Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Celé náměstí hlavního císařského města bylo zamořeno krysími výkaly. Bylo je slyšet všude. Drobné pacičky ťapající na kamenné dlažbě a pískot. Všudypřítomný, nervy drásající pískot. Sežraly vše, co jim přišlo do cesty. Vytratily se zásoby obchodníků, měšťanů i hradu.
„Vybito sto padesát krys, pane. A zdaleka nejsme u konce.“ oznamoval voják svému veliteli, který rozmrzele přecházel po nádvoří hradu. „Pokračujte!“ zavrčel. Když se chtěl vrátit do své pracovny, zkřížil mu cestu vysoký muž tmavé pleti a ve zlaté zbroji. „Náš tábor je plný krys. Sežraly všechny naše zásoby!“ Zatímco si cizokrajný voják stěžoval, u hlavní brány do hradu se utvořila skupinka – spíše chuchvalec těl – povalující se na zemi. Císařští se prali s Asárijskými. Nadávali si, nešetřili pěstmi ani kopanci…
Tábořištěm u Thyrisu se ozývaly rány kovářského kladiva. Zbrojíř koval již třetí zbraň, kterou Legát opatřil magickými runami, stejně jako ty dvě předchozí. Mělo jich být celkem pět. Pro pět odvážlivců, kteří toužili skoncovat s Kulhavcem.
Muž s ohavně zjizvenou tváří a mrtvolným pohledem nasedl na černého plnokrevníka. Ostrým škubnutím opratí a kopnutím do slabin vyburcoval koně k trysku. Mířil na odlehlé místo nedaleko Ilerenu, kde na něj měl čekat prodejce s knihou.
Ticho lesa v něm probudilo podezření. V ruce sevřel dlouhou dýku, rozhlížel se, mhouřil oči. Nikde nebylo živáčka. Ani ten pták nezaskřehotal! A pak se ozval výkřik: „Za Rockhuna! Za Eliu!“
Než stačil otočit koně a prchnout, stáhli ho ze sedla a proťali runovou zbraní. Byl překvapen, dokonce šokován! Zranili ho obyčejní smrtelníci. Z hrudi mu vytékala krev – bylo to něco, co neznal už po celá staletí. Rozzuřeně zařval, ohnal se zbraní a zasáhl jednoho z opovážlivců, který na něj útočil. Zařval znovu a na pomoc si přivolal obrovské písečné golemy. Zařval potřetí a v nastalém zmatku vytvořil magický portál, do kterého skočil spolu s jedním z bojovníků, jež mu ležel raněný u nohou.
„Odkud máte ty zbraně! Tak mluv nebo tě vykuchám jako svini!“ řval na bojovníka. V táboře se začalo šikovat vojsko kolem hlavního stanu. Hranice ležení byly napadeny Andarijskými, kteří si přišli pro svého kolegu a pro Kulhavce.
Netrvalo to dlouho a sám velký generál musel uprchnout. Paralyzoval nepřátelskou skupinu několika zaklínadly a raněný se táhl skrze houští lesa, kde ho dostihli dva muži. Oba byli oděni v tmavých róbách i kápích, oba v ruce svírali runové zbraně a zasadili Kulhavci několik posledních smrtelných ran.
Nad mrtvým tělem Kulhavce se objevila zlatavá záře, ze které vystoupila stejně zlatavá postava ženy. „Kulhavče! Myslíš si, že mě můžeš zradit? Zmýlil ses. A za to tě čeká trest mnohem vyšší než-li samotná smrt!"
Poté zmizela společně i s padlým generálem.
nechť je známo, že na území naší země dorazilo spojenecké vojsko princezny Nimodei z dalekých jižních ostrovů Asárie. Vojsku byly poskytnuty prostory Sigmarova valu a jeho okolí. V této věci je zakázáno na vojsko jakkoli útočit nebo vyvolávat spory.
Sigmaritům, kteří obývali prostory Valu, byly odneseny jejich soukromé věci do prostor banky.
