Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Na jihu, ve městě písku a slunce, nedlouho po tom, co zdroj světla zašel za horizont, zabouchl Konzul svou truhlu, ze které si bral pár posledních věcí, co bude dnešní noc potřebovat. Vyšel před citadelu, letmo se rozhlédl, když jeho pohled stanul na jednom z mužů pracujících na nádvoří. „Svolejte muže“ pronesl konzul jasným hlasem bez náznaku dotazu. Nedlouho po tom stála šestice mužů připravená na nádvoří. Všichni v tmavém oblečení, všichni připraveni, věděli co je čeká, věděli do čeho jdou...vyrazili.
Trvalo to jen malou chvíli a muži se sjížděli u pevnosti Družiny, tak jak bylo domluveno. Ovšem bylo jich více, vedle šestice mužů z Praetoriánské gardy nyní stála další skupinka. Stejně jako Praetoriáni stáli navlečeni v tmavém oblečení, které je mělo chránit, a připraveni snad na všechno. Byla to skupina, která si říká Bratrstvo hrdinů. Snad bůh dá a dostojí svému jménu…
Sotva se seřadili a prohodili pár plytkých vět dorazil člen Družinářů, těžko říci zdali tušil že se něco chystá, nebo jel jen na projížďku. Jisté ale bylo, že po tom, co seznámen s plánem a prosbou zdali by je nemohl lodí dovézt k břehům Ilerenského předměstí a zase zpět, tak souhlasil. Zejména tedy po tom, co zahlédl mezi skupinou mužů sličnou elfku.
Pluli tichým a klidným mořem, nevědět co je cílem cesty, dalo by se snad i říci že to je hezký výlet. Kombinace napětí, adrenalinu valícího se žilami a snad i strachu však byla silnější než zážitek z plavby, nikdo vyjma kormidelníka, který si cosi mrmlal o směru kterým plují, ani nedutal. Při pohledu do jejich tváří se téměř přesně nechalo určit, co se jim honí hlavou, byly to otázky typu „jak to dneska dopadne?“, „vrátíme se?“, „jak vypadá jižní Ileren a co z něho zbylo?“.
Plavba netrvala dlouho, možná byla kratší než by si někteří přáli. Kormidelník bezpečně a hlavně tiše zavedl loď ke břehu, opatrně shodil můstek, a muži se jeden za druhým začali vyloďovat. Tichý pozorovatel by se až podivil jak bravůrně a tiše si skupina počíná, nebylo slyšet jediného zašustění, zacinkání, nic. Bylo jasné proč, nechtěli upoutat pozornost. Jejich cílem bylo nepozorovaně se vylodit, vypáčit zámky u domů, respektive toho co z nich zbylo a zachránit majitelům, kteří se museli narychlo sbalit a utéci před blížící se hrozbou zbytky jejich majetku.
Postupovali tiše, do doby než narazili na prvního z okatých hledačů. Sekat do něčeho sekerou, bodat kopím případně vyslovovat magické formule, které mají popálit tu démonickou potvoru tiše dost dobře nejde. Ale i přes to si počínali jako jeden sehraný celek, jako jedno tělo. Konzul jakožto největší přítomná autorita jen ztišeným, ale intenzivním hlasem vykřiknul „zabte ho co nejrychleji, nesmí utéct“. V podstatě to ani říkat nemusel, každému je jasné, jaká je jeho práce a proč se démon, který je spatřil, nesmí dostat ke svým druhům. Postup byl pomalý, obezřetný, plný skrývání, práce se zaseklými zámky a opatrné stěhování toho co z nájemních domů zbylo na loď.
Měli štěstí, žádný z hledačů si nezachránil život, žádný neutekl krvavému kopí. Ale co bylo podivné, na bývalém předměstí Ilerenu, dnes spíše shluku polorozpadlých, případně vypálených ruin bylo až prapodivně málo démonických přisluhovačů, jako by jejich páni cosi připravovali.
Vyčerpávající mise se blížila ke konci, všechno co se zachránit dalo, bylo naloděno, většina mužů a žena byli také na lodi. Ti co zbyli na břehu chystali past, jeden z domků byl vyskládán až po strop, tedy to co z něho zbylo těmi nejvýbušnějšími lektvary. Plán byl triviální, ale efektivní. Jeden z přítomných měl přilákat nějaké pátrače, druhý rychle hodit do domu lektvar, který plnil funkci roznětky a společně utéct směrem k lodi.
Dobrovolná volavka se vydala splnit svoji část mise, ovšem co se za ním vydalo by jaktěživ nečekal. Ze tmy se vyhrnul zástup pátračů, i ve tmě bylo znatelné jak září všemi barvami, jak jejich obrovské oči mrkají a prohlíží terén. Jakmile je spatřil dal se na úprk, běžel co mu nohy stačili, sotva popadal dech, běžíc okolo domu jen vykřikl „házej!“. Jeho přítel jen co zaslechl ono vyheknutí, odhodil lektvar a běžel tam, kam měl. Jen tak tak, co stihli doběhnout k lodi a odrazit od břehu se ozvala ohromná exploze, která splnila svůj účel jak doufali.
Loď plula směrem k pevnosti Družiny, tím klidným mořem, kterým se prve vydala na záchranou misi. Výrazy ve tvářích cestujících se změnili, mísily se výrazy únavy s výrazy štěstí z úspěšné mise a toho že zpět cestuje stejný počet hrdinů, který jich plul směrem tam…Netrvalo dlouho a kormidelník bezpečně zavedl loď k molu. Hrdiny čekal poslední úkol, naložit náklad na batožiny nákladních koní, ty odvézt do bezpečí k provizornímu Thyrskému tábořišti a věci předat někomu kompetentnímu.
Jak si naplánovali, tak také udělali, věci byly bez jakýchkoli komplikací bezpečně dopraveny do stanové osady, složeny ze hřbetů koní, a uloženy mimo dosah rukou nenechavců. Rytíř Bořivoj informován o počinu dobrodruhů si přijel pro majetek obyvatel města, který jeho řád spravuje…
