v kožených zbrojích a s kopím v ruce. Jeden odvážlivec promluvil. „Tentokrát nic nevěděj ani v přístavu, pane.“
Muž v křesle si prohrábl prošedivělý plnovous. „Přece se nevypařil. To není možný! Ta špína někde bude!“ „Říkaj, že ho naposledy viděli, když napadli jeho tábor.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvilce narušilo řinčení řetězů a pleskání bosých nohou o zem. Černý otrok měl na rukou a kolem kotníků okovy, jeho záda hyzdily krvavé šrámy od biče. Se sklopenou hlavou donesl na stůl podnos s pečení. Položil jej před muže sedícího v křesle a opět zmizel ve stínu chodeb. „Cifro, drahoušku…“, zavrkala tmavovlasá ženština po jeho levici. Štíhlé paže ovinula kolem jeho ramen a vroucně se k němu tiskla. Muž, zvaný Cifra upíral svůj pohled do plamenů několika svící. „Pane?“, promluvil jeden z mužů. „Najděte Mercera. Dokud nebudou střeva toho chcípáka požírat krysy, tak se nevracejte!“ zahřměl výhružně. Z koženého pouzdra vytáhl dýku a zabodl ji do pečeně. „Ty…“, chytl ženu za zápěstí a silou ji odstrčil na židli u stolu, „…přivedeš mi tu krysu Tarcease. A pak se vrať do přístavu. Neživím ten váš veselej barák, abyste se pelešily tady a zadarmo!“
Tmavovláska si promnula ruku, nakrčila nosík a s pyšným výrazem na tváři odešla z místnosti. „Tak na co čekáte?!“, štěkl ke svým kumpánům. „Mercer nám na dveře klepat nebude!“
Muži sebou trhli, křik jejich pána je probral z tupé mlčenlivosti, rychle mu přitakali a stejně jako lehká žena před nimi, opustili místnost.
O několik hodin později za ocelovými dveřmi…
Na stůl dopadl s tichým žuchnutím kožený váček. „Polovina. Zbytek ti doplatím, až odvedeš svou práci.“ „Přidej.“ Ze stínu místnosti vystoupil muž. Na sobě měl černou koženou zbroj, potrhaný plášť a tvář skrýval pod tmavým šátkem. V ruce pevně sevřel kopí, když pohledem přelétl po tvářích strážných krys, které stály svému pánovi po boku. „Až odvedeš svou práci.“ Chřípí Cifrova nosu se roztáhlo rozčilením, rty pevně semkl do úzké štěrbinky a očima propichoval toho zatraceného vyděrače, jehož pomoc teď potřeboval. Nahlas by to však nikdy nepřiznal. Pro oči ostatních to byl zase jenom obchod. „I kdybych ti sehnal tu nejrychlejší loď, tak je nedoženeš. Jsem si totiž docela jistej, že odpluli už před týdnem. Ta tvoje černá hračka, co sis pořídil…“, kolem očí se mu objevily vějířky vrásek. Bylo patrné, že se pod šátkem zlomyslně usmívá. „Vezmi si zlato a zmiz.“ „Popluju s váma.“ „Vezmi si zlato a zmiz, Tarceasi.“ Postarší muž v křesle zaskřípěl zuby. Dva z mužů po jeho levici se pohnuli.
Tarceas se chraptivě zachechtal. „Víš, moc dobře, že ti tady nikdo jinej nesežene loď tak rychle jako já. Na jihu je to teď divoký, Cifro. A to všechno kvůli jedný černý tlamě! Tak mi sakra řekni, co je na něm tak zvláštního? Vodkaď je, když kvůli tomu hodláš po moři tahat ten svůj starej hřbet několik dní, hm? Řekl bych, že v tom bude něco zlatýho, Cifro. Moje uši slyšely, že je z nějaký jižní sebranky, ale netušil jsem, že tě to tak vezme.“ „Dost!“ Jediné slovo a jediný povel ruky stačil k tomu, aby se jeden z mužů ostrahy chopil dýky, kterou vrhl směrem k bídákovi na opačné straně stolu. Než stačil zareagovat, zbraň se mu bolestivě zaryla do stehna. Muž bolestivě zařval. „A teď zmiz! Sám víš, kde jsou hranice, Tarceasi. A jestli mi tu příště nemá viset tvůj kejhák, tak si na to dáš sakra pozor!“
Než se ocelové dveře dovřely, pronikla jedna z vyhladovělých krys dovnitř. Proběhla pod několika stoly, kde konečně objevila potravu…