Město Andor a Thyris žádám o doplnění počtu zásob.
IMERSKÁ – LEGENDA O BÍLÉ LIŠCE
V dávných dobách existovaly jen ryšavé lišky. I narodila se v jedné smečce liška bílá, se srstí bělostnou jak sníh. Ostatní lišky se jí smály, odstrkovaly a nakonec jí ze smečky vyhnaly. Smutná liška se toulala krajinou, vyhladovělá, slabá. Ryšavým liškám bylo hej, dokud se někomu nahoře v oblacích bílé lišky nezželelo. Jistě, byla jiná, ale to nutně neznamenalo, že je ošklivá. Mračna se zatáhla a začaly z nich padat velké sněhové vločky. Brzy celou zemi pokryl bělostný sníh. Smečka ryšavých lišek se najednou neměla kde schovat. Větší zvěř je lehce lovila a naháněla. Vždyť taky jejich kožešina zářila na hony daleko. Jen bílá liška byla pro oči dravců neviditelná.
Počet ryšavých lišek se nebezpečně tenčil. Přežila jen hrstka, která bez ustání utíkala, nevěděla kam. I tak se stalo, že znovu natrefily na bílou vyhladovělou lišku. A tentokrát k ní s pokorou a omluvou sklonily hlavu. Nalovily jí drobnou zvěř a postaraly se o ní, dokud opět nezesílila. Bílá liška jim odpustila a přála si, aby byli jako ona. Aby se mohli predátorům lehce schovat. A její přání bylo vyslyšeno. Zbytek ryšavých lišek se přes noc proměnil v lišky s bílou kožešinou, a stal se tak hrdým členem smečky původně zavrhované bílé lišky.
Kdesi v ruinách původního Imeru se klepe zimou vysílený cizinec.
ANDARIJSKÁ – LEGENDA O STATEČNÉM PODKONÍ
Před mnoha lety, kdy bylo v zemi andarijské stále více skřetů, než bylo zdrávo, žil na hradě král. Ano král. Císařství v té době ještě neexistovalo. A ten král měl překrásnou dceru, s vlasy zářivějšími než samo slunce. Tajně si na ní myslel hradní podkoní. A protože si byl vědom svého postavení, snažil se králi alespoň zalíbit tím, že pro něj vyšlechtí nový druh koně. Trvalo to roky, ale nakonec se mu zadařilo. Tou dobou už ale byla princezna vdaná a měla malého synka. Podkoní smutnil, ale práce s koňmi mu dopřávala radost. Jednoho dne byl hrad napaden armádou skřetů. Nikdo netušil, kde se jich tolik vzalo. Ale přemýšlet nebyl čas. Skřeti se probili přes hradby a pobili každého, kdo se jim postavil do cesty. Nejvěrnější stráž se snažila královskou rodinu dostat tajně z hradu pryč, ale byli prozrazeni. Podkoní to, schován, tajně pozoroval a viděl, že bude s královskou rodinou brzy zle. Vrátil se do stáje pro svého nejlepšího koně z jeho vlastního chovu a vyrazil, tak trochu jako sebevražedný blázen, vstříc královské rodině. Kůň zlověstně ržál a překvapené skřety na moment rozehnal. Podkoní neváhal. Věděl, že nezachrání všechny, ale... chytl do sedla malého královského synka a uháněl s ním k hradbám. Kůň se odrazil a s lehkostí, k překvapení všech, přeskočil hradby a vodní příkop pod nimi. Hrad sice toho času lehl popelem a nikdo v něm nepřežil, ale díky statečnému podkoní královský rod nevymřel a poslední dědic byl zachráněn, aby za pár let, v jeho dospělosti, mohl zemi vyrvat ze spárů skřetů, a navrátit ji lidem.
I ve vánoční čas se před stájemi dohadují tři osoby. Dokáže někdo jejich spor vyřešit?
