Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Jako každý rok na Vás chystáme zapeklité otázky, které si můžete zodpovědět v turnaji ANO či NE!
V neděli 30. března úderem 20. hodiny večerní se v každém městě objeví průchod do labyrintu, kde se zapíšete do soutěže a zaplatíte symbolické startovné 10 zlatých.
Přijďte porovnat své znalosti s ostatními a odneste si zajímavou výhru!
Těšíme se na vás.
TURNAJ SE PŘESOUVÁ NA NEDĚLI 6. DUBNA OD 20. HODIN.
OMLOUVÁME SE ZA PŘÍPADNÉ OBTÍŽE A I NADÁLE SE NA VÁS TĚŠÍME!
V jeskyni byl hluk. Sedm bytostí stálo a navzájem se probodávalo pohledy, ale nejvíc ze všech tu nejmenší. Svírala totiž žezlo. Podivná tvář si prohlédla všechny zúčastněné. „Byl to velmi dobrý boj, ale je dokonáno.“
„Grakdok nesouhlasit!“ Zařval skřet.
Tvář se na něj zahleděla. „Bojovali jste dobře, velmi dobře, ale jen hrubá síla nestačila.“
Skřet na okamžik zmlkl a sledoval ostatní kolem sebe. „Krysák chytrá, ale slabá. Žabák mít strach. Ještěr přemýšlet moc. Pavouk zalezlá v díra. Hadák silná ale ne chytrá. Tak proč vyhrát hloupá bytost jako ona?!“ Rukou ukázal na nejmenšího tvora v jeskyni.
„Hráli podle pravidel, proto je vítězství jejich.“
Skřet si odplivl. „Příště my zničit každá soupeř!“
Tvář se usmála. „To můžete, ale nyní je čas splnit vítězi jeho přání.“
Tvor hrdě vztyčil zobák. „Já Kvokykvok, král našeho lidu, kvok, znovuzrozený od velké slepice, držitel žezla, kvok. Náš národ vůči vám, kvok, ostatním cítí zášť, kvok, jak pojídáte naše druhy, kvok, ničíte vejce, kvok, máte nás za slabé, kvok, ale hůl, kvok, chceme využít, kvok, mnohem lépe, kvok, než kdokoliv z vás.“
Přihlížející sledovali napjatě slepičího krále a čekali na jeho přání. Přání, které ovlivní jeho lid. Kvokykvok si upravil pírka. „Náš kvokiální, kvok, národ si přeje létat!“
Tvář změnila svou grimasu, která naznačovala znechucení. „Dobrá.“
Král zahrabal v zemi. „Dál chtít, aby v našem, kvok, kvokiálním kurníku bylo vždy dost kvokiální stravy, aby naše, kvok, kvokiální děti měly vždy co jíst.“
„Dobrá.“
„A jako poslední. Chceme znát odpověď na otázku, která náš národ zajímá od jeho počátku.“
„A to je?“
„Co bylo, kvok, dřív? Slepice, kvok, nebo vejce?“
„Tři přání pro vítěze jako vždy, doufám, že svého daru využijete.“
Ostatní bytosti se zvedaly ze svých míst a s nespokojeným mumláním opouštěly jeskyni.
„Takže, Kvokykvoku, nyní se dozvíš odpověď na svou otázku. Na počátku byl…..“
připravte se prosím, že v nejbližších týdnech nebudu k zastižení a to vůbec. Veškeré moje pravomoce přebírá pan soudce Sorti. Tímto mu po dobu mé nepřítomnosti (od pondělí 17. na neurčito) předávám veškeré rozhodovací kompetence, obracejte se proto prosím na něj, například skrz schránku u Hradu spravedlnosti.
Z důvodu mé nepřítomnosti odpadá i schůze rady tento měsíc. Slibuji, že proběhne o nebližším víkendu ode dne, kdy budu zpět. Samozřejmě předem vyhlásím.
Doufám, že Vám má nepřítomnost nezpůsobí velké problémy a ještě jednou se omlouvám, Severus, správce města
Občané republiky a lide Andarie, je mi velkou ctí vás pozvat na první turnaj kouzelníků!
Turnaj se uskuteční zítra od osmé hodiny večerní v gladiátorské aréně v Thyrisu.
O co půjde? Jednoduše si vyberete z několika magických hůlek, s jejichž pomocí musíte porazit soupeře.
Turnaje se smí účastnit jen lidé sběhlí v používání magie, tedy mágové, drujdové a nekromanceři. Kvůli seznámení s pravidly prosím, aby se účastnící dostavili na místo o půl hodiny předem. Počet je omezen maximálně na pět účastníků.
