Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Připevnila jsem si zbroj, natáhla rukavice a oblékla róbu. Byla jsem připravena na nejhorší - dnes se snad konečně dozvím, kde se skrývá. Netrpělivě jsem očekávala vibrace krystalu. A opravdu, krystal začal blikat. Mám pro vás tu informaci, sejdeme se v Havantu, na předměstí. Končím. Krystal pohasl.
Vyšla jsem před dům, naskočila na koně a vytáhla runu. Jen pár magických slov a stála jsem na předměstí. Nebyla jsem si jistá, proto jsem se raději zahalila kouzelným pláštěm neviditelnosti a vykročila k portálu. Stál tam, na svém černém koni, kouzelnické oblečení slušivě upravené. Rozhodla jsem se ho vylekat. Stoupla jsem si za něj a promluvila. Vypadal překvapeně. Cha! Vnitřně mi to polichotilo, že mne ani tak dobrý mág nedokázal vycítit. Vyjeli směrem k obydlí, kde on otevřel dveře a vešel dovnitř, já těsně za ním. Místnost vypadala, že je připravena k hostině. K oslavě vítězství nejspíš, jak mi došlo za chvíli. Posadili jsme se ke stolu a zapředli konverzaci. Byl milý, snažil se a pak se začal vyptávat. Bylo až úsměvné, když zjistil, že stejně jako on, i já si finančně cením svých informací. Možná proto to tak rychle vzdal a pak pohlédl ke dveřím. Ty se rozletěly a do místnosti vtrhli čtyři chlapi v plné polní. Zrádce! Blesklo mi hlavou.
Rozhodila jsem ruce a zneviditelnila se. Pár výbuchů zjevně neudělalo nic skrze tvrdé krunýře z ocele. Rozhodla jsem se tedy pro frontální útok. Sotva jsem se ale zjevila, sesypali se na mě a já nestihla vůbec nic. Poslední, co si pamatuji, byla tlama obřího hada, který se mi zakousl do boku.
Zvednu oči a syknu bolestí. Kolem krku mám omotaný bič a do úst mi cpou roubík. Bořivojovy chladné oči se mi zapichují do hlavy. Bráním se poutání, ale další pár silných heroldských rukou mě pruhy látky přivazuje k mřížím. Jsem lapená, sotva se hýbu, plná vzteku a beznaděje. Po tváři mi stéká slza bolesti, kterou zatřepáním hlavy smetu na podlahu. Sotva se udržím na nohou, kleknu si a nechám celou svoji váhu padnout na pouta z látky. Drží jako z ocele. Znova upadám do bezvědomí.
Probírá mě skřípění dveří vězení a chřastění železa. Zvednu oči a snažím se zaostřit. Ve zbroji Templu zase Bořivoj a … Kilias! Docela rychle mě ten šok postavil na nohy, krev mi začíná vřít. Rytíř vytáhne kopí, protáhne ho mříží a přiloží mi jej ke krku. Snažím se ucuknout, ale nejde to. Co jsem ti provedla? Chtěla jsem snad po tobě tolik, abys dodržela slib, který jsi mi sama dala? řekla císařovna. Slib, který jsem složila jako dítě, slib, který jsem nikdy vlastně nechtěla plnit! odsekla jsem. Nevíš nic o mém trápení, nevíš nic o tom jaké to je. Tys měla vždycky co si chtěla, tvé problémy vyřešili jiní! skoro jsem řvala. Zničila jsi Andor, proč bych ti měla odpustit? promluvila klidným hlasem. Andor jsem nezničila, postavila jsem nový, lepší, než byl ten tvůj. Prolila jsi lidskou krev, Kerstin, zabila jsi tolik lidí. To já ne, to Naam, on je svým vlastním pánem, já za něj už nezodpovídám, hlas mi při těch slovech chtěl vypovědět službu, ale vydržel. Ale tvým přičiněním. Tys ho přivolala. Proč bych ti měla odpustit, znova, proč? Řekni mi aspoň jeden důvod!
Jsem mlčky, neschopna slov, plná vzteku z nespravedlnosti světa a jeho nástrah. Kilias se na mne podívala a kývla na rytíře. Rytíř pevně chytí kopí. Kleknu si na zem, svěsím hlavu, děsím se toho co přijde po smrti, teď už je všechno jedno. Zemřeš a doufám, že to bude pomalu a bolestivě! zaječím na ni.
Pomalu vzhlédnu vzhůru a podívám se jí do očí. Na rtech skládám slova, když mi kopí smrtelnou ranou probodne krk: Do posledního dechu...