MARGAARDSKÁ – LEGENDA O ROZHÁDANÝCH BRATRECH
Odmala obdivovali všechny magií nadané. Už jako malí kluci si přísahali, že jednou vynaleznou něco, co bude magii podobné a bude to obyčejným lidem rozdávat radost. Někdo by řekl, že na dětský slib zapomenou a když vyrostou v dospělé muže, bude se jejich život ubírat očekávaným směrem. Jenže místo toho Reeve s Terricem trávili celé dny zavření ve sklepě a snažili se stvořit to „něco“. Reeve vyučený alchymistou miloval pohled na oblohu a své pokusy s různými látkami, kdy se potemnělý sklep rozzářil všemi možnými barvami a zdmi rezonoval třaskot. Terric se pro změnu oddal jemné mechanické práci a hodiny se snažil sestrojit drobné mechanismy. Společnými silami dokázali své touhy skloubit a vyrobit to jejich očekávané „něco“. Terric chtěl několik kusů rozdat po celé vesnici, ale Reeve si uvědomil, že takovou věc by mohli prodat za nemalý obnos. Jistě by zbohatli. Terric s bratrem nesouhlasil, připomínal mu jejich dětský příslib, kterému se ale zlatek chtivý Reeve vysmál. Ten den se bratři pohádali téměř do krve. Terric sebral svých pár věcí a vyrazil do světa. Od té doby prý bloudí světem a rozdává lidem radost sám.
A mezi lidmi se špitá, že se v Hradišti objevil zas.
Po dlouhých čtyřech letech zavítala opět na Andarii. A její návrat nevypadal o mnoho jinak, než někdejší příchod do pískovcového města. Tentokrát si ale našla obchůdek v jiném městě. Lewanskou branou vedla koně naloženého množstvím zavazadel, které už na dálku voněly rozličnými vůněmi. Sem tam o sebe zacinkalo několik flakónků. Po domluvě se zdejší Aranduri si předplatila nájemné pouze do Vánoc, aby se pak mohla znovu vydat na cesty a konec roku oslavit ve své domovině.
Opuštěný obchod se brzy proměnil v útulné místo plné vystavených parfémů. Po vstupu dovnitř každého návštěvníka udeřila do nosu libá vůně sladkých květů, i svěžího ovoce. Gellieta ovšem nebyla spokojená. Tížilo ji vědomí, že při její letošní návštěvě zřejmě nebude dost radosti pro všechny. Chybělo jí několik druhů květin. Pamatovala si, že se ve zdejší krajině daly sehnat, ale to ovšem netušila a zabijáckém dešti, který začal pustošit před pár dny zdejší krajinu. Proto znovu usedla ke stolu a jala se psát.
Vážení obyvatelé Andarie,
Po dlouhých čtyřech letech cestování se navracím do vaší krajiny rozdávat radost v podobě sladkých i svěžích parfémů, dámských i pánských. Bohužel už teď vím, že jich nemám dostatek pro všechny. Dovoluji si Vás proto požádat o pomoc při sběru specifických květin. Času není nazbyt, Vaši krajinu pustoší smrtící déšť a je třeba květy nasbírat, než dočista uhynou. Ocením květy fialek, jasmínu, orchideje, lilie, šeříku, levandule a růže. Ti z vás, kteří mi takové květy zanechají v truhlici před obchodem, opatrně zabalené v pytlíčku i se svým jménem, dostanou ode mě darem slevu na parfém téže vůně.
Zbylé vůně si bude možné zakoupit od šestnáctého dne přímo v mém obchůdku, ovšem nasbírá-li se květin malé množství, budou bohužel i parfémy dostupné v omezeném počtu.
Mezi zdmi Černého hradu rezonovaly hluboké hlasy. Uprostřed sálu stály v kruhu postavy v černých hávech a kápích. Odříkávaly slova, kterým by nikdo cizí nerozuměl. Úkol byl ovšem jasný – zvýšit zabezpečení hradu a jeho okolí. Nepřátelé se blížili a sílili.
