Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Paprsky slunce pronikly úzkým oknem do tiché věže. Nic se nepohnulo, snad až na tenkou pokrývku kryjící spící dívku. Zlaté vlasy byly rozprostřené kolem hlavy jako svatozář. Nebylo divu, že spala tak dlouho, dnešní noc ji vyčerpala...
Zamilovala si tohle město. Nikdo na ni nepokřikoval, nikdo ji zde neznal. Od minulé příhody v Andoru byla celkově opatrnější - ne že by se císařskému městu zcela vyhýbala, ale volila lepší převleky. Zde je mohla odložit. Zde mohla obchodovat. A dnešní obchod ji sice stál nemalé peníze, ale už si nemusí dělat starosti s materiálem. Ten obchod ji stál i část dědictví, ale k čemu je dědictví polozapomenutého rodu. Objemný vak s materiálem chrastil s každým jejím krokem, proto hned jak vyšla z bran města a zmizela za prvními stromy, nechala se přenést magií do své věže.
Nad věží se přehnal mrak a na chvíli zakryl slunce. Když se znovu vynořilo, osvítilo polorozsypaný vak na střeše věže. Vak, ze kterého vypadlo několik kostí - snad lidská stehenní, vlčí žebro, gorilí lebka...
Zlatovláska proklouzla ztemnělými uličkami Andoru až k bráně, kde minule došlo k incidentu. Naučila se předstírat to, co není. Za rohem zmizela dívka v róbě, zpoza rohu vykulhala shrbená rozcuchaná žena, kterou každý raději přehlédne. Prošla branou k vězení a vydala se k farmám. Musí najít zbrojíře. Zanedlouho stála u domu s modrými vlajkami, zase narovnaná a sebevědomá. Usmála se na toho, kdo jí otevřel a on dovedl kováře. Dohodli se. Zítra, nejdéle pozítří bude mít svou objednávku hotovou.
Spící dívka krátce zasténala a převalila se na druhý bok. Odhalila čerstvou jizvu na zápěstí se stopami zaschlé krve. Paprsky slunce již téměř dosahovaly na její postel.
Jen úzký srpek měsíce osvětloval zemi. Klečela na střeše veže uprostřed obrazce. Její tělo pokrývala jen tenká róba, lehce se chvěla zimou. Potřebovala pomoc. Velkou pomoc. Pomoc, kterou nemůže žádat od člověka. Stříbřité ostří se zalesklo v ruce, když začala mumlat zaklínadlo. Otevřela své žíly a do stříbrné misky chytala svou vlastní krev. Naplnila ji, cítila svou slabost, ale její magie jí pomohla, stejně jako vždy. Její magie ji nikdy nezradila. Rána se zacelila a přestala krvácet. Odložila nůž a obě své ruce napřáhla nad misku. Začala odříkávat zaklínadlo, krev v misce začínala pomalu vřít a vypařovat se. Rudý oblak získával tvar a když se vypařila poslední kapka, dívka se zeptala tichým hlasem: Kdo jsi? Naam, zněla odpověď snad jen v její hlavě.
Byl tu s ní. Věděla, že je to on. Věděla o něm vše, byl s ní svázán její krví a to pouto mu nedovolí ji zradit. Nedovolí mu ji zradit tak, jak to umí lidé.
Paprsky slunce již ozařovaly postel. Blondýnka otevřela oči a krátce se pousmála. Další den začíná.
