Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Pralesem se ozvalo veselé hašteření několika mužů. Získali totiž něco, o čem se jiným na Andarii ani nesnilo. Cenné zboží, které jim mělo vydělat tisíce zlatých. Nebo tedy… jejich pánovi.
Polední slunce žhnulo, pálilo do kůže jako řeřavějící uhlíky, pot stékal po tvářích i těm, co se ukrývali ve stínu stromů. Někteří opečovávali svoje milované zbraně, jiní se jen tak povalovali polonazí na břehu moře a upíjeli ze džbánů jablečný mošt. Poblíž jednoho stanu byly do země zaraženy kůly s řetězy, k nimž byli připoutáni muži. Jeden běloch a ten druhý byl zcela černý. Černý jako noc. Zápěstí měl do krve sedřeno od nekonečného svazování, plné rty rozpraskané a vyčerpaně se opíral o kůl. Nenáviděl to, ze srdce nenáviděl ty, jež ho korunovali lovnou zvěří a takhle ho trýznili.
O několik dní později…
V táboře se strhla vřava. Samozvaný král křičel na všechny strany strohé příkazy, rozzuřeně cukal uzdou svého hnědáka, když jeho ležení nečekaně napadla skupina cizinců. Otrokářovi muži chvíli odolávali náporu ozbrojené síly, až nakonec podlehli pod ranami jejich meče. Ačkoli se král snažil zachránit svůj poklad, nepodařilo se mu to. Byl donucen pláchnout. Několik mužů v čele s postarší ženou doběhlo k přivázaným otrokům a uvolnili jim pouta. Ti se potácivě odebrali dál do pralesa, kde hltavě srkali vodu z tůně. „Stát!“, uslyšeli za sebou. Černý a bílý se vyčerpaně otočili po hlase. Za nimi stála ona žena a několik mužů. Bílého otroka jeho odmlouvání stálo život. „A teď jdeme do Andoru!“, rozkázal jeden z mužů ve zbroji s úlisným úsměvem na tváři.
Muž ve zbroji zastavil u nevěstince poblíž Andoru. Za ním se v plné polní táhla skupina, která mu pomohla osvobodit otroka z rukou Mercera. Teď už ho stačilo jen předat a získat tak tučnou kořist. Promnul si ruce.
Černý otrok, opět spoutaný, sklesle koukal na zem. Věděl, že onen muž lže a je jen zbožím pro dalšího tyrana. Nikdo ho však neposlouchal nebo ano?
Postarší žena zapíchla hrot svého kopí do krku prostředníka. Otočila se k otrokovi stejně jako ostatní z průvodu. „Být volný.“, prohlásila a rozřízla mu pouta.
Černý nevěřícně sledoval její počínání. Podávala mu jídlo. Několik mužů mu naskládalo do batohu pití, trochu peněz a dokonce čisté oblečení. Cítil euforii, nechtěl tomu věřit. S vírou v srdci, že se dostane zpět domů, došel až k přístavu…
Téže noci…
Po dřevěném molu klapaly podpatky bot, stejně tak bylo slyšet tiché rozmlouvání, šumění moře nebo vzdálené kvílení racků. Z nedaleké krčmy se ozývalo bujaré veselí, chichotání a dovádivé vřeštění paniček a několika mužských.
Černý si ustlal v přístavu na několika napěchovaných pytlích a užíval si nově nabyté svobody. Byla jasná noc, hvězdy zářily na obloze, když v tom kroky utichly…
Kdokoli jiný by toto považoval za nepříznivou situaci nebo minimálně za podezřelou. Svobodný otrok se však topil v myšlenkách, maloval si svou budoucnost a jen stěží vnímal své okolí. Nad jeho hlavou se mihl stín, pod krkem ho chytla silná pracna, která ho vzápětí vytáhla na nohy. Před sebou spatřil tři muže. Všichni měli na tváři zlověstný výraz, jež mohl vypovídat o pocitu uspokojení. Našli totiž to, o čem slýchávali už takovou dobu…
V podhradí hradu Tuláků "Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď dlouhé lodě se zlatými vlajkami a blízké pobřeží. Jeho pozdrav však tentokráte žádného posluchače nenašel. Cizokrajní obchodníci doufali, že u tak majestátné rezidence nebo v přilehlé osadě nějaké kupce najdou. Rozhodli se zde rozbít tábor a pár dní se zdržet.