Uplynulo několik minut a mezi postavami se v kruhu objevil kužel ostrého světla, které postupně nabíralo na intenzitě. Hlasy se prohlubovaly, byly údernější, nabíraly na síle. Kužel světla se změnil na sloup, který prorazil střechou hradu a rozčísl poklidnou noční oblohu.
Císařské vojáky, kteří strážili v okolí přístup k hradu, ostré světlo vyděsilo. Museli si clonit oči, aby neoslepli. Celý úkaz trval sotva dvě minuty, a pak sloupec světla pohasl. „Co to…“, začal jeden z vojáků. Zmlkl ve chvíli, kdy se jim nad hlavami prohnala černá mračna s několika blesky. Podivně páchnoucí déšť, který se vzápětí spustil z oblohy, ničil vše živé i neživé v jejich okolí. Rostliny uhnívaly, muži křičeli. Jejich zbroje byly rozežrané, jejich pokožka popálená. Padali k zemi jeden po druhém, leptáni v bolestivé agónii.
„Výborně.“ pronesla jedna z postav v černé kápi. Postávala na hradbách Černého hradu a spokojeně vyhlížela na okolní krajinu, která umírala pod kapkami deště a byla okupována přízraky. V tu chvíli ještě nikdo netušil, jaké to bude mít dopady na široké okolí…
Na dalekém severu, kde je země celoročně pokrytá ledem a sněhem, kráčel závějemi vysoký elf s jelení maskou na hlavě, která ho chránila před nepříjemně studeným větrem.
Odvážil se projít zavátými rozvalinami Imeru, kde často číhalo nebezpečí úrazu nebo napadení od divoké zvěře.
Mířil na západ od starých trosek a doufal, že v jeskynních komplexech najde to, co potřeboval.
Okřídleného stínu, který se nad ním mihl vysoko na obloze, si ani nevšiml.
Nejistým krokem vstoupil do jeskyně, prošel spletitými chodbami a zastavil se až ve chvíli, kdy je spatřil. Dva nádherné draky s lesklými modrými šupinami, kteří se zrovna krmili na čerstvě uloveném zvířeti. Nejistota jeho kroků se přinejmenším znásobila.
Větší z draků zavětřil, ihned vycenil smrtící zuby a ohnal se směrem, kde stál elf. Nevěděl jak, ale podařilo se mu uskočit stranou a promluvit k nim. Koktal, strach mu svíral hrdlo, přesto jim nakonec sdělil své poslání. Kupodivu neodešel ani s prázdnou - byl pozván na dračí sněm.
„Žuch!“ vykřikl dětský hlas a ozval se pisklavý smích. Vysoký muž stál ve stínu chodby, opíral se ramenem o vlhkou zeď, která prorůstala mechem, a sledoval rozdováděné dítě pobíhající v bahnitých loužích. Mělo v ruce klacík a dloubalo do slizů. Kolem dítěte pobíhaly tři ženy, dováděly spolu s ním a smály se. Čas od času odehnaly chapadla plížící se bažinou, protože vystřelovaly hnilobně zapáchající tekutinu. „Laz, dva, či!“ počítalo dítě šťouchance, při kterých se sliz rozpůlil na dvě části, a ty se snažily utéct z dosahu klacíku. Muž se tiše zasmál, znělo to spíš jako vrčení psa. Po jeho boku se objevili dva kumpáni a s tolerancí se podívali na tyátr před sebou. „Čekáme rozkazy, pane,“ ozval se jeden z nich. Druhý, ramenatější, si stoupl za vysokého muže a popleskal ho bratrsky po rameni. Nepotřeboval rozkazy, stačilo mu jedno jediné slovo ke konání činů. „Všecko hotový?“ zeptal se vysoký. Oba muži svorně kývli. „Všecko. Kudly, šípy, jedy, zvířata. I holky. A todle je pro tebe. Donesli to dneska ráno.“ Podali mu svitek s pečetí. Když ho rozvinul, spatřil úhledné a jemu dobře známé písmo. Očima přelétl text a štěkavě se rozesmál. Pak svitek zmačkal a nacpal si ho do kapsy kalhot. Psaní přišlo vhod. I když ho hnala touha po pomstě, z tohohle mohl ještě něco vytěžit. „Hodinu po západu vytáhnem,“ rozkázal a oba muži opět kývli. Ramenatější sevřel natěšeně pěst a zavrčel. Vzdálili se zrovna ve chvíli, kdy se prostorem roznesl dětský výkřik. „Smldim!“ žalovalo dítě. Přiběhlo až k němu a s prstíkem nataženým k chapadlu, krčilo nos. „Jak starej chlap,“ zachechtal se.