Pro diváky je vstup zdarma.
Dále bychom uvítali dobrovolníka, jenž by na místě prodával občerstvení.
Výhrou tohoto turnaje jest měšec s třemi sty zlatými mincemi. Výsledky se nezapočítávají do Republikové ligy, avšak jistá alternativa je v plánu.
Na turnaj Vás srdečně zvou pořadatelé z Řádu Stříbrného Vlka
Hledám uměleckého řemeslníka pro zajištění nového vybavení palácových prostor. Nehledám jen řemeslně bezchybný nábytek, který není problém sehnat, ale především vybavení, které by se dalo svým podáním považovat za umění.
Věříte-li, že máte co ukázat a můžete nabídnout své služby, navštivte mě v Lewanském paláci ve čtvrtek okolo deváte hodiny večerní, popřípadě jiný večer, který mě v paláci zastihnete.
Strážný opatrně zvedl knihu povalující se na dlážkách portálu.
Otevřel a začetl se do stran zápisníku...
"Zničený, přec plný síly, dokázal jsem odejít z toho místa,
kde se to všechno odehrálo. Kapky krve z mých zranění,
vpily se do ledu zamrzlé úžiny a vytvořily zvláštní obrazce.
Obešel jsem malou zátoku a zastavil se v hájku věčné zeleně.
Vydechl, trochu si odpočal. Svůj měděný meč tam nechal odpočívat,
již jej nebude v mých rukou třeba...
Po několika hodinách jsem se vydal na západ. Les trochu prořídl,
ale stále byl všude kolem. Svůj pohled jsem stočil lehce k jihozápadu,
kde na malé loučce, která přerušila celistvost lesa, skotačila dvojice lišek
v čerstvě napadlém sněhu. Moc jsem se však nezdržel, pokračoval jsem dál,
západním směrem.
Když jsem mihl strážní věž v koruně stromu, les opět houstl. Brzy mě však
uvítala brána elfího města.
Budu si tu muset utřídit myšlenky, než budu moci pokračovat..."
... potom knihu zavřel, položil ji na lavičku opodál a vrátil se ke své práci.
Blížil se konec měsíce a zima neustupovala. Sníh se třpytil na polích a loukách, slunce svými paprsky jemně šimralo do tváří. Děti pobíhaly v závějích, v rukou svíraly ledovky, které po sobě se smíchem házely.
V okolí Ilerenu panoval klid. V lesích se dozajista ještě potloukal kdejaký lapka, možná i vrah, ale démoni byli pryč. Dřevorubcům či jen obchodníkům, kteří se potloukali se svým povozem od města k městu, se ulevilo. Hrdlo se jim i nadále svíralo nervozitou, ale smrtelná hrůza, kterou pociťovali každým dnem, kdy tudy procházeli, pomalu opadala.
Žena tmavé pleti procházela závějemi spolu se svým koněm, který svou černou barvou kontrastoval s bílými peřinkami sněhu. Ledový vítr se do nich opíral, jakoby jim bránil v cestě do spáleniště Imeru, které kdysi bývalo městem.
Konečky prstů jí brněly. Tušila, že to není chladem. Věrný přítel po jejím boku zahrabal kopyty a pohazoval hlavou. "Klid." snažila se ho utěšit. Náhle padla k zemi. Přetočila se na záda, zkřehlými prsty si promnula oči, když v tom spatřila několik třpytivých... tvorů? Vždyť to byly obří vločky sněhu! Několikrát nechápavě zamrkala. "Zyio...", zaslechla líbezný hlásek někde uvnitř své hlavy. Ten hlas se smál! Prudce se posadila, několikrát se štípla do předloktí, aby se ujistila, že nesní. Rychle se vyškrábala zpět na nohy, pevně uchopila uzdu koně, který vyplašeně ržál. Vločky se kolem nich seskupily a hlas, který zpočátku slyšela z povzdálí, se najednou přiblížil. "Zyio..."
Otočila se. Tep se jí zrychlil, očima vyděšeně těkala sem a tam.
Žena v bělostných šatech s korunou na hlavě upírala své bledé oči přímo na ni. V ruce svírala hůlku s třpytivým krystalem na její špici. Když se usmála, působilo to zlověstně. V onu chvíli se černý kůň vzepjal na zadní, od země se zvedlo několik ledových oparů a sněhové vločky se vrhly na oba putovníky spáleništěm Imeru. Ledový smích na kratičký okamžik přerušil jen slabý výkřik.