Podzimní večer byl nečekaně příjemný. Obloha byla jasná, hvězdy zářily a v okolí měst byl slyšet maximálně štěkot psů nebo hlahol z místních krčem. Stíny se plížily desítky siluet mířících k otrokářským baštám v jižní části země. Proradné a úplatné děvky rozptýlily hlídkující muže a umožnily tak vetřelcům snadný průchod okolní krajinou až k hradbám. Vše se stalo ve zlomku vteřiny. Ze stínů vystoupili muži i ženy v tmavém oblečení, s šátky přes ústa i vlasy. V rukou svírali dlouhé i krátké dýky, luky, palice nebo kopí. Řev otrokářů při krvavém masakru byl slyšet široko daleko. Ti v černém pracovali rychle, tiše a s minimálními ztrátami. Takový byl rozkaz. „Mrtvoly spálit!“ zavelel vrčivý hlas. Vysoký muž přecházel po hradbách starého opevnění. Zastavil se na místě, ze kterého měl výhled na les topící se ve tmě. Tím směrem se nacházel prales, kde se v podzemních ruinách skrýval jeho nepřítel. Pootočil hlavu a zavětřil. Do nosu ho udeřil pach spáleného masa, kůže a látky. Na nádvoří pevnosti byly navršené mrtvoly a hořely. Kolem hlavy mu proletěla useknutá ruka a následoval ji šílený smích. Štěkavě se zachechtal a ukázal ramenatému muži pod sebou prostředníček. „Deme! Tady sme hotový!“ zavelel znovu.
„Sejměte toho hajzla!“ zařval během boje. „Ranaři! Chyť ho! Sejmi ho! Hlavu! Ne hlavu!“ řval znovu. Prorazili hlídky otrokářů u pralesní pevnosti a vnikli do podzemí. Divoký boj mezi černými a oranžovými plášti se zvrhl v krvavou řežbu. Mercerovi muže probudil zvuk varovného rohu, a tak se stihli chopit zbraní a bránit se. Většina z nich byla pobita nebo otrávena. Ranař po výkřiku zahlédl hlavu Mercera, jak se tlačí davem k východu, aby utekl. Probil se za ním, rozmáchl se palicí a srazil ho k zemi. Otrokář se přetočil na záda, bolestivě vyhekl, až se mu zkroutila tvář. Když spatřil hromotluka, začal se pozadu plazit pryč. Ranaře to pobavilo, šíleně se zasmál a rozmáchl se podruhé. Mercer stihl jen zařvat, než mu palice prorazila hrudník. „Tarceasi!“ zahulákal s chechotem. Skarf se otočil po hlase a v ruce Ranaře spatřil odřezanou hlavu otrokáře Mercera. V druhé ruce svíral dlouhou kudlu, ze které ještě odkapávala krev. Ušklíbl se, pustil mrtvolu muže, kterému právě podřízl hrdlo, a překročil ji. Došel k ramenatému Skarfovi, převzal si hlavu a otočil se k bojovníkům za sebou. „Mercer je mrtvej! Spalte mrtvoly, zbytek sejmout!“ zavelel. „Dělejte, pokračujem dál! Voranžový pláště sou rozlezlý jak krysy!“
